(23.10 hodin)
(pokračuje Petr Vrána)
Česká republika, Chorvatsko a Island umožňují svým občanům v zahraničí volit jedině na zastupitelských úřadech, stejně jako Francie, která však v roce 2006 pro své občany zavedla možnost volit z ciziny prostřednictvím internetu, postupně však tuto volbu v roce 2021 zredukovala jen na takzvané konzulární volby, ze kterých vzejdou konzulové zastupující zájmy Francouzů žijících v zahraničí. Zcela nepřípustná jakékoliv možnosti volit v cizině zůstává jako jediná evropská země Malta.
Při sněmovních volbách v roce 2021 na 111 českých ambasádách a generálních konzulátech odvolilo 13 236 z 18 808 zapsaných voličů. Šlo tedy o zlomek z odhadovaných půl milionu až 600 000 Čechů, kteří žijí, pracují či studují v cizině. Pro ilustraci, 300 000 platných hlasů by korespondovalo počtu hlasů odevzdaných v loňských sněmovních volbách v Plzeňském či Královéhradeckém kraji. Jinými slovy, krajané by v případě voleb do Poslanecké sněmovny mohli citelně zamávat výsledky voleb nejen v kraji, kam jejich hlasy putují. Politici, kteří korespondenční volbu prosazují, hovoří o zvyšování voličské účasti, narovnání letitého dluhu vůči Čechům žijícím v zahraničí a celkovém vylepšení demokracie. K tomu ještě přidávají argument, že odpůrci vědí, že je občané žijící v cizině nevolí, proto se změně zákona brání. Politici, kteří naopak proti korespondenční volbě vystupují, zmiňují zejména obavy z možné manipulace, porušení principu tajné a svobodné volby, narušení funkčního volebního systému či zvrácení výsledku voleb lidmi, kteří mají o české politice omezené informace a v zemi nežijí. Navzdory různým proklamacím o obavách o demokracii či o její rozšiřování je nabíledni, že hlavní motivací aktérů pro nebo proti zavedení korespondenčního hlasování zůstává politický kalkul.
Na to ostatně upozorňují i politologové. Petr Drulák napsal, že současná vládní garnitura oprávněně čeká, že z ní může mít profit, což ilustruje nejen na loňských sněmovních volbách, ale také na prezidentských v roce 2018. Při poslední prezidentské volbě bychom ve druhém kole zažili souboj Jiřího Drahoše, který by měl 45 %, s Pavlem Fischerem, který by měl 21 %. Zemanových 7,5 % by stačilo až na páté místo těsně za Michalem Horáčkem. Čili shrnuto, Češi v zahraničí představují politicky jasně vyhraněné voličstvo, které odmítá levici a jednoznačně podporuje progresivismus a neoliberalismus, soudí Drulák, podle něhož nejde o nějaké české specifikum. V této souvislosti připomněl vliv korespondenčního hlasování na volbu rakouského prezidenta v roce 2016, která se dokonce musela opakovat. V druhém kole prezidentských voleb zvítězil těsnou většinou 30 000 hlasů zeleně progresivistický Alexander Van der Bellen před národně konzervativním Norbertem Hoferem. Zvítězil díky korespondenčním hlasům ze zahraničí, jichž získal téměř o 200 000 více než jeho oponent. Bez zahraničních hlasů by vyhrál Hofer, dodal Drulák.
Odborníci jsou vůči zavedení korespondenční volby mnohem opatrnější než řada politiků. Právník Zdeněk Koudelka označil korespondenční volbu za zásah do celé filozofie volebního práva a demokracie. Podle něj navrhovaná novela zjednoduší volby zahraničním voličům, a tak bude více těch, kteří rozhodnou o Poslanecké sněmovně a prezidentovi, ale přitom sami nežijí ve státě, o němž rozhodují, tedy neponesou důsledky svého volebního rozhodnutí. Demokracie je však založena na tom, aby si občané zvolili ty, kteří o nich rozhodují. Zvolí-li jim je někdo z ciziny, je tento princip porušen. Koudelka argumentuje mimo jiné tím, že volič v Česku také nemůže volit v jiném kraji či obci, kde nebydlí, aby neovlivňoval složení zastupitelstva, jehož rozhodnutí pak sám nebude podléhat. Spor o korespondenční hlasování je volbou mezi tím, zda má existovat právo volit držitele moci jen u těch, kteří žijí na území, kde budou této moci podléhat například tím, že zde platí daně, anebo zda se zvýší role těch, kteří nám budou moci vnutit svou politickou vůli, aniž by tu s námi žili.
