(21.20 hodin)
(pokračuje Igor Hendrych)
My soustřeďujeme svou pozornost - netvrdím, že to není správné - na vnější bezpečnost. Ale na vnitřní bezpečnost v podstatě rezignujeme i v souvislosti s tím, co jsem říkal před chvílí, že doteď nejsou finance na provoz. Konkrétně Vězeňské službě momentálně chybí do konce roku půl miliardy korun, což samozřejmě zase implikuje to, že vedoucí pracovníci o tom vědí, přenášejí to dál, vzniká nervozita, co bude, i mezi těmi samotnými zaměstnanci. A je to špatně.
Takže já bych chtěl apelovat na to, abychom se soustředili nejenom na vnější bezpečnost, ale i na vnitřní bezpečnost České republiky. A myslím si, že to je téma, které se přímo hodí pod název této konkrétní schůze Poslanecké sněmovny. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. Pan poslanec Vomáčka.
Poslanec Vít Vomáčka: Děkuju za slovo. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já se také pokusím být velmi stručný a rychlý. Věřím, že budu nekonfrontační, že tedy spíše o mých poznámkách popřemýšlíte, než abychom na sebe zběsile reagovali v rámci faktických. Když to velmi shrnu, tak klasik této Sněmovny by pravděpodobně prohlásil, že všechno bylo řečeno, jenom to neřekli všichni. Já se k této hlášce nehlásím.
Já se chci věnovat velmi stručně tomu zmiňovanému mailu od pana předsedy Babiše cizímu člověku. A vlastně mám rozdělený tento mail na tři části. První je to, že váš pan předseda se ptá na jazykové znalosti a podobně pana ministra Lipavského. To je podle mě naprosto legitimní, to je v pořádku. Co už pro mě je trošičku zvláštní, zvláště pak k tomu, že před pár dny, když se přijímal zde v Poslanecké sněmovně jakýsi kodex, jak bychom se tady měli oslovovat a jak bychom se k sobě měli chovat, tak to oslovení pana ministra mi nepřišlo košer. Ale dobře, vy budete říkat, byl to soukromý mail, je to každého vizitka, jakým způsobem nazýváme své politické protivníky.
Co bych chtěl a u čeho bych se chtěl zastavit, a opravdu já jsem se teď byl ctěného kolegy Volného, prostřednictvím pana předsedajícího, zeptat, kolik mu je let. A shodli jsme se na tom, že nám je naprosto stejně. Takže v tuto chvíli já s panem kolegou Volným jsme tady pravděpodobně ti nejstarší, tak si dovolím trošičku zamoralizovat, a zvláště pak ke své osobní zkušenosti. Třetí část totiž bylo to, že tam byl ten dotaz na děti v tom dopise, v tom mailu. Já bych chtěl, jestli byste mě mohli pochopit, že třeba i já jsem se velmi divil, a opravdu mě to trošku vyděsilo, protože já jsem to zažil u svého otce, kterého když vylučovali z univerzity a byl na místě odborného asistenta, měl připravenou habilitaci, tak rozhodnutím strany byl převelen na českolipské zvláštní školy a tam tedy trávil dobu až do roku 1989. Jestli se komunisté chtěli někomu pomstít, tak to dělali velmi pragmaticky, velmi promyšleně, a to bylo přes jejich děti. A já jsem to jako syn osmašedesátníka zažil. Já jsem zažil, když jsem v roce 1975 chtěl jít na střední školu, a rozhodnutím předsedy OV KSČ - Vomáčka na žádnou střední školu nepůjde. Takže jsem šel na učňák. Po učňáku jsem šel na střední školu. Když jsem chtěl jít na vysokou - zákaz, Vomáčka na žádnou vysokou nepůjde. Šel jsem na rok do praxe, chtěl jsem se přihlásit znova, znova mě nevzali, šel jsem na dva roky na vojenskou základní službu, a teprve když jsem se vrátil z vojny, tak jako dálkař, jako pracující, mohl studovat vysokou školu. Já vím, že tohle se velmi těžko vysvětluje takovým některým těm mláďátkům, a teď to neberte, že někoho urážím. Ale nedovedete si opravdu tu dobu představit. A já bych chtěl, chtěl bych požádat vás kolegy z hnutí ANO, jestli byste byli schopni si o tom popřemýšlet, protože takhle to bylo. A věřte, že to byl třeba u mě ten důvod, proč mě to opravdu vyděsilo.
