Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(12.00 hodin)
(pokračuje Ivan Bartoš)
Já jsem člen Československé církve husitské, byl jsem křtěn v 18 letech, studoval, leč nedostudoval jsem bohosloveckou fakultu. Církevním právem jsem se také zabýval. Co chci říci? Ani Církev československá husitská není bez problémů. I ona má svoje skandály. I v mé církvi se skutečně dělo bezpráví, zametání věcí pod koberec. A často to bylo rychlejší než zametání před vlastním prahem.
I přesto si myslím jako věřící, že víra je věc interní. Víra je věc každého člověka. Instituce, každá instituce, kde se kontroluje moc, kde člověk vkládá důvěru v jisté lidi, kteří potom toho člověka vedou životem, způsobuje riziko, že tato moc bude někdy zneužitá. Ostatně o tom jsou těch 330 000 případů ve Francii, desetitisíce případů v Německu.
Já bych možná chtěl říct ještě jednu věc. My se zde bavíme často o tom, zda nějaké činy páchají, či nepáchají duchovní. Ale zpovědní tajemství se netýká pouze prohřešků duchovních ve výkonu jejich činnosti. To zpovědní tajemství je univerzální. Církev netvoří jenom kněží nebo pastorační pracovníci, ale církev tvoří ty komunity věřících, ty sbory. A o číslech, která se dějí právě v těchto sborech, nikdo nemluví. Když se podíváme na to, jak často je uváděno, že nějakým obětí (?) sexuálního násilí byla osoba blízká nebo osoba v rodině, tak se hovoří o 60 až 80 procenty. A není výjimkou, že tato věc, která se děje v rodině, která je v církvi, která je v nějakém sboru, ať je to církev katolická, ať jsou to adventisté sedmého dne, můžeme si vybrat, tak takto sdělené tajemství při té zpovědi se také bude krýti i probíhající právě klauzulí, která je obsažena v této vatikánské smlouvě.
Takže to není pouze o tom, zda členové církve páchají, či něco nepáchají. Ale pokud se dozvědí o takovéto činnosti právě v tom sboru, a já i z osobního života znám mnoho případů, kde ve sboru jako takovém, nikoliv u církevních hodnostářů nebo kněží, probíhalo násilí, sexualizované násilí na dětech, kdy toto bylo zameteno pod koberec, a člověk, který se obrátil na kněze u zpovědi a chtěl se mu svěřit, že se toto děje, nebyl vyslyšen, byl chlácholen a věc se dále neprošetřila.
Já si myslím, že naším společným cílem by mělo být maximálně a v každém případě chránit oběti. Když se podíváme na to, jak je ta smlouva navržena, zeptejme se sami sebe: zvyšuje tato smlouva, která je podle vyjádření odborníků, ostatně předpokládám, že bude vystupovat třeba i pan Balaš ze STAN, který to tu minule říkal, má přednost při výkladu? A zaznělo zde, že ano. Zvyšujeme tím tedy bezpečnost obětí? Snižujeme tím nějakým způsobem rizika třeba trestné činnosti, která nebude dohledná? Rozhodně nesnižujeme.
Já bych se proto chtěl připojit k tomu apelu, který tady zazněl už i od Jakuba Michálka, Olgy Richterové, a bude se tomu věnovat dále i Klára Kocmanová. Pokud nemáme záruky, a ministr Lipavský, který tady při minulém projednávání někde ve tři ráno vystupoval. Pokud nemáme záruky, a zároveň zde máme vyjádření odborníků v oblasti (nesrozumitelné) práva, prosím, vyslyšme ten apel a předtím, než se tato Sněmovna bude o smlouvě rozhodovat, dejme ji k prošetření, neboť myslím si, že napáchaná škoda může být teď i v budoucnu skutečně obrovská. Právo v sekulárním státě... Ale právo má chránit oběti, nikoliv ty pachatele.
A před závěrem řeknu jenom možnou paralelu. Je zde spousta lidí, které jsem slyšel vystupovat ve veřejném prostoru, když jsme řešili rizika islamizace Evropy, výkladu práva šaríja. Všichni se jistě shodneme, že v České republice má platit české právo. Tedy pokud někdo poruší nějaký zákon, porušuje, nebo plánuje porušit, tak se nekoukáme, jestli je malý, velký, tlustý, hubený, jakou má barvu pleti nebo o jaké náboženské vyznání se opírá, ale máme k nim přistupovat stejně - k ateistům stejně jako k věřícím. A já si myslím, že tohleto bychom jako Sněmovna demokratické země měli upřednostnit před nějakým zájmem pro vybranou skupinu lidí nebo jedinců, upřednostnit jejich zájmy, jejich právo býti s nimi nakládáno jinak, před právy ostatních lidí v České republice. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane poslanče. Prosím další přihlášenou, a to je paní poslankyně Urbanová.
