V pondělí pak volené osoby předce zasedly k své práci na rathouze Malostranském k spisování artikulův víry neb té české konfesí, ale jiní nahoře se postavili a očekávali na odpověď zaslíbenou od strany pod jednou. A jsouce povoláni do soudnice, po vyjití kněží bílých neb kanovníků, pán z Rožmberka dlouhou řeč učinil, oznamuje jim o lásce, kterou k nim mají, jakož pak i prvé se v tom k nim byli ohlásili, avšak při tom sobě to zachovali, aby také to, což by zavřeli, jim bylo předloženo. Což ještě, poněvadž to před rukami není (jakož pak jim se zdálo, že to snadně a spěšně jíti nebude moci), tedy že nevědí k tomu na ten čas co říkati, než toliko napomínají, jakožto pánův a přátel milých, aby nic nového a nebývalého v tomto království neřídili a nezačínali, ale tak, jakž se vždycky hlásají, že tu víru starou vyhledati chtějí, kteráž v tomto království od starodávna byla, ano i mnohými sněmy a smlouvami stvrzena, a mimo tu víru starou pravou žádné sekty abyste v tomto království netrpěli ale je z sebe vymísili, aby kromě nás pod jednou a vás pod obojí žádné jiné více nebylo. A když to spíšete, tedy také, jakožto obyvatelům království tohoto, vše nám ukážete, abychom my také v to, nebylo-li by tu něčeho proti nám, nahlédli.

