(23.20 hodin)
(pokračuje Petr Vrána)
Opatrný byl k zavádění korespondenčního hlasování i europoslanec Alexandr Vondra z ODS, který se odvolával na poslední prezidentské volby v USA. Skeptický je i bývalý prezident Václav Klaus. Říká: Já považuji korespondenční hlasování za totální zradu myšlenky voleb a zradu myšlenky parlamentní demokracie. Právník Jiří Němec má o nutnosti zavést korespondenční volbu pochybnosti. Pokud ale ke změně má dojít, měla by se otevřít širší debata i o dalších opatřeních, jako například o rozšíření korespondenčního hlasování v rámci ČR, o možnosti hlasovat v předstihu anebo udělat volby jen v jeden den.
Z výše zmíněné debaty je evidentní, že existují silné argumenty pro i proti zavedení korespondenčního hlasování. Odhlédneme-li od názorů politiků, v jejichž hodnocení bezesporu hrají velkou roli vyhlídky, zda by jim takový krok pomohl, nebo je poškodil, zůstávají odborníci k zavedení korespondenčního hlasování opatrní. Z výhod, které by takové opatření českým občanům žijícím v zahraničí přineslo, lze na prvém místě jmenovat možnost snadněji volit, protože by již nemuseli dojíždět i několik tisíc kilometrů na českou ambasádu či generální konzulát, což je pro řadu občanů nutnost v tak rozlehlých zemích, jako jsou Spojené státy a Kanada či Austrálie. Korespondenční volba by pravděpodobně zvýšila i voličskou účast a mohla by vést k většímu zájmu o dění v Česku. Ve své podstatě je také korespondenční volba levná. Pět milionů korun ve světle celkových nákladů na zorganizování voleb je skutečně kapkou v moři.
Pokud jde o možná negativa, pak to nejzávažnější zní, že při této formě volby nelze zaručit, že proběhne tajně a svobodně a že na voliče nebude někdo vyvíjet nátlak. Lze jistě namítnout, že něco takového je možné i dnes, nicméně za plentou je volič sám, a jak se rozhodne, je jen a jen na něm. Dalším silným argumentem je, že není logické nechávat rozhodovat o české politice občany, kteří v zemi dlouhodobě nežijí, respektive jim to příliš usnadňovat, když možnost volit na zastupitelských úřadech dnes mají. K tomu se váže i námitka, že právě hlasy ze zahraničí mohou zvrátit celý výsledek voleb. Menší výhradou může být i fakt, že hlasy se poštou mohou ztratit či dorazit později, tudíž by propadly jinak platné hlasy.
Je tedy jasné, že pádné argumenty zaznívají z jedné i z druhé strany a že nakonec na politickém bojišti o prosazení korespondenční volby rozhodne reálné rozložení sil v parlamentu. Zde je třeba vzít v potaz dvě námitky. Americké pořekadlo, které volně lze předložit jako neopravuj to, co funguje. Od listopadové revoluce nebyly v dějinách České republiky občany zpochybněny výsledky jakýchkoliv voleb a důvěra v náš volební systém tak až na výjimky je univerzální. Při situaci, kdy by o výsledcích voleb rozhodovaly hlasy ze zahraničí zasílané poštou, navíc ve světle otazníků, které se objevily kolem prezidentských voleb v USA či Rakousku v posledních letech, by mohla vzít dnešní důvěra v systém zasvé. Druhá námitka zní, že by se takto zásadní změna volebního systému neměla prosazovat na sílu. Konsenzus ohledně korespondenční volby by se jistě hledal snáz, pokud by s jejím zavedením vládní koalice tak okatě nespěchala, ale snažila se najít konsenzus napříč politickým spektrem. V opačném případě po přeskupení sil v parlamentu hrozí, že korespondenční hlasování nepřežije víc než jedno volební období. V případě korespondenční volby platí, že méně je někdy více.
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Ano, děkuji, pane poslanče. Nyní je přihlášen pan poslanec Jan Volný, kterého zde nevidím. Na řadu tedy přichází pan poslanec František Petrtýl a připraví se pan poslanec Ivan Jáč. Prosím.
Poslanec František Petrtýl: Děkuji za slovo, vážená paní předsedající. Dámy a pánové, přeji vám pěkný, i když velice pozdní večer. Ze začátku se chci omluvit, když budu mluvit, tak v některých fázích už některé myšlenky tady padly a budu se někdy opakovat. Ale nebyl jsem schopen ze svého projevu to všecko vyselektovat.
