Neautorizováno!
(9.50 hodin)
(pokračuje Jakub Michálek)
Od té doby se to trochu ještě vyvinulo, ale v zásadě to takhle sedí a odpovídá to i těm datům z té recidivy s tím, že zajímavé je, že v případě, kdy je vykonáván dohled Probační a mediační službou, počet trestů, počet osob, u kterých dochází k přeměně, je 30 procent, čili je tam relativně dobře vidět úspěšnost toho dohledu, byť samozřejmě aby z toho bylo možné činit nějaké sofistikovanější závěry, by bylo důležité mít kontrolní vzorek, který má stejné složení jako v případě standardních trestů s podmínkou, tak v případě, kdy je vykonáván dohled.
Tím se dostáváme do další fáze výkonu trestu ve vězení, kdy podle čísel z roku 2019 - protože jsem to chtěl zase ukázat jako systém, jak to funguje, jak se to prolíná, abychom měli srovnání - bylo 21 000 vězněných osob, druhý nejvyšší počet v Evropské unii. To je velmi smutná vizitka, že v České republice máme druhý největší počet vězňů - 203 vězňů na 100 000 obyvatel, data z roku 2019. Od té doby bohužel zůstáváme stále ve špičce u počtu vězněných osob.
Když se podíváme tedy na integraci po výstupu z vězení, což je ta řekněme poslední fáze, tak se bavíme o tom, že je 11 500 propuštěných osob za rok, z toho 8 500 po výkonu celého trestu, 3 000 podmíněně propuštěných ročně, z toho 64 procent pod dohledem probační mediační služby. Ta recidiva, o které už jsem mluvil, to znamená, kdy se ti lidé vrací zpátky, tak je to tak, že 70 procent osob spáchá znovu trestnou činnost a do vězení se vrátí. To je ta absolutní penologická recidiva. Je důležité, že v mezinárodních srovnáních se používají samozřejmě i jiná měřítka recidivy, třeba po dvou nebo třech letech. Každý stát má trošku jinou metodiku, ale ta data jsou v zásadě srovnatelná, tak je jenom potřeba nezaměňovat absolutní penologickou recidivu s recidivou, která je vztažena k určitému časovému období.
Pro nás by samozřejmě bylo žádoucí mít statistiky, které dokážou srovnávat přesně řekněme vymezený typ jednání a recidivu u pachatele, který si prošel různými typy intervencí tak, abychom viděli, jak třeba vězení pachatele opakovaných krádeží v určité době ve srovnatelném vzorku, jak si vedeme v procesu reintegrace tak, abychom dokázali vyhodnotit efekt jak Vězeňské služby, tak Probační a mediační služby.
Na co tu samozřejmě ještě narážíme, je, že tam není jasná odpovědnost za problematiku recidivy - možná poprosím pana ministra, aby vnímal teď - protože tam není jasná odpovědnost za kritérium recidivy, protože Vězeňská správa logicky říká: My jsme zodpovědní pouze za tu část, která se týká doby, kdy je pachatel u nás ve vězení. Probační a mediační služba zase říká: No, to se mělo řešit těch šest let předtím, když ten člověk byl ve vězení. Obě dvě ty složky jsou přetížené.
Všichni víme, že věznice jsou přeplněné a Probační a mediační služba tam má kolik? To je asi 200 lidí, s kterými musí probační úředník komunikovat a dohlížet na ně během měsíce, takže to bohužel sklouzává k formální práci, že si během pěti minut popovídají v kanceláři. To samozřejmě nemůže mít kýžený efekt. Proto je žádoucí se posouvat spíš směrem k tomu, že budeme mít například více probačních domů a že vymyslíme takový ekonomický model, aby to nemělo takový dopad na státní rozpočet, ale abychom zapojili i soukromé zdroje, abychom využili to, že ti lidé třeba pracují, abychom zvážili záležitosti, jako je dnešní podmíněné propuštění z vězení, abychom to třeba nahradili tím, že ta osoba bude mít nějaké stanovené podmínky pro pobyt v probačním domě. Předpokladem pro to je právě posílení infrastruktury, která dneska z hlediska probačních domů a mírnějších režimů věznic není ještě nastavena dostatečně.
