Sněmové, jednání l. 1593 i 1594

Při r. 1592 bylo uvedeno, jaké konal císař přípravy vůči hrozícímu nebezpečí od Turků, kteří uzavřený s císařem mír protrhli vpádem do Charvátska na začátku letní doby 1. 1592. Jako vždy, byla rychlá pomoc peněžitá i tehdy nejnutnější potřebou pro hotovení se k válce.

Víme, jaké komora dvorská, císařští radové činili tehdy v příčině té návrhy finanční. V Čechách a přivtělených zemích měly nejprve sněmy pomoci. Poněvadž však svolené berně teprv koncem 1. 1592 a začátkem r. 1593 vycházely a tudíž sněmu nebylo potřebí rozpisovati, musel císař jiným rychlým způsobem si odpomoci.

Na hranicích Tureckých rozložené vojsko, když ťnepřítel všeho křesťanstvaŤ do zemí císařských již vpadl, volalo, prosilo o zaplacení dlužného žoldu: ve Vídni, poněvadž peněz v pokladně nebylo, odbyli je dobrou útěchou. Když však žoldáci hrozili, že hranice opustiti musí, požádal císař nejvyšší úředníky zemské království Českého, aby na zaplacení "ubohého lidu válečného" na účet berní starých neodvedených ihned jistou sumu peněz na místě stavův svolili. Což také se stalo. Když pak baše Budínský až hranice markrabství Moravského ohrožovati počal, žádal císař opětně nejvyšších úředníků zemských, aby pro odvrácení velikého nebezpečenství beze všeho prodlení značnější sumu peněz objednali, což také svolili na ten způsob, aby císař bud v království nebo jinde pod úrok do 100.000 tolarů si shledati dáti mohl, za kteréž peníze jako jistcové postaviti se slíbili. Rudolf II. zase připověděl, že při budoucím sněmu takové opatření omluví a ospravedlní. Poněvadž však vedle peněz k vojně potřebí i vojska, radil se císař s úředníky zemskými také o to, jakým by prostředkem bášeti Budínskému odoláno býti mohlo. Defensí nebo veřejná hotovost pro ochranu zemí koruny České již r. 1586 na sněmu navržená až dotud mezi stavy království Českého a zeměmi příslušejícími vyřízena, ukončena nebyla, i nebylo také možno královským mandátem s ní hnouti. Proto žádal císař, aby pro okamžitou potřebu ihned jistý počet lidu jízdného najat a s lidem markrabství Moravského vedle nutnosti přes hranice do Uher vypraven byl. I přijali úředníci zemští 500 německých jezdců a 200 arkabuzárův, s kterýmiž co by učiněno býti mělo, dotazoval se císař arciknížete Matiáše o radu dne 12. ledna 1593.

Vedle takového zatímního opatření zamýšlel císař, aby před zahájením sněmu českého sjeli se zástupcové při vtělených zemí korunních do Prahy ke dni 15. března, kdež aby vedle moci sněmy jim dané defensí konečně vyřídili. Biskup Vratislavský Ondřej oznamoval (11. ledna 1593), jako vrchní hejtman knížetství Slezského, císaři, jaké v příčině té učinil opatření, a že věc do ustanoveného času asi sotvy vyřízena býti moci bude. Mezi stavy Horno- a Dolno-Lužickými jevily se jisté neshody, o čemž bližší zprávy v listinách dd. 27. ledna, 4., 14. a 22. února 1593. Komora dvorská radila císaři (dne 12. února 1593), aby od svolání delegátů korunních zemí ke dni 15. března upustil a rozmyšlení, námitky k artikulům, na kterýchž zástupcové jednotlivých zemí při schůzi v Praze roku 1587 byli se usnesli, sněmům přednesl a potom teprv při společném sjezdu vyslanců všech zemí korunních k uzavření předložil. Námitky císařovy proti usnesením stavův v příčině té byly: aby vojsko v čas potřeby nezůstávalo jen na ochranu hranic v korunních zemích Českých, nýbrž proti nepříteli za hranice vytrhlo; nejvyššího jenerála, kdyby císař nebo někdo z císařské rodiny do pole netáhl, aby stavové sami vydržovali i na střelbu polní náklad vedli. Hlavní však ztížnost císařova čelila proti dřívějším usnesením sněmovním, kdyby hotovost veřejná vypravena byla, aby svolená pomoc proti Turku odváděna býti nemusela. Komora dvorská proto radila císaři (12. února 1593), aby na příštím sněmu českém učiněno bylo předložení v příčině odvádění berně beze vší výminky, ať by odevřená válka nastala nebo ne, jako také v Rakousích i Štýrsku se dělo, neb kdyby vojenskému lidu na hranicích placeno nebylo, že by se rozutéci a opevněná místa beze vší ochrany zanechati musel. Návrh ten doporučila komora dvorská přípisem ze dne 13. února také nejvyšším úředníkům zemským.