Když toto mluvil pán z Rožmberka, císař poslal pro pana sudího, protož v nepřítomnosti jeho dána odpověď Římanům: že když to před rukami bude, že jich toho tejna neučiní: A v tom takovém se smlouvání přišel pan sudí a oznámil poručení J. M. C., aby všickni tři stavové k němu do pokoje hned přišli, což se tak stalo. A tu k nim dlouhou řeč učinil skrze pána z Pernštejna: quomodo sit affectus erga hoc regnum, a že by nerad nejmenší věcí jich obtížil, ani co jim i privilejím jich ublížil, a co se tu stalo při rozpisování sněmu bez jejich povolení, v tom se mnoho, kudy a jak to přišlo, omlouval; naposledy sobě to velice ztěžoval, že se tak dlouho tuto prodlévá, že již na čtyři neděle [....] a ještě o obecní věci, kteréž nejprv jednány býti mají, ani se jednati nezačalo, kdy pak budou na jeho postulata odpovídati, toho se dopatřiti nemůže, a poněvadž již nezůstávají než dva dni k sněmování a J. M. veliká nouze a potřeba nutí rychle hranice a pomezní zámky v království Uherském proti nejúhlavnějšímu nepříteli všeho křesťanstva Turku opatřiti, nebo podle přísloví vždycky jest lépe raději oheň u sousedů nežli v svém domě hasiti: protož že J. M. žádá toliko za jeden termín berně domovní a tolikéž za posudní, dokudžby na něčem místném v druhém sjezdu nebylo zůstáno, v čemž jestliže se povolni najíti dadí, že zase milostivého a laskavého pána poznati mají. K tomu pán z Rožmberka odpověděl: "Milostivý císaři! tomuto promluvení a žádosti V. M. C. sme porozuměli, na kteréž na ten čas odpovědi dáti nemůžeme, ale až prvé mezi sebou ano i s jinými pány a přáteli, kteříž pro starost a sešlost věku svého sem k V. M. C. jíti sou nemohli, rozmluvíme a za to V. M. C., aby k tomu své dovolení dáti ráčil, poníženě prosíme." A s tím propuštěni sou, a přišedše do soudnice pán z Rožmberka žádost J. M. C. a potom svůj soud oznámil, coby mělo za odpověď dáno býti J. M. C. a ze strany své k berni i posudnímu svolil, tolikéž pan podkomoří, pan sudí i pán z Pernštejna a ti zůstali na svých místech sedíce. Jiní pak páni se shrnuli, stav rytířský také, tolikéž i městský, a všickni zvlášť mezi sebou jednajíce. Stav panský a rytířský snesli se na tom, aby dali ten jeden termín berně staré domovní na den sv. Jakuba a potom posudního po 4 g. alb. což by ho koli přišlo od sv. Jiří nejprv přišlého až do svatého Bartoloměje tolikéž příštího, to aby J. M. ne z povinnosti ale z své dobré vůle dali, a jestliže by sešlo z toho druhého sněmu, kterýž ve čtyřech nedělích po velikonoci, totiž v pondělí po svatých Filipu a Jakubu, začíti se má, tedy aby nebyli povinni nic dávati. Páni Pražané a poslové z měst k posudnímu svolili ale k berní domovní, jakožto k věci nemožné že nikoli svoliti nemohou pravili a že již páni Pražané na prvnější mnoho se vzdlužili a že toho není odkud zaplatiti, protož musí z toho lichvu dávati; páni poslové z měst také pravili, že nikoli k tomu svoliti nesmějí, nebo v městech již skrze tu berni mnoho domů pustých stojí a že řemeslníci domy své prodávají a do podruží se stěhují nemajíce co jísti, než což každý den pracně na kus chleba sobě vydělají, skrze což města velmi hynou, protož J. M. žádají poníženě, aby ráčili na jinou cestu pomysliti, kudy by J. M. C. žádost mohla naplněna býti. I podal jim pán z Rožmberka té cesty, aby oni mezi sebou města to sami vyhledali, kudy by a kterak ta suma, kteráž z domů vycházela podle počtu domů vybrána býti mohla, to že se jim pouští, aby to mezi sebou nařídili. Tedy města shlukše se dlouho o to se smlouvali, potom žádali stavův toho za odložení do zejtřka, páni Pražané pravili, že nikoli toho bez obcí učiniti nesmějí, ale zejtřejšího dne tím raněji že Jich M. na to odpověď dadí. Pán z Rožmberka odpověděl: že jest k tomu krátký čas, že se odkládati nemůže, ale aby hned odpověď dali. Opěty se města dlouho radili a potom dali takovou odpověď: jestliže Jich M. ráčí jim slíbiti, žé mimo tuto berni za toho půl léta více nikdy nebudou povinni dávati, tedy že svolují, sic jináče nic. Tedy pán z Rožmberka okřikl se na ně a řekl: "Proti komu pak povstáváte, proti-li císaři čili proti nám? povězte, ať víme. Jaké vy chcete lepší míti opatření nežli je stav panský a rytířský má, anobrž všecka země? chcete vy tedy něco zvláštního míti?" I ulekše se páni Pražané i města této řeči i zkřikli: svolujem, svolujem. A po takovém snešení šli zase k císaři a to J. M. oznámili, což jest od nich vděčně přijal a mnoho se zakazoval. A přišedše zase nemohli do soudnice, nebo komorníci od desk, zamkše, byli odešli. I poručil pán z Rožmberka panu sudímu a panu Slavatovi, aby nazejtří ráno sepsali sněm, což se i stalo, a potom přinesše jej korigovali celý den. A nazejtří v středu byl čten a ve čtvrtek po přihlášení se k němu při přítomnosti J. M. C. všechněch do desk jest vložen a rukou císařskou podepsán.

Osoby pak volené k spisování artikulů o náboženství, jsouce na rathouze Malostranském, nic o tom svolení nevěděly až do hospod přijedouc uslyšely; pročež některé osoby velmi se pohnuly a zbouřily a zvláště pan Kurcpach velmi se domlouval, že bez přítomnosti jeho se to stalo. Pročež nazejtří, totiž v outerý, nemohše na Malostranský rathouz, proto že byl ouřad obnovován na Malé straně, nemnoho jich na rathouz Staroměstský přišlo ráno až teprva ku poledni. A jakž začali spisovati v pondělí tak ten den předce konali, mezi nimiž náš pan Albrecht Kamejtský byv, podle rady dané dobře dělal, měv konfesí naši, když který artikul podali naň k zapsání, hned jim jej z naší konfesí ukazoval, že on tak drží a tak se mu vidí, že tu není co opravovati a odtud že on nepůjde, tak to spravoval, až dohnáni byli všichni a na tom zůstali, aby nechajíce všeho psaní naši konfesí všichni pilně prvé přečtli a rozsoudili; čemuž někteří tuze odporovali zvlášť Mistr Rozsypal, kterýž nejvíc tu kališných konfesí slípal, pravil, že mu nebezpečno tu býti, a pověděl, že on nebude jí slyšeti, pryč běžeti chtěl, čepici popadna, však vždy okroceni byvše od jiných pánů připomenutím poručení páně sudího a společného zůstání, aby každý, cožbykoli toho za sebou měl, nám k přehlédnutí aby to dodal; ano i tato konfesí poručena nám dodati k přečtení, když nechtěli, aby v sněmu byla čtena. I svolili k přečtení, což hned nazejtří v středu se učiniti strojili, ale nepřišlo k tomu, proto že sněm již sepsán byl a k slyšení jeho nahoře se postaviti musili a potom se domů strojili. Prvé pak než se rozešli na tom zůstali, aby potom při druhém sněmu v nejprvnějším zasednutí přede všemi jinými konfesí Bratrská všecka byla čtena a souzena, a s tím se rozjeli.

