Autorizováno, neprošlo jazykovou korekturou!
(12.10 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Od něj ale vyjádření chtít nemůžeme, ten jenom čeká vždycky. Nemá názor. Takže dokonce úplně vrcholem bylo, to jsem se tedy pousmál, protože já jsem byl na té Primě minulý týden - bylo to tuším ve středu, nebo kdy to bylo, nebo předminulý týden - jak tam jednou měsíčně zvou toho premiéra, a my jsme tam potom připraveni to vlastně komentovat. Jak on se tam navezl, premiér, přímo do televize Prima, to jsem nestačil zírat, kdy ji označil za médium, které straní opozici, které je proopoziční médium. Jestli jste to slyšeli, to jsem tedy zdvihl obočí. Ta zoufalost už byla tedy vrcholná úplně. Takže on tam ještě napadl televizi Prima a napadl vlastně jejich vyváženost vysílání. To mi připadlo hodně neadekvátní tedy, musím říct, ze strany pana premiéra, protože já si myslím naopak, že v televizi Prima se velice snaží být vyvážení. Ale panu premiérovi evidentně vadí, když se to ta Prima, to CNN, snaží dělat tak, že vždycky za jedním stolem jsou opozice, koalice. Oponent, ten, kdo souhlasí s vládou, a kdo ne. Vždyť tak by to měl ale přece vypadat. To je přece vyvážený přístup.
Takže tam opět pan premiér ukázal svoji pravou nedemokratickou tvář. Nedemokratickou tvář a prostě svoje totalitní manýry. To prostě je úplně špatně a já se v tomhle rozhodně musím televize Prima zastat, protože podle mého názoru je to právě médium, které dává prostor všemožným názorům, a to je prostě rozhodně správně. Takže to je můj názor. Kdyby to tak dělala Česká televize v Otázkách Václava Moravce, tak by to vypadalo úplně jinak. Takže takhle.
Co jsem to chtěl říct? Mluvíme o té definici veřejnoprávnosti. Takže předmětem zájmu je veřejnoprávní televizní vysílatel v České republice, Česká televize. Ta by měla na základě definice v legislativních dokumentech plnit specifické úkoly veřejné služby. A právě kvůli nim toto médium nese určitou společenskou odpovědnost. Cílem je zjistit, zda Česká televize dodržuje požadavky, které na ni status média veřejné služby klade, a následně popsat, jak tyto úkoly plní.
Tady tedy cituju z té bakalářské práce, jejíž autorku a jejíž název jsem uvedl už v úvodu, takže to jsou citáty. Podívejme se na první oddíl, první téma: Veřejnoprávní médium versus médium veřejné služby. V souvislosti s vysíláním provozovatelů vysílání ze zákona, tedy nestátních a nekomerčních stanic, se užívají pojmy veřejnoprávní a veřejné služby. Slovo veřejnoprávní je převzaté z německého öffentlich-rechtliche, což je výraz pro právní formu vysílací organizace, ale nikoliv pro náplň její činnosti. A právě ta je důležitá v odlišení veřejnoprávního a komerčního mediálního sektoru. Veřejnoprávní vysílání má plnit specifické úkoly veřejné služby. Proto se někteří autoři přiklání spíše k označení vysílání veřejné služby, například Hvížďala 2003.
Nutno podotknout, že pojem vysílání veřejné služby pro působení vysílacích institucí zřizovaných zákonem, v České republice jsou to Český rozhlas a Česká televize, poskytuje logičtější výklad významu a zmiňují ho legislativní dokumenty i webové stránky institucí v různých slovních spojeních se stále stejným významem. Médium veřejné služby, poskytovat veřejnou službu, úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání, poslání veřejné služby. Zmatek nastává ve chvíli, kdy badatel dospěje ke zjištění, že například Český rozhlas má ve svém statutu uvedeno veřejnoprávní rozhlas. Ministerstvo kultury České republiky zároveň uvádí pojmy veřejnoprávní vysílání i vysílání veřejné služby a o České televizi i Českém rozhlase se v médiích i akademických kruzích paralelně mluví a píše jako o médiích veřejnoprávních i médiích veřejné služby.
Při rozhodování, který z pojmů užívat, se autorka na začátku přikláněla spíše k označení veřejnoprávní vysílání, jak se o něm píše například na webových stránkách Ministerstva kultury. Tento pojem se v české společnosti uchytil více než pojem veřejné služby. Kořeny druhého označení můžeme vysledovat v britském mediálním systému, kde mají public service broadcasting, tedy vysílání veřejné služby. S postupným pronikáním do problematiky se autorka ve své práci začala přiklánět spíše k označení médium veřejné služby. Definitivně se ale nevyhranila směrem ani k jednomu z nich. V práci se vyskytují oba pojmy. Proto chci hned na začátku upřesnit, a cituji autorku, že vždy, když používám v souvislosti s vysílacím médiem pojmy veřejnoprávní nebo veřejná služba, jde o instituci nebo vysílání, které je nezávislé na státu, slouží k plnění potřeb veřejnosti a veřejnosti se také zodpovídá.
Pojďme se podívat krátce na historický vývoj. Pro pochopení dnešního postavení, funkce a významu veřejnoprávní České televize nelze opomenout vznik a vývoj její předchůdkyně - Československé televize. Poznání historické souvislosti je důležité pro porozumění funkce veřejnoprávního vysílacího média a jeho rozdílů od média státního.
Takže se pojďme podívat na historický vývoj Československé televize. Technologický vývoj televize v Československé republice začal v třicátých letech 20. století a inspiroval se především Velkou Británií, kde se s televizním vysíláním začalo experimentovat už o několik let dříve. Rozvoj televize však v mnoha zemích přerušila druhá světová válka. Veřejné zkušební vysílání v Československu bylo spuštěno 1. května 1953. První studio sídlilo v objektu Měšťanské besedy v Praze. V únoru 1954 vláda vysílání prohlásila za pravidelné. Zpočátku televize vysílala tři dny v týdnu a dohromady necelé čtyři hodiny týdně. Každodenní vysílání začalo až na konci roku
1958.
Ve druhé polovině padesátých let televize postupně odvysílala první vlastní reportáže, zábavné pořady a první přímé přenosy. Ten vůbec první byl v únoru 1955 z hokejového utkání mezi českým a švédským týmem, následoval přenos cyklistického Závodu míru a fotbalového utkání. Sportovní přenosy zvýšily zájem lidí o koupi televizorů. Začala také vysílat televizní studia v Ostravě a Bratislavě. Později se k nim přidalo Brno a Košice.
Vysílání zahájil zpravodajský sportovní pořad Branky, body, vteřiny a vznikla hlavní redakce televizního zpravodajství. První samostatná zpravodajská relace se jmenovala Televizní aktuality a zajímavosti, později Televizní noviny.
Na počátku roku 1960 už televize vysílala přes 48 hodin týdně a majitelů televizních koncesí v Československu bylo necelých 800 000. Televize u nás na rozdíl od rozhlasu neměla nikdy demokratickou tradici. Vznikla až v době, kdy byla v zemi u moci Komunistická strana Československa. V roce 1961 dosáhl počet televizních koncesionářů milionu a v tu dobu už si stát uvědomoval, jak televize může působit na názory milionu svých diváků. ***