Tohle byla tedy nezisková iniciativa, se kterou jsme spolupracovali. Oni doporučovali tehdy sedm bodů ke změně.
Za prvé, měřit dopad a rozhodovat na základě dat a analýz. To je věc, která se propsala i do programového prohlášení vlády, kde to můžeme najít s tím, že vláda se zavázala, že spustí analytické nástroje. Když jsem se naposledy ptal na Ministerstvu spravedlnosti, tak jsem byl informován, že se s tím počítá v dalších letech v rámci stanovení podmínek zakázek tak, abychom dokázali skutečně zjistit relevantní data na kontrolních vzorcích, jestli určitý typ intervence, ať už je to takzvaná otevřená věznice, nebo ať je to standardní (nesrozumitelné) věznice u srovnatelných vzorků odsouzených pachatelů trestné činnosti, tak jestli má, nebo nemá dopad na zlepšení v oblasti recidivy. Byla tady celá řada studií, třeba vyhodnocení věznice v Jiřicích, která ukázala, že po prvních letech skutečně tam docházelo k významnému poklesu recidivy, a pak možná se ukázalo, že ta data nejsou tak úplně příznivá, jak se očekávalo, ale domnívám se, že ten dopad je tam stále hmatatelný. Současně to vyhodnocení ale - vždycky zdůrazňuji - musí probíhat na kontrolním vzorku, protože jinak vývody z analýz jsou nesměrodatné.
Druhý bod, který byl navrhován z hlediska neziskového sektoru, bylo definovat vizi a ucelenou koncepci trestní politiky. To je věc, kterou je potřeba říct, že se úplně nepovedlo učinit. Máme tady připravovanou koncepci vězeňství, ale v oblasti trestní politiky zatím neexistuje žádný mechanismus, jak koordinovat práci vlády, státních zastupitelství a dalších orgánů, které se samozřejmě u těch institucí, které mají status do určité míry nezávislosti, třeba státních zastupitelství, nebo úplné nezávislosti, jako jsou soudy, a vedle toho potom těch orgánů, které se uplatňují v rámci vězeňství, čili zejména Vězeňské správy, Probační a mediační služby. Takže koncepce trestní politiky. Vznikly tady určité teze, které kvituji, ale nepropsalo se to v podstatě nikdy do uceleného nástroje, který by měl i legislativní oporu tak, aby byl respektován, jako je to v některých jiných státech západní Evropy. To si myslím, že je určité bolestivé místo našeho systému, že nikdo nesjednocuje koncepci trestní politiky. Koncepce se leckdy utváří až třeba skrze judikaturu, až třeba skrze judikaturu trestního kolegia Nejvyššího soudu, což se domnívám, že za trestní politiku by měla nést odpovědnost - čili na co se zaměřit v rámci trestání, jaký to má smysl a tak dále - vláda.
Třetí bod, který byl doporučován, byla racionalizace délky ukládaných trestů. O tom budu mluvit podrobněji později a už jsem to i trochu zmínil. My jsme se o to pokusili v minulém volebním období s paní profesorkou Válkovou, kdy jsme navrhli pozměňovací návrh, který přinesl určité zlepšení možnosti v případě, že soud posuzuje souběh několika trestných činů tak aby když odsuzuje znovu - to je určitý nešvar v české justici, že jsou tam ty podmínky a jak to trvá - tak samozřejmě ne vždycky lze reagovat na to, co už bylo odsouzeno, co bylo spácháno. Je to tam samozřejmě komplikovanější, museli bychom to odlišovat, do toho teď nechci zabíhat. Podstata věci ale je, že když člověk opakuje trestnou činnost, tak by bylo žádoucí, aby soudy mu mohly uložit trest, který není prostým součtem dílčích trestů, ale aby to mohly nějak racionálně zohlednit tak, jako to mohou udělat třeba u úhrnného nebo souhrnného trestu. Takže to jsme tam nějakým způsobem prosadili a byla to poměrně ještě ne úplně dotažená změna. Nebylo to tak ambiciózní, jak je to předkládáno právě v této novele. Takže to považuji i za velmi pozitivní krok, protože jedna z věcí, které nám plní věznice úplně nejvíce, jsou právě nepřiměřeně dlouhé, posčítané tresty. ***