Petr Drulák o zavedení korespondenční volby mluví jako o nebezpečném útoku na demokracii ze dvou důvodů. Za prvé proto, že občané trvale žijící v zahraničí disponují také občanstvím své druhé vlasti, kde jsou o dění lépe informováni než o dění v Česku. Podle Druláka je proto zbytečné zvyšovat pravděpodobnost, že se stanou jazýčkem na vahách při politickém rozhodování, jehož následky neponesou a nanejvýš budou zdáli pozorovat. A za druhé, korespondenční volba porušuje úplně všechno, co činí volbu u uren nezpochybnitelným výrazem voličovy vůle. Naopak podle Druláka může být výsledkem nátlaku a manipulace. Nevíme, za jakých okolností byl hlas vložen do obálky a odeslán. Může být porušena její anonymita. Je totiž technicky možné spojit hlasovací lístek s voličem. Otevírají se také netušené možnosti kreativního sčítání, které jsou na úrovni volebních okrsků omezeny už tím, že příliš zmanipulovaný výsledek by upoutal pozornost.
Drulák varuje před dalším krokem, který podle něj bude reálně následovat - zavedení korespondenční volby i v Česku po vzoru USA. Přitom ve Spojených státech se korespondenční volba stala jedním z pilířů předvolební strategie odpůrců prezidenta Donalda Trumpa. V únorovém čísle časopisu Times se sami pochlubili úspěšným spiknutím na záchranu prezidentských voleb. Na rozdíl od minulosti už aktivisté nemuseli přesvědčovat potenciální Bidenovy voliče, aby šli k volbám. Nejprve vylobbovali dostatečné rozšíření korespondenční volby, pak už jen stačilo, aby se vydali do velkoměstských ghett a obyvatelům pomáhali vyplňovat a odesílat hlasovací lístky, upozornil Drulák.
Ani politolog Stanislav Balík není přesvědčený o užitečnosti korespondenční volby, naopak ji označuje za hodně nebezpečnou hru, jejímž výsledkem může být devastace českého funkčního volebního systému. Balík sice uznává, že z hlediska evropských zemí je Česko s absencí korespondenčního hlasování anomálie, nicméně upozorňuje například na to, že ve Francii šlo korespondenčně hlasovat do roku 1975, kdy to bylo kvůli podvodům zrušeno. Zavádění korespondenční volby v západních demokratických zemích přičítá jistému módnímu trendu, podobně jako přímou volbu prezidenta. Podle Balíka reálně hrozí, že v kontextu debat o podvodech se zaslanými lístky v minulých prezidentských volbách v Rakousku či USA přestanou lidé důvěřovat celému volebnímu procesu. Jakékoliv těsnější výsledky budou odmítány jako zfalšované. A možná nejenom těsnější. Uvěří-li nezanedbatelná část lidí, že je možné falšovat, tak i kdyby to tak nebylo, bude to pro legitimitu zvolených znamenat totéž, jako by se skutečně podvádělo.
Podle právníka Petra Kolmana neobstojí argument, že Česko je jedna z mála zemí, která korespondenční volby nezavedla, protože tento způsob hlasování podle něj degraduje volby ze svátku demokracie na nákup v e-shopu. Pokud někdo v ČR nežije, ale chce z jakéhokoliv důvodu ovlivňovat, kdo zde bude prezidentem anebo poslancem, měl by si to prostě zasloužit, říká pan Kolman. Nezapomínejme, že Čech nebo Češka v cizině ve své domovině zpravidla neplatí daně. Takže pokud má někdo ambici působit na to, kdo bude vládnout jeho spoluobčanům ve staré vlasti, tak by neměl jen posílat obálku, ale něco pro to i udělat. Jinými slovy jít osobně hodit hlas do volební urny na zastupitelském úřadě.
Námitky proti zavedení přímé volby se objevují také z řad politiků současné vládní koalice. Senátor ODS Tomáš Jirsa vyjmenovává riziko, že voliči budou vystaveni tlaku při volbě, že o směřování země rozhodnou hlasy lidí, kteří v Česku nežijí, že mohou vznikat pochyby o regulérnosti volby a že existuje ještě větší riziko kupování hlasů. Zajímavé je, že Jirsa ukazuje prstem na vládní TOP 09, která o zavedení korespondenčního hlasování usiluje dlouhodobě. Schválení korespondenčního hlasování bych považoval za stejnou chybu jako schválení přímé volby prezidenta. I u této parlamentní iniciativy stála TOP 09 a následně z této změny ústavy bolela všechny její tvůrce hlava, napsal.***