Dovolte mi tedy vystoupit k návrhu zákona, jehož podstata by si zcela jistě zasloužila širokou politickou shodu. Návrh je ryze účelová záležitost a čistokrevný politický kalkul ze strany vládní koalice, které klesají preference a sama si je dobře vědoma, že ji čekají nedobré politické vyhlídky. I proto si tito demokraté chtějí pomoci úpravou volebního systému i navzdory tomu, že podle mnohých ústavních právníků je právě tato novela a principy, které by zaváděla, v rozporu s ústavou.
Ze začátku by chtěl poukázat na některé zkušenosti s korespondenční volbou v zahraničí. Chtěl jsem začít Rakouskem, ale to si myslím, že tady bylo už mnohokrát opakováno, tak se k tomu nebudu vracet a přešel bych k Francii, kde korespondenční volba ze zahraničí byla zrušena kvůli údajným podvodům v roce 1975, kde vlastně bylo umožněno hlasování ze zahraničí v místních a parlamentních volbách přes internet. V 60. a 70. letech 20. století se korespondenční volba stala terčem kritiky z důvodu, že přinášela rizika manipulací s vlastní volbou a ověřováním voličů, kteří odevzdali hlas, prakticky tedy zda byla zajištěna tajnost hlasování. Tato kritika pramenila z vlastní podstaty zákonné úpravy, která korespondenční volbu v roce 1946 zavedla.
Když se podíváme do USA, ve Spojených státech se korespondenční volba stala jedním z pilířů předvolební strategie odpůrců prezidenta Donalda Trumpa. V časopisu Times se sami odpůrci pochlubili úspěšným spiknutím na záchranu prezidentských voleb. Na rozdíl od minulosti už aktivisté nemuseli přesvědčovat potenciální voliče, Bidenovy voliče, aby šli k volbám. Nejprve vylobbovali dostatečné rozšíření korespondenční volby, pak už jen stačilo, aby se vydali do velkoměstských ghett a obyvatelům pomáhali vyplňovat a odesílat hlasovací lístky.
A co na korespondenční volbu říkají ústavní právníci, politologové a jiní experti? Již zde několikrát zmíněný právník Zdeněk Koudelka označil korespondenční volbu za zásah do celé filozofie volebního práva a demokracie. Podle něj navrhovaná novela zjednoduší volby zahraničním voličům, a tak bude více těch, kteří rozhodnou o Poslanecké sněmovně a prezidentovi, ale přitom sami nežijí ve státě, o němž rozhodují, tedy neponesou důsledky svého volebního rozhodnutí. Demokracie však je založena na tom, aby si občané volili ty, kteří o nich rozhodují. Zvolí-li jim je někdo z ciziny, je tento princip porušen. Koudelka argumentuje mimo jiné tím, že volič v Česku také nemůže volit v jiném kraji či obci, kde nebydlí, aby neovlivňoval složení zastupitelstva, jehož rozhodnutí pak sám nebude muset podléhat. Spor o korespondenční hlasování je volbou mezi tím, zda má existovat právo volit držitele moci jen u těch, kteří žijí na území, kde budou této moci podléhat například tím, že zde platí daně, anebo zda se zvýší role těch, kteří nám budou moci vnutit svou politickou vůli, aniž by tu s námi žili.
Ani politolog Stanislav Balík není přesvědčen o užitečnosti korespondenční volby, naopak ji označuje za hodně nebezpečnou hru, jejímž výsledkem může být devalvace českého funkčního volebního systému. Balík sice uznává, že z hlediska evropských zemí je Česko s absencí korespondenčního hlasování anomálie, nicméně upozorňuje například na to, že ve Francii šlo korespondenčně hlasovat do roku 1975, kdy to bylo kvůli podvodům zrušeno. Zavádění korespondenční volby v západních demokratických zemích přičítá jistému módnímu trendu. Podle Balíka reálně hrozí, že v kontextu debat o podvodech se zaslanými lístky v minulých prezidentských volbách v Rakousku či USA, mohou být buďto skutečné, nebo smyšlené, přestanou lidé důvěřovat celému volebnímu systému, jakékoliv těsnější výsledky budou odmítány jako zfalšované. A možná nejenom těsnější. Uvěří-li nezanedbatelná část lidí, že je možné falšovat, tak i kdyby to tak nebylo, bude to pro legitimitu zvolených znamenat totéž, jako kdyby se skutečně podvádělo. ***