Takové byly hlavní propravy pro předlohu královskou na sněm, kterýž svolán mandátem královským ze dne 11. února na den 17. března 1593.

Po starém obyčeji řídíval sněm v království nejvyšší purkrabí Pražský, poněvadž však Vilím z Rožmberka, jenž po 22 let vysoký týž úřad zastával, dne 31. srpna 1592 zemřel a nový purkrabí dotud nebyl jmenován, jednalo se o to v radě císařově, kdoby na jeho místě z nejvyšších úředníků zemských sněmu předsedati měl. Tajný rada a komoří císařský Pavel Sixt Trautson, kterýž v přátelském byl srozumění s Lobkovicem, navrhoval, aby ještě před sněmem nejvyšší purkrabí byl jmenován. Rudolf II. však zdráhal se tak učiniti. Na to radil Trautson císaři, aby nejvyššímu hofmistrovi svěřeno bylo řízení sněmu, k čemuž Rudolf II. svolil; i poslal téhož k Lobkovicovi, aby jako druhý nejvyšší úředník zemský příští sněm spravoval. Lobkovic, jenž přátelství Trautsonovo využitkoval, aby císaři za ředitele sněmu byl navržen, na oko omluvná se činil a žádal, aby toho byl sproštěn. Myslel totiž donutiti císaře, aby na uprázdněné, výnosné místo nejvyššího purkrabího ještě před sněmem ho dosadil. Druhého však dne přišel do bytu hofmistrova Trautson opět s oznámením, že císař omluvu jeho nepřijímá, nýbrž doufá, že na něho vznešenou úlohu přijme, a poněvadž císař osobně v té příčině s ním mluviti žádá, aby při dvoře o 2. hodině odpolední najíti se dal. Na vznešení z úst císařových počal Lobkovic opět pokorně se vymlouvati a prositi, aby milostivě takovou úlohou byl ušetřen. Když však Rudolf II. od žádosti své neupustil, odpověděl nejvyšší hofmistr: že mu nesluší, aby císaři v něčem, co by jen bylo možného a náležitého, odpíral, tudíž že poslušně se zachová a hodnost na sebe přijme, však prosí, aby na nejvyšší úředníky bylo vzneseno a o něm rčeno býti nemohlo, že do toho úřadu se vetřel. Zároveň slíbil, že všemožně se přičiní, aby sněm v nejkratší době k zalíbení císařskému s dobrým výsledkem ku konci přivedl. Na to nařídil císař, aby všichni úředníci zemští panského a rytířského stavu k němu povoláni byli, což když se stalo, radil se s nimi a učinil dotaz: poněvadž úřad nejvyššího purkrabí dotud není osazen, kdo by sněm říditi měl. Na potaz odpověděl Lobkovic vedle povinnosti úřední jako přední z přítomných úředníkův: že by bylo se spravedlností a náležitostí, aby některý z nejvyšších úředníkův zemských, kterému by císař nařídil, místo nejvyššího purkrabího zastupoval. A na nově učiněný dotaz císařův odpověděli úředníci zemští jednohlasně s ukázáním na Lobkovice, načež Rudolf II. se pousmál a řiditelství sněmu mu nařídil.

