(17.30 hodin)
(pokračuje Vít Rakušan)
Ale do té doby já jako ministr nemám být tím, který přichází s vlastní interpretací nějakých odpovědí. Vycházím z oficiálních informací od Úřadu vnitřní kontroly a budu čekat na závěry Generální inspekce bezpečnostních sborů a není to v kontrapozici s tím, co jsem říkal, není to v kontrapozici s tím, že jsem poděkoval policistům za to, že zachraňovali životy, a za tím si stojím. Není to ani v protikladu s tím, že jsem poděkoval celému integrovanému záchrannému systému za profesionální zásah, jehož jsem byl svědkem a který zachraňoval lidské životy. To ale neznamená, že nebudu jako ministr vnitra čekat na oficiální závěry prověření všech orgánů, které jsou k tomu určeny.
Kdo z nás byl na bezpečnostním výboru, slyšel i slova státní zástupkyně, že na některé otázky v této chvíli ani nemůže být odpovězeno, protože ta věc, byť známe pachatele a pachatel je mrtev, se prostě šetří jako případ mnohočetné vraždy včetně všech kriminalistických postupů, které vylučují nějaké další souvislosti, a především, a to je důležité si říci, se snaží o to, aby objasnily motiv, a motiv jako takový se objasňuje samozřejmě ve chvíli, když pachatel není mezi námi, protože to může být důležité pro celospolečenskou diskusi, její zabarvení a podobně. Takže některé otázky, které i na bezpečnostním výboru padaly, typu jaké střelné zbraně byly v budově použity a podobně, to jsou věci, na které teď nemohu dát odpověď, nemůže ji dát ani Policie České republiky, protože o tomto si vyhrazuje informovat pouze Státní zastupitelství. Já bych tady na to chtěl upozornit a byl bych rád, kdybychom samozřejmě toto byli schopni i respektovat.
Několik údajů, které s tímto souvisí a už jsem je tady v nějaké souvislosti možná okrajově zmínil. Psychologové a interventi byli v kontaktu s lidmi, kteří při řádění vraha přišli o své blízké, i se samotnými pacienty, kteří byli mezi zraněnými, i těm byla poskytována psychologická intervence. Na místě události se povedlo do několika hodin shromáždit 47 interventů včetně psychologů, 7 interventů působilo od čtvrtečního večera, od 21. 12., v nemocnicích po celé Praze, tam, kam pacienti byli dopraveni. Dále byla provedena intervence u 33 osob z nejvíce zasažených rodin. Interventi byli přítomni u všech oznámení úmrtí a podání první psychologické pomoci rodinám, které přišly o své blízké. Intervence proběhla i u rodiny v Klánovicích.
V prvním týdnu po útoku se do psychosociální pomoci zapojilo 192 odborníků. Proběhlo více než 1 000 telefonátů a přes 600 osobních intervencí. Tedy během prvního týdne jsme se dostali na zcela rekordní počet, kdy poskytovaných intervencí - je to logické dosahem a rozsahem té události: během prvního týdne 1 685 osob dostalo nějakou oficiálně poskytnutou krizovou intervenci, psychologickou intervenci. Logicky někteří z nich postupovali vlastní cestou, ti v těch statistikách zaznamenáni nejsou - to je ta oficiálně organizovaná pomoc.
Policie ještě ten večer zveřejnila krizovou linku pro všechny, kterých se událost dotýká, tu postupně nahradily linky koordinované Asistenčním centrem pomoci Národního ústavu duševního zdraví, které s lidmi pracuje intenzívně i v těchto dnech. Ta intervenční pomoc neskončila. Krizoví interventi policie, hasičů, Českého červeného kříže zajistili neustálou přítomnost u pozůstalých, pomáhali a byli přítomni při předávání věcí, pořádali skupinová terapeutická setkání se studenty a učiteli Univerzity Karlovy.
Do pomoci se zapojily - a chci za to poděkovat - i neziskové organizace, ale i samotní studenti psychologie, nejen z dotčené fakulty.
