(16.00 hodin)
(pokračuje Petr Fiala)
Tuto mimořádnou schůzi jsme svolali především proto, že věříme, že je potřeba otevřeně mluvit o trvalém podkopávání západního ukotvení České republiky, kterého se předseda opozičního hnutí ANO dopouští. Proto jsme tady. A musíme se ptát, co všechno je ve světě Andreje Babiše normální. Co je tam ještě normální a co to znamená pro občany České republiky. Osobní útoky na politické soupeře a extrémní extremistická rétorika, kterou si zvlášť v poslední době předseda opozice zvykl používat, totiž reálně ohrožují postavení naší země a důvěryhodnost České republiky. Než vysvětlím jak, tak tu chci pro kontext připomenout, jak se u nás vládlo do roku 2021, protože si myslím, že to je pro obsah dnešní schůze docela důležité.
Vzpomeňme si, jak ještě nedávno Česká republika navenek působila nesrozumitelně, jako země, která nevěděla, co se se sebou. Vláda pod kontrolou hnutí ANO neměla žádnou skutečnou strategii, jak uspět ve světě, měla jenom marketingové sny. Netrápily ji ani nedostatečné investice, ani rekordní deficit veřejných financí, který se na konci vládnutí Andreje Babiše dostal na nejvyšší hodnotu za 20 let, v poměru k HDP téměř na 6 %. Nadměrné výdaje státu přitom nešly na investice nebo cílenou pomoc občanům a firmám, ale hlavně k nakupování voličů. Všechny tyto peníze nejenom že nebyly dobře využity, ale také následně pomohly roztočit inflační spirálu, s níž jsme se donedávna potýkali, takže nám vlastně uškodily několikrát za sebou.
Vláda Andreje Babiše roztržitě kývala na všechno, co si schopnější vlády domluvily v evropských institucích, a nesnažila se vyjednat nic - a také nic nevyjednala - výhodného, skutečně výhodného pro Českou republiku, jako v případě Green Dealu, který Andrej Babiš podle svých slov celou noc vytrvale vetoval, až si výjimku vyjednalo pouze Polsko.
Vláda nedokázala využít ani ekonomickou konjunkturu, takže zemi nepřipravila na horší časy, které prostě zákonitě někdy musely přijít. Rozpočty rezortů se sice zvyšovaly, ale neproměnily se v konkrétní výsledky. Dobře jsme to viděli na dlouhodobě zanedbávaném vzdělávání, kam sice proudily peníze, ano, to je potřeba říct, ale gramotnost našich žáků se nezlepšila, což potvrdily i mezinárodní testy PISA.
Nebo jsme to viděli na ostudném stavu dálnic a železnic, což je opět oblast, kterou nyní dává dohromady naše vláda. Jenom připomínám, že hnutí ANO mělo ministra dopravy, respektive celou řadu ministrů dopravy, osm let. To je doba, za kterou se dá mnoho projektů dokončit, i kdyby se předtím na nic ani nesáhlo - což však nebyla pravda - ale hnutí ANO tuto šanci nevyužilo. Za vlády Bohuslava Sobotky ministr dopravy za hnutí ANO otevíral průměrně 16 kilometrů dálnic ročně, jak uvádí zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu. Následující vláda Andreje Babiše se chlubila otevřením 200 kilometrů dálnic, ale počítala do toho kuriózně i rekonstrukcí D1, což samozřejmě žádná nová dálnice nebyla. V programovém prohlášení slibovala rozestavění 180 kilometrů nových úseků, přitom v roce 2018 zahájila výstavbu 33 kilometrů, v roce 2019 40 kilometrů, v roce 2020 14 kilometrů, v roce 2021 54 kilometrů - tedy 140 kilometrů za celé funkční období. Srovnejte to prosím s výsledky naší vlády. Dálniční síť se jenom letos prodlouží o 118 kilometrů. Aktuálně je rozestavěno 184 kilometrů.
Ano, nepopírám to, samozřejmě navazujeme na to, co se minulé vládě nakonec alespoň trochu podařilo, ale zároveň jsme to všechno konečně podstatně zrychlili, takže opět jenom letos zahájíme stavby na dalších 117 kilometrech. Během jediného roku se přibližujeme k tomu, na co předchozí vláda potřebovala celá léta. Je to díky změně fungování rezortu dopravy a také díky rekordním investicím. Do dopravy jde už druhý rok přes 150 miliard korun. Využíváme i financování z Evropské investiční banky, což je mimochodem levnější než prostřednictvím státních dluhopisů. Pokračujeme také v přípravě PPP projektů nejenom na dálnicích, ale také na železnicích.
Dámy a pánové, vlastně v tom není nic extra sofistikovaného. Ministr dopravy se věnuje řízení rezortu a nemusí zmateně pobíhat z jednoho ministerstva na druhé, aby dohromady nezvládal vlastně nic, jako tomu bylo za Karla Havlíčka. Výsledky nevýsledky vidíme dosud. Zmatená vláda Andreje Babiše byla věrným odrazem svého předsedy. Stačilo jí, že se daří holdingu, vše ostatní šlo mimo ni. Tento stav je o to víc zarážející, když se vrátíme ještě o několik let zpátky a vzpomeneme si na politické sliby Andreje Babiše z počátku jeho politické kariéry, či dokonce na programové prohlášení jeho vlády z roku 2018. Co že to všechno bylo za ty sliby? Dálnice, dálnice, dálnice, stadiony, rychlovleky, Digitální Česko, výstavba nových bloků pro jaderné elektrárny, moderní školství a třeba i taková penzijní reforma. Nakonec z toho nebylo nic.
Babišova vláda nenašla odvahu nebo ani vůli se do něčeho pozitivního pustit, tak reformy zbyly až na naši vládu. Opět tady mohu připomenout tendr na jaderné bloky, který konečně běží díky nám. Důchodovou reformu jsme konečně spustili my, ale to několikaleté zdržení všechny tyto kroky samozřejmě prodražilo. Ty ztracené roky, roky bez investic, modernizací a reforem, tyto ztracené roky nám už nikdo nevrátí.
Já si ale myslím, že tato lhostejnost, nečinnost, neschopnost nebyla nakonec největším problémem Babišovy vlády. Tím největším problémem bylo zacházení s politickou kulturou, s naší demokracií. Vzpomeňme si na pošlapávání ústavy, kterého se tehdejší předseda vlády dopouštěl. Vzpomeňte si, jak se spolu s prezidentem republiky Milošem Zemanem neustále pokoušeli měnit tvář této země, ale ne ji měnit k lepšímu. Vzpomeňte si, jak je netrápilo nejdelší vládnutí bez důvěry v historii Česka, které trvalo téměř devět měsíců, navíc v čele s tehdy trestně stíhaným premiérem. Toto opravdu nebylo normální a posouvalo nás to o stovky kilometrů na východ.
O další stovky kilometrů nás posunulo otevřené vládnutí Andreje Babiše s podporou komunistické strany. Vláda ANO a ČSSD od samého počátku závisela na KSČM. Na titulní straně deníku Mladá fronta DNES se po uzavření dohody o toleranci objevila citace z rozhovoru, v němž Andrej Babiš 29 let po listopadu 1989 prohlásil: KSČM je demokratická strana. Když tehdejší předseda vlády zjistil, že mu hlasovací stroj ANO, SPD a KSČM funguje lépe než jeho formální koalice s ČSSD, prostě do něj přesedl a neohlížel se zpět.
Důsledky byly vážné a nezapomínejme na to. Česko postupně ovládl kartel propojující ekonomickou, mediální a politickou moc. Zájmy firem spojených s předsedou vlády se začaly vydávat za zájmy obecné. Možná proto si Babišovy firmy v letech jeho vlády extrémně polepšily, pokud jde především o zemědělské a potravinářské dotace. ***
