Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Uvědomme si, že jen rozšiřujeme nabídku poskytování péče dětem, nic víc. Státní příspěvek půjde s dítětem, buď do mateřské školky, nebo do dětské skupiny, nebo do sousedské dětské skupiny, ale pořád bude jenom jeden.

Na závěr bych chtěla říct, že v podobě maminek máme obrovské množství kvalifikovaných zaměstnanců. A některé z nich hledají a chtějí si vybrat umístění svých dětí, aby si udržely svoji kvalifikaci, svoji profesní úroveň a třeba ve dvou letech dítěte šly pracovat alespoň na zkrácený úvazek. Umožněme jim to, prosím. Věřím, že jsem některé své kolegy přesvědčila, a děkuji.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Já taktéž děkuji. V tuto chvíli je tady s faktickou poznámkou paní kolegyně Andrea Babišová. Prosím, paní poslankyně, vaše dvě minuty.

Poslankyně Andrea Babišová: Děkuji za slovo. Já musím říct, milá paní kolegyně, že mě jste nepřesvědčila. Já si prostě myslím, že pokud chci, aby mi sousedka hlídala mé dítě, tak je to mé rozhodnutí, a samozřejmě vím, v jakých podmínkách bude tato služba vykonávána. Pokud by se mi narodila čtyřčata, mám nárok na to, abych dostala nějakou zdravotní pomoc, tedy zdravotní sestry či nějaké sociální pracovnice.

Pokud já zůstanu doma, vezmu si na starost čtyři děti - až čtyři děti - ve věku jednoho (roku) až tří let, je to pouze moje zodpovědnost a samozřejmě zodpovědnost i těch rodičů - pokud to nehradí stát. Pokud se tady na tomto bude podílet stát, stát má garantovat to, aby bylo dítě v pořádku, mělo zajištěné hygienické podmínky a aby to dítě dostalo i adekvátní péči.

Budeme se bavit o tom, jestli tento člověk, který bude poskytovat tuto službu, bude mít povinné pojištění proti úrazu pro malé děti, pokud se něco stane. Víte, že děti jsou z živé stříbro: otočíte se a spadne z postele, otočíte se, strčí ruku do zásuvky, cokoliv. A pokud tam má byt sama a mám hlídat čtyři děti do tří let, je to prostě tragické. A samotní lidé, kteří budou tuto službu poskytovat, zjistí, že budou rádi, když zvládnou děti dvě - ale ne čtyři. Prostě za mě: rodiče se sami svobodně rozhodnou, ale pokud má tuto službu hradit stát, tak potřebujeme garanci, že bude všechno v naprostém pořádku. Děkuji.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Já taktéž děkuji. S další faktickou poznámkou je paní kolegyně Jana Pastuchová, což je poslední faktická poznámka, poté do obecné rozpravy je přihlášena paní poslankyně Renáta Zajíčková. Prosím, ještě dvě minuty.

Poslankyně Jana Pastuchová: Já děkuji. Teď to bude vypadat, že se tady přeme ve vlastním poslaneckém klubu. Mě kolegyně také nepřesvědčila, ale ona to už ví dávno. Mě jenom tady zarazilo to, že se tady mluvilo o tom, že by snad mohl být načten pozměňovací návrh, což uvidíme, že by dětské skupiny mohly poskytovat nepřetržitou péči, což u dětských skupin, které jsou třeba v nemocnici, kde jsou tam zdravotní sestry, které opravdu si potřebují přivydělat a potřebují to dítě někam umístit, protože - tím odpoví mi panu kolegovi Brázdilovi, vaším prostřednictvím - ty maminky by se rády staraly, ale mně moje dítě hlídala moje maminka, která šla do důchodu v 56 letech. Dnes tomu už tak není, takže my, babičky, musíme být v práci a nemůžeme hlídat tolik naše vnoučata.

Ale co chci říct? My jsme měli setkání s Ministerstvem práce a sociálních věcí, které nám představovalo některé věci. A tam jde o to, že já jsem se zeptala, jestli by to vlastně celodenní nebo čtyřiadvacetihodinové hlídání platilo i pro dětské sousedské skupiny. A nad tím se pozastavili, protože já říkám: takže maminka bude hlídat čtyři děti doma někde a večer přijde celá rodina domů. A jak to tam bude tedy fungovat těch čtyřiadvacet hodin denně? Jako tam má být - já si to neumím představit. Bude to v bytě, bude tam přes den něco vyhrazeno a večer přijde celá rodina domů a bude tam mít sousedské hlídání? Tak říkám, nevím, jestli to bude načteno.

Já se sousedským hlídáním mám velký problém. Podepsala bych to, co řekla kolegyně Babišová, vaším prostřednictvím, protože aby nám chodili dětské skupiny kontrolovat z úřadu práce a ne z hygieny a těžce jsme tady nastavovali dětské skupiny, které fungují, tak nevím, proč tohleto děláme (a) otvíráme to znovu. (Předsedající: Čas.) Děkuju.