Poslankyně Barbora Urbanová: Dobrý den, kolegyně a kolegové. Já se také pokusím hlavně na začátku svého projevu trošku zmírnit to, jakým způsobem se o této smlouvě vlastně i na veřejnosti mluví, že se vytváří dojem, že ti, co jsou proti přijetí té smlouvy, tak vlastně bojují nějakým způsobem, ať už proti náboženství, církvi, katolické církvi a podobně, obviňují například kněží z toho, že všichni jsou znásilňovači. Tak to rozhodně není. Já i na zahraničním výboru, pokud byl tam návrh mého ctěného kolegy Hayato Okamury, když jsme hlasovali o usnesení, které odsuzovalo pronásledování křesťanů po celém světě, tak jsem jej podpořila, protože si myslím, že je to důležité.
Stejně tak chci říct, že nejsem všeobecně proti tomu, abychom takovou smlouvu vůbec měli. Koneckonců jako vládní ještě tehdy pětikoalice jsme si uzavření této smlouvy dali do svého programového prohlášení. A bylo tedy tím pádem správné, že Ministerstvo zahraničí pod vedením pana ministra Lipavského na té smlouvě pracovalo.
Myslím si, že je také dobré uvést na pravou míru některé věci, které tady padaly zejména na minulém jednání, to znamená při prvním čtení. Není pravda, že ta smlouva se nějakým způsobem - použiju výraz - pytlíkovala na Ministerstvu zahraničí a my jsme neměli možnost se zeptat, jakým způsobem její sepisování probíhá. Já vím o tom, že ta smlouva se psala zhruba rok a několik měsíců. Věděla jsem o tom, jaké byly její verze. Považovala jsem to za problém už na začátku a vysvětlím proč.
Ono totiž i u těch případů sexuálního zneužívání slabších není problém to, jestli se to děje v církvi nebo jinde, není to vlastně, v podstatě ty trestné činy se nedějí pouze v církvi, problém je, když se dějí v nějaké uzavřené komunitě, kdy ten stát v podstatě do té komunity nemůže zasáhnout, nemůže do ní vstoupit. A čím je uzavřenější, tím je samozřejmě problematičtější ty trestné činy vyšetřovat a ty oběti chránit. U té církve je to problém veliký. Koneckonců v červnu roku 2024 proti nám, proti českému státu vynesl rozsudek Evropský soud pro lidská práva, který vlastně judikoval, že náš stát nedostatečně reagoval na tvrzené sexuální zneužívání stěžovatelky římskokatolickým knězem.
Pojďme si tedy říct, jak vypadá ten stav dneska, a budu se držet zejména té problematiky zpovědního tajemství. Dneska máme zpovědní tajemství v podstatě jen pro duchovní a říkáme, že se vztahuje na již spáchané trestné činy, ale ty budoucí nebo ty plánované nebo ty pokračující musí každý duchovní podle našeho českého právního řádu v podstatě překazit. A právě proto my v té větě v té navržené smlouvě o zpovědním tajemství chybí, že to zpovědní tajemství uznáváme za podmínek stanovených zákonem. A ano, vím o tom, že právě o podobě této věty se v průběhu vyjednávání hodně vyjednávalo.
Já mám pocit, že my jako zákonodárci máme... Vlastně náš úkol nebo náš mandát je o tom, že máme upravovat práva a povinností mimo jiné i církví. A jak už tady padlo, tak mezinárodní smlouva má před našimi českými zákony mít přednost. Což je problém už proto, že v roce 2024, minulý rok, jsme hlasy poslanců ze všech klubů, nikdo nebyl proti, pár našich kolegyň a kolegů se zdrželo, přijali novelu trestního zákoníku, ve které jsme právě tu dnešní povinnost překazit nějaký trestný čin v podstatě rozšířili o dva trestné činy. Jedním z nich byl nový trestný čin - sexuální útok a druhý z nich byl trestný čin - sexuální nátlak, který již existoval. A právě proti tomuhle našemu postupu, proti tomu návrhu v připomínkovém řízení Česká biskupská konference podala připomínku a nechtěla, aby vznikla tato povinnost. A to já vnímám jako problematické, ne kvůli tomu zásahu. Ta připomínka je samozřejmě v pořádku, to je naprosto legitimní. Ale nelíbí se mi v podstatě to, že by nemělo platit, že se ty trestné činy mají překazovat. ***
