(10.40 hodin)
(pokračuje Miloslav Janulík)

Na to se těžko odpovídá, zejména třeba mně. Já jsem de facto, první půlku života jsme prožili v totalitě a tehdy to tak prostě bylo, tehdy to nikdo neřešil. Po studiích jsem dostal plat, za který se nedalo žít, to bylo prostě vyloučené. To nikdo neřešil, to se prostě předpokládalo, že si člověk prostě poradí, a tam se zrodila ta hesla: kdo nekrade, okrádá rodinu, a podobně a tak dále. Ale ještě nedávno v našem státě mohli mladí lidé prostě si zaopatřit bydlení, buď tedy nájemní, nebo si vzít hypotéku a opatřit si bydlení, normálně pracovat a existovat jako tak, jak oni mají představu, že se v 21. století existuje. To znamená, že za práci mají přiměřenou odměnu a za tu odměnu si kupují věci, které chtějí, a nejenom věci, ale zážitky, protože přichází generace, která daleko víc než věci, které pokládá za samozřejmé, upřednostňuje čas a zážitky, terminus technicus - my si chceme užívat. Nevím, co se za tím skrývá, ale slyším to velice často.

A teď to najednou nejde. Stalo se něco, samozřejmě přišel covid, který nám samozřejmě zamíchal s celým světem. Nebyla to jenom naše specifita. A teď skončil covid a najednou prostě ti mladí lidé si nemůžou dovolit to nájemní nebo svoje bydlení tak, jak byli zvyklí doteď. Vracejí se prostě třeba k rodičům. A najednou zjišťují - já to vidím v praxi, že najednou odkládají mateřství. Najednou řeknou: víte, vy jste měli to tak nějak jako naplánované, ale teď samozřejmě ta válka, samozřejmě která válkou je a není, nebo to je na úhlu pohledu. Ale ti lidé jsou už dostatečně vystrašení a já zažívám věci, o kterých bych netušil, že je zažiji. Každý ekonom, já jsem samozřejmě také přečetl kde co, a ekonomové říkali, že politici by měli lidi pozitivně motivovat a říkat jim, pokud nejsou jak Churchill za druhé světové války, ale ne je děsit a prostě tím omezovat domácí spotřebu, protože ta je nakonec tahounem ekonomiky. Všichni víme, jak to funguje, že někde se ty peníze, první se musí něco vyrobit a vytvořit a všichni ostatní jsou ze sekundární a terciární sféry a tak dál. Ale říkat lidem, že všechno je špatně, tak to je politicko-ekonomická sebevražda, kterou já tady sleduji v podstatě nějak kontinuálně, nevěřícně na to zírám. To je jeden úhel pohledu.

Do toho jde ruku v ruce to, že z mého oboru, když si vezmete, že se vezmou dva lidé, mají dvě děti, to je prostá reprodukce, takže nepřibude, neubude. Takže to v podstatě bych řekl k populačnímu nějakému nárůstu, který je jistě žádoucí, ne nějak dramatický, ale jistě žádoucí je, to všichni chceme, nechceme, aby nás ubývalo, ale aby nás nějak rozumně přibývalo, teď to rozumně si každý může vysvětlit, jak chce. Takže lidé by měli mít tři děti. Argumentace je poměrně jasná. Teď se vás zeptám, jestli jste zkoušeli někdo z vás, z pánů ministrů, dát do oktávky tři autosedačky? Prostě je tam nedáte. Protože ti lidé vám řeknou, do oktávky nebo do běžného auta se tři autosedačky nedají dát, my nemůžeme nikam jet, prostě to nejde. Takže ti lidé potřebují... Řeknou, my bychom rádi, ale mít třetí dítě, buď to musí být s velkým odstupem, anebo je to prostě velký luxus, takže potřebujeme větší auto, potřebujeme větší byt, abychom měli třeba jeden dětský pokoj navíc. Nebo když jsme stavěli ten dům na hypotéku, tak jsme potřebovali nějaké peníze navíc, ale to už prostě nešlo.

No a zase, my nemusíme vymýšlet to, co je dávno vymyšlené. Ten vámi vysmívaný a proskribovaný Orbán v tom Maďarsku - jinak tedy doporučuji si tam zajet a poslechnout si, jak si lidé povídají, oni na něho nedají dopustit, já se jim ani nedivím - tak ten na to přišel dávno a zjistil, že když ty lidi pozitivně motivují, že jim přispějí na to větší auto, aby tam ty tři autosedačky dali, a když ten stát prostě zvýhodní bydlení, když potřebují další pokoj, tak to prostě funguje. Další pobídkou je, že tamější občanka, která má tři děti, je třeba z padesáti procent osvobozená od plátcovství daní. Když má čtyři děti, tak myslím neplatí už vůbec jako žena, která má čtyři děti. Čili není třeba vymýšlet to, co už dávno je vymyšlené a funguje.