Sněm 1. 1593 a osudy jeho nového císařem jmenovaného presidenta jsou zvláštní episodou dějin českých, kteráž nejen mezi současníky živý budila interes doma i za hranicemi naší vlasti, ale i za naší paměti různým způsobem historiky a jinými spisovateli byla posuzována. Na základě mnohých původních pramenů, až dosud neznámých, ukážeme, čím tak zvané veliké spiknutí Jiřího a Ladislava z Lobkovic bylo před nestranným soudem historie. Proces jmenovaných bratří vyřízen r. 1594, tragický však osud Jiřího Lobkovice, ozářený nezměrnou láskou jeho dcery Evy Evzebie, zajímá mysl i srdce až do jeho skonání (1607).

Z kmene Lobkovicův, z nichž mnozí v knize dějin českých se proslavili (Mikuláš z L., Jan Hasištejnský, Bohuslav a jiní) z větve Popelův pocházel Jiří Popel z Lobkovic, jehož otec Jan vysoce vynikal literním vzděláním nad šlechtické své současníky. Bylť censorem tehdy vysoce ceněné kroniky Hájkovy, kosmografie Miinsterovy, převedl na český jazyk spis Erasma Roterdamského ťJak by se člověk k smrti hotoviti mělŤ a sepsal ťLobkovického domu spořádáníŤ. Vedle vzdělanosti literní byl také dobrým hospodářem. Zpočátku měl jen panství Zbiroh, přičinlivostí, opatrným hospodařením a šetrností rozmnožil statky své hojnou měrou, zakoupiv panství Žebrák, Točník, Hazmburk a Libochovice. Náboženským vyznáním svým byl rozhodným katolíkem a když jesuité do Čech uvedeni, byl štědrým a prvním jich podporovatelem, založiv seminář při kolleji klementinské v Praze. Zemřel 1569 dne 6. června. Manželka Janova byla Anna z Kolovrat, dcera Mik. z Kolovrat a Elišky z Kunštátu, sestry Jiřího z Po děbrad, tudíž krevní příbuzné slavného českého krále. Paní Anna jako vysoce vzdělaná dáma byla zvláštní milovnicí písemnictví českého. Sepsala a choti svému připsala

