(9.10 hodin)
(pokračuje Věra Kovářová)
Ministr kultury Martin Baxa odpověděl na interpelaci poslankyně Zuzany Ožanové ve věci zákona č. 20/1987 Sb., České národní rady, o státní památkové péči. Interpelace se spolu s odpovědí předkládá jako sněmovní tisk 452. Projednávání této odpovědi bylo přerušeno opakovaně, naposledy 12. října 2023, do přítomnosti ministra kultury. Pan ministr Baxa je přítomen, je i přítomna paní poslankyně Ožanová, budeme tedy pokračovat v přerušené rozpravě, a táži se, zda se někdo hlásí? Paní poslankyně Ožanová se do rozpravy hlásí. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Zuzana Ožanová: Děkuji, vážená paní předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, podala jsem písemnou interpelaci vztahující se k zákonu č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Problémem mnoha obcí a majitelů nemovitostí jsou nejasná pravidla či někde zcela absence pravidel v památkových zónách. Památková zóna, v níž nejsou stanoveny podmínky ochrany, je velmi problematická. Pro majitele nemovitostí je pak zcela nepředvídatelné a nejasné, jak budou moci s nemovitostí nakládat. Jak mají znát osobní vkus zainteresovaných osob, které samy vytvářejí pravidla? Může docházet až k šikanóznímu jednání ze strany osob, majících chránit památkové zájmy. Ve své interpelaci jsem neuváděla pouze obecná tvrzení, poukázala jsem na vesnickou památkovou zónu Malá Morávka v okrese Bruntál. Ta byla vyhlášena už v roce 1995 vyhláškou Ministerstva kultury č. 249/1995 Sb. a dodnes se obec nedočkala podmínek, které by měly být závazné nejen pro subjekty zde vlastnící nemovité domy, ale zejména i pro památkáře. V minulosti dokonce vedení obce žádalo neúspěšně o zrušení památkové zóny, protože takový stav brání rozvoji obce. Žádný investor nebude vkládat finance do nemovitostí, o které bude bezbřehým způsobem rozhodovat orgán státní památkové péče. Každý chce mít jasno už při koupi nemovitosti, co mu je v obecné rovině povoleno a co nikoliv.
Zajímavé jsou příklady z této obce. Řádně přijatý projekt na fotovoltaiku rodinného domu, na který byla státem vyplacena dotace, se za půl roku nelíbí památkářům a žádají jeho odstranění. Dům přitom není památkově chráněn, ani domy v jeho okolí. Selhání státu v této věci je jednoznačné. Není možné dát občanovi dotaci, protože v chráněné krajinné oblasti přestal topit pevnými palivy, a na druhé straně po jeho vynaložení financí v řádech statisíců korun po něm chtít tuto fotovoltaiku odstranit. Občan si nemůže takový postup vyložit jinak než jako šikanu nekompetentních úředníků, kteří se na jednom úřadě neumí domluvit, co v dané lokalitě chtějí a co nechtějí.
Dále opět z této obce. Při povolování nových staveb dochází až k takovým absurditám, že si stavebníci dělají falešné vstupní dveře do domu, protože památkář požaduje jejich směřování k hlavní cestě, ačkoliv majitel nemovitosti si toto nepřál. Než aby ztráceli čas a energii, samozřejmě raději udělají falešné dveře vedoucí do zdi domu. Co to bude příště?
Právě kvůli zvůli některých památkářů řada památek chátrá, protože jejich vlastníci odmítají splnit nepřiměřené požadavky. Někde dokážou památkáři najít s vlastníky domu společnou řeč. Asi platí rčení: V Praze je blaze. V Praze dokážou vybudovat v historických domech například i výtah či podlahové topení. Zkusili jste to ale někde jinde? Možná ve výjimečných případech se vám to podaří, ale většinou ne. Víte, před dvaceti lety i já jsem se setkala s památkáři v Ostravě, kde po mně chtěli při budování střešního bytu se podívat, odkud budou ta střešní okna vidět. Zjistili, že budou vidět pouze z místa, které je mimo památkovou zónu, takže jsem dostala povolení. Následně jsem jela do Paříže podívat se na Louvre a to množství střešních oken na Louvre mě fakt přesvědčilo o tom, že památkáři se v mém případě chovali přehnaně. A jestli si myslíte, že se od konce devadesátých let něco změnilo, tak opravdu nikoli.
