(15.20 hodin)
(pokračuje Jakub Michálek)
Střih do dnešního dne. To, co dneska funguje v současném režimu za vlády Vladimira Putina, si myslím, že je možné označit Putinovým absolutismem. Ty prvky, na kterých stojí Putinův absolutistický režim, tak je v podstatě nová oligarchie, kde Putin převzal to špatné, co funguje na Západě, postavil si svoji luxusní miliardovou rezidenci se zlatým záchodem, soukromým divadlem ve stylu podnikatelského baroka, s vlastním kasinem, s toaletními stolky a s pohovkami za půl milionu. Nastavil vnitřní fungování svého režimu, že nepohodlné kritiky, jako byl Navalnyj, Magnitskij - Magnitskij upozornil na rozsáhlé korupční aféry, daňové a různé další podvody, které slouží k vazbám na financování vládnoucí ruské třídy - tak tito dva lidé byli zavražděni. Samozřejmě si všichni pamatujeme kauzu novičoku a aféru pokusu o zavraždění pana Skripala.
Třetím pilířem toho ruského absolutistického vládnutí, kromě různého zastrašování, vražd, neustálého vypadávání z oken, je propaganda, kdy na začátku se tvrdilo, že Ukrajinu je potřeba denacifikovat, kdy byly vydávány různé lži o tom, že jsou to vlastně vojáci, kteří nejsou vojáci Ruské federace, kteří působí na částech území Ukrajiny, aby se následně ukázalo, že to byla pouze zástěrka pro důvěřivce, která vedla k nijak nezakrývané invazi spojené s válečnými zločiny.
V roce 2014 tady proběhl výbuch organizovaný GRU ve Vrběticích a potom, co jsme se ohradili proti tomu, že Putinovi agenti z GRU zabili dva české občany na českém území, tak jsme byli jako Česká republika v roce 2021 zařazeni na seznam nepřátelských států společně se Spojenými státy americkými, jediné dvě země. Nakonec naše intuice byla celkem správná, dostali jsme se do dobrého klubu, neboť ten seznam byl v roce 2022 rozšířen na 48 zemí potom, co země zpřísnily sankce proti Rusku po ruské invazi. Nyní jsou na tom seznamu nepřátelských zemí všechny členské státy G7 a všech 27 členských států Evropské unie.
Samozřejmě se můžeme opřít i o informace, které nám poskytují naše tajné služby, protože třeba Bezpečnostní informační služba označila, a dělá to tak dlouhodobě, bezpečnostní hrozbu z Ruské federace ve své výroční zprávě za rok 2022 za největší bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku. Čili naším bezpečnostním zájmem, tak jak se to ukazuje, a získáváme pro to masivní podporu spojenců, je zejména ubránit Evropu před tou putinovskou rozpínavostí. To je věc, ze které opravdu lavírovat nemůžeme. A i ti, kteří byli na začátku zdrženlivější, například Emmanuel Macron, tak už také mění svoji politiku, která původně byla postavena na tom, že tam jezdí a snaží se s Putinem mluvit u těch dlouhých stolů, tak si uvědomil, že to je cesta, která nikam nevede, a nechtějí skončit jako jejich historičtí předchůdci, jako Daladier nebo vichistický režim, takže současné francouzské Národní shromáždění už také odhlasovalo pokračování v pomoci Kyjevu. Takže koalice těch států, které jsou připraveny vytrvat a bránit své bezpečnostní zájmy, je masivní, je napříč celým NATO. A jsem přesvědčen, že v současné situaci je opravdu nejlepší strategií se snažit vytrvat, a pokud nás Ukrajinci upozorňují na to, že jim dochází munice, tak v tom být aktivní. A já si velmi vážím naší vlády, že tuto aktivitu projevila, že získala stovky tisíc kusů munice, tak aby dokázala Ukrajině pomoci s její obranou. Jsem přesvědčen, že do budoucna ten vliv NATO ještě poroste, že Evropa, jak se semkla, tak se Putin přepočítal, že Ukrajina se statečně drží a bojuje. Sice jsme to nechtěli, ale je to bohužel nejmenší zlo, které vede k tomu, že nakonec můžeme úspěšně obhájit naše bezpečnostní zájmy.