Výraznou pomoc poskytlo i Hlavní město Praha skrze své personální kapacity. Za spolupráci Hlavnímu městu Praha rovněž děkuji.
Osobní telefonické on-line intervence, terapeutická sezení, asistence interventů na pohřbech nebo na pietních setkáních pokračovala i po bezprostředním odeznění té události a chtěl bych říci, že pokračují i nyní. Veškerou intervenční pomoc v této době už nekoordinuje Policie České republiky, ale Národní ústav duševního zdraví, a ta práce zdaleka nekončí, z akutní fáze se posouvá do střednědobé, posléze z dlouhodobé fáze zotavování a integrace do běžného života. Podle odborníků v případě takové události a zahraničních zkušeností může trvat taková intervence a její nutnost i třeba déle než jeden rok.
Nechci a nebudu analyzovat jednotlivé konkrétní informace. Já jsem slíbil i panu kolegovi Richterovi na bezpečnostním výboru, že se na jeho případ zeptám, budu se zajímat o ty jednotlivosti, ale zároveň jsem dnes novinářům řekl, že nebudu o osobním příběhu pana poslance informovat a nebudu o tom nic říkat, nebudu panu poslanci nic vzkazovat přes média a nebudu panu poslanci nic vzkazovat ani přes řečnický pultík v Poslanecké sněmovně. Není problém, abych si s panem poslancem pohovořil mezi čtyřma očima, pokusil se mu dát k některým věcem vysvětlení, jak jsem je já zjistil, nicméně slyšel jsem, že některé věci už slyšel od pana generála Matějčka, ředitele pražské policie, s kterým se setkal. Ale já se tady do konfrontace s tím osobním příběhem prostě pouštět nebudu, protože v tomhle sále jsme drtivá většina z nás rodiče. Já jsem byl na tom místě tragédie, mám z toho také své vzpomínky, byl jsem v budově filozofické fakulty, jsou to věci, na které určitě do smrti nezapomenu, ale nedá se to srovnat s tím, co zažil každý otec nebo každá matka dítěte, které bylo zraněno nebo nedejbože přijde o život. Takže já tady znovu říkám, pana poslance vidím, prostřednictvím pana místopředsedy, já jsem připraven se k osobnímu příběhu dcery pana poslance vyjádřit jenom mezi čtyřma očima. Nejsem otec, já se nebudu vyjadřovat k žádnému osobnímu příběhu nikoho, protože k tomu nemám od nikoho povolení, a nepovažuji to, jak vy jste správně řekl, za žádnou politickou bitvu. Ale případně vám mohu nějaké věci doplnit, ale vy asi něco od pana generála Matějčka víte. Pokud budete mít zájem, já jsem na to připraven, ale v této části se hodnocení osobního příběhu vyhnu. Těch osobních příběhů jsem slyšel mnoho. Nejen proto, že pan kolega je poslanec, já jsem je slyšel od lidí na ucho telefonu, já jsem je četl v e-mailech a mnoho lidí mělo potřebu mně jako ministrovi vnitra ty věci říci, nějakým způsobem sdělit. A pokud měli zájem, tak jsem se i v těch individuálních případech jim pokoušel odezvu na sdělení jejich příběhu dát. A že tam je třeba rozčílení na nějaký aspekt toho celého - já s nikým nebudu vstupovat do sporu, já se pokouším těm lidem dát pochopení, protože my všichni jako rodiče se modlíme, abychom tohle nikdy v našem životě nemuseli - něco podobného - prožít. Je to asi nesdělitelné a nepřenosné jako každá životní zkušenost, obzvláště tak vážná. Je pravda, že podobnému útoku se nedá nikdy stoprocentně zabránit, a kdo by tady tvrdil něco podobného, tak by prostě lhal, a vím, že to nikdo netvrdí.
Chtěl bych poděkovat i opozici za velmi věcný tón diskuse, kterou jsme doposud o tom celém vedli, a myslím si, že tohle fakt není politické kolbiště. Já jsem nebral zavedení nebo zařazení tohoto bodu jako nějakou politickou přestřelku. ***
