(pokračuje Tomio Okamura)
"Napříč aplikovanými demokratickými teoriemi, a z nich vycházejícími normativními teoriemi médií, se může lišit množina médií, na která jsou oba požadavky uplatňovány, ať již extenzivně, na všechna seriózní média, nestranická média, nebo úzce, vysílací média, někdy jen ta veřejnoprávní. Tím se představa o jejich vynucování vtělila do pomyslné neviditelné ruky voličského trhu, nebo do podoby závazných norem až zákonů, kterými stát oba požadavky vynucuje. Vždy však jsou oba požadavky nutným předpokladem existence komunikačního prostoru, v němž dochází k politické, komunikační, participaci nebo kde lze, alespoň, získat co nejúplnější informační servis pro poučnou volbu zastupitelů.
První z politologických demokratických teorií, kompetitivní (elitismus?), zdůrazňuje roli voleb, v nichž si občanstvo vybírá nejlepší správce věcí veřejných. V oblasti mediálních studií se pak překrývá s teorií reprezentačně-liberální, která v oblasti politické komunikace vyžaduje od médií co nejtransparentnější informování o kandidátech a následně vykonavatelích moci, zprostředkování dialogu mezi zastupiteli a experty, aktivovanými dle momentálně diskutované agendy. Vzývanou kvalitou médií je zde interní pluralismus, který se dá s požadavky objektivity usouvztažnit až ztotožnit. Namísto regulace zde teorie pracuje se spotřebitelskou mocí mediálních publik, kdy nekvalitní média chřadnou nezájmem příjemců za takto vyšší vychýlený informační servis platit, penězi či jen pozorností.
I proto se pro veřejný komunikační prostor používá označení veřejné tržiště, i proto reprezentačně-liberální teorie předpokládá média soukromá, se kterými neměla a nemá problém ani ve vysílacím sektoru.
Tyto teorie a její představy o žádoucí roli médií bývají ztotožňovány spíše se severoamerickým prostředím, tedy s libertariánským, respektive atlantickým modelem. Naopak spíše s evropskou tradicí bývají usouvztažňovány politická, deliberativně-participační, respektive mediálněvědní, participačně-liberální teorie, které kromě svobody projevu a médií zdůrazňují i větší zapojení občanstva do tvorby politik a potažmo i nutně související větší míru odpovědnosti.
Hodnota externího pluralismu předpokládá média více stranící, přičemž žádoucího stavu se dosahuje pestrostí mediální sféry, pokrývající různé názorové proudy.
Této představě historicky odpovídal sektor tištěných médií, která byla paralelistická, tedy napojena, či přímo zřizována, politickými stranami a dalšími politickými aktéry a jistou mírou afinity k sektorům politické osy si zachovávají dodnes. Kombinace co nejpestřejšího vějíře angažovaných médií spolu s důrazem na inkluzivnost komunikačních procesů směrem k aktivnímu občanstvu našla pojmenování veřejného komunikačního prostoru coby veřejné sféry. Při nástupu vysílacích médií však technologická omezení, což je například nedostatek frekvencí pro všechny aktéry, neumožnila v sektoru aplikovat externí pluralismus, a tak vznikly jiné modely řízení a regulace, typicky státní a později veřejnoprávní rozhlasy a později televize. V oblasti politického zpravodajství a publicistiky se rozvinuly zásady objektivity a vyváženosti, často jako výsledek nižší, státní, regulace. Právě existence veřejnoprávního sektoru názorně usouvztažňuje participačně-liberální teorii s evropskými modely vztahu médií a politiky, tedy středomořským, což je tedy takový ten polarizovaně-pluralistický, středo- a severoevropským, demokraticko-korporativistickým, případně i specifickým středo- a východoevropským modelem.
V souhrnu těchto dvou ideálních typů demokratických teorií by šlo konstatovat, že myšlenky objektivity a vyváženosti jsou přítomny v obou dvou. Zatímco první je spíše předpokládá, zato u všech - seriózních, faktických, zaměřených na otázky tvorby veřejný politik - druhá je explicitně vyžaduje, ovšem jen u některých, vysílacích. Jestliže obě tyto tradice vychází ze shodného přesvědčení, že demokratickou diskusi - a s ní volby a decision-making - je třeba ochraňovat před nadměrnou, nelegitimní politickou a ekonomickou mocí partikulárních aktérů, zbývá ještě otázka moci, kterou získávají sama média, provozováním veřejného diskurzu. Sociologie moci o třech rozměrech v případě moci mediální hovoří o moci zdrojové, přístupové a diskurzní, přičemž právě druhý rozměr, tedy moc přístupu do obsahů, je pojem, kde se požadavky objektivity a vyváženosti rozvíjejí.
Vzhledem k radikální mocenské, politické změně, kterou v tehdejším Československu odstartoval rok 1989, nemá příliš smyslu hovořit o tradici, tím méně pak v oblasti liberálně-pluralitního veřejného prostoru. V oblasti regulace mediální krajiny se spontánní odstátňování a víra v samozřejmou prozřetelnost trhu střetly s touhou vracet se do Evropy. Ta se nakonec pro dobu mediální regulace stala určující a Evropská unie si během přechodové fáze ohlídala harmonizaci mediální legislativy. V České republice se tak ustavil evropský duální systém vysílacích médií, kdy vedle sebe existují média soukromá a veřejnoprávní. Jakkoliv média veřejné služby dostala do vínku řadu dalších normativních očekávání - vyjádřených zejména v zakládajících zákonech a podzákonných kodexech, schválených ovšem Poslaneckou sněmovnou - požadavky objektivity a vyváženosti byly vtěleny do vysílacího zákona, který platí pro všechny vysílatele stejně.
Pro tuto publikaci je tedy výchozím a určujícím bodem odst. (3) § 31 zákona (č.) 231(/2001) Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání," kde je napsáno, cituji: "Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti, a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě."
No a tady samozřejmě vidíme ten problém, protože v zákoně se jasně píše - v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání - co má Česká televize podle zákona dělat. Je tady jasně napsáno, že "v celku vysílaného programu nemá být jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin". To znamená... Zejména je tady napsáno: "a s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě". Tady je přesně to, když se podíváme do zákona, protože ve svém předešlém vystoupení jsem rozebral Kodex České televize, a tady přesně vidíme v zákoně, jak Česká televize porušuje zákon, ale my nejsme už v právním státě, to tady vidíme, protože porušování zákona je posvěceno Fialovou vládou. Tu to vůbec nezajímá, nezajímá to ministra Baxu, ministra kultury, který to má na starosti, veřejnoprávní média. Přestože tady opakovaně říkáme - a pan ministr to slyší, slyší to premiér Fiala a další, slyší to paní Pekarová, slyší to pan Rakušan a další, pan Jurečka - že tady dochází k porušování zákonů, dokonce je tady i oficiální zpráva na základě analytického oddělení České televize na stránkách Rady České televize, a nikoho to nezajímá. Když se o tom bavím s lidmi z České televize, tak to ještě obhajují, dnes a denně. Oni to ještě obhajují, že prý to tak není, tak to pak je opravdu... Jediným řešením je zrušení poplatků opravdu, protože když my tady... Kdo jiný už než Rada České televize na základě údajů, které mají z analytického oddělení České televize, řekne, že to vysílání je nevyvážené, protože Fialova vládní koalice versus opozice, 70 procent ku 30, deset let jsem nebyl pozván do otázek Václava Moravce, deset let. Je to porušení, flagrantní porušení zákona, ale tady se prostě zákony tak nedodržují. ***