To, co je důležité, je, abychom v této věci zůstali skutečně jednotní a pevní. Přeje si to od nás drtivá část našich voličů, a i když někteří lidé, a tady může zaznít milion různých námitek, co se třeba nepovedlo, tak v těch bezpečnostních zájmech a zahraniční politice je vláda velmi úspěšná a myslím si, že to je nezpochybnitelné. A i z těch průzkumů, které neustále vidíme, i z ohlasu mezi občany vyplývá, že to je věc, ve které by si přáli, abychom pokračovali, a ve které si přejí, aby nás i podpořila opozice, abychom navenek zůstali v této věci jednotní, protože bezpečnost není věc, ve které bychom mohli dělat kompromisy.
Jsou tady samozřejmě různá nebezpečí, a když jsem mluvil o tom Macronovi, tak v podstatě tam se jasně ukazuje, že i ti lídři Evropské unie pochopili, že slabost v oblasti bezpečnosti není cesta. Slabá politika ruské imperátory a gubernátory nezajímá. Drtivá část zemí to pochopila, ale samozřejmě může nastat situace, že někteří politici v tomto budou, když to řeknu trochu s nadsázkou, měkkýši, že přijmou různé chameleonské strategie, že budou různým vypočítavým způsobem vymýšlet, jestli se tady zavděčí tomu, tam se zavděčí tomuto, jestli by ten tlak nemohli využít na nějaké vydírání v rámci Evropské unie, jestli by nemohli dostat něco zase levnějšího výhodou od agresora. Ale pochopil to Macron a myslím si, že to začínají chápat i všichni politici, že to lavírování není cestou a že bychom se měli i v rámci celé Evropy, i v rámci jednotlivých států, které Evropu tvoří, ozvat proti tomu, když někteří v té vypočítavé politice, v těch výrocích, které rozeštvávají Evropu, mezi sebou překračují elementární hranice, jako byly některé poslední výroky slovenského premiéra.
Už jednou se nám povedla strategie v rámci takzvané Reaganovy doktríny. Dlouhou dobu jsme tady měli studenou válku, nikdo, nebo v podstatě byly různé názory, jakým způsobem to řešit, jestli máme úžeji spolupracovat s Východem, jestli máme provozovat Ostpolitik, nebo jestli se naopak máme šířeji vymezit a jednoznačně postavit proti tomu, co se děje v Sovětském svazu, a proti tendencím, které ohrožují naši bezpečnost. Tehdy se zvolila Reaganova doktrína, kde Reagan otevřeně pojmenoval tu hrozbu, pojmenoval Sovětský svaz jako říši zla a zvolil tu strategii přezbrojení Sovětského svazu, která vytvořila ve výsledku i obrovský ekonomický tlak, který Sovětský svaz neustál, a díky tomu se vnitřně zhroutil. Každopádně i tehdy bylo důležité, že státy stály při sobě, ty demokratické, liberální, a byť zbrojení samo o sobě může být problematické, tak v tomto případě se ukázalo jako nejlepším a funkčním scénářem. A i v této věci se domnívám, že jedinou cestou je vytrvat a že potřebujeme dodávat větší dodávky Ukrajině, tak aby se dokázala ubránit, než Putin, který se dneska musí spoléhat na Kim Čong-una a jeho dodávky z KLDR. Máme silnou ekonomiku v Evropě i v dalších státech NATO, máme tady zbrojní průmysl a jsme schopni zapojit další kapacity do naší budoucí obrany a přejít na režim, v rámci kterého budeme vykrývat i část nové výroby tak, abychom dokázali Ukrajinu bránit po tu dobu, dokud se nepodaří dosáhnout spravedlivého a férového míru. A ten mír, ke kterému směřujeme, není ruský mír. Je to mír, který musí být vytvořen s podílem Ukrajiny, v koordinaci s ní. Ne tak, že budeme tlačit na ně a zneužívat nějaké situace, kdy je Ukrajina zrovna zranitelná kvůli situaci na frontě, ale musíme skutečně rozhodovat tak, aby se na tom Ukrajina podílela. Nemůžeme dospět do situace, kdy budeme rozhodovat o Ukrajině bez zapojení Ukrajiny, zejména my, Češi, kteří máme historickou zkušenost s mnichovským diktátem, s vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Nemůžeme dopustit, aby se tato historická chyba v Evropě opakovala. ***
