Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.40 hodin)
(pokračuje Tomio Okamura)
Napříč aplikovanými demokratickými teoriemi a z nich vycházejícími normativními teoriemi médií se může lišit množina médií, na které jsou oba požadavky uplatňovány, ať již extenzivně, na všechna seriózní média, nestranická média, nebo úzce vysílací média, někdy jen ta veřejnoprávní. A tím(?) se představa o jejich vynucování vtělila do pomyslné neviditelné ruky voličského trhu nebo do podoby závazných norem až zákonů, kterými stát oba požadavky vynucuje, vždy však jsou oba požadavky nutným předpokladem existence komunikačního prostoru, v němž dochází k politické komunikační participaci nebo kde lze alespoň získat co nejúplnější informační servis pro poučnou volbu zastupitelů.
První z politologicky demokratických teorií, kompetitivní, zdůrazňuje roli voleb, v nichž si občanstvo vybírá nejlepší správce věcí veřejných. V oblasti mediálních studií se pak překrývá s teorií reprezentačně liberální, která v oblasti politické komunikace vyžaduje od médií co nejtransparentnější informování o kandidátech a následně vykonavatelích moci, zprostředkování dialogu mezi zastupiteli a experty aktivovanými dle momentálně diskutované agendy. Vzývanou kvalitou médií je zde interní pluralismus, který se zdá s požadavky objektivity usouvztažnit až ztotožnit. Namísto regulace zde teorie pracuje se spotřebitelskou mocí mediálních publik, kdy nekvalitní média chřadnou nezájmem příjemců za takto vyšší vychýlený informační servis platit penězi či jen pozorností.
I proto se pro veřejný komunikační prostor používá označení veřejné tržiště. I proto reprezentačně liberální teorie předpokládá média soukromá, se kterými neměla a nemá problém ani ve vysílacím sektoru. Tyto teorie a její představy o žádoucí roli médií bývají ztotožňovány spíše se severoamerickým prostředím, tedy s libertariánským, respektive Atlantickým modelem. Naopak spíše s evropskou tradicí bývají usouvztažňovány politická, deliberativně participační, respektive mediálně vědní, participačně liberální teorie, které krom svobody projevu a médií zdůrazňují větší zapojení občanstva do tvorby politik a potažmo i nutně související větší míru odpovědnosti. Hodnota externího pluralismu předpokládá média více stranící, přičemž žádoucího stavu se dosahuje pestrostí mediální sféry pokrývající různé názorové proudy.
Této představě historicky odpovídal sektor tištěných médií, která byla paralelistická, tedy napojena či přímo zřizována politickými stranami a dalšími politickými aktéry a jistou mírou afinity k sektorům politické osy(?) si zachovávají dodnes. Kombinace co nejpestřejšího vějíře angažovaných médií spolu s důrazem na inkluzivnost komunikačních procesů směrem k aktivnímu občanstvu našla pojmenování veřejného komunikačního prostoru coby veřejné sféry. Při nástupu vysílacích médií však technologická omezení, což je například nedostatek frekvencí pro všechny aktéry, neumožnila v sektoru aplikovat externí pluralismus, a tak vznikly jiné modely řízení a regulace, typicky státní a později veřejnoprávní rozhlasy a později televize.
V oblasti politického zpravodajství a publicistiky se rozvinuly zásady objektivity a vyváženosti, často jako výsledek nižší státní regulace. Právě existence veřejnoprávního sektoru názorně usouvztažňuje participačně liberální teorii s evropskými modely vztahů médií a politiky, tedy středomořským, což je tedy takový ten polarizovaně pluralistický středo a severoevropský, demokraticko korporativistickým, případně specifickým středo a východoevropským modelem. V souhrnu těchto dvou ideálních typů demokratických teorií by šlo konstatovat, že myšlenky objektivity a vyváženosti jsou přítomny v obou dvou. Zatímco první je spíše předpokládá, zato u všech seriózních faktických zaměření na otázky tvorby veřejný politik, druhá je explicitně vyžaduje, ovšem jen u některých vysílacích. Jestliže obě tyto tradice vychází ze shodného přesvědčení, že demokratickou diskusi a s ní volby a decision-making je třeba ochraňovat před nadměrnou nelegitimní politickou a ekonomickou mocí partikulárních aktérů, zbývá ještě otázka moci, kterou získávají sama média, provozováním veřejného diskurzu.
Sociologie moci o třech rozměrech, v případě moci mediální hovoří o moci zdrojové, přístupové a diskurzní, přičemž právě druhý rozměr, tedy moc přístupu do obsahu, je pojem, kde se požadavky objektivity a vyváženosti rozvíjejí.
Vzhledem k radikální mocenské politické změně, kterou v tehdejším Československu odstartoval rok 1989, nemá příliš smysl hovořit o tradici, tím méně pak v oblasti liberálně pluralitního veřejného prostoru. V oblasti regulace mediální krajiny se spontánní odstátňování a víra v samozřejmou prozřetelnost trhu střetly s touhou vracet se do Evropy. Ta se nakonec pro dobu mediální regulace stala určující a Evropská unie si během přechodové fáze ohlídala harmonizaci mediální legislativy. V České republice se tak ustavil evropský duální systém vysílacích médií, kdy vedle sebe existují média soukromá a veřejnoprávní. Jakkoliv média veřejné služby dostala do vínku řadu dalších normativních očekávání, vyjádřených zejména v zakládajících zákonech a podzákonných kodexech schválených ovšem Poslaneckou sněmovnou, požadavky objektivity a vyváženosti(?) byly vtěleny do vysílacího zákona, který platí pro všechny vysílatele stejně.
Pro tuto publikaci je tedy výchozím a určujícím bodem odstavec § 331 zákona č. 231 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, kde je napsáno, cituji: "Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti, a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě."
No a tady samozřejmě vidíme ten problém. Protože v zákoně se jasně píše - v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání, co má Česká televize podle zákona dělat. A je tady jasně napsáno, že v celku vysílaného programu nemá být jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých(?) skupin. To znamená... A zejména je tady napsáno, a s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě. A tady je přesně to, když se podíváme do zákona, protože ve svém předešlém vystoupení jsem rozebral kodex České televize a tady přesně vidíme v zákoně, jak Česká televize porušuje zákon. Ale my nejsme prostě už v právním státě, to tady vidíme, protože porušování zákona je posvěceno Fialovou vládou, tu to vůbec nezajímá, nezajímá to ministra Baxu, ministra kultury, který má na starosti veřejnoprávní média. A přestože tady opakovaně říkáme, a pan ministr to slyší, slyší to premiér Fiala a další, slyší to paní Pekarová, slyší to pan Rakušan a další, pan Jurečka, jo, tak my říkáme, že tady dochází k porušování zákonů, dokonce je tady i oficiální zpráva na základě analytického oddělení České televize na stránkách Rady České televize. A nikoho to nezajímá. A já, když se o tom bavím s lidmi z České televize, tak to ještě obhajují dnes a denně. Oni to ještě obhajují, že prý to tak není. Tak jako to pak je opravdu jako... Jediným řešením je zrušení těch poplatků opravdu, protože když mi tady... Kdo jiný už než Rada České televize na základě údajů, které mají z analytického oddělení České televize, řeknou, že to vysílání je nevyvážené, protože prostě Fialova vládní koalice versus opozice 70 procent ku 30. Deset let jsem nebyl pozván do otázek Václava Moravce, deset let. Je to porušení, flagrantní porušení zákona, ale tady se prostě zákony tak nedodržují.***