Já pak ve čtvrtek podle poručení doktorova zastavil jsem se u něho pro psaní, kteréž byl slíbil učiniti B. Štefánovi, a tu dávaje mi to psaní pravil: že s J. M. C. o nás mluvil, tak jakž sem jemu návěští byl dal; a také že sám od sebe mnoho mluvil o tom, jak my neradi sme tomu, že za příčinou náboženství jednání sněmovní se prodlévá, a kterak my majíce své náboženství pravé a jisté, nejsme žádostivi obnovovati jeho, ale toliko při něm zachováni býti, začež také J. M. C. i žádati toho úmyslu byli, ale vidouce J. M. veliká zaměstknání, neradi by v ničemž něco protimyslného J. M. učinili, vždy očekávali a očekávají příhodného času a J. M. volnosti. Na to že J. M. odpovědíti ráčil: "Sapienter fecerunt Fratres, quod nunc tacuerunt, bude to moci potom býti". A protož abychom věděli, že clementissimum máme imperatorem. A když on to vypravoval přinešeno jemu psaní od pana Václava Vřesovce, kteréž i mně ukázal, v němž latině píšíc velice jeho prosil, aby k němu přišel, že těžké zření má v životě. I ptal se mne doktor, kdo jest? A já odpověděl sem, že jest quidam nobilis, a i to doložil sem, že on proti naší konfesí psal a že jest ubiquista. I rozhněval se velmi, že on směl proti konfesí psáti a prosil mne, jestliže kdo co proti naší konfesí psáti bude, abychom jeho tejna nečinili, že on sám refutovati chce všecka contraria scripta, a že nic snadnějšího není jako defendere confessionem vestram; proto samo, řekl, půjdu k němu, ale však udělám se jako bych o tom nic nevěděl a zvím co on v konfesí haněti bude. A tak přijav listy od něho s ním sem se rozžehnal, a potom nazejtří, totiž v pátek, se panem Karlem Krajířem přijel sem na horu Karmeli.

Listové někteří k doplnění a vysvětlení věcí nahoře vypsaných ještě náležející.

Poslušenství synovské vzkazuji Vám, můj nejmilejší v Kristu pánu otče! Zdraví i jiného všeho dobrého Vám, jako sám sobě od pána Boha žádám. Ačkoli dávno Vám již o tom, co se zde děje, oznámiti sem chtěl, však poněvadž až posavad nic ještě jakož v věcech světských tak ani v duchovních jednáno není, lecčehos psáti nevidělo mi se za slušné. Avšak znaje to, že exordium aditum facit ad cognoscendam causam fortasse non erit inutile i to co se nyní mele poznati, suma toho tato jest. (Vypisuje dále známé již jednání, má-li sněm držán býti čili se odložiti.) O náboženství ještě tak mnoho slyšeti se nemůže, však tak někteří a zvlášť nejvyšší pan sudí by chtěli, aby sněm nejprv od náboženství se začal, více však jest těch, kteříž tomu odporují. Špamberk, motovidlo Mansfeldské, jest zde a podtaji břichatým luteránům káže. O naší konfesí slyším, že slavně mluví, ji až do nebe chválí, sed vulpecula est, in gratiam loquitur quicquid loquit? Nepřátelům našim do nás to nyní jest nejtěžší, jakž ne na jednom místě slyšeti, že prý rovně takového smyslu sme jako Kalvín a že ke jménu Ježíš netoliko se neklaníme ale i zapovídáme se klaněti. Někteří starou píseň a dávní lež obnovují, pravíce že sic dobře učíme, ale však jináče že živi sme. Hae sunt praecipue calumniae, quibus nos adversarii nostri nunc insectantur. otvírá však některým pán Bůh i slepým oči a ústa, aby mluvili dobře o nás i ve sněmě, jako onehda pan Jiří z Valštejna, když Kapoun jakýsi nemálo lecčehos žval na potupu Bratřím, výborně dal Bohu a pravdě jeho svědectví. České anebo kališné strany colluvies na císaře nabíhaly, až vždy naposledy toho, aby je vyslyšeti ráčil, dosáhly; vpuštěni předeň jsouce žádali J. M. za to, aby jich neráčil opouštěti, že se s Jezuity o všecko rádi chtí srovnati, načež jim poně tuto odpověď dáti ráčil: "že sou aniž chutně studení ani horcí", a tak pozahanbeni souce odešli. Haec de omnibus breviter. Schwarzius uberius H. T. scribit. Pán Bůh budiž ochrance lidu svého a pravdy své, a srdce královo i rad jeho v milostných svých rukou maje nakloňůj k tomu, což by bylo dobrého lidu jeho. Amen. Valete in Domino. V. p. s.

 

P. J. B.


 

Toto B. Štefan psal Martii 17.

Podání artikulův J. M. C. prvé sem viděl, ale co dále od stavů jednati se začalo de religione i o jiné nic sem neslyšal. Vidí mi se, že po promluvení pana sudího mělo býti našich ohlášení s doptáním se, může-li co a má-li na to podání promluveno býti? aby řekli, že to tak v pravdě jest, což pán ráčí předkládati, jak pán Bůh učení své v čistotě mimo jiné okolní země v království tomto měl až [do] Husa a potom i po něm, až se i v Němcích totéž začalo skrze Lutera, s nímž předkové naši v učení v předních artikulích se snesli, o čemž jeho psaní svědčí. A poněvadž nejbližší sebe byli Bratří s Luterem, od nepřátel nejtěžší outržky trpěti museli a až posavad zde snášejí, služebníky jim rozehnali, do vězení brali jako i Luteriánům: však že to trpělivě snášeli, milovati národu svého nepřestali, od nářku se očišťovati, protož že oni rádi jednati s nimi jako s nejbližšími sebe v náboženství chtějí na ten způsob, poněvadž mimo jiné se v učení snášejí a srovnávají, konfesí proti sobě jedna proti druhé nejsou, aby tak obojí při své konfesí zanecháni v pokoji, v náboženství a řádu svém byli, sebe vespolek milovali, chránili. Nestane-li se toho oni s našimi spojeni a s jinými souc svou při mocně povedou a zjednají-li, strach aby potom to se nestalo což píšete, totiž, aby naše vymunstrovali a k své vůli škrábati nechtěli, potřebí veliké tu patrnosti. Pokudž možné, vím, že Vámi nic nesešlo a nesejde. Calixtini že se s jezuity srovnati chtěli, ach větších hovad, toť vůdcové, měli by se jim těšiti ti, kteříž se jimi spravují.

O těch posledních věcech zprávu dávaje Bratr Kalef, v odpovědi na toto psaní B. Štefanovi, mezi jinými věcmi takto napsal: "Divné tu sou praktiky, jimž nedí na to pán náš: Amen. In summa předce všichni myslí nás zkaziti. Ale již pán náš pomalu kazí je samy, tak že sou již divně roztrháni a pomícháni, jedni tak, jiní jinak a držím, když ty artikule sepsané předloží, že teprv bude divný chumel, nejinačí než co kotačky. Jiní také mají své divné sisly a držím, že teá v tom rozjetí, když se to všudy roznese v lidi, a jedni s druhými o to, mezi tím do sněmu se navrácení, rokovati budou, že tu divných rot přibude. Než náš nepřemožný pán všecky ty věci čině z předivné své rady a jejich se směje, ochraňuje milostně svého stádce a nám polehčuje i k tomu, abychom volnější čas k shledání míti mohli.

Nejmilejšímu mému pánu bratru, panu Janovi K. do Kláštera k spěšnému dodání.

Nejmilejší bratře! Toho všeho, čehož potřebujete i v nynějších potřebách pro slávu boží i potřeby jednoty, žádám Vám z té duše. Žádost Vaši z toho srdce rád bych vyplnil a v takové pilné potřebě k Vám se vypravil, ale nedostatek zdraví ku překážce mi jest; bolest očí nepřestala a do zubů již těžkost nemalá mi se vpravila, že po dvě noci málo sem spáti mohl, a poněvadž rozumím, že do čtvrtku nikoli u Vás bych nebyl a oni toliko do času toho sněmovati se strojí, málo bych tuším prospěl, však nyní běžně toto říkám. Naši že se ohlásili podle rozkazu, kde by co měli nejstaršího k náboženství náležitého aby to přinesli, dobře a poslušně učinili; jestiť pak v pravdě tak, že naše věci starší sou než luteriánské, prvé naši shromáždění své měli, prvé proti zavedení kázali, prvé trpěli i počty z víry vydávali. Oni Karlovi léta 30 konfesí augšpurskou podali, naši Vladislavovi 1503, item (150)4, též 1507 a Ludvíkovi (15)24 a ještě prvé jiní počtu z víry podávali, protož starší sou. Že pak pan sudí své vyvésti chtěl a jiných práci, snažnost zamítal, odměniž mu pán za tu lásku; místo bylo tu našim nemlčeti, že to učinil pan Karel i s jinými, poctiž ho ten, jehož on poctil tu přede všemi. A poněvadž nebylo naplnění žádostí našich, dobrá Vaše rada, k ní přistupuji, oblibuji a schvaluji, nechažť tak učiní. Mohou toužiti toho, co se nám od nich stalo a děje mimo nenadálost, že vidouc nás s sebou spojené, o dobré slávy Kristovy pečlivé, již nás od sebe strkají, naše věci zamítají, aniž jich slyšeti nechtí, čehož jim od nás nikdá ani přítomně se nestalo. Ještě nic neobdrželi a již nás i naše věci zamítají, co kdyby obdrželi, čeho nám při nich nadíti se? K augšpurské konfesí se hlásili a naše od těch, kteří ji spisovali, oblíbena, schválena, svědectví jí dáváno: to zamítají, tedy i svou zamítají a v pohanění dávají, novou spisují, tedy první za podezřelou, nedostatečnou mají, od ní se oddělí, ji potupí a noví sektáři budou novou konfesí spíšíce, přijmou-li ji jiní o tom nevědí, protož daremné sobě nebezpečenství obmýšlejí; předložiti a osvědčiti by mohli i co z toho dále půjde, učiní sobě i nám nesvobodu, nepřátelům potěšení, Kristu potupu, budoucímu dobrému překážku.

Item, opovědíti se, poněvadž s nimi nechtí jednati, že sami oni také chtí J. M. předešlé své žádosti předložiti a pokoje v náboženství žádati. Odpírati vždycky tomu, že majestát krále Vladislava na nás se vztahuje ani mandátové předešlí, poněvadž těch bludů při nás nebylo a není. V Moravě svobodu mají Bratří téhož náboženství, aby J. M. i nám jeho příti ráčil. Pokoj připovědíti. Bude-li co vnově sepsáno, toho nepřijímati do pilného ohledání a rozsouzení toho.

1. Proto, poněvadž prvé sepsané artikule náboženství mají a tomu skutkem obcují jednomyslně.

2. Aby nebyli sem i tam se točící, jednak toho opět jiného se chápající, nevědouc jak to půjde.

3. Že artikule víry ne pánů a povolání jich to věc, ale theologů a učitelů s písmy svatými se obírajících.

Naposledy nebude-li jinak lze, tedy na způsob polský vésti, jich se srovnání s luteriány aby s sebou v lásce bydleli, se nehaněli, při zvyklých řádích zůstávali, správcův svých, kteříž by věrně o duše jich se starali a oni při nich učení a pobožné obcování, jednomyslnost a řád viděli, těch aby užívali. Odtud neodcházeti; budou-li Bohu věrní a nám, my že jim také víru zachováme, přijď nám nač přijď. Přes to, usoudíte-li, že mé k Vám se vypravení může co platné býti, oznamte mi, nechaje všeho, by jen nemoc nezbránila, k Vám se vypraviti rád chci. Zrušiž, pane, rady těch Achitofelů, a poněvadž nemáme v čem oufati, nemáme moci ani síly k ochraně své, aniž sme kdy v čem spolehli. Sám, pane, Ty moc naše, postavuje se za nás i uprostřed shromažďujících se proti Tobě, ochraniž Bože nás a vyveď při svou. Zahanbeni buďtež nepřátelé a na Tě očekávající potěšeni. Amen, amen. Datum rychle jakž mi psaní přišlo v outerý v 18 hodin z zahrady.

Léta Páně 1575 držán byl sněm v království Českém na hradě Pražském v přítomnosti císaře Maximiliana, na němž mezi jinými věcmi nemálo se víry dotýkalo, kterýžto sněm protáhl se až do velkonoci [In margine připsáno jinou rukou: "Od pondělího po první neděli postní a tu zprávu dáti máte, co se ten čas dálo, což vám posílám Švarcovou rukou, jakž sem mu to ten čas sepsati kázal, ačkoli on to sobě sám přepsal a tu vy toliko co se dálo bez jeho titulum položte; potom v druhém sjetí stavův pořádek státi se může."]; a poněvaďž hody nastávaly, majíce se rozjeti, na tom ode všech stavů. s J. M. C. zůstáno bylo, aby zas po velikonoci ten pondělí po svatých Filipu a Jakubu se sjeli a tu ti, kteříž sou pod obojí, o víru podle povolení císařského sněmovali, což se i stalo. Protož osoby na to zvolené artikule některé spisovaly z konfesí augšpurské i Bratrské, aby to za konfesí, což tak spíší, všeho království Českého vyhlášeno bylo. Z těch příčin i my dva Ondřej Štefan a Jan Kalef k témuž času sme se do Prahy vypravili, přivzavše k sobě z starších Jana Javornického, Jakuba Velikého a z ministrů Jiříka Strejce a Izai Cibulku, zvláště když nás to došlo, že v předešlém sněmu někteří z pánů našich na nás reptali pravíce, že se pokoutech kryjeme a jich samých v takových velikých jednáních necháváme, protož abychom nebyli u nich i u jiných za takové jmíni a přišlo-li by k čemu, že by strany odporné naše v něco chtěli pozaplésti a v své sítky uvésti, tomu aby se vstříc vyšlo pro uvarování budoucích nebezpečenství, potupy pravdy i neúcty jména božského, poručivše se pánu Bohu a ochraně jeho, přítomni sme jim tam byli. Měl také k témuž času z Moravy pan Jan starší z Žerotína se vypraviti, ale že sněm na Moravě také v týž čas byl položen a on na něm poslem od J. M. C. byl, z té příčiny, nemoha do Čech jeti, psaní panu Jindřichovi z Valštejna učinil v tato slova: "Službu. Ačkoli časů pominulých, vědouc že jinými znamenitými věcmi zaměstknáni býti ráčíte, sem V. M. psaním obtěžovati nechtěl, však v této nastalé příčině a důležité potřebě abych toho nepomíjel za dobré sem usoudil, důvěřujíce se, že V. M. tím protimyslnosti neučiním. Srozuměl sem pak, že při tomto nyní minulém sněmovním jednání k tomu jest přivedeno, aby o víru a náboženství těch, ježto pod obojí způsobou tělo a krev pána a spasitele našeho Ježíše Krista přijímají, jednáno a pokudžby pán Bůh popříti ráčil i šťastně srovnáno býti mohlo, nad čímž v pravdě netoliko já ale mnozí moji milí páni a přátelé, kteříž v tomto markrabství čistého a pravého učení následovníci býti usilujeme, nemálo sme potěšeni byli; a kdybychom jen mohli v čem V. M. v takovém křesťanském předsevzetí nápomocni býti, v ničemž sebe nelitujíc, chtěli bychom V. M. ve všem nám možném rádi k tomu chvalitebnému skutku napomáhati. Že pak takovému dobrému V. M. začátku ten, kterýž všeho zlého původem byl a zůstává, ďábel překaziti chtěje mezi V. M. poněkud i nesvornost a nejednomyslnost uvozovati počal, uslyšíce o tom nemálo mně i mnohým milým pánům a přátelům mým mysl mou zkormoutilo a zvláště v tom mám toho jistou zprávu, že při začátku takého V. M. chvalitebného předsevzetí bylo jest skrze nejvyššího pana sudího království Českého promluveno a na tom zůstáno, kdožbykoli jaké věci staré, učení čisté, kteréž z zákona božího, kázání prorockých, řečí pána a spasitele našeho Ježíše Krista, též jeho milých apoštolů původ svůj má a v království Českém nejprvé skrze Mistra Jana Husa a potomky jeho (z nichž Bratří, ješto je Boleslavské jmenují, zadní nejsou) kázáno jest, v sobě obsahující měl, to aby k zejtřejšímu tehdaž dni s sebou nahoru vzal, tak aby takové V. M. pobožné předsevzetí šťastně začato býti mohlo. Když pak k tomu přišlo a V. M. páni stavové ste se k sněmovnímu jednání sjeti ráčili, podána k začátku toho konfesí augšpurská, ta čtena a bedlivě ode všech slyšána, po přečtení pak jí podána též konfesí Bratrská, kteráž starší nežli augšpurská jest, ta aby čtena ovšem slyšána byla, toho se obdržeti nemohlo, což, proč a z kterých příčin se stalo, rozuměti nemohu, zdali proto, že V. M. páni stavové, kteříž se k augšpurské konfesí přiznávati ráčíte, v konfesí Bratrské jakou ouhonu nalézati, čili se za ni, jako za tu, kteráž tak jako Vaše vznešená není, styděti, čili toliko své věci sami vyvozovati a nás, kteříž se k Bratrské konfesí (vidouce a tím jisti jsouce, že původ svůj od nejvýbornějšího mistra pána Ježíše Krista z učení svatosvatého jeho má) přiznáváme, zavrci a od sebe odstrčiti chtíti ráčíte; čemuž ač já nikoli u sebe místa dáti nemohu a co se tu koli stalo, že víc z nedopatření nežli jakou zoumyslností učiněno, cele v sobě to tvrdím, však abych i v tom na žádném omylu nestál, V. M. o to důvěrně, nemoha se tak brzo, jakž bych rád chtěl, osobně s V. M. pro odjezd svůj, kterýž z poručení J. M. C. na sněm do Holomouce před sebou mám, shledati, toto psaní činím a v tom od V. M., jako od svého zvláště milého pana švakra, pokudž možné a náležité jest, důvěrně psaním spraven býti žádám. Poněvadž pak konfesí Bratrská ve všech hlavních a podstatných artikulích víry obecné křesťanské s konfesí augšpurskou se srovnává a, jakž sem toho nahoře doložil, mnohem starší nežli augšpurská jest, od dávních let v království Českém s mnohým protivenstvím ba i mučednictvím kázána, králům, knížatům a sumou všem vůbec podána, v tomto markrabství za císaře Ferdinanda, slavné paměti, i za tohoto nynějšího pána našeho volný svůj průchod a svobodu měla a má, také i v jiných zemích, jako v království Polském i jinde svobodně se káže, od mužů osvícených, jako D. Martina Luthera, Filipa Melanchthona, vší akademie Witemberské a mnohých jiných učitelů křesťanských, ježto jsou konfesí augšpurskou spisovali, pilně a bedlivě ohledována, přehlídnuta i svědectvím a slavným jich jí schválením ozdobena jest: vidí se netoliko mně ale i mnohým mým milým pánům a přátelům, kteříž se k ní přiznáváme, máliť tato zavržena býti, žeť musejí i ti, kteříž jsou jí svědectví vydali a ji schválili, se zavrci, a budouliť oni zavrženi, tehdyť ani konfesí augšpurská místa svého míti nebude spravedlivě moci. Protož by mé zdání bylo a za nejlepší grunt a prostředek takového V. M. předsevzetí, ježto