"sv. Augustina rukovětí". Ze sedmi synův Janových byl čtvrtým Jiří Popel, kterýž narodil se 1540. Jako dvanáctiletý chlapec stal se pážetem při dvoře arciknížete Ferdinanda, kterýž za svého místodržitelství v království Českém vedl dvůr velice okázalý. Mladý Jiří naučil se mezi předními šlechtici českými při dvoře arciknížecím nádhernému živobytí a jiným způsobům okázalého dvořanstva. Zvláštního vyznamenání dostalo se mladému ještě Lobkovicovi, když r. 1557 poslán na hrad Křivoklát, aby jako panoše byl k službám Filipině Velserovně, s kterouž arcikníže Ferdinand tajně se dal oddati. Jako otec Jan st. z L. byl předním rádcem, důvěrníkem arciknížete Ferdinanda, takž zůstával i jeho syn Jiří v mladém již věku milostníkem arciknížecím. Jmenován komořím, nejvyšším štolbou, radou arciknížecím, byl účastníkem, důvěrným rádcem v mnohých domácích i veřejných společenských záležitostech vznešeného velitele svého, na jehož hmotnou podporu po dlouhý čas byl odkázán, poněvadž až do smrti otce svého nebyl v samostatném držení nějakého statku, kteréhož se mu teprv dostalo po úmrtí otcově 1. 1569. Podělen byl panstvím Libochovickým. Taková ne samostatnost, odvislost v hospodářství finančním a navyklé již okázalé živobytí při dvoře arciknížecím naučily Lobkovice býti příliš praktickým, vypočítavým, když se mu jednalo o to, aby vstoupil v stav manželský. Po dlouhých přípravách a vyjednávání pojal roku 1575 za manželku o deset let starší vdovu po Ladislavovi ze Šternberka, paní Kateřinu rozenou Lokšanovou z Lokšan, kteráž držela v zástavě panství Křivoklátské, byla majitelkou zboží Příbramského, užívala důchodů z panství Zelenohorského, kteréž její synům na rozumu nedostatečným náleželo. Nic mu nepřekážel v té příčině ani rozdíl v náboženství. Pan Jiří byl přehorlivým katolíkem, manželka jeho byla a zůstala hor livou protestantkou. Lobkovic toužil po bohatství, kteréhož se mu s vdovičkou také dostalo a jež potom hleděl všemožně rozmnožovati, aniž by kdy v příčině jeho dosažení v prostředcích byl vybíravým. Jako náčelníku strany katolické dostávalo se Lobkovicovi nejen mnohých nových hodností (bylť jmenován truksasem, císařským radou, komorníkem, r. 1582 nejvyšším sudím, 1. 1585 dne 19. února nejvyšším hof mistrem království Českého, druhým tudíž nejvyšším úředníkem zemským), ale i (po čem nejvíce toužil) bohatství zvláštní milostí císařskou. Spěšně zbohatl, za krátkou dobu na velikou výši postaven. Však vrozené mu sobectví a ctižádost hnaly ho vždy | dál a dále. ťA tu dobrý pán velmi sobě vzal na kel a zpýchal, že bylo se čemu diviti, jak sobě pyšně vedl, a v tom ho pán Bůh velmi snížil skrze jeho divné praktiky a handle,Ť praví o něm současný Pavel Korka z Korkyně ve svých ťPamětechŤ. Ně- ; kolika těmi slovy charakterisován velmi trefně český pán, kterýž skutečně praktikami svými v krátké době ztratil všecko, čeho dříve byl nabyl, a smutného dočkal se skončení. "Pro pilné a vysoce důležité potřeby království, zemí přivtělených a všeho křesťanstva" sešel se sněm království, již na 17. března svolaný, až dne 19. t. m. na paláci hradu Pražského, jejž císař a král Rudolf sám zahájil. Předloha královská ukazovala na veliké nebezpečenství veřejné války s Tureckem, na potřebnou ochranu hranic osazením lidu válečného a žádala, aby berně domovní, kteráž již při sv. Mikuláši r. 1592 vyšla, opět na tři léta svolena a beze vší podmínky na dobrý příklad přivtěleným zemím odváděna byla. Mimo to žádal císař, aby nejvyššími úředníky zemskými povolené sumy: zálohu 41 tisíc tol. na nedoplatky téže berně a sto tisíc tolarů v stavové schválili, a bez ujmy domovní berně jako za svolené přijali a zaplatili, poněvadž takové peníze nejinam než k ochraně království a zemí korunních vynaloženy budou. Vedle peněz žádal císař také pomoc na vojsku, i předložil sněmu zvláštní spis s připomenutím, aby ťjako opravdoví milovníci vlasti a národa svéhoŤ vysoce potřebnou defensí, o kterouž tak dlouho již se jednalo, ku konečnému usnesení přivedli. Mimo berni domovní, jako pomoc proti Turku, předloženo k svolení posudní 6 gr. č. z věrtele piva bílého i ječného na vychování dvoru královského s žádostí, aby v příčině dosavadních berních nedoplatků a jiných nepořádků náprava učiněna byla. K tomu účelu navrhl císař, aby vedle dosud neprovedeného usnesení sněmovního z 1. 1579, 1580, 1581 a 1585 konečně vyřízen byl popis všech poddaných v království, tak aby berníci zemští lepší vědomost míti mohli, jak mnoho poddaných jeden každý z obyvatelův má a tudíž také snázeji berně zvyupomínati mohli.

