Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(14.10 hodin)
(pokračuje Zuzana Ožanová)
Myšlenka dvoukomorové rady národního parku není nikterak nová. V Krkonošském národním parku takový model funguje. Vznikl ovšem po vzájemné dohodě uvnitř rady, kde členové pracují v sekci regionální a v sekci vědecké. V jednacím řádu Rady KRNAP, která navenek hlasuje a vystupuje jako celek, zároveň funguje pojistka proti přehlasování jedné sekce druhou. Je třeba dodat, že tato pojistka nikdy nebyla aktivována a vždy došlo k dohodě bez potřeby dohadovacího řízení. I když je jednání někdy zdlouhavé a bolestivé, smysl rad národních parků spočívá právě v něm, společně s místní znalostí a odbornou kompetencí.
Povinné rozdělování rad národních parků na komoru členů delegovaných a komoru členů jmenovaných orgánem ochrany přírody by mohlo namísto dosavadní platformy pro diskusi a shodu vytvořit frontovou linii a popřít smysl takového sboru. Zjednodušeně řečeno, členové rady by se místo snahy o dohodu soustředili na zajišťování podpory pro své postoje u jednotlivých ministrů. Přesun rozhodování ve sporných bodech na úroveň vlády by znamenal vytvoření prostoru pro lobbisty nebo extremisty. Především by ale vzdálil rozhodování o výjimečných místech, kterými národní parky jsou, místním lidem a kompetentním odborníkům. Ve světle výše uvedených skutečností a zkušeností s aktuálně nastavenými procesy považujeme za nadbytečnou, pro potřeby zákona nestandardně detailní a principu subsidiarity odporující, úpravu, kterou přináší pozměňovací návrh 6625 poslanců Jany Krutákové, Jana Bureše, Karla Smetany a Miloše Nového.
V souvislosti s radami národních parků si ale dovolujeme upozornit především na pozměňovací návrh 6623 poslanců Jany Krutákové, Petra Bendla a Jana Bureše. Ten vtěluje do přechodných a závěrečných ustanovení zákona možnost znovu projednat a dohodnout v nově postavených radách národních parků již jednou dohodnuté a nyní platné a účinné strategické dokumenty. Jde o úpravu zjevně retroaktivní a použít navržený postup obecně by efektivně rozvrátilo právní systém České republiky. Navrhuje se postup podobný tomu, jako kdyby každé nové obecní zastupitelstvo zrušilo platný územní plán schválený před několika měsíci zastupitelstvem předchozím.
Strategické dokumenty národních parků, tedy zonace, vymezení klidových území a zásady péče, byly ve všech národních parcích dohodnuty. Jeden z dvanácti nebyl o hlas dohodnut v radách národních parků a následně schválený na úrovni Ministerstva životního prostředí. Tyto strategické dokumenty se již staly základem pro další dílčí dokumenty, strategie a smluvní vztahy. Na zonaci jsou například navázány lesní hospodářské plány, které správy národních parků pořizují, stejně jako jiní správci lesů. V případě Krkonošského národního parku dosáhly náklady na nový lesní hospodářský plán, včetně provozní inventarizace, 25 milionů korun. V Národním parku Podyjí cca 6 milionů korun. Ve všech parcích jde o několik desítek milionů korun jen za tento povinný dokument.
Na lesní hospodářské plány navazují smluvní vztahy s dodavateli v pěstební a těžební činnosti. Na zonace a zásady péče pak smluvní vztahy s hospodáři, stejně jako s vědeckými institucemi v případě výzkumu a monitoringu. Změna v základních dokumentech nedávno schválených na přesně vymezené období, by vyvolala nutnost znovu vytvořit dokumenty navazující. Znamenala by zmrhání dosud vynaložených prostředků, stovek hodin času a práce desítek lidí, včetně zástupců samospráv a především zpochybnění právních jistot dodavatelských subjektů.
Rady národních parků fungují, jejich stávající model se osvědčil. Nejlepším důkazem proto je právě proces dohadování strategických dokumentů v uplynulých letech. V minulosti existovaly pokusy, spojené zejména s prosazováním samostatného zákona o Národním parku Šumava, nastavit rozhodování v národních parcích na principu exekutivní role rady národního parku. Takový systém ale není možné aplikovat bez hmotné a trestní odpovědnosti členů rady. Model, kdy by orgán ochrany přírody byl radami národních parků přímo úkolován, by byl v poměrech právního řádu České republiky personálně neudržitelný.
Okna do světa. Případné dopady schválení pozměňovacího návrhu 6623 poslanců Jany Krutákové, Petra Bendla a Jana Bureše, by se pravděpodobně projevily i v mezinárodním měřítku. Všechny naše stávající národní parky jsou bilaterální, mají svůj přeshraniční protějšek. Spolupráce s kolegy v Rakousku, Bavorsku, Sasku a Polsku nejenže už dávno přerostla v každodenní kontakty odborných pracovníků, ale někde dostala i podobu rozsáhlých projektů společné péče. Ty jsou závislé na stabilním legislativním prostředí a také dodržování mezinárodních standardů. Nečekaná změna strategických dokumentů by takovou spoluprací logicky otřásla a Českou republiku by postavila do pozice nespolehlivého partnera.
Krkonošský národní park a Národní park Šumava jsou biosférickými rezervacemi UNESCO. Národní park Podyjí je od roku 2020 držitelem evropského diplomu Rady Evropy. Všechny naše národní parky jsou členy Europarc, federace více než 400 evropských velkoplošných chráněných území a její skupiny TransParcNet pro přeshraniční chráněná území. Krkonošský národní park je společně s Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky součástí World Protected Areas Leaders Forum, sdružení nejvýznamnějších reprezentantů chráněných území od Spojených států a Kanady, přes Izrael a Jihoafrickou republiku, po Jižní Koreu, Austrálii a Nový Zéland.
V roce 2024 se celosvětové setkání tohoto prestižního uskupení uskutečnilo právě v Krkonoších a Jizerských horách. Šlo o praktický důkaz respektu ke stávající kvalitě národních parků a státní ochrany přírody v České republice.
Při pohledu na Krkonoše si dnes opravdu málokdo vzpomene, že v roce 1984 zařadilo generální shromáždění IUCN v Madridu Krkonošský národní park mezi dvanáct nejohroženějších národních parků světa. Stále moderní zákon (č.) 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dnes dává chráněné české přírodě prostor naplno ukázat svůj potenciál, dynamiku a nadobyčejnou krásu. Příroda v českých a jednom moravském národních parcích toho v posledních třech desítkách let k radosti všech jejích milovníků v míře vrchovaté využívá, ale tak tomu nemusí být napořád.
Národní parky v ohrožení. Náš nejstarší národní park na severovýchodě Čech v minulosti posloužil jako laboratoř pro celou řadu lidských zásahů, které ve snaze pomoci přírodě nakonec vytvořily ničivý bludný kruh. Ať už to byl plošný letecký zásah proti obaleči modřínovému a všemu živému, letecké vápnění hor postižených kyselými dešti, zejména v osmdesátých letech 20. století, nebo rozsáhlá výsadba nepůvodních druhů dřevin či dřevin nepůvodní provenience na imisních holinách. ***
