Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.50 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Tady prostě zákony platí jen pro některé a pro vyvolené neplatí. A to je celý problém. Takže já bych chtěl opravdu říct, to je celý problém, to je vlastně ten hlavní problém, není to celý problém a je to hlavní problém, co na tom vadí SPD.
My chceme jenom dodržovat zákon, my chceme, aby se pískala rovina prostě v České televizi a v Českém rozhlasu. Já jsem i při těch diskusí se zástupci Českého rozhlasu, České televize, všichni jsou mi svědkem, co u toho byli, a vždycky u toho byli další lidi, tak vždycky jsem říkal, že jediné, co chceme, je, aby se pískala rovina, že vůbec nechceme, aby se zvýhodňovalo SPD. Nic jiného, my to vůbec nechceme, jenom chceme, aby se pískala rovina. A pak je to náš boj, už v těch diskusích. Už to náš argumentační boj, ale v okamžiku, že veřejnoprávní média neumožní ani to, aby se pískala ta rovina, neumožní ani dodržování zákona a nedodržují ten zákon, tak my na to upozorňujeme, ale i těm provládním médiím to vůbec nevadí, že dochází k porušování zákona. O tom nenapíšou ani článek. Oni se nezeptají Moravce. Kdy se kdo zeptal toho Moravce a vedení České televize, proč mě už deset let nepozvali? Nikdo. Nikoho to nezajímá vůbec. Přitom je to jasně v zákoně dáno černé na bílém.
Takže takový je stav tady té naší demokracie. Takže já bych byl rád, aby, aby prostě ti komentátoři to komentovali pravdivě, protože jestli je něco ohrožení demokracie, tak to není návrh na zrušení koncesionářských poplatků. Jak už jsme si řekli, tak ve většině zemí EU koncesionářské poplatky ani neexistují. Ale právě současný stav je ohrožováním demokracie a směřováním k totalitním manýrům. Protože prostě se upřednostní jenom jeden názor, názor jedné strany. A to tak je.
A vládní politici, těmto vyhovuje, ti samozřejmě s tímhle tím souhlasí, mlčí. Mlčení je souhlas. Myslím, že to v zákulisí ještě popichují samozřejmě, takže to je prostě úplně jasné. Ostatně teď mají v Radě České televize většinu zástupci vládní koalice. A vidíte, jak se to jenom zhoršuje celé, podle těch statistik. Žádné zajištění demokracie to není. Je to vlastně umlčování opozice, je to vlastně porušování zákona. Naopak ukazujete protidemokratické praktiky. A jediné, co my chceme, je, aby se dodržoval zákon, nic jiného nechceme. Přesně tak, jak jsem vám to přečetl tady ten odstavec toho zákona.
Takže pojďme dál. Objektivita a vyváženost, kterými je tento klíčový odstavec zákona uvozen. Tak musím říci, že to je velice zásadní, a budu o tom mluvit i dál. Vycházet z tohoto odstavce zákona. Zvýhodňování, natožpak jednostranné, určitého politického aktéra médiem je s ideály objektivity a vyváženosti v přímém rozporu, a to píšou autoři této odborné publikace. I proto začíná další kapitola konceptualizací negativně chápaných mediálních biasů, tedy odklonu, zkreslení, předpojatosti. A podle dvou os vědomosti na straně autora, komunikátora a viditelnosti na straně příjemce, publika identifikujeme bias stranící bezděčný, propagandistický a diskusní, přičemž těžiště našeho projektu se bude nacházet zejména v oblasti druhého typu biasu. Tedy tam, kde se realizuje mediální přístupová moc a kdy o přístupu do obsahu a míře věnované pozornosti spíše než úmysl rozhodují zvnitřnělé rutinní postupy novinářů. Měření samotného zvýhodňování je nevyhnutelně navázáno na věnovanou pozornost, respektive věnovaný prostor, respektive věnovaný čas.
Kvantitativní logika čím více, tím důležitěji, čím méně, tím bezvýznamněji, je neúprosná. Variantnost se skrývá pouze v tom, čemu konkrétně se u jednotlivých aktérů pozornost, prostor a čas věnuje. Od prosté analýzy, kdo mluví, se měření zvýhodňování dostává k druhé úrovni, o kom se mluví. Následně až ke třetí úrovni, jak se o něm mluví. Zde už se kvantitativní valenční na škále pozitivně negativní analýza svou komplikovanější intersubjektivitou a časovou náročností blíží analýze kvalitativní. To znamená, rozpíná se do obtížně sledovatelného třetího rozměru moci, respektive třetího a čtvrtého propagandistického a diskurzního kvadrantu.
Takže právě to přihlédnutí k tomu reálnému zastoupení, to je velice důležitá věc. Tento požadavek zákona totiž vyžaduje nalezení sady dat, určité sady dat, a to srovnatelně tvrdý, získaný předchozími kvantitativními politickými rozhodovacími procesy, to znamená volby, aktuálnějšími kvantitativními průzkumy, to znamená výzkumy preferencí, případně dalšími. Ale tak jako tak vidíte, že to zastoupení například SPD v těch publicistických zpravodajských pořadech České televize, jak už jsem řekl na té analýze, na konkrétních číslech, tak nesplňuje samozřejmě ani jedno.
Takže to uchopení obou požadavků, to znamená nezvýhodňování a přihlížení k relevanci, je natolik nevyhnutelné, že s odstupem několika málo let překvapuje kontroverze, kterou ve veřejných diskusích vyvolalo jejich logické a nutné zapojení do analýzy předvolebního vysílání České televize a Českého rozhlasu. Je stála u vzniku této publikace. (?) Zvlášť když to vyčíslování společenské relevance aktérů je běžnou součástí obdobných aplikovaných mediálních analýz.
Krátce řečeno, tady autoři publikace upozorňují na to, jak jsou někteří politici, například ti současní vládní, v tomto případě, tak jak jsou vždycky a i ta provládní média, jak v podstatě se brání tomu, že by skutečně mělo se posuzovat to zastoupení na základě těch tvrdých dat, to znamená volby aktuální, případně průzkumy preferencí, ale to Česká televize nesplňuje. Česká televize, přestože SPD měla ve volbách téměř deset procent, a jsme tady jednou ze dvou opozičních stran, tak prostě relevantní zastoupení v pořadech České televize prostě nemáme. No a Český rozhlas, to je stejné úplně, to je jakbysmet, tam ta analýza, tu mám v ruce taky, tu jsem tady prezentoval vloni, kdy samozřejmě v Českém rozhlasu je to v podstatě prašť jako uhoď.
To znamená názorový proud, který reprezentuje SPD, to znamená ten vlastenecký, ten pronárodní a ten určitým způsobem euroskeptický a konzervativní, tak je upozaďován. ***
