Neautorizováno!

Ekonom James Heckman dostal Nobelovu cenu za výzkum, ve kterém se ukazuje, že každá koruna investovaná do rozvoje dětí se vrátí v průměru čtyřnásobně, u těch s nejtěžším startem dokonce i devětkrát. Existuje k tomu Heckmanova rovnice, která ukazuje, že čím dříve pomůžeme různě znevýhodněným dětem, tím vyšší je návratnost takové investice. U předškolních dětí se každá koruna dokonce devětkrát vrátí. Následně potom ještě ukázal vyšší návratnost, že vysoká kvalita těchto programů pro děti se znevýhodněním dokáže dosáhnout až o 13 procent vyšší návratnosti na té investici, což je výrazně více než nějakých 7 až 10 procent, která předtím byla uváděna pro ty předškolní programy u dětí mezi třemi a čtyřmi lety, takže takto vysokou návratnost nemá téměř nic jiného v rámci státní správy a v rámci možnosti naší České republiky.

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji za dodržení času. Přihlásila se k faktické poznámce paní poslankyně Kocmanová. Prosím, vaše dvě minuty.

Poslankyně Klára Kocmanová: Děkuji za slovo. Já zareaguji na mou předřečnici, na ten dotaz, kam s těmi dětmi, když vyrostou. Já jsem tady citovala... nebo respektive zmiňovala, že i tento návrh zákona je inspirován dobrou praxí Pardubického kraje, a myslím, že napříč celou republikou jsou takové projekty dobré praxe i právě v té otázce, kam ty děti jdou, když vyrostou.

Já jsem se například sama byla podívat na jeden brněnský projekt Symbios, kam chodí... nebo kde bydlí spolu se studenty vysokých škol právě ty děti, které vychází třeba z dětských domovů. To znamená, na té startovací čáře mají nějaké znevýhodnění, nemají rodinné zázemí, vstupují tam se sociálním handicapem, ale tím, že bydlí v nějakém spolubydlení, třeba právě s těmi studenty z běžných rodin, tak se od nich učí nějaké sociální dovednosti. Učí se od nich, jak nastartovat na začátku toho svého mladého života třeba kariéru nebo naopak začít chodit do školy. Měla jsem i zprávy, že to funguje dobře oboustranně, že i ti studenti vysokých škol se zase učí spoustu věcí potom od těch dětí z toho znevýhodněného prostředí, třeba si i víc potom váží toho svého rodinného zázemí, takže si myslím, že i v tomhle se můžeme inspirovat napříč celou republikou a že těch projektů dobré praxe bude určitě víc.

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Vystoupí paní poslankyně Hanzlíková s faktickou poznámkou. Prosím, máte slovo.

Poslankyně Jana Hanzlíková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já tady musím vystoupit, protože jsem z Pardubického kraje. Jsem ráda, že tady kolegyně, paní poslankyně Kocmanová, o Pardubickém kraji tak hodně hovořila, ale musím říct, že ono to přece jenom trvalo poměrně dlouhou dobu, protože Pardubický kraj se vlastně o transformaci dětských domovů usiloval od roku 2014. Opravdu tedy v tuto dobu už ty děti bydlí buďto v bytech, anebo v rodinných domech a to jim pomáhá skutečně k tomu, že je pro ně potom lepší a jednodušší ten vstup do samostatného života.

Jenom chci říct ještě jednu dobrou praxi, kterou tam v těch dětských domovech máme, a to je to, že tam funguje sociální práce, která předtím než dítě nebo mladý dospělý opustí dětský domov, tak mu pomáhá s tím si v podstatě připravit ty podmínky vstupu do samostatného života. Díky.

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji za dodržení času. To byla zatím poslední faktická poznámka. Ptám se, zda se někdo další hlásí do obecné rozpravy? Byl tam přihlášen pan předseda Michálek s přednostním právem, tak jestli mě bude vnímat. (V pravé straně sálu se diskutuje o pořadí řečníků.) Pan zpravodaj se hlásil dřív než pan předseda Michálek.

Poslanec Jan Richter: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně a kolegyně, já se ve své zprávě vyjádřím krátce i za sebe k tomuto návrhu, k té novele zákona. Tento záměr je bezesporu ušlechtilý a odpovídá moderním trendům v oblasti náhradní péče, ale avšak, jak to už bývá, ďábel se nám tady skrývá a tkví v detailu. Po pečlivém prostudování tohoto návrhu jsem došel k závěru, že jeho nedostatky mohou sžít (?) potenciální přínosy.

Novela především řeší formální požadavky, jako je zrušení povinnosti minimálního počtu skupin v jedné budově, a stanovuje obecný cíl přiblížit péči rodinného prostředí. Ale je to dostatečné? Zkušenosti ukazují, že dětské domovy se nepotýkají s problémem počtu skupin v budově, ale spíše s komplikovanými procesy v oblasti soudních rozhodnutí, nedostatečnými zdroji na podporu psychologů a specialistů, zvýšenou agresivitou dětí, nedostatečnou ochranou pedagogických pracovníků nebo nepřiměřeným administrativním zatížením. Tento návrh tyto zásadní problémy neřeší a nevyužívá potenciál ke skutečné transformaci.

Navíc je nutné si uvědomit, že stávající zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, je ve své podobě starý již dvacet dva let a potřebuje hlubší změnu. Tento právní rámec v mnoha ohledech zůstává neaktuální a nereflektuje moderní požadavky na péči. (Hluk v sále.) Já bych poprosil...

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Rozumím, pane poslanče.

Poprosím kolegy a kolegyně, ten hlouček tam u dveří taky, aby se rozpustil.

Poslanec Jan Richter: Ono to... Ono to možná tak nevypadá, ale já si myslím, že tady ta oblast v rámci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je dost důležitá a naší společností trošku opomíjená oblast, protože nám ty problémy tam narůstají. My se o tom tady bavíme, někde to řešíme, ale pořád v cíli nejsme, takže by bylo dobré, kdyby to kolegové slyšeli všichni.

Bez komplexní revize tohoto zákona budou jednotlivé novely, jako je tato, pouze dočasnými a neúplnými řešeními.

Další zásadní slabinou je povrchní zhodnocení finančních dopadů. Ačkoliv předkladatelé tvrdí, že dojde k úsporám nákladů za obsluhující personál, nebere se dostatečně v potaz potřeba navýšení počtu pedagogů, kteří budou s dětmi v rodinných skupinách pracovat. Stejně tak nejsou zahrnuty dopady na soukromá a církevní zařízení, která budou touto novelou ovlivněna. Tento přístup působí nezodpovědně a zanechává v rozpočtech zašedlá místa nejistoty. (Hluk v sále.) Vláda...

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano, pane poslanče...

Ještě jednou poprosím kolegyně, kolegy - tentokrát musím přiznat, že z pravé části politického spektra Sněmovny - aby se utišili, ten hlouček tam kolem lavic, aby se rozpustil a mohl pan zpravodaj pokračovat. Děkuju.

Poslanec Jan Richter: Děkuji. Vláda upozornila na fakt, že doplnění § 12 není normativní povahy. Má-li zákon něco stanovovat, musí to být jednoznačné a vymahatelné. Pokud ponecháme právní ustanovení v obecné rovině, hrozí riziko nejasných interpretací a nedostatečná aplikace v praxi.

Dále novela opomíjí specifikaci dětských domovů se školou. Tyto instituce plní zcela jiné účely a jejich zahrnutí do obdobné transformace by mělo být pečlivě zváženo. Současně hrozí vznik nesouladu mezi různými typy zařízení.

Tento návrh zákona je, řekněme, krokem správným směrem, ale je příliš malý a opatrný. Namísto kosmetických změn bychom měli opravdu přistoupit ke komplexní reformě zákona č. 109/2002 Sb., která by zahrnovala zvýšení podpory odborných pracovníků včetně psychologů a speciálních pedagogů, zefektivnění soudních procesů, které ovlivňují rozhodování o osudu dětí, nejasná pravidla nastavit, co je vše v zájmu dítěte, nedostatečná ochrana pedagogických pracovníků před zvýšenou agresivitou, jednoznačné a normativní definice, které nebudou vyvolávat nejasnosti v praxi, reálné zhodnocení finančních dopadů na státní i neveřejné subjekty, zhodnocení finančních dopadů, které jsem právě zmiňoval, a tak bych mohl pokračovat.

Z Ministerstva školství slyším již sedm let, jak jsou těsně před cílem připravované novely, jak je to již v mezirezortním připomínkovém řízení, ale dodneška jsem nic neviděl. Nikdo se nezabývá ani výzkumy k tomuto tématu z univerzit. Namísto toho se čas od času dozvídám pouze to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí má velký zájem, aby si to z MŠMT, tuto agendu, převzalo pod sebe, což je vnímáno pedagogickou veřejností velmi špatně a znejišťuje to tento segment vzdělávání, který je již tak vystaven výrazné zátěži, kterou přináší práce s dětmi s poruchou chování. Bohužel tyto neustálé snahy proces spíše komplikují a vytváří se bariéry mezi subjekty, které by naopak na změnách měly spolupracovat.

Ačkoliv se tento návrh nezabývá hlubšími problémy zákona č. 109 a jeho přínosy jsou spíše omezené, vítám jej jako důležitý signál ke změně, ale vyzývám, aby se naše snaha o komplexní reformu nezastavila pouze u toho kroku.

Závěrem mi ještě dovolte, abych v obecné rozpravě využil, že tady jsem, a přednostního práva jako zpravodaj a krátce zareagoval na předřečníky, kteří tady byli. ***