Na odlehčení si vám dovolím tady něco ocitovat, sice z velmi temné postavy druhé světové války, ale myslím si, že to platí obecně. Můžete hádat, kdo to je. Já vám to neřeknu. "Chcete-li poznat charakter člověka, instalujte ho do politiky." Děkuju.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. Poprosím pana poslance Volného, který chce reagovat s faktickou, a poté Berenika Peštová, rovněž s faktickou.
Poslanec Jan Volný: Dneska už jsem tady jednou předeslal, že si tady Vítka Vomáčky moc vážím a mám ho rád, byť je to odéesák. Ale musím reagovat, protože mě zmínil jako takového spolupachatele. (Poslankyně Válková se baví s poslancem Vomáčkou.) Helenko, Helenko, počkej chviličku, já teď mluvím k panu poslancovi. (Předsedající: Pane poslanče...) Jo, vaším, ano, správně, vaším prostřednictvím. Můj tatínek byl taky vyloučený, byl ředitel školy a skončil jako učitel u zedníků. Já, kdybych nedělal vrcholový sport a neměl asi pět titulů mistra republiky, tak bych se na školu vůbec nedostal. Ale srovnávat to, co napsal pan Babiš do mailu, s touhletou dobou a s touhletou perzekucí dětí vyloučených lidí, to je fakt přes čáru. Vždyť v tom mailu není nic, že by ho chtěl likvidovat, perzekvovat nebo něco takového. A má vůbec děti? Nebo kolik má dětí? To je tak nevinné, že srovnat to s tím, co jsme my dva prožili, to se opravdu nedá. Díky.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. A Berenika Peštová.
Poslankyně Berenika Peštová: Děkuji za slovo. Pane předsedající, chtěla bych zareagovat něco v obdobném duchu. Každý máme nějaký životní příběh, něco jsme si prožili v té době. Vy jste taky byl za mnou, prostřednictvím pana předsedajícího, jestli budu, nebo nebudu reagovat. A já jsem říkala, že vystoupím pouze tehdy, že si počkám na to, co řeknete, a buď zareaguji, anebo nezareaguji. Já se kloním k tomu, co říkal můj předřečník. Tím, že ty osobní příběhy máme všichni - váš tatínek byl vyhozen, můj vystoupil. Takže si dovedete představit, že ty posudky jsme měli obdobné. Jo? Ale opravdu v tom e-mailu nic takového není. A ta doba je zaplať pánbůh za námi. A nikdo se nemstí na těch dětech. To byl ten systém. To byl ten systém. Teď je jiný systém a u moci jste vy. Takže jestli někdo má tu moc a chce se mstít na dětech, tak to bohužel byste museli být vy. A já věřím tomu, že vy to nejste. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji. A vzhledem k tomu, že žádná faktická další není, tak bych poprosil pana poslance Vladimíra Zlínského.
Poslanec Vladimír Zlínský: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, připravil jsem si krásný hodinový projev, ale nebudu vás strašit, významně to zkrátím. Už jsem tady několikrát vystupoval a asi jste si všimli, že mé projevy nejsou až tak moc politické, jak spíše přírodovědné. Takže se omlouvám, já už jiný nebudu, těžko už ten svůj mozek přeprogramuji.
Upozorňuji na to, tady pan poslanec Vomáčka, vaším prostřednictvím, hovořil o tom, že jeho projev bude poměrně klidný a že tam nebudou nějaké problematické věci. V mém případě to bude asi trošku jinak. Nicméně navážu na své předřečníky, protože to, co tady zmínili, že v dřívějších dobách byl život lidí a obyvatel mnohem tvrdší, než je teď, možná ovlivňuje ten první bod, který tam mám, těch současných hrozeb. A vychází to z mého pozorování - já to teď říkám na rovinu, je to můj názor, takže nadávejte mně, pokud si to nemyslíte - ale já si myslím, že z nějakých důvodů, o kterých tady budu za chvilku hovořit, dochází k úpadku racionálního myšlení a předvídavosti vládnoucích elit. Dále dochází k explozivnímu rozvoji a nárůstu duševních chorob u mladé generace. Možná jste to zaznamenali. ***