by dobrý konec vzíti mohlo, býti soudím, abyste V. M. všickni páni stavové, nechajíce mnoho v tom hloubání, ty obě konfesí, poněvadž sobě odporné nejsou, J. M. C. podati a aby J. M. toho učení pravého a křesťanského V. M. potvrditi a je V. M. osvoboditi ráčil, žádati jednomyslně ráčili s doložením tím, že o to věrně s obojí strany pečovati chcete, aby na jistý způsob sjednocení a srovnání všech stavů pod obojí státi se mohlo, odkudž by sláva boží i zvláštní libost J. M. C. a budoucí svornost a láska v království tomto i zemích k němu příležících byla; což stane-li se, mám jistou. naději, že J. M. C. toho V. M. odepříti neráčí, nýbrž takové V. M. křesťanské srovnání a snešení V. M. schváliti, stvrditi a na budoucí časy, majíc obzvláštní zalíbení své nad takovou V. M. jednosvornou jednomyslností, osvoboditi ráčí. Nebo i protivníci slušně nebudou V. M. moci, abyste tu co nového do království toho (poněvadž se toho, kteréž nejstarší jest a od samého Boha původ svůj má, učení, skrze Krista a svaté jeho apoštoly kázáno jest, držeti ráčíte) uvoditi ráčili, spravedlivě uviniti, a by pak i to V. M. umítali, že dvojího náboženství se držíme a podle dvojí konfesí víru svou vyznáváme, bude jim snadně odpověď dána moci býti, poněvadž oni, souc v svých mnohých a divných řeholách rozdílní, náboženství svého, v kterémž jednomyslni sou, neruší, žeť my také bohdá, jsouce u víře jednomyslni, byť i strany ceremonií (poněvadž to i v církvi první bývalo) mezi námi jaký rozdíl byl, o to všecko, souce svatou láskou vespolek svázáni, se snésti moci budeme. Již sem se trochu poosvobodil a úmysl svůj i svých milých pánů a přátel V. M. oznámil, tou jistou měrou, že nic jiného žádostivější nejsem, než aby čest a chvála boží se rozmáhala a lid věrný spasení svého žádostivý, aby v takovém V: M. a nás s V. M. sjednocení v něm hojnější osvícení bráti mohl, což jestliže se stane a V. M. tak se s námi, jakž pak jiné naděje nejsme, v tom křesťansky snésti a jakož své, tak naše dobré netoliko obmýšleti ale i jednati ráčíte, mám celou naději, že pán Bůh tomu své požehnání, poněvadž se to vše pro jeho slávu děje, dáti ráčí, a my majíc nad tím zvláštní libost a potěšení vděčni toho od V. M., jako od svých milých pánů a přátel a sousedů, budeme, k tomu všelijak, pokudž možné, napomáhati a abychom se v tom chvalitebném sjednocení utvrzovali, o to se skutečně starati chceme. Pakli by nás co jiného tomuto odporného, čehož se nikoli, poněvadž k tomu žádné příčiny míti neráčíte, nenadějem, od V. M. potkalo, musili bychom to pánu Bohu poručiti, sami se o své věci starati i s J. M. C. o potřeby své a našich milých pánů a přátel jednati. Toto psaní V. M., jako svému zvláště milému panu švakru, od sebe sám i na žádost mnohých svých milých pánů a přátel, vědouc, že v té věci mnoho na V. M. záleží, důvěrně z zvláštní důvěrnosti, kterouž k V. M. mám, činím a přátelsky žádám, že k pokoji, lásce, svornosti se přimlouvati a aby pravda Páně průchod svůj měla, k tomu se skutečně přičiniti a na ono povědění staré "concordia parvae res crescunt, discordia dillabuntur" pamatovati račte. Toto psaní mé, kteréž V. M. důvěrně činím, prosím, nechť při V. M. zůstane, a přes to vidí-li se V. M. komu z důvěrných a dobrých přátel je ukázati, to při vůli V. M. buď.

 

Jan starší z Žerotína a na Náměstí.


 

To psaní dodáno z Boleslavě pánu z Valštejna, kteréž vzav jel do Prahy a potom je ukazoval a čísti dal všechněm pánům volencům, jímž nemálo oblomeni a že by pána s sebou rádi měli v tom se slyšeti dali.




Přihlásit/registrovat se do ISP