V středu po neděli cantate páni stavové rozmlouvali o obecní artikule, však nic na místě postaviti neb J. M. C. podávati nemohli, dokud artikul o náboženství na místě postaven nebyl. A poněvadž se nacházelo, že prvé v zřízeni zemském mnoho těch artikulův obsaženo jest, tehdy jsou osoby tyto pan Karel Krajíř z Krajku z pánův, pan Václav z Vřesovic z rytířstva a z měst také jedna osoba k prvním, kteréž jsou je spisovaly, k nim nařízeny, aby to v zřízení zemském a sněmích vyhledaly a jedny artikule proti druhým srovnaly, jakého by vysvětlení potřebovaly. I také osoby nařízené k spisování o náboženství na Malostranském rathouze jsou se sešly. A tehdáž J. M. pán z Rožmberka, pan hofmistr nejvyšší a pan sudí se byli ještě nesjeli k sněmu.

Ve čtvrtek po neděli cantate jsou páni stavové přece o obecních artikulích počali rozmlouvati, však poněvadž nařízené osoby k srovnání artikulův obecních s předešlými nařízenými osobami ještě ne všecko byly vyhledaly podle sobě učiněného poručení, tehdy stavové rozmlouvali, jaká by cesta mohla nařízena býti strany chudých žebravých lidí, aby tak po ulicích nežebrali a opuštěni nebyli. A o tom bylo mluveno, že páni Pražané mají obydlí obmysliti, kde by ti chudí býti mohli, a každý z stavův že rád něco podle možnosti a vůle své na ně dáti a skládati má, aby se z toho jim nějaké opatření obmysliti mohlo, i také v hostinských domích aby se od hospodářův z milosrdného skutku na ně sbírky do nějaké pokladnice činily, a ti aby potom jistým osobám počty z toho odvedouc činili.

Evangeličtí také v své práci na Malostranském rathouze toho dne jsou byli, a pan sudí nejvyšší do Prahy přijel.

V pátek po neděli cantate bylo rozmlouváno O obecních artikulích a zvláště co za ty obmyslné partity má držáno býti, i strany chudých a to jsou sobě páni Pražané k odpovědi do pondělího odložili.

V sobotu po neděli cantate stav panský a rytířský se zase o nadepsané věci sešli a rozmlouvali. Též také v pondělí a toho dne strany vyznání víry artikulové na Malostranském rathouse sepsáni a snešeni byli. Při osobách z stavů volených byli při tom spisování osoby duchovní i světské: doktor Paulus Pressius, doktor Tadeáš Hájek, Mistr Petr Codicillus, Mistr Václav Holub, kněz Jiřík Strejček z Kvítkova, kněz Matěj Cetorazský, kněz Václav z Štěpanic, kněz Valentin Horčovský.

V outerý po prosebné neděli ještě strany obecních artikulův jednáno bylo, a na Malostranském rathouze byla přečtena konfesí Bratří, jenž se Boleslavští jmenují, a tak v přímluvách se stalo snešení, že se na větším díle v podstatných věcech s vyznáním strany pod obojí nevelmi dělí, krom že v některých místech jsou v ní nějaká neobyčejná slova, kteráž by bedlivějšího vysvětlení potřebovala. Však když konsistoř dobře a pořádnými, hodnými lidmi obnovena bude, že taková slova k křesťanskému snešení mezi nimi by přišla, k čemuž jsou se podávali i ti, kteříž jsou z prostředku jich přítomni byli, že by se o rozdíl slov nechtěli zastavovati a to vše že láskou křesťanskou bude moci snešeno býti. Jestliže by pak kdo jiný chtěl proti témuž našemu vyznání jaké nedostatky klásti, ten že by to z podstaty písem učiniti musel, v čemž ne odporná strana nýbrž strana pod obojí by to souditi musela. A na tom snešeno, že když se vůbec přečte, že se slyšeti bude, kdo se k jakým nedostatkům ohlásí.

A téhož dne jsou voleni z téhož prostředku k spisování a poznamenání řádu kostelního a kněžského duchovní a světští, zejména: pan Sixt z Ottersdorfu, Mistr Matěj, kanclíř Pražský, doktor Pavel Pressius, Mistr Petr Codicillus a tři kněží, kteří jsou při témž jednání byli.

V středu před božím vstoupením jsou se stavové sešli v soudné světnici a strany přičinění platu komorníkům a písařům u desk od rejstříku od nejvyššího pana komorníka k rozmlouvání podáno bylo. Však se stavové nemohli na tom snésti, poněvadž že svých vlastních obecních artikulův ještě žádného na místě postaveného nemají, aby měli na tento čas o ty věci mluviti aneb něco na místě stavěti. Na Malostranském rathouze jsou také zřízené osoby se sešly a vyznání víry své přepsané čísti přeslechly a odtud na zámek do sněmu jely.

Ve čtvrtek jest schůze nebyla na den památný božího na nebe vstoupení.

V pátek po božím vstoupení jsou se zase nadepsané osoby na Malostranském rathouze sešly, a tu jsou přišly okolo šesti osob stavu panského a rytířského z jednoty bratří Boleslavských: pan Diviš Slavata, pan Jan z Žerotína, pan Karel z Krejku, pan Mikuláš Vlinský, pan Ctibor Sluzský, pan N. z Bubna a jiní, v jichžto přítomnosti jest přečteno vyznání víry od osob k tomu nařízených sepsané; po kterémžto jsou se sestoupili a měvše své rozmluvení, oznámili zřízeným osobám, jimž nejvyšší pan sudí přítomen byl, že jsou slyšeli vyznání naše čísti a protož že by rádi tomu vyrozuměti chtěli, kterak by od nás opatřeni a ochráněni býti mohli, a chceme-li se o to zastávati, aby jim v jich náboženství překážka se nečinila i také o konfesí jich před J. M. C. v předmluvě naší zmínku učiniti anebo podle naší podati; když tomu vyrozumějí, že chtějí rádi také nám odpověď strany konfesí od osob volených sepsané dáti a pokudž možné (poněvadž v podstatných věcech nemnoho rozdílu se jim býti zdá) se přátelsky snášeti.

Na to nejvyšší pan sudí, měvše rozmluvení s pány přítomnými, odpověď dal: že jsme se takového promluvení nenadáli, poněvadž v žádosti, kterouž jsme strany nařízení církevního s konfesí augšpurskou se srovnávající na J. M. C. vznášeli, také spolu s námi k J. M. šli, a že by prvé řád měli a jiného nepotřebovali, se ohlásili; kdež pak žádají od nás opatřeni býti, že bychom rádi věděli, jakého opatření žádají. Na to jsou páni z Bratří k té podobnou nám odpověď dali jako i prvé.

Oznámeno jim zase, když s námi za jednoho člověka budou, že J. M. C. jak nad jedněmi tak nad druhými ruku svou milostivou držeti ráčí. Však když jsou páni na svém stáli, jest jim podáno té cesty, aby se rozmyslili do zejtřího. A tak toho dne spisování strany náboženství a řádův církevních na rathouze dokončeno jest.

V sobotu po božím vstoupení, když jsou se strany zase tam sešly, učinili páni z jednoty skrze pana Diviše Slavatu otázku na nejvyššího pana sudího a jiné přítomné: chtějí-li jim jakou jinou přátelskou odpověď dáti s žádostí poníženou a přátelskou, abychom jich od sebe neodstrkovali, toho že se nám chtějí vždycky rádi ve všem dobrém přátelství odplacovati. A na to jest jim zase dána odpověď, že jsme my odpovědi očekávali od pánův na jich rozmyšlení podle včerejšího odkladu, a protož chtějí-li nám páni jakou odpověď dáti, za to že žádáme, aby to učinili. Proti tomu páni, rozmluvivše, jsou k tomu podobně, jakž se svrchu píše, stojíce na svém, že jim tak starou konfesí měniti a od ní odstupovati možné není, odpověď dali s poníženou a přátelskou žádostí zase, abychom jich od sebe neodlučovali a nějakou o nich důmínku v předmluvě naší učinili před J. M. C.

I rozmluvivše nejvyšší pan sudí s pány přítomnými, jaká by mohla střídmá zmínka se státi, bylo krátce na cedulce poznamenáno a jim podáno s dalším přátelským předložením, aby již toho jináč neměnili, neb že, ačkoliv o dávnosti své konfesí zmínku činí a že několika králům podávána i jiným potentátům okolních zemí v ruce vešla, proti které že by žádný nebyl se postavil a psal; však naše zdání že jest, poněvadž od žádného krále nenacházíme pořádné jí stvrzení a povolení, že tak vždycky jest i od vrchnosti strany schválení mlčením pominuta, my pak stavové že od J. M. C. k tomuto našemu spisování jisté povolení máme a že k stvrzení svému přijde, žádné pochybnosti nemáme.

Proti tomu poznamenání jsou páni z jednoty zase jiné poznamenání ačkoli kratší, než v rozdílných slovech učinili. Však majíce nejvyšší pan sudí je v svém uvážení s pány přítomnými k tomu jest přistoupiti nemohl, a tak pánům z jednoty jest bylo to v známost uvedeno s tím doložením: poněvadž pánu se dobře trefiti, aby se za jich konfesí přimlouvati měl, nemůže, jestliže páni sami podle nás chtějí co o to s J. M. C. mluviti a své konfesí podati, to k vůli jich připouštíme. Na to páni vystoupivše na rozmluvení, skrze pana Jana z Žerotína odpověď dali tu, že by se toho nebyli tak nadáli, poněvadž pak jináče býti nemůže, že tak učiniti a to, co jim potřebí bude, J. M. C. předložiti a konfesí svou podati chtějí, ale poněvadž tomu rozumějí, že stavové chtějí své vyznání a sepsání v pondělí v sněmu dáti přečísti, že za to prosí, aby jich konfesí také byla v sněmu čtena, poněvadž jsou mnohým v ošklivost, jako by bludní byli a kacíři, dáni, aby všickni slyšeti mohli, jaké vyznání jich jest; sice v čem by nám mohli jaké příjemné přátelství učiniti, že každého času toho oumyslu jsou a od nás téhož se nadějí. Na to jim od pánův odpověď dána: že to, co jim potřebí bude, J. M. C. předložiti při jich dobrém zdání a vůli se zůstavuje, budou-li také na stavy chtíti strany čtení konfesí jich v sněmě co toho vznášeti, že to také budou moci učiniti; strany všelijakého přátelství dobrého též se jim zakázání stalo. A tak jsou odešli.

V neděli jenž slove exaudi jsou se skrze některé osoby ještě prostředkové vyhledávali, kudy a. jakby k roztržení připuštěno nebylo, aby raději všecka strana pod obojí společně své věci jednati mohli, a k tomu přišlo, že jest se nějaký počet pánův a rytířstva v pondělí na zejtří u nejvyššího pana sudího ráno sešli z obojí strany a tak mezi sebou rozmlouvali, že jest se k sjednocení a spokojení schýlilo a čtení vůbec konfesí stavův do zejtřího odložilo. Potom odtud do sněmu šli a některé artikule obecní uvažovali a zvláště strany drahot v městech Pražských.

V outerý po neděli exaudi jest se v soudné světnici vyznání víry a řád o náboženství četl v přítomnosti všech tří stavův pod obojí, a toho dne o všecken ten spis svorné snešení a sjednocení se stalo ode všech. Však když jsou se stav panský a rytířský snesli, tehdy na místě Pražan a jiných měst z poručení Jana Krejčího, primasa Staroměstského, promluveno od Mistra Kristiána, kancléře jich: poněvadž spis ten v mnoha artikulích obšírný jest a se spamatovati nemůže, že města za to žádají, aby jim podán byl, aby, nad ním bedlivě posedíc a uvážíc, svou odpověď dáti mohli. K tomu z katedry od pana Michala Španovského promluveno (neb nebylo viděti, aby týž kancléř to z společného potazu byl promluvil), že jest slušné, kdož by v kterém artikuli nedostatek maje vysvětlení potřeboval, aby mu toho uděleno bylo, a protož které osoby by toho tak žádostivy byly, zejména aby vystoupily a nedostatek v kterémkoli artikuli oznámily, poněvadž tu osoby z stavů volené, též i doctores, Mistři, theologi při nich na katedře přítomni jsou, že se na každý artikul, v němž by kdo nedostatek chtěl míti, odpověď dá.

Tu jsou všickni z měst Pražských i jiní se ozvali, že se snášejí a nedostatku že žádného neuznávají, i sstoupivše se stav panský a rytířský do potazu, rozmluvivše o to, bylo skrze nejvyššího pana sudího oznámeno: poněvadž tu již obecné snešení jest a žádní nedostatkové se nenacházejí, též že jeden toliko exemplář před rukama jest, aby jedné neb dvěma osobám to k valchování podáváno býti mělo, toho že se potřeba býti neuznává.

Na tu odpověď zase od Mistra Kristiána kancléře promluveno, že ne tou měrou toho se jest žádalo, aby se neměli snésti, a poněvadž J. M. tak dobré zdání jest, že se také ve všem snášejí.

V středu po neděli exaudi jsou stavové J. M. C. toho spisu též podali s omluvou a oznámením příčin, pro které jest se protáhlo, že jest J. M. C. podáno nebylo, s poníženou žádostí, poněvadž stavové nad věcmi náboženství jich se dotýkajícími žádného jiného ochrance míti nechtějí a nežádají nežli J. M. C., tehdy že prosí poníženě, aby J. M. je v své milostivé ochraně míti ráčil, neb že v tom vyznání víry své podle slova božího státi a trvati chtějí s pomocí pána Boha až do smrtí svých.

Na to od J. M. C. zase oznámeno, že jest proto to v obšírném rozumu sepsáno, že netoliko pilného přečtení nýbrž, poněvadž jest věc v sobě nemalá, i uvážení potřebovati bude; však že J. M. bez prodlévání to v uvážení své vzíti a což možné nejspíš odpověď svou stavům dáti chtíti ráčí. A poněvadž již dosti dlouhý čas při sněmě pospolu jsou a ještě nemnoho se jest na místě postavilo, ačkoli ta věc času prostranného a bedlivého uvážení potřebovala, však že stavy napomínati ráčí, aby již k jednání obecnému se přičinili a na předložené J. M. artikule také nastoupili. A J. M. že v těch věcech také zaháleti neráčí, tak aby se jedno s druhým jednati a říditi mohlo.

Na to jsou stavové J. M. odpověď dali, že chtějí to většímu počtu v známost uvésti a že nepochybují, což jen tu možného a náležitého bude, že se poddaně v tom zachovají.

Ten den byla podána ode všech tří stavův království Českého konfesí a podle konfesí i tento spis J. M. C. jest podán:

O řádu církevním, to jest o správě duchovní, jenž konsistoř slove v straně anebo církvi pod obojí z víry tělo a krev Krista pána přijímající:

Nemůže žádné spravování, zvláště v církvi boží, bez dobrého řádu užitečné a trvanlivé býti, nebo řád v lidu božím jak pobožnost, čest a kázeň, tah také pokoj a svornost v řeči i v skutku působí a zachovává, jakož k tomu sv. Pavel napomíná v I. Korint. 14.: "Všeckny věci ať se dějí mezi vámi počestně a vedle řádu:" protož administratores, Mistři a kněží, ode všech tří stavův tohoto slavného království z víry tělo a krev pána a spasitele našeho Jesu Krista pod obojí přijímajících, jakožto vždycky od starodávna bývalo, do konsistoře s vědomím J. M. C., jakožto krále českého, zvolení a z většího počtu vybraní, aby věděli, jak sami sebe i jiné kněžstvo netoliko v pravém a čistém slova božího kázání, ale také v šlechetném a poctivém obcování, jsouce lidu obecnému za dobrý příklad, říditi i spravovati a soudy jejich ouřadu duchovnímu náležité v spravedlnosti vykonávati, takto se mají a budou povinni chovati a v tom držeti.

Předně, jakož jsou prvotně Kristu pánu potom i nám všem stavům a obcem strany naší administratores a konsistoř slíbili dobrou víru zachovati, aby od slova božího a základu vyznání víry naší nikam se neuchylovali a bez nás, mimo obecné snešení, před sebe nic nebrali, a to pod zatracením svých duší, a my také jsme je za své duchovní správce a věrné učitele církve naší křesťanské přijali a jimi se ve všem dobrém spravovati připověděli: protož budou míti a již mají moc a právo vésti ouřad apoštolský, péči o všecky církve a obce strany naší, slovo boží v čistotě kázati a svátostí podle nařízení Krista pána přisluhovati, a (jakož apoštol k Timot. píše) lidu věrnému kněze, pastýře, kaplany a faráře, jenž by svědectví měli jak zdravého učení, tak také dobrého zachování a dobrého zkušení a od nich skrze examen za hodné nalezeni byli, jakž by kde potřeba toho ukazovala, u přítomnosti církve a jiného kněžstva s modlitbami svatými a s vkládáním rukou ustanovovati a potvrzovati a mladší k starším ku pomoci přidávati, též také i děkany v krajích a hlavnějších městech aby řídili a opatrovali a kněžstvo k jejich děkanství náležející k tomu měli podle tohoto vyznání víry naší, aby jim ve všem náležitém, jakož předloženým svým, poddáno bylo.

A poněvadž v jednom každém kraji, kdež děkanství jest, od starodávna jakožto menší konsistoř bývá z počtu kněžstva téhož děkanství a radních osob téhož města dosazená a s výhradou konsistoře pražské výpovědi své činívá, aby jim správa jistá, kterak by se bez spletkův při takových soudech duchovních držeti měli, vydána byla, tak aby jedni s druhými spokojeni jsouce, vyšší a starší nad nižšími a mladšími bděli, stráž drželi, neumělé učili, mdlých posilňovali, nedbalé napomínali, vinné trestali a kárali, neposlušné pak a kteříž by po křesťanském laskavém napomenutí jednom i druhém se napraviti nechtěli, aby administrátorům v známost uvedli, a ti vedle uznání podle hříchu a provinění svého ztrestáni býti mají vězením anebo jinak vedle zasloužení svého a spravedlivého v. tom od konsistoře usouzení.

Druhé, táž konsistoř spolu s administrátory má časy svými každého roku všecky obce a církve navštěvovati a zvláště v hlavnějších městech, vyvolíce k té práci z počtu svého dvě nebo tři osoby, ku potvrzení jich a posilnění u víře a šlechetném obcování, jakž toho důvod jest na svatých apoštolích Act. 15. 16., a těch bude povinnost, předně na pastýře jejich vyptati se a jeho učení a práci, jak mnoho jest platná a jsou-li mezi lidem jaká zhoršení aneb u víře roztržky, potom také i na úředních osobách v té obci předních dotázati se na učení a život jejích, správce i čeládky jeho a stojí-li společně v lásce a svornosti křesťanské jak sami mezi sebou, tak také s duchovními správci duší svých a sdělují-li se s nimi s věcmi vezdejšími vedle naučení sv. Pavla v potřebách jich; a jestli že by nějaký v čem nedostatek tu našli, mohou to hned k nápravě a k spokojení přivésti, pakli by nemohli, tehdy to na konsistoř a administrátory vznésti mají, a oni to, nebo sami nebo s radou a pomocí pánův defensorův, k opatření svému časně přivedou.

Třetí, také k zachování společné svornosti, lásky a jednoty křesťanské i toto jest potřebné, aby po všech osadách, počnouce hned od města Prahy, administratores a konsistoř ustanovovali spolu s tou osadou neb obcí, kteréž by správce duchovní byl podán a odeslán, curatores ecclesiae, dva, čtyři nebo jich šest, jakž by kde toho jaká potřeba kázala, muže pobožné, rozumné, zachovalé, aby ti správci svému a faráři byli k radě a ku pomoci přidáni, pro zachování kázně aby jich užiti v potřebách církevních i také v případných věcech svých mohl; a oni aby na správce svého i čeládku jeho pozor měli a jemu, bylo-li by toho potřeba, svědectví zvláště k starším jeho, totiž k děkanu nebo konsistoři, dáti mohli, a tak aby v znamenitějších věcech ani farář bez osady ani osada bez faráře svého a jemu předloženého děkana, ani děkan bez starších svých, to jest bez administrátorův a konsistoře nic před sebe bráti nemohl.

Čtvrté, k povinnosti administrátorův a konsistoře náležité jest, jak všecko kněžstvo, kaplany, faráře a pastýře i děkany a jiné starší kněze říditi a spravovati, aby v zdravém učení slova božího a v šlechetném životě jako svíce před lidem božím bez pohoršení zůstávali, tak také kdyby buď mezi světskou a duchovní osobou, buď mezi farářem a děkanem a osadou jeho, buď mezi knězem jedním proti druhému nějaké rozepře a nevole vznikly, je přátelsky pokojiti aneb prostředkem práva o to rozeznati.

Páté, soudové práva duchovního konsistoře naší pražské o sliby manželské, nebo o příbězích, kteří, se někdy původem zlého mezi manžely křesťanskými sbíhají, ti, jakž od starodávna za předkův našich bývalo, ne jinde než v kolleji císaře Karla Čtvrtého, jinak Veliké, v Starém městě Pražském drž "ni býti a v též kolleji svědkové domácí od stran před týmž právem soudících se vedeni, také od jich písaře přísežného přijímáni a tu zapisováni býti mají. Při kterémžto soudu soudcové práv duchovních, pokudž by se s slovem božím srovnávala a témuž slovu božímu ani snešení církve naší na odpor nebývala, tolikéž což by dobrého a spravedlivého uznali; tak že by zdravý rozum, kterýž juris consulti sanam rationem nazývají, za spravedlivé býti ukazoval, v takových přech a soudích požívati mají.

A jestliže by se v některé rozepři casus difficilior, to jest něco těžšího, neobyčejnějšího a zřídka se trefujícího přimísilo, tehdy v tom pana rektora universitatis a jeho consiliarium a jiných doktorův obojích práv strany naší i také pánův defensorův rady, zdání i naučení prvé požívati povinni budou, aby ve všem jak k obžalovanému, tak také i k původu milostivost práva duchovního raději nežli přísnost zachována byla.

A poněvadž jest to předešle bývalo a sněmy jest obecními ode všech obyvatelův tohoto království na tom zůstano a to zavříno, aby od soudu konsistoře pražské, jakožto od vrchního práva duchovního v tom království, žádného odvolání nikam k žádnému právu od nižádného nebývalo: tomu tak chceme, aby to i na budoucí časy v své vážnosti a celosti jak u předkův našich, tak také i u nás a budoucích našich zůstalo a žádného odvolání nikam nebývalo.

Šesté, kdyby mezi kterými děkany aneb kněžími o některý článek víry anebo o jistém způsobu mluvení povstala nějaká hádka (což aby se kdy přitrefiti mělo naděje není), a jeden by proti druhému buď kázati neb psáti chtěl, tehdy administratores a konsistoř, obešlíce je před sebe, mají jim to zastaviti a tu nevoli mezi nimi bratrsky spokojiti, tak aby roztržitostí u víře ani užívání nových a v církvi neobyčejných slov nebývalo. Pakli by strana která na svém neústupně stála a v něco mimo pořádek a učení jednoty naší se vydávala, budou moci podle uznalé potřeby pana rektora universitatis se dožádati, aby spolu s nimi vyslyševše strany k spokojení přivedli, a strany jsou povinné na jejich vyrčení a uvážení přestati. Pakli by která přes to strana na jich rozeznání přestati nechtěla a něco více před sebe brala, tehdy administratores a konsistoř budou moci takového z sebe vyloučiti, a jeho jako ratolest uschlú od církve naší odtíti.