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Já taktéž děkuji. A paní poslankyně Zajíčková vrací tady v tuto chvíli tuto debatu do obecné rozpravy. Prosím.

Poslankyně Renáta Zajíčková: Dobrý podvečer - nebo vlastně už večer. Já to tady poslouchám s velkým zájmem, protože všechno to, co tady zaznívá, ve mně poměrně dost rezonuje, a mnoho otázek, které tady vyvstávají, si kladu já sama. A bohužel neznám na ně úplně správnou odpověď.

Já se řadím tady i ke svým kolegyním - jsem, myslím taky poměrně zdatnou rodičkou, mám také tři děti a se všemi třemi dětmi jsem víceméně strávila na rodičovské dovolené, vždycky bez pár měsíců, protože už jsem měla touhu jít do zaměstnání - a celý svůj život, když jsem vychovávala děti, jsem vnímala, že společnost to, že můžeme být tři roky doma na rodičovské dovolené, vnímá jako jisté privilegium. Prostě to bylo privilegium, ostatní země nám to záviděly, nevěřily tomu, že naše maminky můžou být takhle doma dlouho s dětmi.

Já jsem to taky vítala, byla jsem za to ráda, nikdy času, který jsem strávila s dětmi, nelituji. A najednou během několika málo let se z tohoto názoru, většinového názoru, z toho privilegia se stala dneska překážka a něco, co je vnímáno jako nežádoucí. A mluví se tady o tom, že musí se slaďovat tedy rodinný, profesní život a tak dál. OK. Já tomu rozumím, doba se mění, potřeby mladých lidí jsou jiné. Já se s tím nějak umím vypořádat. Ale sami vidíte, že se vlastně nejsme schopni dohodnout právě na tom, jak má tedy vypadat ta správná varianta, jak má teda vypadat ta správná doba, kdy má být maminka s dítětem doma, kdy už má tedy jakoby mít právo jít do zaměstnání - nakonec ta debata, diskuse to teď ukazuje.

My jdeme stále dál a dál. Nejdříve jsme měli mateřské školky, dneska máme dětské skupiny. A dokonce zákon, který teď projednáváme, přináší nový institut, a to jsou sousedské dětské skupiny. Pokud se tedy dohodneme na tom, že to takhle opravdu chceme, že chceme vytvářet co nejvíce příležitostí a forem, modelů, modulů - můžeme to nazvat jakkoliv - pro maminky tak, aby mohly nastoupit včas do zaměstnání, tak i to jsem ochotna jako přijmout a říct: OK, dobře, sousedské dětské skupiny nechť fungují, a pojďme tedy pro ně nastavit nějaká pravidla. Ale ať jsou ta pravidla taková, aby nevytvářela bariéry, nakonec ve finále bariéry pro jejich fungování.

Já jsem přijala jako fakt, že sousedské dětské skupiny tedy budou existovat, že se vkládají jako novinka do tohoto zákona. A šla jsem tedy do nějakého detailu, zúčastnila jsem se na Fóru rodinné politiky workshopu, který byl určen sousedským dětským skupinám. Byly tam nadšené maminky, které byly v nějakém pilotu, kde se to už ověřuje, a když jsem tam seděla, tak mi to nějaký smysl dávalo a říkala jsem si nakonec: proč ne, není to povinnost, prostě je to další možnost, jak maminkám tedy umožnit dřívější vstup do zaměstnání, anebo jak sladit, dejme tomu, svoje nějaké zájmy, svůj rozvoj, další vzdělávání s rodinným životem. A tak jsem šla tedy do střev toho institutu sousedské dětské hlídání a narazila jsem tam právě na jednu z bariér, která se mi tam jeví jako poměrně dost podstatná - a vlastně nadbytečná.

Tady už zaznělo z mnohých úst, že především zodpovědnost je na nás, na rodičích. Na (důrazně) mě je, abych rozhodla, jestli chci dítě dát do nějakého školského zařízení. Na mě je, abych si zjistila, jaké tam jsou podmínky, požadavky, hygienické záležitosti, jak ta školka vypadá nebo to zařízení, kdo tam funguje, jestli na mě působí kompetentně, důvěryhodně a tak dál. To je na mě jako na rodiči, tahleta zodpovědnost. A na mě taky je, abych byla zodpovědná i k ostatním, a například svoje dítě tedy podle očkovacího kalendáře naočkovala. Tady si myslím, že ta zodpovědnost začíná a vlastně i končí - bohužel, do toho má tendenci vstupovat stát, a blížeji specifikovat a určovat tedy podmínky, za kterých ta sousedská dětská skupina nebo dětská skupina může fungovat. No a samozřejmě dochází k tomu, že se nejsme schopni dohodnout na tom, jaká ta pravidla budou a jaké podmínky a požadavky mají existovat.

O čem chci hovořit? O svém pozměňovacím návrhu, který by měl zmírnit povinnosti provozovatelů sousedských dětských skupin ve vztahu právě k přijímání dětských sousedských skupin. ***