Ale ani to by jistě nebylo důvodem ke svolání mimořádné schůze Sněmovny, protože ani tyto obavy a tato podezření nejsou ničím novým. Je ale namístě si občas připomenout, jak to bylo, abychom nezapomněli, s kým máme tu čest, až budeme hledat motivaci k jeho dnešním krokům a činům.

A když už jsme u toho vzpomínání, považuji za nezbytné připomenout ještě další důvod k úvahám o tom, zda poslanec Babiš je či začíná být bezpečnostním rizikem pro naši zemi. Zřejmě většina z nás slyšela v poslední době řadu výroků pana poslance o tom, že současná vláda - cituji - otevírá dveře migrantům tím, že schválila migrační pakt, případně o tom, jak - cituji - podporuje či propaguje zelené šílenství zvané Green Deal. Já nemám nic proti tomu, pokud lídr opozice kritizuje kroky současné vlády, ba ani proti tomu, když to činí ostře a nesmlouvavě. To je rolí opozice, byť ne každá opozice používá proti vládě lži a dezinformace. Chci ale upozornit na to, že s Green Dealem na evropské úrovni souhlasila minulá vláda v čele s Andrejem Babišem a migrační pakt naše vláda vyjednává podle rámcové pozice stanovené opět minulou vládou v čele s Andrejem Babišem a tuto rámcovou pozici jsme doslovně dodrželi.

Pokud nechci připustit, že bývalý premiér nebyl zcela příčetný buď v okamžiku schvalování těchto dokumentů, nebo naopak že není při smyslech nyní, je tu možnost, že si prostě jenom nepamatuje, co vlastně v zastoupení své země kdy a kde odsouhlasil a slíbil. To by samo o sobě bylo dosti varovné. Ale já se spíše domnívám, že pan poslanec Babiš zcela postrádá jakékoliv názorové ukotvení. Je mu docela jedno, co kdy v minulosti řekl, hájil, všechno to hodí z okna ve chvíli, kdy se mu to přestane hodit nebo když zjistí, že mu to nepřinese žádný zisk nebo politické hlasy. To už u politika ve vrcholné vládní či ústavní funkci za bezpečnostní riziko podle mě považovat lze. Ten, kdo nevyznává žádné principy a zásady, je podle mě ochoten a schopen zradit kohokoli a kdykoli včetně vlastní země, pokud za to dostane dostatečně atraktivní nabídku.

Ale ani to by asi nebylo dostatečným impulsem ke svolání mimořádné schůze parlamentu na téma národní bezpečnosti, kdyby se naše země, Evropa a vlastně celý demokratický svět neocitly v situaci, která nastala v únoru roku 2022. Tehdy, jak jistě všichni víme, napadlo putinovské Rusko svého menšího souseda, svobodnou a nezávislou zemi, suverénní Ukrajinu. Pro nás, Čechy i Slováky, je to situace nebezpečně známá, protože ruské okupanty jsme zažili v naší zemi celkem nedávno. Proto bylo od počátku naším životním zájmem přesvědčit naše partnery v Evropské unii a celý demokratický svět, že se opravdu nejedná o občanskou válku, nebo snad dokonce jenom o nějakou lokální přestřelku, ale že je to frontální útok na celý Západ, na principy svobody a demokracie, ve kterém musíme Ukrajinu v maximálně možné míře podporovat.

Naštěstí si to naši partneři v Evropské unii celkem brzy uvědomili. Pochopili, že nejlepší a nejefektivnější zbraní k podpoře a záchraně Ukrajiny je právě naše jednota a soudržnost, zatímco Putin od začátku věřil a věří, že se mu podaří náš společný postoj rozložit za cenu větších či menších protislužeb, za které budou někteří politikové a také byznysmeni ochotni Ukrajinu zaprodat a zradit.

Ano, na země bývalého sovětského bloku bylo snazší vytvářet nátlak, protože byly mnohem více závislé na ruských energiích než naši přátelé na Západě. Současně ale bohužel nelze ani vyloučit, že nutnost ustupovat Rusku v otázkách obchodu s životně důležitými surovinami byla jen zástěrkou, která měla krýt velmi osobní motivace některých politiků, ať už jejich přímou korupci, nebo naopak vydíratelnost skrze hříchy z minulosti, o kterých jsem tu mluvil hned na úvod. O tom, proč se například Maďarsko a dnes už i Slovensko rozhodlo postupně rozbíjet jednotný postoj a strategie naší pomoci Ukrajině, lze jenom spekulovat. Bohužel faktem zůstává, že právě to se dnes děje. A co víc? Také předseda nejsilnější opoziční frakce v Česku se každým dnem víc a víc přibližuje rétorice a postojům svých údajných velkých přátel, které také politicky silně podporuje, tedy Viktora Orbána a Roberta Fica.

