(14.40 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)

Podle mě je to zásadně chybný a pomýlený postoj. A já to považuji za důležité říci hned na začátku svého projevu, protože jsem se nad institutem korespondenčního hlasování, ale i elektronického hlasování, o kterém se tu a tam rovněž hovoří, dlouze zamýšlel. Mé úvahy se nesly v tom duchu, zda tyto návrhy skutečně slouží k naplnění nějakých základních, ústavou garantovaných, lidských, občanských, politických či sociálních práv, která neumíme naplnit jiným způsobem, a došel jsem k závěru, že nikoliv. Právo volit každý občan České republiky má již dnes - de iure i de facto. Jsem o tom hluboce přesvědčen. Korespondenční volba tedy není naplněním žádného ústavního, občanského či politického práva, ale politickým a ideologickým konstruktem, politickou a ideologickou agendou určité části politického spektra a vysoce účelovým instrumentem, jak ovlivnit výsledky voleb k obrazu svému.

Jak jsem již předeslal, volební právo v České republice stojí na ústavních zásadách rovnosti, přímosti a tajnosti hlasování, které zároveň probíhá osobně a zcela svobodně. Všechny tyto zásadní zásady korespondenční a rovněž i elektronické, jakékoliv další dálkové hlasovací experimenty explicitně porušují. Češi žijící nebo se v době voleb zdržující v zahraničí navíc mají možnost účastnit se voleb, pokud o to mají opravdový zájem, standardním fyzickým způsobem na příslušném nejbližším zastupitelském úřadu České republiky v zemi, kde pobývají, a není tedy nutno a radno jejich procedurální volební právo rozšiřovat, notabene za použití prostředků, které jsou jednoznačně podle mého názoru za hranou ústavnosti. Kdyby volby do takových orgánů, jako je Poslanecká sněmovna, byly každý týden, tak bych to asi pochopil. Ale jestli jsou ty volby jednou za čtyři roky, tak jednou za čtyři roky každý občan hrdý na Českou republiku, chtějící využít svého práva volit, může na ambasádu nebo konzulát přijet. Dokonce se zde nabízí i možnost, že v době voleb těch konzulátů bude víc, hlavně u velkých zemí, jako jsou Spojené státy americké nebo Austrálie.

Tajnost volby může být garantována pouze tehdy, jestli má akt výkonu hlasovacího práva osobní a individuální charakter, když tento akt probíhá prostřednictvím fyzického vhození volebního lístku do volební urny tak, jak to známe a děláme doteď, za plentou za přítomnosti nezávislé a politicky pluralitní volební komise, která celý proces hlasování kontroluje dle předem daných zákonných pravidel. To u korespondenčního hlasování prostě není možné zaručit, jelikož nelze absolutně vyloučit možnost, že některé osoby hlasují pod dozorem, či dokonce pod nátlakem jiných osob, anebo že prostě někomu podepíšou svůj hlasovací lístek a ten někdo jich bude mít třeba tisíc nebo pět tisíc nebo deset tisíc a půjde je do té urny hodit nebo půjde je poslat právě tou korespondenční metodou. Kolik takových hlasů bude?

Rovnost volebního práva znamená, že každý ve volbách odevzdaný hlas má stejnou váhu a že každý volič má v rámci výkonu volby naprosto stejné možnosti a podmínky. Tyto zásady korespondenční způsob hlasování rovněž narušuje. A narušuje je i předložený návrh zákona, protože zavádí dvojí typ volby: ústavně správný fyzický způsob, kdy jdeme za plentu a hodíme lístek do urny, a naproti tomu neústavní způsob podle mého názoru - korespondenční, kontrolovatelný a zároveň určitou skupinu občanů neoprávněně zvýhodňující oproti jiné skupině, jelikož takzvaní zahraniční Češi budou mít na výběr ze dvou způsobů, jak ve volbách hlasovat. Buď mohou dojet na tu ambasádu nebo na ten konzulát, tuto možnost už přece mají dnes, anebo prostě budou volit korespondenčním způsobem.

Při korespondenčním způsobu hlasování, tak jak je vládními poslanci konkrétně navrženo, nelze rovněž vůbec vyloučit ústavně nepřípustnou a zákonem zakázanou variantu, že určitá osoba hlasuje v daných volbách vícekrát, což je opět porušení principu rovnosti volebního práva. Nelze vyloučit ani možnost, že pod jménem a pod identitou určité osoby disponující aktivním volebním právem hlasuje někdo úplně jiný, kdo například ani toto volební právo z nejrůznějších důvodů nemá, čímž je zase narušen princip přímosti hlasování, jelikož v jeho korespondenční podobě absentuje prvek osobního kontaktu voliče a volební komise, která je schopna každého voliče ztotožnit a vyloučit eventualitu vícenásobné volby jednou a tou samou osobou.

