(22.00 hodin)
(pokračuje Ladislav Okleštěk)
Problematičnost návrhu se nachází v rovině jak právní, tak i politické. V rovině právní vyvolává návrh pochybnosti především co do svého souladu s ústavním pořádkem. To píše prosím ústavní právník. S ohledem na to, že volby jsou klíčovým mechanismem fungování demokratického státu, protože skrze ně je občany ustavována a legitimována a kontrolována veřejná moc, obsahuje ústavní pořádek celou řadu principů, které musí být při organizaci voleb dodrženy. Jedná se především o požadavek tajnosti, svobodnosti a osobního hlasování. Tyto principy zaručují, že oprávněný občan bude moci na jedné straně bez obav vyjádřit svůj názor na nositele moci, a na druhé straně zaručují, že volič svůj názor vyjádřil skutečně sám a nejednal pod nátlakem anebo svůj hlas neprodal. Všechny vyjmenované principy jsou vyjádřené jak v Ústavě České republiky, tak v Listině základních práv a svobod. Nejde pouze o jakousi deklaraci kýženého stavu, ale jedná se o povinnosti uložené veřejné moci, které musí být dodrženy při přípravě volebních předpisů a jejich realizaci.
Jestli, kolegové, potřebujete, z pravého křídla, s něčím poradit, tak se stavte, já vám rád poradím, pokud budu vědět.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Pane poslanče, já si zjednám pořádek v sále sám.
Poslanec Ladislav Okleštěk: Zatím se to nedělo, tak se omlouvám.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Myslím si, že hluk nepřekročil standardní hluk v sále, tak jak bylo předtím z pravé i z levé strany.
Poslanec Ladislav Okleštěk: Omlouvám se vám, pane předsedající, jsem na to velmi vnímavý, tak jsem to slyšel intenzivně.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Dobře. Prosím, pokračujte.
Poslanec Ladislav Okleštěk: Princip tajnosti znamená, že nikdo nesmí mít možnost zjistit, jak konkrétní volič hlasoval. Toto musí zajistit stát, a to jak při tvorbě zákonů upravujících způsob hlasování, tak při samotném hlasování ve volební místnosti. Ještě Československo v roce 1990 zvolilo striktní pravidla, která jsou postavená na povinnosti hlasovat tajně. Československo tak učinilo ze zkušenosti s 40 lety totalitního režimu, v němž sice od roku 1954 neexistovala volební povinnost a bylo zakotveno právo tajnosti hlasování, ale praxe byla zásadně odlišná. Kdo se voleb neúčastnil anebo se odebral s hlasovacím lístkem za plentu, byl podroben značnému společenskému tlaku, aby tak nečinil a aby podporoval oficiálně navržené kandidáty Národní fronty. I jen možnost návratu k této praxi se československý zákonodárce rozhodl správně eliminovat a absolutně ji vyloučil. Česká republika, opět správně, od tohoto řešení dosud neupustila.
Všechny aktuálně platné zákony stanoví, že volit lze pouze osobně. Nelze tak činit v zastoupení. Každý volič musí volební komisi prokázat svou totožnost. Tím je realizován ústavní požadavek osobní volby. Samotné hlasování probíhá tak, že každý volič po prokázání své totožnosti obdrží úřední obálku a poté se musí sám, s výjimkou prokazatelně zdravotně postižených, kterým by postižení bránilo označit preferenční hlasy a vložit lístek do úřední obálky, odebrat za plentu, tam případně vyznačit svou preferenční volbu a především vložit hlasovací lístek do úřední obálky. Pokud by tak odmítl učinit, zákon stanoví, že mu nebude umožněno hlasovat. Jak je patrné, zákonná úprava je velmi striktní a důsledně trvá na naprostém vyloučení možnosti prolomit tajnost, a tím i svobodnost hlasování. Činí tak i za cenu uložení povinnosti, že voliči, tak i volební komisi, což je v dnešní době záležitost nepopulární a v běžné diskusi postavená na tom, že volič má pouze práva a svobody, poněkud opomíjená. Smyslem toho všeho je dát každému šanci, aby bez nátlaku hlasoval, ať už státního, nebo společenského, jak si přeje, a vyloučit i jen jeho možnost.
Korespondenční volba dodržení všech tří vyjmenovaných principů nejenom není schopna zaručit, tajnost volby přímo prolamuje. Aby bylo zajištěno, že volič hlasuje jenom jednou, bude muset ke svému hlasovacímu lístku přiložit také své identifikační údaje, byť v oddělené obálce. Cesta ke ztotožnění voliče s jeho hlasem tedy bude otevřena. To může být problematické například u zaměstnanců ambasád nebo vojáků na zahraničních misích, pokud by tento způsob hlasování zvolili. Navíc bude prolomen dosavadní 33 let striktně dodržovaný přístup, podle něhož nesmí existovat vůbec možnost voliče ovlivňovat. V posledních letech jsme opakovaně mohli číst smutné příběhy o tom, jak se celé rodiny pohádaly ohledně toho, jak jejich členové volili. Korespondenční volba toto ještě umocní tím, že nátlak se bude moci projevit přímo během hlasování, kdy volič nátlaku podlehne, aby měl například od rodiny pokoj. Navíc nikdo není schopen zaručit, že hlasovací lístek vložil do obálky a odeslal sám volič.
Další problematickou otázkou je, že ne každý volič v zahraničí bude moci korespondenční volbu využít. Kde to bude možné, to má stanovit Ministerstvo zahraničních věcí s ohledem na dostupnost poštovních služeb na daném území. Ostatně lhůty pro zaslání volebních materiálů voliči a zpět jsou navrženy jako vcelku krátké a mnoho lidí může být nakonec zklamáno tím, že jejich hlas nebude započítán, protože dorazil pozdě.
Z ústavněprávního hlediska je však krajně problematické zavedení dvojího standardu. Ústavní pořádek výše uvedené tři požadavky striktně stanoví, ale skutečně požadovány a dodržovány budou pouze zčásti. Právo ale je binárním systémem. Buď něco v souladu s právem je, nebo není. Nelze říct, že dodržení, respektive nedodržení ústavních principů není porušením práva proto, že se tak bude dít v malém množství případů. Proto tu je pro každého a na prvním místě je musí dodržovat stát samotný. Respektive - celé jsem to pokazil. Právo tu je pro každého a na prvním místě je musí dodržovat stát samotný, včetně zákonodárce. Právně čistým řešením by bylo stanovit ústavním zákonem, že uvedené tři ústavní principy se v případě korespondenčního hlasování použijí přiměřeně. Potom by vše bylo po právu.
Vedle vyjmenovaných ústavněprávních principů nelze opomenout také význam ústavní hodnoty spočívající v důvěře v průběh voleb a jejich výsledek, a to ze strany všech zúčastněných, tedy voličů i kandidátů, a to zejména těch, kteří neuspějí. Důvěra v korektnost voleb je velmi vzácným zbožím. V případě její ztráty eroduje důvěra v samotnou demokracii a stát jako takový.
Ačkoliv v České republice již bylo vážným způsobem i ze strany vysokých politiků zpochybněno leccos, připomeňme například korektnost zadávání veřejných zakázek, korektnost zahajování trestních řízení a podobně, nikdy nikdo s výjimkou největších mašíblů schopných věřit třeba v placatost Země nezpochybnil korektnost voleb. To ve světě není zcela běžný stav a měli bychom si toho vážit. ***