A tím se konečně dostávám k tomu, proč jsem opravdu přesvědčen, že největším bezpečnostním rizikem dnešních dnů není ani temná minulost Andreje Babiše, ani jeho estébácké návyky, aplikované dodnes, ale právě jeho současné na veřejnosti vyjadřované postoje k ruské agresi na Ukrajině a obecně k našemu postavení v bezpečnostní struktuře demokratického světa. Jedním z velmi silných signálů o tom, že je svými výroky schopen narušit či zpochybnit samotné principy naší bezpečnostní strategie budované od devadesátých let minulého století, bylo jeho skandální vyjádření v rámci prezidentské kampaně, že by jako prezident odmítl plnit naše závazky vyplývající z členství Česka v NATO a vyslat naše vojáky, aby bránili jinou zemi, pokud by byla napadena. Už tehdy tuhle svoji zjevnou nekompetentnost a zbabělost zkoušel zabalit do výkřiků o tom, že on je přece pro mír, zatímco mnozí jiní jsou váleční štváči, kteří by ze všeho nejraději zatáhli naši zemi do války a posílali naše děti na zbytečná válečná jatka, což podle něj rozhodně není v národním zájmu.

Dovolím si vás teď požádat o trochu trpělivosti s jednou malou literárněhistorickou odbočkou, na níž bych rád dokumentoval, proč je taková rétorika závadná, škodlivá a zcela v rozporu s našimi národními zájmy. Předpokládám, že většině přítomných nemusím dlouho a dopodrobna vysvětlovat, kdo to byl Karel Čapek. Rád bych to připomněl panu poslanci Babišovi - není tady, ale přece jen zopakuji, že to byl jeden z nejskvělejších a světově nejznámějších českých spisovatelů a dramatiků, blízký například i našemu prvnímu prezidentovi Tomáši Garriguovi Masarykovi. Věřím, že právě Karla Čapka nikdo nemůže podezírat a osočovat z nějakého válečného štvaní. A tento mimořádný humanista, člověk plný empatie a lásky k lidem, napsal v roce 1938, tedy v době nástupu fašismu v Evropě, divadelní hru jménem Matka. Dovolím si stručně připomenout její děj. Hlavní hrdinka postupně ve válce ztratí manžela a pak také tři syny. Zůstává sama v domě s posledním synem, benjamínkem Tonim, kterému chce za každou cenu zabránit, aby také odešel na frontu. Když ale v rádiu vyslechne zprávu o tom, že agresor střílí do malých dětí, sama vloží synovi do ruky pušku a řekne to slavné: Jdi!

Omlouvám se za to malé literární okénko, ale považoval jsem ho za velmi názornou ilustraci situace a zásadních otázek, kterým naše země a celá Evropa dneska čelí. Nikdo si nemůže přát, aby mladí mužové a ženy, naše děti či vnoučata umírali ve válce. Tím spíše se ale nemůžeme a nesmíme nikdy smířit s tím, že brutální agresor bezohledně vraždí malé děti, znásilňuje ženy, ničí školy, divadla a nemocnice, přesně tak, jak to vidíme právě teď na Ukrajině ze strany barbarských ruských okupantů.

Právě nejzákeřnější ruská propaganda, kterou bohužel slýcháme i v naší zemi od českých politiků, je zaměřena přesně tímto směrem: nastolme mír, aby skončilo zabíjení a umírání. A přitom nastolit mír je přece ze všeho nejvíc v rukách Ruska. Stačil by jediný rozkaz vrchního velitele okupačním vojskům, aby se stáhla z okupovaných území za hranice Ukrajiny, a není nejmenších pochyb, že od té chvíle nevystřelí Ukrajina už ani jediný náboj. Rusko to ale odmítá udělat. Dál vraždí civilisty, ničí infrastrukturu, krade pračky a ledničky a farizejsky přitom volá po mírových jednáních, jejichž cílem ale není nic jiného než zafixovat si dobytá okupovaná území a získat čas na přípravu další expanze. Protože když to Rusku projde i tentokrát, podobně jako jsme nepotrestali okupaci Krymu nebo obsazení Donbasu, jen to posílí Putinovo přesvědčení, že může zase brzy vyrazit do boje. Proti komu? No přece proti Západu, proti demokracii, svobodě, proti právu volby, proti principům, na kterých stojí naše civilizace a kultura a které Rusko nenávidí a chce je zničit. Tedy i proti nám, proti naší zemi a jejím občanům.

Dámy a pánové, možná některé z vás tenhle pokus o popsání situace, v jaké se nacházíme, nepřesvědčil. Nevím. Na chvilku se ještě vrátím k té Čapkově Matce a ještě jednou připomenu rok, kdy měla premiéru v Národním divadle v Praze. Byl to tok 1938. I elementární znalosti dějepisu 20. století umožňují dopočítat, co se stalo za rok poté v naší zemi a kolik milionů posléze zemřelo v následné světové válce. Můžeme ocenit předvídavost Karla Čapka, ale nepoučit se z vlastních ani světových dějin může být opravdu sebevražedné. A já nemohu uvěřit, že poslanci Sněmovny Parlamentu České republiky by opravdu chtěli zavírat oči a strkat zase jednou hlavu do písku před riziky, která naší zemi hrozí, že by snad jako Češi, Moravané či Slezané nechtěli, aby naše země byla dostatečně odhodlaná, silná a připravená naši svobodu a demokracii hájit, a to třeba i vojensky, pokud by to bylo třeba. ***