Souhlasím s tím, že musíme chránit naše kulturní dědictví, avšak nepřiměřené, a hlavně nepředvídatelné požadavky vyvolávají v lidech negativní pocity. Absence pravidel památkové péče v dotčených lokalitách vede k brzdění jejich rozvoje a k poškozování, nebo dokonce k likvidaci samotných památek. Položila jsem panu ministrovi tři otázky. Ve své podstatě děkuji, že uvedl ve své odpovědi - cituji: "Problém není výlučně absence stanovení podmínek, ale v některých případech i jejich obsah, konkrétnost, popřípadě jejich přiměřenost." Konec citace. To mi dává naději, že se tím alespoň v nějaké míře Ministerstvo kultury zabývá.
Nyní k otázkám, na které jsem žádala odpovědi, a podle mě jsem je neobdržela.
První otázka zněla: Kolik ochranných památek, památkových zón a památkových rezervací má v České republice stanovené podmínky, jak předpokládá zákon č. 20/1997 Sb., o státní památkové péči? Odpověď - nic. Promiňte, vůbec nebylo zodpovězeno.
Bod 2: Kolik ochranných památek, památkových zón, památkových rezervací nemá stanoveny podmínky, jak předpokládá zákon č. 20/1997 Sb., o státní památkové péči? Opět nebylo vůbec zodpovězeno.
Třetí, poslední otázka: Do jaké doby zajistíte nápravu, aby ochrana pásma památek, památkové zóny a památkové rezervace uvedené v bodě 2 se obecně stanovených podmínek dočkaly?
V odpovědi je uvedeno, že se snaží situaci zlepšovat, a uložil ředitelce Národního památkového ústavu vypracovat metodický materiál pro posuzování kulturně-historických hodnot staveb v památkově chráněných územích. Dále ministerstvo rozvedlo, že od doby, kdy jsou památkové zóny vymezovány opatřením obecné povahy, je vždy součástí vymezení konkrétního území i popis jeho kulturně-historických hodnot. Z mého hlediska se tato odpověď nejeví dostatečná, avšak akceptuji, že se může jevit dostatečná ministrovi kultury.
Dovolím si shrnutí. Dvě zcela konkrétní otázky zůstaly bez odpovědi, na třetí otázku bylo zodpovězeno ve velmi obecné rovině a tady by bylo na diskusi. Považuji za nedostatečnou tuto odpověď, ale jsem si zcela vědoma, že se může jevit někomu dostatečná.
Předem děkuji panu ministrovi za to, jak se k této věci postaví, protože my jsme spolu i o tomto problému hovořili, a já se nyní těším na jeho odpověď. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji, paní poslankyně. Táži se, zda má zájem se přihlásit do rozpravy pan ministr? Má. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr kultury ČR Martin Baxa: Vážená paní místopředsedkyně, milé kolegyně, milí kolegové, vážená paní poslankyně, prostřednictvím paní místopředsedkyně, ve své odpovědi na vaši interpelaci jsem se především snažil naznačit širší kontext tak složité věci, jako je územní památková ochrana. Je evidentní, že se mohou značně lišit názory na to, jak zajistit efektivní ochranu těchto hodnot tak, aby co nejméně komplikovala život vlastníků. V souvislosti si dovolím zmínit, že po roce 1989 zatím neuspěl žádný pokus nahradit mnohokrát novelizovaný památkový zákon zákonem novým. Poslední pokus proběhl v roce 2017. Současně ale sdílím váš názor, že současná verze památkového zákona, byť je tedy označován jako zákon z roku 1987, v mnoha ohledech umožňuje kvalitní výkon ochrany kulturního dědictví v naší zemi. Určitě potřebujeme zákon nový, ale myslím si, že konkrétně v tomto případě se nejedná o věc, která by opravdu úplně hořela, že bychom měli nekvalitní legislativu v oblasti památkové péče.
Vaše dotazy jsou formulovány takovým způsobem, že při podrobné znalosti věci na ně skutečně a bohužel nelze odpovědět jedním číslem. Pokusím se vysvětlit, proč. V jedné množině zmiňujete chráněná území, tedy památkové rezervace a zóny, a současně ochranná pásma, která sama o sobě chráněnými územími nejsou. Ochranná pásma mají být regulována jen do té míry, aby výstavba v nich neohrožovala to, co chrání. Ochranná pásma nevyhlašuje Ministerstvo kultury, ale pověřené obce, které ani podle stávající úpravy dokonce nejsou povinny s Ministerstvem kultury znění podmínek projednávat. Pokud jde o rezervace, ty jsou vyhlašovány od poloviny 20. století, zóny zejména pak v devadesátých letech, kdy koneckonců úroveň právního prostředí byla výrazně odlišná od současného stavu. ***