Mimořádně nebezpečné dopady by mělo zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí i na samotný volební systém v České republice, respektive na podobu volebních výsledků a složení Poslanecké sněmovny. Jde o to, jak by zavedení korespondenčního hlasování ještě více prohloubilo již tak katastrofální dopady přepočtu hlasů ze zahraničí na volební výsledky. Nyní je tomu tak, že před každými volbami do Poslanecké sněmovny je vylosován jeden český volební kraj a všichni voliči hlasující v zahraničí vybírají z kandidátek politických stran zaregistrovaných v tomto kraji, což je ovšem nejen naprosto nelogické, ale rovněž to může výrazně asymetrickým a neakceptovatelným způsobem ovlivnit konečný výsledek voleb. Ostatně už se tomu tak v minulosti stalo a já jsem to zde v prvním čtení návrhu podrobně popisoval.

V roce 2006 a 2017 totiž způsob přepočtu zahraničních hlasů na poslanecké mandáty v konkrétním vylosovaném kraji zvrátil výsledek voleb, a tím i podobu následné vlády vygenerované českými voliči tady v České republice, a to šlo vždy jen o jeden jediný mandát, protože zahraničních hlasů bylo do 20 000. Pokud by po zavedení korespondenční volby přibylo ze zahraničí byť jen 100 000 hlasů, bavíme se o dalších čtyřech mandátech a to už může s výsledky voleb i podobou vlády zamávat skutečně zásadním způsobem. Tento systém přiřazování zahraničních hlasů do náhodně vylosovaných českých krajů je od základu špatný bez ohledu na to, jestli se hlasuje jen fyzicky, nebo korespondenčně.

Vládní poslanci nejprve navrhovali, aby se po zavedení korespondenční volby zahraniční hlasy nově přidělovaly do vylosovaných dvou ze čtyř největších krajů, a před několika dny bylo zveřejněno, že došlo k dílčí úpravě a že zahraniční hlasy mají být napříště rozděleny do všech čtyř těchto největších českých krajů, tedy do Prahy, Středočeského kraje, Jihomoravského a Moravskoslezského kraje, přičemž ve třech z těchto krajů dlouhodobě získávají strany současné vládní koalice nejlepší výsledky. Asi je náhoda, že si je chtějí ještě takto uměle vylepšit. Jde tedy o typické sociální a volební inženýrství, o snahu navýšit své volební zisky administrativními zásahy do podoby a nastavení volebního systému. A je tu i další věc, která s tím souvisí. Ve čtyřech největších českých volebních krajích se už teď volí celkem 95 poslanců, tedy skoro polovina Sněmovny. Poté, co by sem byly přidělovány i zahraniční hlasy včetně korespondenčních, tvořili by poslanci v nich zvolení výrazně nadpoloviční část Sněmovny a zástupci zbylých deseti krajů by naopak byli ve značné menšině, což opět odporuje zásadě rovnosti volebního práva i v tom smyslu, jak ji definoval náš Ústavní soud, který konstatoval, že volič nesmí být diskriminován na základě toho, v jakém kraji žije či volí.

Navíc bez nadsázky platí, že ve čtyřech největších krajích se české volby do Sněmovny rozhodují. Dle mého názoru jde o nepřípustné znevýhodnění deseti menších volebních krajů a o další jasně protiústavní moment projednávaného návrhu. Celý mechanismus přidělování zahraničních hlasů pro jejich následný přepočet na mandáty je od základu špatný a je nutné jej co nejrychleji změnit bez ohledu na to, zda bude uzákoněna korespondenční volba. Přitom alternativy existují. Nejspravedlivější z nich by bylo rovnoměrně rozdělit zahraniční hlasy do všech čtrnácti volebních krajů, nejelegantněji tak, že volič na ambasádě ukáže svůj český občanský průkaz a dostane sadu volebních lístků toho volebního kraje, ve kterém má trvalé bydliště. Ale to by přece v této variantě nemohlo fungovat, protože jestli budou mít volební právo i potomci lidí, kteří odcházeli například v roce 1939 z České republiky, tak ti už žádný občanský průkaz nemají, nikde tady nebydleli, nikde tady nežili a nikoho tady už asi ani nemají. Pokud jej nemá, bude mu na základě země, kde na ambasádě volí, pevně přiřazen jeden z našich čtrnácti volebních krajů. Přičemž otázkou je, zda má mít vůbec právo volit do české Sněmovny člověk, který v České republice nemá trvalé bydliště a není s ní nikterak svým životem a osudem spojen. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP