Tuto opět skladatel práva tohoto, jakž i na jiných mnohých místech, tak i zde netoliko ven z práv horních se vydává a v povinnosti městské, jako řízení domův, jakožto věcí purgrechtních a šosovních, vkračuje, ale již i vyšší stavy pod svou správu a regiment uvésti chce; ješto oni vedle zřízení zemského, ač by se kdy co toho trefilo, a smlúvy svatováclavské při tom jak se chovati vědí, a při přijímání aneb osazování do obce a činění zápisův jednomu každému, jaká by sousedská povinnost byla, od šepmistrův a přísežných, a ne vod ouřadu horního, se oznamuje, co by každý činiti a jak,se chovati měl, se předkládá, vedle čehož jeden každý chovati jest se povinen a připovídá.

Z toho opět artikule rozuměti se může předsevzetí skladatele práva, že všecku správu téměř všech věcí, netoliko horních a městských, ale i osob svobodných stavu vyššího sobě osobovati chce, aby všickni v jeho regimentu byli a pod něho a ouřad horní náleželi a jimi se řídili a spravovali; a jestliže by toho učiniti nechtěli aneb snad za jistými příčinami nemohli, anebo také toho učiniti nenáleželo, aby s posměchem z hor vypovídáni a statkové jich od ouřadu horního šacováni byli. Pak jestli to vzdělání hor, aneb máli to slouti právem horním, to bude v uvážení.

XXXV. O půhonu neb obeslání. [K č. 46. Práv horních.]

Předešle prostej spůsob při tom se zachovával, že, kdo chtěl koho z čeho viniti při právě horním, prvé ku panu hofmistrovi došel, (jakž i sám skladatel oznámil nahoře) a tu sobě obsílku vyžádal, a potom nazejtří, neb když nejprve soud držán byl, jeho teprva obvinil a půhon na přespolní se vydával. A protož až posavad při tom starobylém spůsobu mělo by zanecháno býti.

Při soudech ouřadu horního, poněvadž již práva městská vysvětlena jsou a prvé jich na větším díle se užívalo, vidí se, jakž i dole před zavírkou sám skladatel na ně se táhne, že i nyní jich se strhovati nemají, ani od nás se děliti, leč by něco obzvláštního bylo a rychlejším vyřízením, jak z strany cupusův neplacení, ybrlaufův zadržování etc. ,kdež by odporu nebylo, muselo proměněno býti; však aby také to opatřeno bylo a v jistou hodinu neb čas v obzvláštní zvonec k soudu jich, aby se lidé věděli čím spraviti a před škodami opatřiti, zvoněno bylo. A také po nejprvnějším nepostavení, kteréž se časem z jistých příčin stává, ku právu, aby mělo hned právo stanné na obeslaného dáno býti: vidí se, že by tvrdé bylo, neb právo městské A. 45. ukládá na takového neposlušného nejprve, kdyby se kdo nepostavil, aby původ druhé obeslání sobě na něho vyžádal a tu vězením k povídání (ač jestliže by na překážku nic nebylo) přidržán byl, a po třetí jestliže by nestál, tehdy teprva od soudcův, jakožto in contumacem, na toho, kterýž právo lehčí a potupuje, právo stanné dáno býti má. A tak žaloba ne samému hofmistru aneb pergmistru, ale všem soudcím [....], vůbec oznámeným neb přečteným, má vyhlášena a v známost uvedena býti.

Aby to z podstaty práva býti mělo oznámení žaloby při vyžádání sobě obeslání, z čeho jej viniti chce, toho práva neukazují: než, činili se při tom jaké dotázky, to proto se děje, aby soudce věděl, proč mezi ně vstoupiti a za jaké opatření žádati chce. A také jestliže by více něco předkládal a v žalobě se opravoval, aby toho neměl užiti, těžké by to muselo býti. A protož to při spůsobu práva městského zůstati mělo by.

V pravdě tak jest, actore absente absolvitur reus, když původ nestojí, obžalovanej od práva se upouští. Ale aby straně obžalované, když by toho žádala, za právo stanné dáno býti mělo: to jest proti právu a zřízení zemskému, anobrž i proti rozumu, aby měl to obdržeti, což neslyší a neví, z čeho od původa viněn bude. A původ do třetice obsílati vůli má. A také aby původ vždycky, jakž skladatel tuto rozuměti by chtěl, s potřebami svými na hotově, zvláště při vložení žaloby, an ještě neví, co obžalovaný jemu na žalobu za odpověď dá, býti mohl: to při právu horním jako i městském trefiti se nemůže. Nebo při vyšších právích nejprve poselství vychází, na ně se odpověď dává, potom půhon a hojemství se bére, a naposledy strany s potřebami svými všickni stojí; ale tuto obeslání nejprve se děje, žaloba se klade, odpověď na to dává, a teprva na průvody stranám se odkládá. A protož při vložení žaloby aby hned původ, neslyše odpovědi od obžalovaného, se všemi potřebami státi měl, jest nepodobné a nemožné.

Nerozumí se tomu, co skladatel tuto mini, z nepoctivé věci vinění, zdali nějaký nářek neb hanění, čili hanebné a nešlechetné chování, neb co jiného: ale to ku právu jeho nenáleží a k sobě toho přijímati nemá, nébrž k vrchnímu právu t. j. před šepmistry a radu k obvinění a dalšímu rozeznání podati jest povinen. A také o poctivost neb hanění žádný urukován vedle práva Q. 29. býti nemá. Neb jestliže obeslaný, jsa pořádně k právu obeslán, se nepostaví, aneb od práva po žalobě odstoupí, původ na poctivosti bude opatřen a jemu se za právo proti tomu, kdož od práva ušel neb státi nechtěl, dá. Tak kdež by koli potom postižen byl ten, jenž ho nařekl aneb zhaněl, aby původoví nápravou, to jest odprosou [sic] i také za hanění pokutou, povinen byl.

Tento artikul jest zřetedlně proti právu B. 8. a zřízení zemskému B. 32. postaven, nebo přede všemi soudy v království Českém pořádnými (sine exceptione), když by jeden druhého z čehož koliv viniti chtěl, má a povinen bude původ svou žalobu nebo suplikací v jazyku českém na obeslaného neb obviněného činiti a podati, obviněný pak též českým jazykem má jemu odpovídati. Nebo ne všickni, jakž soudcové, kteříž lidi slyšeti, jim rozuměti a ortele spravedlivé mezi stranami vyříkati mají, tak i strany německy rozumějí. A poněvadž na ten ouřad horní ne Němci, ale Čechové sázeni bejti mají, a to za pořad se v této zemi České drží: protož vedle spůsobu starého a zvyklosti této země České, pro zachování pokoje, lásky, svornosti i jiného všeho dobrého aby zachováno bylo, tak aby česky jeden každý ku právu stížnosti své předkládal a na to zase odpovědi české dával. A jestli kdo česky neumí a chce ku právu něco přednésti, aby sobě to česky napsati dal, anebo přítele toho, kterejž by jemu rozuměl a potřebu jeho přednésti uměl, opatřil.

Nahoře položeno jest, že práva dvoje horní mají sepsána býti, jedna k Horám Kutnám náležející a druhá Jochumsthalská: a nepochybuje se, že zdejší v českém jazyku, jakž pak od skladatele sebraná teď v nikách [sic] máme, a Jochumstálská v německém budou vydána, a tak musí z toho to pojíti, že zde na Horách Kutnách ne německy ale česky takové žaloby a stížnosti ku právu hornímu předkládati se mají. A protož toto zbytečně se vyměřuje.

Jest slušné, aby strany po vyslyšení žaloby a odpovědi na smlouvu podávány byly, nebo nic prospěšnějšího není, než aby mezi lidmi vzniklé nesnáze od lidí rozumných prostředkem smluv k přetrhovánl, jakž i právo ukazuje, C. 31., přicházely, ale ne všecky věci; neb někteří jsou oučinkové, o kteréž práva smlouvati se zbraňují. Jako kdyby na koho vyznáno bylo od některého zločince, co by se obecného zemského neřádu a zjevného všech obyvatelův zlého dotýkalo etc. : ten žádný takový nařčený nemá a nemůže žádné tejné smlouvy činiti vedle práva C. 32. a zřízení zemského. A protož, což by na škodu JMCské a vší obce nebylo a stran samých se dotýkalo, o,to se mohou smlouvati a právo má jim toho příti.

Již teď skladatel sám na to přichází a to vykládá, kdyby lidé netoliko na smlouvy se podávati, ale ani smlouvati nemohli, totiž kdyby někdo nějakého nářku, překládání koštův, falše, podvodu, krádeže, ukrytí rady a k tomu podobného se dopustil, o to nemají žádné smlouvy dopouštěti, ale mají to se vší bedlivostí ne oni ouřad horní, jakž by opět to sobě vosobovati chtěli, ale šepmistři a rada, před něž takové věci podány býti mají, vyhledávati a podle zasloužení skutečně dáti ztrestati, tak jak vždycky od starodávna bejvalo, a nahoře nejednou o tom mluveno, nébrž i to připomenuto, že i nyní také z poručení JMCské jedna před námi, JMCské panem rychtářem na místě JMti s jedné a Tomášem Haškem o podvod a faleš s strany drahé se slyší a ta časem svým na místě se postaví. Nébrž i za krále Jiřího léta 1465, když bylo činiti o kšaft nějakého Jošta, a našlo se v statku jeho stříbro hutné a hertovní, z poručení JMKské šepmistři a rada tu při o to stříbro vyslyšeli a vejpověď právní o to učinili, čemuž se siřeji z vejpisu tohoto tomu vyrozumí.

Tímto artikulem skladatel, práva ustanovujíce, proti právu činí, svobodu lidskou a pořad práva jím zastavuje, jak by každej na vejpovědi ouřadu horního přestati povinen byl a k vyššímu právu vedle nařízení JMCské, majíce k tomu slušné a hodné příčiny, odvolání vzíti nemohl. A tak činí čím dále vždy více a vejše v svém vysokomyslném předsevzetí, jako nějaký chmel nahoru se pne, a jakž z těch ze všech jeho práv tomu dobře se vyrozumělo, nejprv osoby a věci horní, potom městské, k tomu také stavův vyšší osoby i statky, naposledy pak i pořad práva zůstavovati a tak to všecko v moc a jurisdikcí svou sobě uvésti chce; což budeli jemu za právo pasírováno, jaká by svornost a láska společná v městě a obci a skrze to vzdělání hor, i také dobrého a užitečného předně JMCské, pána, pana našeho nejmilostivějšího, a všeho království tohoto očekávání pojíti mohlo, to se připouští k uvážení. Než vidí se, aby k vůli jedné osobě neb dvoum taková nebezpečná a škodná proměna se nedala, nébrž při dobrém starobylém spůsobu a řádu, jímž snad od některého sta let tyto hory dobře a užitečně se řídily a spravovaly, toho vše zůstaveno bylo. A poněvadž pak se tu obecního dobrého netoliko nás a obce naší, ale předně JMCské i také všeho království českého dotýče, tu nepochybnou naději máme, že to vše VMtem v bedlivém uvážení zůstane.

Artikul tento jest proti právu a jistým ortelům JMCské, aby původoví, kterejž vždycky se všemi potřebami na hotově býti má, jací takoví spisové z strany obžalované půjčováni býti a skrze to odkladové na ublížení druhé strany díti se měli: než má tu hned, neodstupuje od práva, ehceli k tomu spisu mluviti a na něj odpověď dáti, oznámiti; a protož toto má přečteno býti a při pořadu práva zůstati.

Tento artikul jest proti právu B. 42. a starobylé dobré zvyklosti, nebo svědkové tak porůzno se nevedou, totiž aby nejprve původ a potom obžalovaný teprva je zavozoval, než po dané na žalobu odpovědi, t. j. post litem contestatam, a jestli potom proti tomu jací spisové se kladou, když stranám na průvody se odkládá, teprva strany svědky a jinými průvody hotoviti se mohou. Nebo takovým rozdělováním netoliko nebezpečenství stranám nastávalo by, ale i prodloužení času a zaneprázdnění zbytečného přibejvalo, a tak to mělo by napraveno a při pořadu práva a starobylé zvyklosti zanecháno býti.

Jestli toho strana žádá, aneb dotýčeli se lidí obecních a seldských [sic] aneb robotných, tehdy strana povinna jest to učiniti vedle zřízení zemského P. 15. a práva B. 82: než když se osob z stavův dotýče, tehdy tím strana povinna není; a protož aby tento"artikul s pořadem práva srovnán býti mohl, potřebuje nápravy také.

To prosté a jisté jest, že svědek ne[u]měje než jednu řeč, musí tou svědčiti, kterouž umí. Než budeli svědomí německé, to skrze písaře přísežného neb některé konšely, prvé nežli by k publikování průvodův přišlo, aby soudcové meškáni nebyli a všickni jemu vyrozuměti mohli, má na česko, jakž právo ukazuje B. 8. a zřízení zemské B. 32, vyloženo býti. A poněvadž ne jinače než česky zde na Horách. Kutnách při soudech mluviti se má: protož kdo by řeč dvojí uměl, česky a německy, ten ne jinače, než česky svědčiti má, a písař žádnej jinače jeho svědomí zapisovati nemá.

Ačkoliv v zřízení zemském B. 24. a právo městské B. 57. toho ukazují, že při braní rejstříku všech a všelijakých věcí tak chováno a někdy od jiného práva po vydání zápisův poháněno býti má: však poněvadž při vyšších a jinejch všech právích to se zachovává, že lidem na žádost k potřebám jich vejpisové z knih se vydávají, protož vidí se, že i při právě horním, když by toho kdo bezelstně potřeboval, jeden každej toho dostati má, a nemají tím lidé obtěžováni býti, poněvadž časem ne tak z přečtení, jako z vejpisův člověk pochopi a spravedlnost svou vyhledati a jí vyrozuměti může. Tolikéž jestliže by kdo k jinému právu čeho toho potřeboval, a žádost svou, buď oustně neb skrze přátelské psaní, oznámě příčinu, přednesl, takových vejpisův, záplatě písaři, což náleží, dostati má, leč by v to některé vobzvláštní příčiny, pro kteréž by to se státi nemohlo, vkročily.

Pokudž se samého havéřstva dotýče, to má na ouřad horní vznášeno býti, oni to souditi a beze vší vejminky z strany dluhův k rozeznání svému přijímati: než pokudž se sousedův, řemeslníkuov a jiných obchodníkuov dotýče, kteříž statky své havéřům a jiným dělníkuom svěřují a s nimi jednání a handle mají, to se trefiti nemůže, aby ouřad horní takové dluhy a příběhy k sobě přijímati a je souditi měl; ale jeden každej vedle sousedství a povinnosti své jest povinen z takových věcí, jestli co na odporu, jakožto městských, bud před osmi soudci, aneb před rychtářem na obsílku, jakž od starodávna bývalo, státi a z toho práv býti. Neb kdyby ouřad horní takové všecky věci na sebe vztahoval a k rozeznání svému přijímal, a vedle toho ne na samé havíře a dělníky, ale i na nákladníky a kverky a jiné, kteříž se hor dotýkají a pavují, přišlo, poněvadž ti všickni horníci jsou, snad by tou příčinou na větším díle všecky na sebe dluhy vztáhl, a Bůh ví, kdyby člověk k nim, zvláště kdyby tak dopomáháno býti mělo ne vedle práva (ale vedle možnosti), přišel. Snad by i to se státi mohlo, kdyby zvláště dluh skrovný byl, a jednostejně peníze důkladní k apelací skládati měl, že by žádnej v hospodách jim věřiti, ani je zakládati, krejčí ušití, švec obuvi, kožešnich [sic] kožichův a provazník provazů etc. ,sumou žádnej leč za hotové nic prodati a s nimi co činiti míti nechtěl; skrze což nemohlo by mezi lidmi než nějaké rozdvojení býti a tudy příčiny k zvošklivení a spuštění hor se stávati. A protož nejbezpečnější jest věc, i toho artikule při starobylém spůsobu zanechati, a kde jsou se prvé lidé o do-pomožení takových dluhův utíkali, aby při tom až posavad zůstalo; neb i ty věci před osmi soudci a rychtářem spěšněji se řídí a k svému vyřízení, poněvadž ani tak mnoho k apelací se neskládá, přicházejí.

Jest již oznámeno, že ne vedle možnosti, ale vedle práva soudce má k dluhům lidským dopomáhati: neb tím spůsobem chudej řemeslník třebas nikdá k dluhu svému přijíti by nemohl, a nedbanliví, zahálčiví, marnotratní lidé lepší by příčiny k dlužení a zavozováni lidí jako tu neměli.

Často ten artikul o nářcích skladatel opakuje a vždy jej. sobě s jakejms mistrnejm vyměřováním přivlastniti chce: ale již jest nejednou povědíno, že takoví nářkové ne ouřadu hornímu, ale šepmistrům a rudě souditi, vyhledávati a k svému ztrestání přivozovati, jakž při jinejch obyvatelích, tak také při ouřednících, náleží. A protož kdyby se kdy co toho trefilo a tomu, že se tu krádeže, falše, podvodu a jiného nepořádu dotyce, vyrozumělo, aby ouřad horní toho k sobě nepřijímal, ale před šepmistry a radu hned, jakožto právo vyšší, podal, tak aby ty věci lehčeny nebyly a průchodu svého neměly; jakž pak od starodávna tak chováno bylo, i za našich pamětí několik příkladův se sběhlo. A kdyby léta etc. LXXI tak bylo se stalo, a když nějací zloději, sedláci, kteříž uhlí v hutech kradli a jiné neřády provozovali, ku právu před šepmistry podáni byli a skutkové jich outrpným právem, jakž pak i zvěšeni byli, se vyhledávali, na jiné vedle jich zločinnejch vyznání nastoupeno bylo a překážka se v tom od některejch nestala, Bůh ví, kdy by se to bylo a na kom zastavilo a jací by tu nepořádové vyhledáni byli. Aniž také slušné a bezpečné jest, jak oznámeno, aby ouřad horní to nejprve přeslejchal a v tom se páral, a když by mu se vidělo a zdálo, teprva před šepmistry a radu podával, a voni toho jako executores byli, an takového řádu a příkladu ve všech právích se nenachází a nerozumí se kdy by zlé přetrhnuto býti mohlo; snad byloli jest prvé zlé, tímto jich vymyšlenejm právem větší by neřádové povstati a jako zrůsti mohli.

Již tuto skladatel i formu nápravy předkládá a tak zouplna ten artikul o nářky (však kdež by se outrpních věcí nedotýkalo) ku právu svému přijímá: a protož aby při ouřadu horním netoliko o hory, jakž má býti, ale i vo poctivost souzeno bylo, a člověk za příčinou dobejvání hor a na ně nakládání, aby i vo poctivost tam přijíti měl, tomu se místa nedává a dáti nemůže, aby mimo všecken pořad práva proti starobylé zvyklosti toho se dopouštěti mělo; an ani na to závazku nemají a povinnosti jich k tomu se nevztahují, a při jinejch při všech právích, když se těch tří artikulův hlavních, poctivosti, hrdla a gruntův dotejče, to se děje, že na vrchní právo se podávají a menší toho nesoudí.

Jest slušné i spravedlivé, aby jeden každý, jsa nařčen, z toho se vyvozoval, nébrž i čas a termin k vyvozování z nářkův uložen byl: ale aby ve dvou nedělích mohl člověk to vykonati, vidí se čas krátkej velmi k tomu býti; a poněvadž od starodávna rok a den k tomu ukládán byl, protož i nyní může při tom zanecháno býti. A vyvozování z nářku ne před ouřadem horním, ale před šepmistry a radou aby bylo, buď skrze obvinění neb jakýmžkoliv prostředkem.

Totiž kdyby nějaké průvody vedl a ty nedostatečný byly, tehdy přísahou svou může toho dotvrditi. Ale nemaje žádných k tomu příčin ani průvodův, než prostá ztížnost předložena byla: aby měla přísaha komu dopuštěna býti, to jest proti právu a trefiti se nemůže, nebo tím spůsobem zdál by se původ víceji přísahou svou než jakým průvodem spravedlivým věřitel dlužníka svého přemáhati a obdržeti.

Tento artikul jest proti právu G. 9: nebo jestli obžalovaný praví, že jest dluh zaplatil, má to prokázati, pakli nic zaplatiti a nepřisahati; a tak i při právě horním mělo by zachováno býti a ne hned lidé aby k přísahám připravováni byli. A sumou tento všecken artikul jest proti právu, a protož má pominouti a při pořadu zůstaven býti.

Poněvadž netoliko právy světskými, ale i slovem božím to jest vyměřeno, že jedna každá pře a spravedlnost lidská ne jedním než dvěma nejméně svědky hodnými, lidmi dobře zachovalými, provésti se má: protož to při tom zůstaveno býti musí, a tak svědomí jednoho přísežného předce v nedostatku zůstává, a na svědomí jednoho přísežného žádnej odsouzen býti nemá; a také práva ne sprostnosti neb chytrosti svědkuov, ale dobrého jich chování, hodnosti a upřímného vyznání šetří.

Při obsílání svědkuov k svědomí jakej pořádek má zachován býti, to právo zřetedlně B. 47. ukazuje, totiž jestliže by kdo po první obsílce svědomí nevydal, že má podruhé obeslán býti, a tu jestliže by takového svědomí nevydal, až by tu na při přišlo a komu co na tom scházelo, tehdy může z pokuty té v ceduli položené toho svědka viniti, a právo jest povinno (ne podle možnosti, jakž tuto skladatel dokládá, ale vedle práva) k takové pokutě dopomoci. A protož i ten artikul má při tom zůstaven býti.

Poněvadž již práva městská, též i zřízení zemská vůbec vydána jsou, a jich při všech pořádných soudích užíváme a jimi se spravujeme: protož i při právě horním v těch věcech, což se soudu a ku právu jich náleží, nemají zamítána býti, ale tolikéž vedle nich, jakž při svědcích, tak i v obsílkách, kladení žalob, odpověděch a jinejch věcech, máme se říditi; a tak když bude jeden proces při všech právích zachován, budou se lidé věděti jak v tom chovati a o své spravedlnosti se domlouvati.

Jest mluveno nyní o tom, že se toho při tom spůsobu, který se vůbec v tomto království českém při soudích zachovává, zanechati má, a hned zas proti tomu skladatel tuto v jiné se dává: nebo práva ukazují B. 96., že jeden každej ve dvú nedělích pořád sběhlých může se k vyššímu právu odvolati (by pak i nebral protahu na rozmyšleni), a když tomu času kdo dá projíti, tehdy teprva ten rozsudek a ortel v svou moc vchází, tak že potom apelování a nic jiného jemu neprospěje. A protož i ten artikul měl by napraven býti a při pořadu práva městského zůstati.

O skládání příčin k apelací, ač právo městské C. 6. artikul 3. takto ukazuje, aby jeden každý při vyzdvižení apelací povinen byl příčiny ku právu skládati: ale to bude při uvážení spravedlivém VMtí, mělali by strana z povinnosti to před právem a stranou sobě odpornou, an jim do toho nic není a souditi jich nebude, dáti je publikovati a ku právu při aktách skládati. Zvláště že ne při všech právích to se zachovává, a jeden každej má toho svobodnou vůli, buď při aktách je složiti neb k vrchnímu právu sám jich podati; a vidí se, že k většímu zvošklivení a druhé straně k vejstraze a k myšlení skrze to podávání ku právu příčina se dává.

Před koho by apelací od ouřadu horního jíti měla, o tom nahoře v artikuli o ouřadu nejvyššího mincmejstra jest již povědíno: a vidí se, poněvadž tu takové, těžké pře se nesbíhají, a prvé od starodávna ty pře horní šepmistři soudívali a ta milost od slavné paměti krále Vladislava šepmistrům a konšelům i vší obci jest učiněna, "jestliže by kterážkoliv pře buďto o horských nebo městských věcech se přihodila, tak nyní jako potom, že ty a takové pře všecky oni šepmistři a konšelé tu a ne jinde na Horách Kutnách podle svých práv horských starodávních aby rozsuzovali a soudili," kteroužto milost i prvé od krále Jiřího sobě danou měli, jakž tomu z těchto majestátův vyrozuměti ráčíte; vedle čeho tak se chovali, nébrž i z jiných hor apelací před ně šly, jako z Jílového, Knína a jiných, a oni je rozsuzovali, a podnes od rychtářův a konšelův předměstských i z Kaňku jdou, a tu byla a má býti plnost práva, že má ještě při tom zůstaveno býti. Neb i menší by outraty chudým lidem byly, i rychleji k svému vyřízení doma přicházeli, zvláště kdyby buď s JMtí panem mincmejstrem neb v nepřítomnosti jeho sami je vážili a na místě stavěli. Ač za starodávna s těžkostí kdo mnoho příkladů ukáže, aby od ouřadu horního mnoho apelací kde vycházeti mělo, neb páni mincmejstrové v radách často sedávati, a jak městských tak i horních při souditi pomáhati ráčili; tolikéž hofmistr, urburéř i úředníci mince mezi šepmistry na ouřad konšelský posazeni bývali (jakož se nachází, že Mikuláš Skalice za slavné paměti krále Vladislava ke dvacíti letům jsouc hofmistrem pořád i primasem byl), a ty společně všecky pře spolu soudívali a na místě stavěli, skrze což netoliko s podstatou nějakou ty věci se řídily, ale i pokoj, láska a svornost mezi všemi zachována byla, a pán Bůh požehnání ráčil jim dáti. A pakli co jiného mají, co se při právě našem najíti nemůže, nechť předloží, a bude jim na to odpověď dána.