(19.20 hodin)
(pokračuje Helena Válková)
Je na našem zvážení, jak se k tomu postavíme, ale to by bylo takové elegantní a jasné. Jednak jasná důvěra v ty odvolací soudy, a současně by to i vedlo v některých zvlášť závažných případech porušení, kdy ale to vrchní soudy nerozhodly tak, jak Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud by to považovaly za vhodné i vzhledem k určitému respektu veřejnosti k justici, k závažnosti, intenzitě toho porušení, které by bylo prokázáno, tak by mohlo dojít i k tomu, že by tu sankci zpřísnily. Tady naopak tam zatím existuje princip, že když byl zproštěn za skutek prvoinstančním, to znamená vrchním soudem, tak ho nemůže uznat vinným ten odvolací soud. Takže tady to dávám na zvážení ještě a na zamyšlení, jestli by tato cesta nebyla také možná.
To, co mě samozřejmě, když jsem si opakovaně ten nikoliv jednoduchý tisk četla, zaujalo, ale současně i trošku zarazilo, to byl § 5h odst. 2 písm. a), a také na tom semináři to několikrát zaznělo, kdy jde o takové zvláštní nesystémové řešení, kdy ten § 5h pojednává o kárných senátech vrchních soudů, a když už jim věříme a svěřili jsme jim ty pravomoci kárného řízení, tak dost dobře nechápu, proč v tom odst. 2 písm. a) je členem toho kárného senátu vrchního soudu - upozorňuju vrchního soudu, kromě tedy toho soudce příslušného vrchního soudu - dalšími členy kárného senátu z řad soudců jsou i soudci - soudce Nejvyššího soudu a soudce Nejvyššího správního soudu, takže v podstatě tam máme takovou pomyslnou kontrolu z toho odvolacího soudu. Já vím, že to není kontrola, také to tam bylo několikrát argumentačně na tom semináři vyvraceno, ale na mě to působí nesystémově. A když jsem si to asi třikrát přečetla a pak jsem ještě slyšela argumenty, které zazněly na tom semináři, tak si také myslím, že tady je namístě, abychom dali důvěru tomu kárnému senátu vrchních soudů a abychom tam do něj nezačleňovali nesystémově soudce Nejvyššího soudu a soudce Nejvyššího správního soudu. Ten kárný senát jedná ve složení předsedy senátu, tří soudců, tří přísedících, pokud se bude jednat o kárné provinění soudců. Takže si myslím, že tam není nutné, abychom v rámci těch soudců, kteří tam budou zasedat, ještě začleňovali soudce Nejvyššího soudu a soudce Nejvyššího správního soudu. Tak to je jedna připomínka, kterou bych tady chtěla zmínit.
Pak samozřejmě to, co tam také zaznělo, a úplně chápu a jsem na straně těch, kteří mají s tím problém, a to nejenom jako tradiční, trochu konzervativní, jak jinak, právník, ale i z hlediska možného otevření této otázky vůbec - jde o rozhodování o zpřístupnění protokolu o hlasování a rozhodnutí soudu. Jde o to, že se poprvé otevírá možnost požádat v rámci prošetřování toho potenciálního kárného provinění obálku s protokolem o hlasování, aby se zjistilo, jestli ten příslušný soudce, o kterého jde, hlasoval tak či onak. Slyšela jsem hlasy pro, které říkají, tak nemáme kabinetní justici, já se za svoje rozhodnutí nestydím, u mě by mohli otevírat někteří soudci, říkali, hned ty protokoly, ale slyšela jsem výrazně více hlasů, které upozorňovaly na to, že bude fungovat určitá sebecenzura, že třeba ti soudci nebudou rozhodovat tak úplně volně a svobodně. Přísedící - jichž se to netýká, upozorňuji - se budou obávat, že při současném úniku informací by mohlo i uniknout jejich jméno. V současné době teď uvažujeme tedy mimochodem tedy ten tisk, který nám přináší velkou změnu, pokud bychom ji schválili, o zrušení přísedících na prvostupňových soudech v pracovních sporech a trestních sporech. Já doufám, že k tomu nedojde, aspoň ne v tom rozsahu, v jakém Ministerstvo spravedlnosti navrhuje.