Ale znovu apeluji na to, vraťme tomu všemu nějaký ten smysl. Protože jinak to nemá význam. Ti mladí řeknou: Na co je takovýto stát? Proč vlastně ten stát je, když my tady nemůžeme jako normálně žít? A vidíme, naštěstí už nejsme za plotem, jak jsme byli čtyřicet roků oploceni a jenom přes plot jsme nahlíželi, jak je to vedle... Ti mladí dneska vidí, že jsou státy, kde to prostě jde, kde to funguje. Je třeba zajímavé, že všude řeší zhruba stejné problémy. Jestli je to v Dublinu, nebo v Tel Avivu, nebo v Praze, všude je to bydlení tak strašně drahé, což má nějaké asi svoje důvody, ale ty důvody jsou patrně nějaké globální, to já nevím, to je pro ty odborníky. Ale je divné, když jsem třeba vloni v jednom roce slyšel stejné nářky v Tel Avivu a úplně stejné v tom Dublinu a všichni řeší totéž, prostě je bytový problém, mladí lidé nemají kde bydlet, protože je to prostě pro ně nepřístupné. A když se podíváte... jako tady ty řeči fenomény bydlení a nájemního a takového, makového. My jsme opravdu nebyli zvyklí dávat takové částky za bydlení. To prostě holt jako historicky se to tady tak nějak vyvinulo. Ale říkám, teď to řeší v podstatě celý svět.

Ale zase to souvisí s tím smyslem existence a to je ten začátek toho života. A my jsme se tady tak za ty roky posunuli. Aniž jsem si toho všiml, jsem se stal seniorem, a najednou člověk - jako důchod je na dohled a zjišťuje... a pak mu tady farmář z Vysočiny řekne, že s tím důchodem radši moc jako nemáme počítat. Celý život platíme, samozřejmě člověk jako... my jsme ještě generace, která... my jsme ti tažní, my nejsme ti chovní, takže my prostě celý život pracujeme. A já tedy od té doby, co jsem udržel v rukách motyku nebo vidle, my jsme tam na to tak jako zvyklí, a teď prostě, když už se blížíme k tomu, že už asi tedy je člověk i unavený a že to tělo prostě má svoje limity, tak najednou zjistíme, že to nebude asi příliš jako radostné a důstojné to stáří.

Ale zase, podíváme se přes ten bývalý plot do toho Rakouska a vidíme, že prostě tam to nějak našli, tu cestu, a funguje jim to. A tam ty důchody tvoří, myslím, že průměrný důchod rakouský tvoří 83 % průměrné mzdy, že to je výrazně víc. Tam jsou důchodci velmi dobrá cílová zákaznická skupina, protože mají relativně hodně peněz a relativně málo času na to je utratit. A proč to tedy jde tam a nejde to u nás? Teď samozřejmě vyslechnu ty seniorky, které ke mně přijdou, řeknou: No ale já z toho důchodu prostě... teď se mi něco přidalo, zaplať pánbůh za to, protože to je ta generace, která byla zvyklá mlčet, protože se bála, z které strany to přiletí. A řeknou, já z toho prostě nějak nevyjdu, protože všechno se teď tak strašně zdražilo. Premiér se pochlubí, jak se to zvládlo. No prd se zvládlo, jo? Protože vyjděte mezi lidi a poslechněte si. A samozřejmě demografický strom je neúprosný, pak máte - všechny jsou vdovy ty ženy kolem té sedmdesátky, chlapi umírají. A ony jsou na to potom samy a řeknou, no tak co máme dělat? Máme si jít teď pro ty dávky všechny?

Vy řeknete, že s tím nemáme tak počítat, že stát tu není od toho. A na druhé straně si přečtu v novinách headline, že budeme kupovat stíhačky za 100 miliard. Tak pro nás ty peníze nemáte a na toto peníze máte? Vyzbrojíte, tak jak zbrojili ti komunisti. Rozumíte? To celé nějak vyvážit a dát to do kontextu, to je prostě strašně těžké. A těžko se vysvětluje to, že nemáme pro sebe, protože každá matka pomůže první svému dítěti a pak tomu cizímu. A tenhle stát se jmenuje Česká republika, primárně tedy jde asi o naše občany, ti nás volili, ti nás sem poslali. Já tedy o žádných jiných nevím. Těžko potom samozřejmě... něco jiného je pomoct, něco jiného je, když už to jde za hranu. Ale pak když prosím vás na toto peníze nemáme, nemůžeme si dovolit takto přidávat a zlepšit kvalitu toho života, ale na jiné věci tedy peníze máme.

A teď je otázka, kdo nám nebo vám na to dal to právo? V takovýchto zásadních věcech bych já opravdu se klonil k nějakému referendu. Ať si to rozhodnout ti lidé. My jsme zastupitelská demokracie a každý z nás zastupuje nějaké voliče. A názor těch voličů je potřeba respektovat. A myslím si, že teď se v té mediokracii, v které žijeme, kdy novinářův názor je podstatnější než názor demokraticky voleného politika s bohatou životní zkušeností, takhle to prostě je, tak jako teď není náhodou opravdu ten čas na to se ptát těch lidí třeba v těch referendech? Jak si to představují? Vždyť zase vidíme, jak to funguje kde v jiných státech. A ty argumenty, že oni nevědí a že my jste tedy... nebo vy jste tedy nějací ti vyvolení a pomazaní - vy to víte, jak to má být jako? To je sděleno shůry, z boží vůle, nebo já nevím, jak to je? Já bych opravdu, i pro futuro jako bych plédoval za to, ať se tedy konečně k tomu dohrabeme a nějaká ta... Vždyť za celý můj život já poslouchám pořád jenom o referendech. Že by tedy mohlo, mělo, nemělo. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP