S. D. Ačkoli té naděje všickni sme, že dnes sem přijedete, však že často v takové míře naděje zmyluje, potkalo-li by nás také to, že byste dnes sem nepřijeli, opět znovu píšeme a majíce vždy větší příčiny za to velice prosíme a žádáme, abyste, což nejdříve možné, sem přijeli, nebo se všechněm zdá, že bylo-li jest Vás kdy potřeba, tedy nyní jest již právě potřeba, proto že sou taková dillemmata, že všudy nebezpečno, buďto mlčeti, buďto mluviti, přiznati se, odepříti, což nejedny zašijkuje a velice kormoutí. Já ač od konfesí nikam ani na vlas neradím a mimo to k ničemuž nesvoluji anobrž bráním, však s tím se vším pro mnohé příčiny za nic nestojím. A k tomu regule Vaše k nynějším příčinám trefovati se nechce, poněvadž již zjevně ohlášení se stalo včerejšího dne, a dnešního dne osoby znovu sou voleny z každého stavu šest osob, mezi kterýmiž z našich pan Kamejský také postaven jest; páni Pražané všemu povolili a za Mistry pražské se přimlouvali, aby také k tomu povoláni byli. Dovoleno také tomu, ano ještě, aby každý s svými kněžími se raditi mohl, přikázáno, a ti mají artikule o náboženství spisovati a potom do sněmu podati. Pan Slavata obláštně (sic!) poručil mi Vás žádati, abyste k němu na pilné rozmluvení přijeli. Mnoho válčil těchto dní s Kapouny a s Vřesovci, strach aby nebyl raněný; když tak Vás žádostiv byl, nechtěl sem se dobývati, v čem by potřeboval retuňku. - Doktor Hájek včera i dnes na paláci mnoho vyjížděl na naše s tím, což tam položeno v konfesí v artikuli 6. o ospravedlnění hned brzy s počátku, že Kristus shladil obraz hříchu a obraz smrti, a jak to hrozný blud. O čemž porozuměv odkud to měl, že od doktora Cratona to někde slyšel, i oznámil sem doktorovi; i rozhněval se o to velmi a strojíť se na něj čacky, a řekl mi: jestliže kdo co proti Vaší konfesí psáti a ji naříkati bude, povězte mi, já chci za Vás odpověď dáti a všudy ji ve všem defendovati. Poděkoval sem mu z toho a bude-li kdy toho potřeba, že i v tom jeho tejna. nechci učiniti přiřekl sem. Valete. A s tím Vás pánu Bohu a sebe Vašim modlitbám poroučím. Datum v pátek post laetare.

Nejmilejší pane otče! Dejž Vám věčný a milostivý pán Bůh z milosti své zdraví a v něm všecko nejlepší dobré. Tak naše jisté a stálé jednání jest, že vždycky každého dne jiné a jiné věci se dělají; dnes opět nastoupeno předce na ty osoby, aby ty řády spisovaly, stavu panského 6 osob a stavu rytířského 6 osob a stavu městského 6 osob. Ty mají v pondělí na to zasednouti a s pilností spisovati všecky věci staré, kdo kde a co má tu snésti a z toho vyhledávati, jak by dobrý, chvalitebný a křesťanský řád vyhledán býti mohl. My pak nevědouc co z toho činiti a jakým způsobem to, pokudžby spasitedlně býti mohlo, se před sebe vzíti má, nic nevíme a tepruva o sobě víme kdo a co sme, že sme neumělí a mdlí i příliš zpozdilí; a vtáhli nám bezděky pana Kamejského k tomu spisování. Vidělo se pánům našim, zvláště panu Slavatovi a panu Švihovskému, aby se Vám ty věci oznámily a žádost vzložena byla, abyste nás navštívili a radami spasitedlnými nám pomocni byli, abychom nezabředli a potom z toho vyjíti nemohli. Jistě, můj milý pane otče, věřte, žeť se to jaksi v ruce prudce béře a my slyšení nemáme a vtírati se v to pro mnohé a hodné příčiny nesmíme. A protož Vám to dobrou synovskou měrou oznamujíc, Vás prosím, že mne v tom otcovsky přijmete a již podle uznání svého dále učiníte a se zachováte; než páni oznámili, že bychom se již neměli koutkovati, žádajíc Vaší zdravé a spasitedlné rady. Dán ve čtvrtek post laetare.

Mému nejmilejšímu v Kristu otci B. Janovi Kálefovi, staršímu v jednotě Bratrské, buď dán k vlastnímu otevření.

Nejmilejší v Kristu otče, B. Jane Kálefe! Byste zdrávi byli a všelijak dobře a šťastně se měli, Vám toho přeji věrně z srdce rád. Nepochybuji, v paměti Vaší že zůstává dnův pominulých jaká rada nám otcovská od Vás, když ste zde v Praze byl, dána jest, jak bychom se při nynějším způsobu sněmování nynějšího strany religii chovati měli; při kteréžto radě, pokudž pán Bůh umění ráčil popříti, stáli sme, ano i konfesí naši českým, latinským i německým jazykem tištěnou já stavům do sněmu podal sem, žádaje za to, poněvadž nejstarší jest, aby byla čtena, neb tak na tom zůstáno bylo, což by kdo nejstaršího měl, což by se víry staré právě pod obojí dotýkalo, aby to přednes, ale není ode mne přijata, nýbrž na žádost stavův konfesí augšpurská, poněvadž jí nikdy neslýchali, v sněmu jazykem českým čtena jest. A po přečtení jí hned osoby volili, kteréž by něco toho sepsaly, jakým by způsobem to učení staré v Čechách vyzdviženo bylo a řád v kněžstvo aby byl uveden; to tak sepsané, když by se stavům a všem přečtlo, aby bylo k němu od stavův promluveno a potom císaři J. M. předneseno a za to aby žádáno bylo, aby k tomu povoliti ráčil, a když by dosáhli povolení aby v tištění přišlo a to aby jich sepsání nesloulo ani konfesí augšpurskou ani bratrskou než konfesí českou a tou aby řízeno bylo. Mnoho by bylo o tom psáti, čas nestačí. Já za to žádám, možné-li jest, ano i; jiní páni též toho žádají, abyste se sem, dáli pán Bůh zdraví, dne zejtřejšího vypravili a tu potom v neděli volně bychom o to promluvili a radu od Vás vzali, co bychom potomně činiti měli, abychom nebyli podtrženi pod nějaký interitum. Zdá se některým těm pánům, když by s Vámi sami oustně mluvili, že by to snáze šlo. My se v nic od naší konfesí dáti nechceme aniž nesmíme, abychom v něco nevlezli. To pak spisování začíti se má v tento pondělí nejprv příští; osoby pak k tomu volené Vám teď na cedulce sepsané odsílám, ač tam pana Slavatu starého dáti chtěli, ale on toho k sobě přijíti jest nechtěl, o čemž Vám potom oustně více povím a nepochybuji, že Vám také Vaši více a šířeji o tom píší. Což v tom Vám možného učiniti jest, věřím i prosím, že učiníte a neopustíte. Pán Bůh popříti rač, abychom se spolu v dobrém zdraví šťastně shledali. Datum v Starém městě Pražském v pátek před nedělí smrtnou léta 1575.

S. P. D. F. charissime! Již na nezbednou žádost Vaší i pánův přátel jel bych mezi Vás, ale napsal sem včera, že mi pán Bůh překazil nemocí. Takovou bídu mám s bolením očí, že nemohu na světlo hleděti, protož nemůž můj příjezd tam nyní býti nikoli, leč by mi se trochu polehčilo, a vždy pravím, že Vám a pánům jiné rady dáti nemohu, než kterou sem prvé dal, abyste při tom učení Kristovu a apoštolském právě evangelitském v naší konfesí položeném bez proměňování jí i v nynější věci stáli a podle toho namítajíce ji zachováni býti žádali, jakž nás při ní i luteriáni vždy až posavad zanechávali a svědectví dávali; neb chtíli se oni jednotiti podle učení evangelitského, my již tu jednotu dávno zkušenou máme; chtíli řád evangelitský vyzdvihnouti, my též vyzdvižený i dávno zkušený máme; chtíli kázeň naříditi mezi sebou evangelitskou, i tu my skutečně ji od počátku vedeme a o tom jest konfesí naše, ne co by mělo býti, ale že již a co jest v jednotě v skutečném užívání. Nechtíli oni tedy toho přijíti a mohou jiným způsobem k tomu přivésti, my raději jim budeme toho příti, a když uhlídáme skutek těch věcí, jak jest mezi námi, toť nás samo spolu t. pravda sjednotí; než abychom jisté věci pro nejisté, a nechť krátce dím pečeni z oust pro stín pustiti měli, tohoť se nedopustíme nikoli, aniž Vy toho od Bratří nebo páni naši čiňte a sumou nic neproměňujte, neb Vám to poručeno od jednoty není ani pánům, abyste měli za nás starší co dělati. Také pánům víry a náboženství spravovati a artikule nějaké spisovati nenáleží, duchovních lidí jest to věc spravovati, kázati, učiti, sloužiti podle artikulův dávno v evangelium od ducha svatého zapsaných a dodnes nám v zákoně pozůstavených, kromě čehož by netoliko páni ale třebas anděl s nebe jiného co spisoval, nechť se prokletí s tím bojí, jehož my se nedopustíme, dosti my máme na sepsání artikulův v evangelium a dvanácti článkův víry apoštolské, nechť při tom páni, přijali-li za pravé, stojí, chtíli s námi v jednotě zůstati a toho vyznati se nestydí, aby za ně nestyděl se, kterýž to evangelium vydal a kázal nám kázati a jim přijímati. Budou-li na ně tříti odporná strana, proč naši nemají říci, že jim víry spravovati a artikulův spisovati nenáleží, a tomu že oni, nejsouce k tomu od Boha postaveni, i nerozumějí než při zkušeném stojí. Ba i to oznámiti a poctíti Boha v řádu, že bez starších svých, jenž tu konfesí učinili, při ní nic činiti a měniti nemohou, poněvadž jich to věc jest; nechť i z toho vidí jednotu naši i řád, že ne leckdos lecos dělá mezi námi, ale všecky věci se řádně z jednoty dějí: kdo mají víru kázati, káží, kdo poslouchati víry, poslouchají, kdo nad jinými bdíti, bdí. Chtěli-li by, aby tu naši starší byli, snadně odbýti: kdež je hned sebrati, některé z Polsky, z Moravy, a oni jeden bez druhého nic neučiní, nechť i tu svaz náš klouby přisluhování vidí, od čehož než my pustíme snáze smrt volíme, nechažť to naši páni vědí. Ukáží-li nám co zcestného v konfesí naší, rozumně ne leckdos lecos mluvě, to shledají, že opravíme; ale ještě se toho do dnes nestalo a kterak má státi, když hned naši konfesí slyšeti nad to souditi nechtí, a tak jako Krista, nechtěvše ho slyšeti, zamítají. Nechtíli pak kteří z pánů při tom, což přijali za čisté učení, v jednotě státi, což tomu říci, musíme to Bohu poručiti a jich svědomí, netřeba jim naší pře za nás vyvoditi, my ji vyvozovati budeme a při ní do smrti staneme, ať vědí. Ubohý pan Albrecht, což on tam bude jediný mezi tou zběří dělati? Ó, by se byl vymluvil jako pan Slavata, že on tomu nerozumí a že mu nenáleží náboženství spravovati, předobře by byl učinil. Protož mu předlož, ať on od nás nic a za nás nečiní a nesvoluje krom konfesí naší, neb ji ještě žádný v ničemž neprovedl zcestnou býti, protož chce-li v péči naší býti ať se k ní přiznává a od ní, neb toho Kristova čistého učení v ní krátce položeného, neodstupuje, jinak se zavede. In summa všechněm našim oznamte, ať se oni o při boží nestarají, sám ten, jehož jest, vyvésti ji jakými cestami ví, za ni se, aby padla, nebojí, bychom pak i my padli podle těla jako náš pán, neostanemeť v smrti, ale ten, jenž s námi padne, všemohoucí jsa, zase nás a k lepšímu způsobu obživí. Neníť jiné cesty k tomu životu ani jiného smyslu písem ode pána otevření, než našim vždy židovský smysl pánem Kristem potupený překáží, že by měl Kristus zde v slávě býti a kralovati, ale nebude z toho nic. Tak musil Kristus trpěti a do své slávy vjíti; tak my nejinou cestou tam musíme se strojiti. Nechažť se raději starají u sebe dobrou víru Kristovu zachovati, v ní stálí býti, ji v příčinách vyznávati a nezapírati, k ní se přiznávati a říkati, že sou částkou, kterouž praví kacířskou býti, cti Boha otcův svých, t. apoštolských, hojněť dosti od sebe a strany své učiní, v boží věc a naši netřeba se jim nic vkládati, Bůh, což na něm, svou výborně spraví; a my, jestliže kdy k tomu přijde, abychom měli volnost mluviti, také, což nám náleží, spravovati budeme ve jméno boží doufanlivě. Avšak proto nechažť páni naši nás u nich nezaplétají aneb sé nezavazují, neb nejsme přítomni jich spisování a nebudeme, nebudouť nás moci z svolení honiti, a Vy nemůžte za nás něčemu svolovati ani páni, tomuť každý snadně rozumí.

Nu teď máte sensus můj, co byste činiti měli v těch nynějších rumrejškách, abyste se i nás, nad to boží pře nezavedli. Přečtiž to vše panu Karlovi a jiní ať se podle toho spravují a když se jim tak vidí nekoutkují, oniť sou k sněmu obesláni a ne my, námť to za koutkování nemůž počteno býti, když nás nepovolali, a také by povolali, my do světského sněmu pánův a rytířstva nenáležíme než do duchovních lidí concilium. Rozdílnéť věci světští a rozdílné duchovní podle poručení božího spravovati mají, my toho nemícháme, ne vnitřní životy ale tělesné říditi mají. Že se pak v to, což jim poručeno není, dávají, oni vězte co činí, jáť jistě vím, že nic dobrého tím obyčejem nespraví, chtíce všecky mocí přihnati k jednotě, an Kristus dí: "Ač kdo chce, pojď", item: "Žádný nemůže ke mně přijíti leč otec nebeský ho přitrhne." Kdo sou oni, aby všecko získali? a ovšem obrátili meč na některé, aby mocí k svému tiskli. Tuť ne Kristova ducha trpělivosti ale odporného jemu vražedlníka dokáží. Nebyla-li by to jednota oné rovná, Jan 11, tedy podobná ale nebude nic, než což náš pán chce. Prosím, navštěv pana Slavatu a posilni ho, omluv, že jistě nemohu tam, pověz mu smysl můj, více já nyní raditi nevím co. Vždy připomínám, s doktorem se raď t. Kratonem, kdyby on mohl navrci, víš kde, t. císaři, jak bychom my rádi pokoje užili při svém náboženství, o němž počet v konfesí, ale nyní v těch rozmíškách, jsouce souženi, že nevíme co činiti; od sebe aby řekl, že narozumívá, že bychom chtěli suplikací J. M. dáti a že i to na péči máme, abychom protivnosti nečinili, chtěl-li by on sám, komuž by se měla suplikací dáti, raditi neb neraditi, že sme tak volni a pečlivi nezaměstknávati, že učiníme co sám káže t. strany suplikací dáti neb nechati. Avšak když on takovým přítelem se staví, nechť skutkem toho dokáže něco roztřesením, abychom v pokoji zachováni byli, neb my k té směsici nesvolíme, snáz smrti podstupovati budeme a on (rozumíš kdo) krví nevinnou pomazati by se musil neméně co Pilát. Prosba tedy nechť jest, jakž nejvíce možné. To měj u sebe v tejnosti. Bene vale. Ex Carmelo raptim.

Toto psaní když v pátek přišlo, pan Kamejský již byl odjel domů, aby k hospodářství svému dohlídl. Nebo včerejšího dne, když byly osoby k spisování voleny, tedy bylo na tom zůstáno, aby teprva v pondělí na rathouze Malostranském zasedly a těm osobám, kdožkoli již toho k náboženství náležejícího za sebou má, aby bylo dodáváno, a mezi tím, dokudž spisovati budou, aby se předce o obecní věci království tohoto sněmovalo, aby se tak čas nemařil.

O takovém stavův se snešení pan komorník, nebyv tu, když uslyšel a že se již reformací má spisovati porozuměl, tedy jakožto nejvyšší defensor bélův konsistoriánských převelmi se vztekl a zahnav všecky od sebe preč, sám se zamekl v pokoji a byl tam na pět hodin, chodě po pokoji sám s sebou mluvil, naříkal, rukama lomil, naříkal tak, že od mnohých slyšáno bylo jeho naříkání, tak těžce to nesl co který architophel, že podle rady jeho se nestalo, a div že jest ho i nenásledoval v napravování sobě toho, jakož mnozí nepochybovali, by na to byl nepřišel, kdyby jej byl v tom velikém pohnutí a rozhněvání se kámen přetěžce nenapadl. Tohoto pak nejprv komorníci, kteříž jemu slouží, některým se svěřovali, ale nazejtří o tom zjevně na paláci mnozí mluvili, pravíce, že pan komorník div se hněvy neoběsil, že se nestalo po jeho vůli a že ho kámen těžce trápí.

Ten pak den t. v pátek před smrtnou nedělí když přišel pan sudí do soudnice a očekávali na pány ouředníky, po malé chvíli pán z Rožmberka, kterýž se byl v noci těžce roznemohl, poslal pro pana sudího. Pan kanclíř pro těžké dýchání byl by se skoro zadchl, by nebylo pomoci doktora, pro kteréhož když poslal, on mu žílu zatíti dal, protož také přijíti nemohl. [In margine: "Pěkně počal jich pán Bůh byl spravovati, návěští dávaje; ale zdaž může Farao viděti našeho pána moc, leč již v jezeře neb Dunaji bude?"]

A tak navrátiv se pan sudí se pány soudci zemskými se radil, aby soud zemský vzdán byl a mají-li dnové sirotčí držáni býti. Po mnohém rozmlouvání vzdán jest soud zemský a oznámeno, že dnové sirotčí nebudou držáni a na ten čas že se rozjíti mohou; sněmu pak že se odkládá do zejtří, protož aby všickni tři stavové ráno v 8 hodin najíti se dali.

V sobotu pak ráno když se sešli k sněmování, promluvil pán z Rožmberka k straně pod obojí na tento rozum: "Jakož sme sobě, V. M. páni a přátelé milí, v naší odpovědi V. M. dané to zachovali, což byste koli mezi sebou zjednali, abyste nás toho tejna učiniti neráčili, protož se V. M. ptáme, co ste ráčili sobě těchto pominulých dní zjednati a na čem postaviti"? I odpověděl pan sudí k tomu: že sou se všickni stavové na tom svolili, aby osoby z každého stavu některé byly voleny, kteréž by artikule o vyzdvižení pravého starého náboženství sepsaly a potom jich sněmu podaly, a ti byli-li by od stavů schváleni, aby J. M. C. podáni byli; a mezi tím, dokudžby ty volené osoby toho nesepsaly, aby se předce sněmovalo O obecné věci. Na to po dotazu s svými pod jednou odpověděl pán z Rožmberka: "Poněvadž my v tomto království mezi sebou máme dobré smlouvy a jisté snešení, protož toto V. M. snešení a v tom se s stavy sjednocení, aby proti smlouvám nebylo, potřebuje bedlivého uvážení a potom toho J. M. dovolení; poněvadž pak nás na ten čas malý jest počet, odpovědi na to V. M. dáti nemůžeme", ale dáli pán Bůh v pondělí ráno v 9 hodin, že jim na to odpověď dáti ráčí. Tedy pan sudí rozmluviv s některými odpověděl: "Poněvadž všecko jejich předsevzetí s jistým dovolením J. M. C. se stalo, proč by odpovědi dáti neměli, že příčin toho neuznávají. Dána jim zase od jednušky odpověď: že na ten čas jináč býti nemůže. Mezi tím pak divně rokováno bylo o náboženství a na tom zůstáno, aby ne sama konfesí augspurská místo měla, ale cožkoli kdo má starého k náboženství náležícího, aby volencům k spisování dal a přinesl, aby tak již ze všeho vybírali. Naši pak již zjevně se pronášeli, že od své konfesí nikoli nepustí a z ní nic vymítati nedadí, ale radše se od nich odtrhnou, budou-li je chtíti z toho, což nad ně jim pán Bůh více dal, utisknouti. Ale oni někteří se štědře zamlouvali, žádajíce, aby se od nich neodlučovali, že oni našich při konfesí jich nechají i při všech řádích zvyklých jim v pokoji, aby se o to nic nestarali a zvláště pan Kurcpach. Pan Václav pak Vřesovec, jehož nazývají alta sapientia, nejsa volen k spisování, nemohl zanechati, aby neměl se s svou moudrostí zjeviti, I sepsal víru starou (nebo se stalých věcí vyhledávalo) mimo všecky jiné, kteráž byla před stvořením světa a podal ji panu podkomořímu, podepsav se a pana bratra svého, nadáv se a chtěv přivésti k tomu, aby se - všichni jiní podpisovali k té víře, ale chybila mu modla, nezejskal žádného. Víra pak od něho sepsaná tato jest:

Registra stavu rytířského osob všech krajů království Českého, v nichžto se jeden každý osobně a dobrovolně přiznal a vlastní rukou svou podepsal, že jest té a ne jiné víry a jednoty, než která jest z nestihlé rady velebné a přeslavné Trojice svaté, prvé nežli gruntové světa založeni byli, předzvěděná, z nejvyšších výsostí svatosvaté a velebné Trojice božské předkem mezi kůry andělské, potom do ráje přeslavnému a nejsvětějšímu člověku k obrazu a podobenství božskému a naposledy po jeho pádu na zemi poslána a ustanovena, od svatých patriarchův a prorokův vždycky jednomyslně držána a věřena, od syna božího viditedlně kázána a ustanovena, duchem jeho svatosvatým čitedlně osvícena a posvěcena, zřízena, všemi svatými apoštoly po všem světě kázána, všemi mučedlníky, vyznávačemi a učiteli svatými jednomyslně a jedněmi slovy tvrzena a učena, od některých set let v tomto království Českém v též čistotě a pevnosti stále a neproměnitedlně vždycky zachována, hrdly, statky a krví jejich tvrzena a teď před nemnohými léty od některých předních svaté říše stavův císaři Karlovi Pátému, slavné paměti, léta 30 podána a novým jménem augšpurská konfesí jmenována a nazvána, jest na ten samý konec a ne na jiný rukami níže psaných osob vlastními podepsána, než aby bylo v pravdě všem známo před živým a věčným pánem Bohem, před anděly svatými jeho a přede všemi všeho světa časy a lidmi, že proto nicméně ve vší poddanosti a věrnosti pána svého a vrchnosti své císaře Maximiliana J. M., jakožto jedinkého po pánu Bohu milostivého pána svého, nezměnitedlně, poslušně a poddaně stojíce a trvajíce, státi a trvati míníce, toliko v jaké víře ku pánu Bohu stojíme, kterou pravou a samou se spravujeme, bez kteréžto nemožné jest líbiti se Bohu, abychom oznámili. A že jináče věřiti nemíníme nyní i budoucně, prosíce věčného pána Boha pro dobrotu jeho otcovskou nám tak draze zase způsobenou a utvrzenou, pro zásluhy, přímluvy a obět syna jeho jedinkého a jednorozeného pána Jezu Krista i pro to nevýmluvné lkání ducha jeho nejsvětějšího za nás nehodné svou hodností abba otče volajícího, aby i potomci a budoucí naši v takové víře na té jediné skále, kteráž jest Jezus Kristus, na tom jediném gruntu, kterýž jest Jezus Kristus, spolu s námi stáli zde a setrvali až do budoucí věčné slávy nebeské. Jemuž čest a chvála trojímu v osobách, jedinkému v podstatě, pánu Bohu našemu samému na věky věkův požehnanému živému Bohu. Amen.

Boleslavský kraj: Já Václav Vřesovec z Vřesovic k té víře samé se znám a přiznávám a svou vlastní rukou tvrdím.

Žatecký kraj: Já Šebestian z Vřesovic a na Touchovicích, kterýž se přiznávám srdcem i ústy a vlastní rukou to tvrdím.

Tohoto sepsání páně Vřesovcového divným způsobem dostav hned na zejtří odeslal sem je seniori Carmelitano a při tom oznámil sem, co se nového konati začalo. A poněvadž ten sněm Sudoměřský v Polště velmi se všechněm líbil a já v předešlé odpovědi soudu senioris o něm sem poznamenaného neměl, i žádal sem opěty, aby mi oznámil, tolikéž i o té instrukcí k reformování konsistoře od B. Jana Augusty sepsané. I dal mi zase odpověď senior Carmelitanus hned na zejtří takovou, jakž teď stojí:

Salve mi charissime frater. Pochválen budiž pán Bůh náš ze všeho díla svého, kteréž k slávě své, k ochraně svých věrných a k zkažení rad lstivých působiti ráčí, nebo nemůže on věrných svých utištěných dnem nocí k sobě úpějících opustiti, to přejisté z slibův jeho máme; ale že mdlá víra aneb malá v zbouření moře bázeň činí těm, ježto mají pána s sebou na lodičce, kterýž nemůže zahynouti. Když na ony první stavitele pravé pomyslíme, jimž řečeno bylo: i proč bázlivi ste, ó, málo dóvěrní, nic se tomu diviti nebudeme, ale užívajíce Mistra pána svého k sílení u víře, jako i on jim, snažně služme, nechažť vidí pro Bůh teď hrozné povětří a moře zbouření a hned zase náramné utišení a pováží, kdo to bouří i zase krotí? Ó, bychom s všemohoucím v lodi neseděli, i tehdáž když on spí, já bych též těmi i jinými rozumy, divnou bázní, hrozněji než ta lodi viklán byl; ale jakož se nic na tom nemejlím, že pán ten s námi jest, tak se nic nebojím, by měli ti, kteříž sou s ním a jeho, zahynouti, děj se co děj s nimi, veď je kudy veď skrze vodu i oheň, zdaž nedí: "Nebojž se o můj Izraheli, půjdeš-li skrz vodu, neutopíš se, půjdeš-li skrz oheň, neshoříš." Co uškodila ona přehrozně rozpálená oněm mládencům pec, však ani vlas dýmem nenapáchl? Co ono jezero hluboké lidu Páně? Protož posilňujte kolen zemdlených a rcete k těm, kteříž sou pochybného srdce: Aj Bůh Váš.

Vždy prosím pana Slavatu, retuj což můžeš a ode mne pozdravuj a rci, že mu žádám, aby udatným rytířem byl u víře Jezu Kristově, však ví, že jest jiné žádné kromě té nejsvětější a jednou dané všem svatým nepřijal a k jiné hrstce lidu pod obojího nepřistoupil než k té, kteráž v té víře drží jednotu svého obcování, stojí v Kristovu zřízení pod berličkou jeho milostné synův a dcer božích kázni. Z téť víry ujav a drže ji s Bohem a s posvěcenými jemu došel ospravedlnění, upokojení v svědomí i výborného základu naděje svaté, nemáť se tedy zač a nebude míti zde i v den příští Páně styděti, tu nechť bere jako štít proti všem outokům a střelám ďábelským, jakž apoštol dí, tedy mu to nic neuškodí nepřátelské střílení, alebrž přinese čest i hojnou odměnu, jíž nejsou hodna tato utrpení. Totéž prav i jiným potřebujícím síly, zvláště pánu z Švihova. To pravím strany jich pře, při vlastním spasení i povolání nemajíť se styděti v příčinách svého pána a jména jeho i pravdy vyznávati.

Než strany pře boží a jednoty, tuť jim netřeba bázni žádné požívati, nebo nejsou za prostředky ani od Boha ani od jednoty k jednání o náboženství vydáni, protož jim v to dávati se nesluší, než zavrci se tím, že to jich věc a jim náležitá a poručena není, jakž sem již prvé hojně oznámil.

Lépe ti Římané rozumějí, že tak kvapně něco v tak velikých věcech spisovati o náboženství a koncovati, ovšem stvrzovati není možné; neb učinili-li by to mohlo by z toho mnoho zlého tudíž pojíti nač oni nyní nehledí. Och, coby jim bylo dobré tu reguli onoho císaře vstřelovati: festina lente. Já sem to z počátku pravil a předce na tom stojím. Hojně dosti bylo by nyní zjednati, aby volně evangelistské učení a přisluhování průchod mělo, buď od Bratří, buď od Luteriánů, buď konsistoriánů a jeho užívání bez těžkosti jedni druhým činění a se hanění, poněvadž sou všichni pod obojí. Potom v prodleném času zdaž bychom nemohli jedni s druhými, dal-li by Bůh volnost, laskavě rozmlouvati a se blíže a blíže jako bratří jednotiti a tak v svaté lásce se vzdělávati i snášeti. Ale nebudou-li oni chtíti než předce něco místného učiniti, o čemž já nehrubě smýšlím, aby Bůh k tomu dal jim přihnati, podíváme se, co tím dobrého způsobí, ale vždy jest u mne, že Bůh jinou cestou ty věci k konci přivede. Vy vždy, pravím, za nás a od nás nic nečiňte, řkouce, že není Vám poručeno ani pánóm jednání o náboženství. Že čtou mnozí to nás sjednocení s Luteriány v Sudoměři a potom v Poznani stalé, není zlé, ale vždy oni k něčemu bez přítomnosti naší a s námi o to rozmlouvání přivésti nemohou, neb i tam některé kondicí nevelmi by se k zdejšímu způsobu jich a našemu trefovaly ale když by ústa k ústům byla, to by se vše potom někdy volně spravilo, nyní pak na tak prudko vždy pravím, není to možné. To sepsání, kteréž pan Jindřich z Valdštejna [....], též v některé jest tak v pravdě, že B. Jan Augusta sepsal a jemu dal, ale v ten čas páchl primatum a víš kam měřil, povědom sem já toho výborně, neb sem s ním i o to mnoho mluvíval na ten čas. Také věřil on mnoho Mistru či administrátorovi Malostranskému Martinovi na ten čas a měl s ním punty, jemuž i agendy naše vydal, a on se ukazoval, jakoby našich věcí spolu s ním zastávati chtěl, také i list mu pěkný o tom pod pečetí konsistoriánskou psal; ale potom jako lstivý člověk jinak činil i proti tomu psal, a ta psaní jeho jedno proti druhým v rukou mám a sotva sem Augustu zdržel jeden čas, že jich vytisknouti nedal, pravě mi, že by chtěl, aby všickni viděli, jak on dva jazyky v hrdle má. Tu nedopustil jsem toho. Chtělo se tehdy Augustovi hrubě do konsistoře a zdálo se, že by tam něco svedl, ale nám nerozumíme výborně co bychom svedli; máme my přebystře spravenou, díka Bohu, konsistoř. Protož ta reformací, zprostať povím, mně se nelíbí a já jeden k ní, tak jak jest, nechtěl bych přistoupiti. Ale nic neškodí, že oni toho i jiného ohledují, Vámť málo po tom a našim, když vy ani povinnosti ani moci sobě dané k žádnému jednání o religií nemáte. Dobréť jest jim na tom seděti a mysliti, aby nás od sebe dokonce neodstrkovali, jakož i my jim toho nečiníme, též i oni němečtí Luteriáni, ale v rozdílnostech nějakých s námi se milostivě bratrsky snášeli a snášejí, takť by i jim slušelo nám činiti, chtíli to učení jich přijíti a tudy se nemdlili proti Římanům, poněvadž spolu s nimi tu při proti nim předkové naši vedli a vedou i za ně naši mnoho, až i tu v Polště proti Herbestovi; neb budouliť mysliti nás kaziti, nechť vědí, že sami tudíž zkaženi budou a zvlášť když by své milé bratří, nás utiskli, jimž my vší duší dobrého s mnohými slzami, držím více než mnozí z nich sami sobě, žádáme; jestliže by nás sami soužili, věříme Bohu, že by pomstil křivd našich nad nimi. Okolo toho něco našim vnímati, aby též to vnímali v dobré přátely milující pravdu boží, jest potřebí Vám. Vale. Datum z temného koutu v mé bídě, však již ne tak hrubě, trochu mi lehčeji, již tuším, netřeba doktora.

Mezi tím, než jsem tuto odpověď přijal, kněží kališní neb konsistoriánští byvše v divných straších jako opuštěni od stavův i s jich nejvyšším defensorem panem komorníkem, a před tím byvše od císaře mrzce opisknuti, když vždy chtěli audiencí míti od císaře, jednali sobě to skrz pana Jetřicha z Žerotína, kterýž když se jich otázal, oč chtějí s J. M. mluviti? odpověděli, že něco o náboženství, tedy on jim řekl: aby nyní šli pryč, že J. M. C. ráčí nyní míti dosti co jiného činiti, protož aby ho nezaměstkávali. Ale oni vždy tu čekali téměř celý den a nemohše ten den přístupu míti, nazejtří zjednali sobě skrz pána z Rožmberka. A tak jsouce puštěni před J. M. ohlašovali se ve vším poddanosti i poslušnosti, a cožkoli ráčí míti a jim rozkázati, buďto s jesuity se srovnati aneb jakkoli jinač, že chtí vše rádi učiniti, [In margine: "Ó, pleticháři!"] prosíce J. M. pro pána Boha, aby jich ráčil ochraňovati. Na to jim J. M. C. odpovědíti ráčil: že nejsou horcí ani studení, protož aby pryč šli a J. M. pokoj dali, a tak s hanbou odjíti musili. Když pak již osoby k spisování byly voleny, porozuměvše, že se jejich zkáza blíží, tedy ještě v neděli judica suplikovali k císaři, prosíce pro pána Boha, aby nad nimi ráčil ruku držeti, že oni všecko, cožkoli ráčí rozkázati, učiniti chtí, toliko aby neráčil těm osobám, kteréž reformací spisují, dopustiti nad nimi moci provozovati, že ti spisovatelé sou všichni sektáři a sborníci, a že se bojí, aby od nich zkaženi nebyli. Mluvil také tu neděli na kázání administrátor v Slovanech: "Co prej mníte, že jest Kristus mezi těmi, kteříž tu spisují artikule o náboženství? Ba není ale vychází a skrývá se, jako hle teď vyšel z chrámu, když naň židé kamením házeti chtěli a takť i před těmito uchází", a v tom se rozsmál na kazatedlnici.