Nicméně to nic nemění na té problematice, že to je tak jako po otevření Pandořiny skříňky. A já prostě si myslím, že by bylo lepší to z té novely vypustit. To znamená, jak v souvisejícím zákoně o soudech a soudcích, tak v zákoně řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů vypustit tuto možnost. Tuším, že to je § 17c, ale nebudu to teď hledat. Je to v každém případě věc, která by nás měla nutit k zamyšlení. A je to řízení ještě o zpřístupnění protokolu o hlasování, takže § 17c a § 25c, takže je to v tomto zákoně. Protokol o hlasování, tak to se omlouvám, je to všechno v této novele a je to § 17c. Protokol o hlasování o rozhodnutí soudu může sloužit za důkaz, pokud byl protokol pořízen o hlasování kárně obviněného a pokud kárný soud před zahájením kárného řízení, čili před zahájením nebo v jeho průběhu - čili může to být i v průběhu - rozhodl o zpřístupnění protokolu o hlasování. Kárný soud rozhodne v kárném řízení o zpřístupnění protokolu o hlasování, dospěl-li k závěru, že zpřístupnění může přispět k objasnění rozhodných skutečností a může-li protokol o hlasování sloužit za důkaz, tak kárný soud, kárně obviněný, jeho obhájce a navrhovatel smí protokol otevřít, nahlédnout do něj, činit z něj výpisy a opisy a není v kárném řízení nutno zachovat mlčenlivost o obsahu porady, na které došlo k hlasování o rozhodnutí soudu. No to je logické. Když se to bude potom v tom kárném řízení projednávat, tak logicky tady musí být v zákoně prolomena povinnost mlčenlivosti. A ta tady v tom ustanovení § 17c odst. 3 písm. b) prolomena je. A ten, kdo protokol otevřel, jej po nahlédnutí opět zalepí a otevření potvrdí svým podpisem.
A mohla bych pokračovat dál, což je v tom § 25c, to je už to vlastní řízení o zpřístupnění protokolu o hlasování, které je podrobně tam upraveno, jsou to tedy tři paragrafy. Tím vás nebudu zatěžovat, je to procesní ustanovení, nebo ta tři procesní ustanovení, která samozřejmě korespondují tomu, co jsem před chviličkou přečetla.
Já s tím mám problém. Slyším i ty argumenty z druhé strany. Dovedu si představit, že s tím budeme žít. Budu doufat, že nedojde ke zneužití, ale stále ještě chci vést debaty i s Ministerstvem spravedlnosti, jestli je to opravdu conditio sine qua non řádného kárného řízení. A jestli tedy převáží ty klady nad těmi zápory, si teď v rámci prvního čtení opravdu nejsem tím jistá.
A pak tady mám ještě připomínku, já ji znovu řeknu, i když jsem slyšela argumenty proti na tom kulatém stolu. Jako ministryně spravedlnosti to vidím možná trošku zkresleně, ale mně ta subjektivní lhůta, to prodloužení na 9 měsíců, byť jsem slyšela od zkušených soudců z krajských soudů, z vrchních soudů, že jim to bude stačit, to prodloužení na 9 měsíců, někdo dokonce říkal, abych byla spravedlivá, že stačí i těch 6 měsíců, já jsem měla představu, že by to bylo nejlepší 12 měsíců. Že od okamžiku, kdy se dozvím o nějakém jednání, které nasvědčuje tomu, že by bylo vhodné zahájit kárné řízení, potřebuji si k tomu vyžádat ještě spisový materiál. Nevím, jestli... Šest měsíců bylo podle mě jednoznačně málo a myslím, že těch 12 měsíců by bylo úplně standardní, a těch 9 měsíců mi připadá jako kočkopes, jako nějaký podivný kompromis. Možná se mýlím, ale devíti měsícům prostě nerozumím. Takže tu subjektivní lhůtu bych doporučovala ještě také zvážit a prodloužit. ***