Sedmé, ku právu duchovnímu administrátorův, Mistrův a konsistoře naší z věcí, k témuž právu duchovnímu, jakž nahoře dotčeno jest, náležejících, jsa jednou, podruhé obeslán anebo pohnán, a potom potřetí listem napomenut, má každý z nás ze všech tří stavův k půhonu státi aneb syny a dcery své pod mocí svou majíce stavěti. Což se pak lidí poddaných aneb kmetích dotýče, když by od téhož soudu duchovního kterému pánu, rytířskému člověku aneb městu o postavení poddaného anebo kmetičny půhon prošel a dodán byl, takový jeden každý s poddanými svými, aby ku právu stáli i dostáli, povinni jsou se ujistiti.

Pakli by kdo, jsa tak pohnán, dohnán i také potřetí listem napomenut, před právem se bez hodných a právných příčin nepostavil a také poddanými svými se neujistil, tak aby k právu duchovnímu stáli i dostáli: tehdy administratores a konsistoř mají se k takovému jednomu každému podle práva zachovati a což by proti takovému za právo vyrčeno bylo, toho na každém páni defensorové mají dopomáhati. Před kterýmžto soudem duchovním jeden každý všelijakou uctivost v řeči i skutku zachovati má; a jestliže by kdožkoli buď řečí neb skutkem jim, jakožto od nás nařízeným soudcům, neb právu jich ubližoval, k tomu každému, podle zásluhy jeho a nařízení o tom, budou se moci zachovati a podle výstupku k němu přikročiti.

Osmé, kněží pak naši, buď kteříž by manželky měli neb neměli, o vlastních svých statcích budou moci říditi a kšaftovati; kteřížto kšaftové mají ku právu duchovnímu od těch, jimž by kšaftující jich svěřil, dodáváni a, tak jakž na kšaftu záleží, před týmž právem duchovním vysvědčováni býti, a nebylo-li by žádných odporův po projití času stvrzováni bývati. A žádný pán, na jichžto by farách statkové takových kněží po smrti jich pozůstali, nemá jich sobě osobovati, přivlastňovati ani jakým způsobem těm, jimž by odkázáni byli, překážek činiti. A jestli by se kdo toho co dopustil, a přes takové kšaftem odkázání co toho před sebe bral, tehdy páni defensores mají to tak opatřiti, aby se žádnému mimo pořad práva žádného zkrácení v tom nedálo.

A dále administratores a konsistoriani při dodávání na jeho faru kněžstva budou se věděti jak potomně zachovati. Tolikéž, jestliže by kdožkoli jakou spravedlivost pokládal se míti na kterém knězi, tehdy sám sobě jí na něm dopomáhati nemá, než povinen jest a bude jeho z toho před právem jeho duchovním viniti, a právo duchovní povinno bude každému k spravedlnosti, ač má-li jakou, dopomoci. Také žádný pán manželky a dítek, po témž knězi pozůstalých, nemá sobě v poddanost uvazovati, nýbrž sobě svobodny zůstati a kde by se jim vidělo obrátiti se mají.

Však kterýž by kněz, nemaje manželky ani dítěte, bez pořízení z tohoto světa sešel, tehdy takový stateček jeho má na tři díly rozdělen býti: díl jeho první na konsistoř, kterážto povinna bude počet toho vydávati, že se to na obecní dobré a potřeby konsistoře obrátilo, druhý umrlého přátelům, ač by kteří byli, nejbližším, a třetí té osadě, kdež týž kněz správcem byl.

Deváté, tíž administratores a konsistoř mají s bedlivým uvážením kněží na fary podávati a dosazovati, jakž by který collator aneb která obec kterého kněze sobě oblíbíc zvolila a s ním na tom, aby u nich správu církevní přijal, se snesla; neb tu jest prospěch slova božího a svornost i láska křesťanská, kdež mezi kazatelem a posluchači jest náchylnost přátelská a dobrovolná, a z nás také stavův žádný odjinud než od administrátorů a konsistoře na fary své kněží přijímati nemáme. Též co se dotýče německých kněží, kdož by je chtěl na farách svých míti, ten každý povinen bude, je prvé do konsistoře postaviti, a když by od ní skrze examen za hodného uznán a přijat byl, bude moci s povolením jich kdežkoli býti a kolátorovi podán býti.

Co se pak dosazování děkanův dotýče, poněvadž ti mimo práce církevní své také soudy duchovní konsistořské držeti a mnoho a mnoho kněží ve vsech a městečkách pod správou svou říditi mají a k nim přihlídati, za slušné jest, aby ti z většího počtu dobře vyučených a zkušených a vážných osob vybíráni byli a obcem na takové aby ukazováno bylo, aby majíce s nimi známost je sobě oblíbiti i zvoliti mohli; s takovým pak uvažováním na faru podaný, aby se z místa svého, kdyby chtěl a jak by chtěl, což jest proti dobrému řádu, nehýbal, leč by velikými příčinami, které by se napraviti nemohly aneb za příčinou potřebnějšího místa administrátorové a konsistoř jsouce hnuti jeho odtud mocí ouřadu svého vyzdvihli. Jinak s kterou obcí neb kolátorem správce jest se snesl, náležitá věc jest a pánu Bohu líbezná, aby v té těžící hřivnou svou spolu s ní dobré i zlé trpělivě snášeje, dobrý svůj boj, jakž dí apoštol, dokonati usiloval.

Desáté, toto také k ouřadu administrátorův a konsistoře náleží, aby mladým kněžím, kaplanům, farářům a děkanům jistou formu jak jednostejného kázání a poctivého chování, tak také jisté řády církevní a křesťanské, s slovem božím a vyznáním naším se srovnávající, v straně naší pod obojí vypsali a jim je vydali, kterak by se při mši svaté a posluhování večeře Páně, též i při služebnosti křtu svatého chovati se vší vážností a uctivostí měli a nad tím pozor a ochranu míti, aby neděle Páně v své vážnosti, v rozjímání písem svatých a dobrodiní božských zachovávána byla; též také i jiné výroční slavnosti a svátkové Krista pána, apoštolův a mučedlníkův svatých a blahoslavené panny Marie aby zachováni byli, nicméně i vigilie jitřní, letanie, půbědní kázání, nešporové, kumpletové i salve rex časy svými i jiná ranná zpívání v adventu o umučení Páně aby v kostelích oznamována i držána byla. Co se pak jiných menších svátkův dotýče, ty v neděli mohou připomínány býti, aby lidé robotní v živnostech svých nehynuli, k čemuž zahálka vede, aby příčin k hříchu se tím snázeji uvarovati mohli.

Jedenácté, kdož by v straně pod obojí přijímajících knihy některé theologické o učení náboženství a víry křesťanské, také písně svaté spisovati a vůbec k tištění vydávati chtěl, ten každý bude povinen prvé je k přehlídnutí a uvážení i rozsouzení administrátorům a konsistoři s rektorem universitatis a radou jeho v učení Pražském přednésti a podati, a což by ti všickni společně tak za dobré, slušné a potřebné podle našeho tohoto vyznání víry uznali a soudili, a takových kněh v theologii sepsaných k vydání a vůbec tištění povolili, každý bude moci podle toho povolení dáti imprimovati a tlačiti s tím doložením napřed té knihy s přehlídnutím a povolením administrátorův, konsistoře pod obojí přijímajících a rektora universitatis v učení Pražském. A tak jistý a dobrý řád v tom když by držán a zachován byl, žádných roztržitostí v církvi a straně naší aby nepovstávalo a nevznikalo.

Ve čtvrtek po neděli exaudi jsou ztížnost svou oznámily osoby z krajův volené, že se jim neplatí na týden a pánům hejtmanům krajským též že se v krajích peníze nedávají, žádajíc v tom za opatření; též také některé osoby jsou žádaly za přímluvu k J. M. C., aby soud nastávající zemský letniční držán byl, tak aby soudové tak často k odkladům nepřicházeli a lidé k spravedlnostem svým aby přicházeti mohli. I když to bylo rozmlouváno, snešení se stalo, že při předešlém sněmovním snešení to zůstati má, tak aby páni hejtmané krajští ihned, kteří jsou v Praze, osoby v krajích, které jsou sbírky nedaly, poznamenané dali, a kterých v Praze není, těm aby od nejvyšších pánův úředníkův zemských psaní se stalo, tak aby majíce Jich M. osoby poznamenané k soudu zemskému je obeslati mohli. Též také, že strany nezastavení soudů k J. M. C. přímluva se státi i to předloženo dostatečně býti má, že J. M. povinnost to jest nad právem a spravedlností ruku držeti a každému dopomáhati, neb že zřízení zemské to vyměřuje, že soudové nemají odkládáni býti, leč ze dvou příčin, totižto když by morové povětří neb válka v zemi byly.

Což jest se pak dostatečně v obšírných slovech J. M. C. skrze pana Viléma z Rožmberka v přítomnosti stavův oznámilo i také ta žádost, jak se nadpisuje, a přímluva vykonala; bylo také skrze nejvyššího pana sudího oznámeno v sněmě, čeho jest včerejšího dne J. M. C. ráčil žádostiv býti strany jednání sněmovního v našich i J. M. artikulech.

Na to skrze pána z Rožmberka k paměti přivedeno předešlé snešení stavův a ohlášení, dokud artikul strany náboženství zavřín nebude, že se nic jednati a zavírati, ani J. M. C. podávati nemá, poněvadž i straně pod jednou na tom záležeti chce, aby o tom, jak zavřín bude, vědomost míti mohli. I tak s tím snešením k J. M. C. stavové šli a J. M., jak se nadpisuje, oznámili. Na to od J. M. za odpověď dáno, že se v tom sám ráčí pamatovati, že jsou několikrát soudové odloženi byli, však z kterých příčin to jest se stalo, že o tom není potřebí mnoho mluviti, poněvadž na větším díle všem vědomé jest, a protož že to sám znáti ráčí, že netoliko podle úřadu a povolání svého tím povinen jest, nýbrž také sám od sebe k tomu nakloněn, aby chudému i bohatému spravedlnosti se udělovalo, neb kde se to děje, že dobrý řád zachován bývá; a protož že to v svém uvážení míti a stavům odpověď svou dáti ráčí, a podle toho ráčil obnoviti to napomenutí, které se nadpisuje, co jest se od pana sudího z poručení J. M. stalo.

Na to J. M. odpověď dána, že to většímu počtu oznámiti chtějí, a což v tom možného a čas postačiti bude moci, že J. M. tajno neučiní.

Téhož dne sestry pana Kašpara Pfluga s některými přátely svými k stavům přímluvu učinily, předkládajíce nedostatky jeho i také jak jest k tomu pádu přišel, a za to prosily, aby se k J. M. C. přimluvili, aby milost učiněna a on na statky své zase uveden býti mohl; odpověď dána, poněvadž nyní o nemalé věci se jedná, že tuto žádost jich chtějí páni v své paměti míti, o tom mezi sebou při nejprvnější příležitosti mluviti a odpověď dáti.

Stavům Opavským také povoleno na žádost jich, vydati výpis některého privilegium pod pečetí zemskou, a relatorové k tomu byli vyměřeni, jakž v dskách zapsáno jest.

V pátek po neděli exaudi jsou stavové rozmlouvali a jednali mezi sebou strany některých obecních artikulův.

V sobotu před letnicemi jest J. M. C. stavům na žádost jich odpověď svou dáti ráčil, opakujíc předešlé své oznámení, jak náležitá a potřebná věc jest pořad práva zachovati a nad tím ruku držeti a k tomu že náchylen býti ráčí, však poněvadž stavové o tom dobrou vědomost mají, že se při tomto sněmě mnohá znamenitá jednání řídí a jednají, za kteráž jsou často nemalé žádosti na J. M. vskládali, obzvláště ten artikul strany náboženství, jenž se tu těla i duše dotýká, a potom mnohé jiné jich obecní i osobní věci, na kterých netoliko některým osobám, nýbrž všemu království záleží, a ačkoli J. M. toho vděčen by býti ráčil, aby se soud zemský držeti mohl, jakož by i slušné bylo, než když se i uváží to, což jest osobního a potom takové znamenité obecní potřeby, že se J. M. vidí, že mnohem více jedno před druhým předčíti má a to z příčiny té, když takové věci mezi vrchností a poddanými na dobré míře postaveny a v jistém dobrém srozumění budou, tehdy že i soudové a pořad práva tím lepší průchod a fedruňk svůj mají, a protož že žádati a napomínati ráčí, poněvadž dvěma nedělmi přes soud mnoho by se obmeškati mohlo, a potom také práce a díla by nastávaly, že by snad ti průtahové jim obmeškání dali a živnosti ztížnější býti mohly; než když s pomocí pána Boha pořád pilně se jednati bude, tehdy ž tím spíše ty věci na místě postaveny budou i také každý s lepší chutí domů odjeti bude moci. A však kdož by blíže od Prahy byl, že přes svátky odjeti mohou, než aby konečně zase v středu neb nejposléze ve čtvrtek po svátcích se dali k sněmu najíti.

Na to promluvení jsou sešedši dolů stavové mezi sebou promluvili a na tom snesli, aby v tom vůli J. M. vykonali a po vyslaných osobách J. M. to oznámiti poručili, též také pánům hejtmanům krajským psaním i oustně oznámiti poručili, kdož by koliv z krajův sbírky na osoby zvolené k sněmu do neděle sv. Trojice nedal, aby pánům úředníkům a soudcím zemským ho poznamenaného podali, aby podle snešení sněmovního k každému se zachovati mohli.

A tak sněmu do čtvrtku po svátcích se jest odložilo.

V neděli na den letnic J. M. C. jest ráčil administrátorovi knězi Jindřichovi Slovanskému spolu s některými jinými kněžími podati spisu, kterýž jsou stavové pod obojí J. M. podali, s dalším napomenutím, aby to přehlídli a tak to uvažovali, aby dobrý pokoj a svornost zachována býti mohla; a jestliže by se jim co protivného v kterém artikuli zdálo, tehdy pro málo aby k rozdvojení aneb nesvornosti příčiny nedávali, poněvadž J. M. také na těch jednáních nemálo záleží.

To také od kněze Martina Malostranského bylo panu Ladislavovi mladšímu z Lobkovic a panu Michalovi Španovskému téhož dne oznámeno.