Autorizováno, neprošlo jazykovou korekturou!
(13.40 hodin)
(pokračuje Radek Koten)
Podle judikatury českého Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva není výčet těchto charakteristik vyčerpávající, což je vyjádřeno na konci věty jiné postavení, například usnesení Ústavního soudu spisová značka: 1 ÚS 3271/13, které definuje jiné postavení tak, že se musí týkat jakýchkoliv osobních charakteristik, které zpravidla nelze ovlivnit. Například pohlaví, rasa nebo musí jít o důvody založené na osobní volbě odrážející osobní vlastnosti každého z nás, jako je náboženství nebo politické názory. Vzhledem k tomu, že každý člověk se rodí s určitým občanstvím a změna občanství je obvykle podmíněna splněním řady kritérií včetně velmi dlouhé doby pobytu na území země, jejíž občanství má být získáno, lze občanství považovat za jiné postavení ve smyslu čl. 3 odst. 1 listiny.
Ilustrativní jsou například závěry Nejvyššího správního soudu ve věci spisová značka: 2 HS 43/2018. V posudku číslo jednací 2 HS 338/2016 až 2027 Nejvyšší správní soud poukázal na právní úpravu, která stanoví státní občanství jako jeden z diskriminačních důvodů zákon č. 262/2006, zákoník práce, ve znění účinném od 29. 7. 2017 a zákon 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném od 20. 70 2017, ačkoliv v době rozhodování tento diskriminační důvod ještě nestanovili. Na tomto místě je nutné upozornit, že státní občanství je v současné době rovněž diskriminačním důvodem podle antidiskriminačního zákona. Státní občanství jako diskriminační důvod je možné i podle čl. 3 odst. 1 listiny a čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech, dále jen úmluva, neboť ani jeden z těchto dokumentů neobsahuje taxativní výčet diskriminačních důvodů.
Nápomocná může být judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně prohlásil porušení zákazu diskriminace podle čl. 14 úmluvy na základě občanství viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. září 1996 ve věci gaigus proti Rakousku. Je to číslo 17371/90.
Dále rozsudek ze dne 18. února 2009 ve věci Andrejeva proti Lotyšsku, je to číslo 55707/00, anebo rozsudek ze 30. září 2009 ve věci koua Poirréz proti Francii a je to číslo 40892/98. A další závěry Ústavního soudu v nálezu spisová značka: II ÚS 3212/18, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu. V této věci byla stěžovateli uložena pokuta podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele, podle kterého prodejce nesmí při prodeji zboží nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.
Většinu závěrů Nejvyššího správního soudu při výkladu tohoto ustanovení považuje Ústavní soud za správné a kvalita argumentace je výrazně nadstandardní. Rozdílnost názorů Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu spočívá pouze v hodnotách, to znamená v rozdílném akcentu na některé základní hodnoty. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s obecnou zásadou, že k porušení principu rovnosti dochází, pokud je s různými subjekty ve stejné nebo obdobné situaci zacházeno rozdílně, aniž by pro rozdílný aprobační postup existovaly objektivní a rozumné důvody. To je, pokud rozdílné zacházení nesleduje legitimní cíl a pokud použité prostředky nejsou přiměřené cíli. Nejvyšší správní soud rovněž učinil správný závěr, že absence kritéria státního občanství jako zakázaného diskriminačního důvodu v antidiskriminačním zákoně § 2 odst. 3 neznamená, že nelze diskriminovat právě z tohoto důvodu.
O diskriminaci se může jednat, pokud je s cizincem zacházeno odlišně s vysvětlením, že jde o cizince, ale toto rozlišování nemá oporu v zákoně. Viz též Boučková, Havelková, Koldinská, Kühnová, Velanová, antidiskriminační zákon, komentář jedna, vydaný Praha C. H. Beck 2010, strana 59.
Ústavní soud také plně respektuje test diskriminace vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Viz například Bobek, Boučková, Kühn. Rovnost a diskriminace, Praha, Ústav pro studium totalitních režimů, C. H. Beck 2007, strana 163, podle kterého při posuzování stížností podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod posuzuje, zda za prvé namítané porušení čl. 14 úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v rozporu se zákonem. Čtrnáct spadá do působnosti jiných práv zaručených ústavou, to je test působnosti.
Za druhé, pokud došlo k rozdílnému zacházení. Za třetí, sledovalo-li dané zacházení legitimní cíl. Za čtvrté, byla přijatá opatření přiměřená legitimnímu cíli. Test proporcionality. A konečně za páté, rozdílné zacházení přesáhlo mezevolné úvahy státu. Je mimo jiné jasné, že ne každé rozdílné zacházení se považuje za diskriminaci, ale pouze tehdy, pokud není racionálně vysvětleno, a také to vyplývá z konstatování judikatury Ústavní soud při posuzování, zda napadené opatření vedlo k diskriminaci, používá následující test přímé diskriminace jako jeden z mnoha příkladů viz bod 45 nálezů PI ÚS 31/13 nebo citovanou starší judikaturu Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva.
Dále 45. Po posouzení, zda došlo k nerovnému zacházení se stejnými nebo srovnatelnými jednotlivci nebo skupinami používá Ústavní soud test přímé diskriminace, který se skládá z následujících otázek.
Za prvé existují srovnatelní jednotlivci nebo skupiny, za druhé je s nimi zacházeno rozdílně na základě některého ze základních důvodů, nebo za třetí je toto rozdílné zacházení na úkor dotčeného jednotlivce tím, že mu ukládá břemeno nebo odepírá nějaké dobro, a za čtvrté je toto rozdílné zacházení ospravedlnitelné. To je sleduje legitimní zájem a je přiměřené viz nález ze dne 16. října 2007, spisová značka.
Dále těch různých rozhodnutí je zde hodně, ale já je tady nebudu citovat, protože těch přezkumů je tady asi 30. Dá se říci, že jsme tedy v části tři, a to je shrnutí postupu vzdání se občanství Ruské federace.
Dne 19. března 2004 Česká republika ratifikovala evropskou úmluvu o občanství z roku 1997. Od července 2004 je tato úmluva platná na území České republiky. Podle čl. 16 uvedené úmluvy nesmí zúčastněný stát podmiňovat nabytí nebo zachování svého občanství vzdáním se jiného občanství nebo jeho ztrátou, pokud takové vzdání nebo ztráta nejsou možné nebo je nelze rozumně požadovat. Pro rozhodnutí o možnosti či nemožnosti vzdání se občanství nebo jeho ztráty je proto nutná analýza platných právních předpisů Ruské federace. Za prvé rozhodné právo. Postup při vzdání se ruského občanství upravuje část jedna odst. 1, část 2, čl. 22, čl. 23 a další ustanovení federálního zákona ze dne 28. dubna 2023 o občanství Ruské federace.
A nařízení o postupu při projednání otázek občanství Ruské federace schválené výnosem prezidenta Ruské federace ze dne 22. listopadu 2023, číslo 889 ,dále jen nařízení. Záležitosti státního občanství spadají podle čl. 89 písm. a) Ústavy Ruské federace do kompetence prezidenta Ruské federace. Rozhodnutí o zániku státního občanství u osob mimo Ruskou federaci vydává Ministerstvo zahraničních věcí Ruska nebo diplomatické mise či konzulární úřady.
Podle čl. 40 zákona o občanství diplomatické mise a konzulární úřady přijímají a posuzují žádosti o vzdání se občanství Ruské federace podané ze zahraničí. Podle čl. 30 odst. 7 zákona o občanství rozhodují o ukončení občanství Ruské federace na základě důvodů uvedených v čl. 22 odst. 1 části jedna zákona. ***