O plavbu po Labi až do moře jednáno 1. 1590 na sjezdu v Magdeburce mezi kurfiršty a stavy říše Německé i zástupci království Českého, avšak za příčinou rozepří mezi knížaty a stavy německými, zvláště pak mezi Braniborskem a městem Hamburkem nedocíleno konečného výsledku, nýbrž na tom zůstáno, aby nový sjezd položen byl. S připomenutím, že by konečným šťastným vyřízením takového projektu obchod v Cechách s obilím, rybami a jinými plodinami, které pro veliký dostatek špatný odbyt v zemi měly, zkvésti a země bohatnouti mohla, žádal císař, aby zvoleným osobám plná moc pod pečetí zemskou dána byla, jež nad míru vysazená cla na Labi a příliš vyvýšené jezy ohledaly, a tudíž při novém sjezdu v Magdeburce žádných obtížností více o to nebylo.

Vedle plavby po Labi, oznámil Rudolf II. stavům, že v Trutnovských horách na Velké a Malé Oupavě plavbu s nemalým nákladem vyzdvihl, aby se dříví ku potřebě Hory Kutné dodávati mohlo, i aby taková plavba do budoucnosti stále zachována býti mohla, žádal císař, aby sněm po bedlivém uvážení záležitost takovou na jisté míře postavil. Císař ztěžoval si také, jaká překážka a ujma důchodu královskému na clu pomezním od mnohých obyvatelův se děje, že clo z dobytka, obilí, másla, sýrův a jiných podobných věcí odváděti se zdráhají, a protož aby i v té věci opatření učiněno bylo. Doporučil také sněmu srovnání práv horních i městských se zřízením zemským a oznámil na konci, že radě, komorníkovi svému a nejvyššímu hofmistru království Českého Jiřímu Popeloví z Lobkovic za věrné, platné, stálé a v mnohých příčinách k obzvláštnímu zalíbení jeho císaře samého prokázané služby k prvnější na panství Mělnickém již mající sumě milostivě 15.000 kop gr. připisuje. A jakož bývalo v obyčeji, ukončil císař, král proposici slovy, že stavové takové vysoce důležité, pilné potřeby k brzkému, spěšnému vyřízení přivedou, vedle milostivé císařské k nim důvěrnosti z upřímné lásky svolí a povolně se ukáží, začež zase dobře se ubezpečiti mohou, že císař všem stavům společně i jednomu každému zvláště vší milostí to vzpomínati a nahrazovati ráčí.

Po přečtení proposice vstal císař ze svého majestátu a odebral se ze soudní světnice, kdež sněmové zahajováni byli, do svých komnat císařských na hradě Pražském, Stavové, kteříž na sněm v nemalém počtu se byli sjeli, toho dne více nic nejednali až na zejtří totiž v sobotu dne 20. března opět sešli se k sněmování.

Císařem předložené žádosti týkaly se obrany Uherska i korunních zemí Českých proti Turku, obecného dobra země a svolení povinných obyčejných důchodů pro pokladnu císařskou. Nebylo tudíž ničeho kromobyčejného, čímž by obyvatelstvo nějakou zvláštní měrou bylo ztíženo. Vedle řádu a obyčeje bývaly předlohy královské na sněmích nejdříve, totiž před ostatními obecními nebo soukromými věcmi, projednávány. Sněmovníků sešel se nemalý počet, zvláště ze stavu panského a rytířského. President sněmu Jiří Popel z Lobkovic dosud scházel; nežli do sněmovní síně vstoupil, podal Šebestian Vřesovec z Vřesovic nějaký nedatovaný spis s podpisem: ťPáni a rytířstvo z obce království Českého při tomto nynějším sněme na hradě Pražském shromáždění všickni společněŤ, do rukou císařského rady Heřmana z Říčan s žádostí, aby spis, poněvadž obecného dobra se týká, ve sněmu přede všemi byl čten. Říčan odevzdal jej nejvyšším úředníkům zemským. Ačkoliv podepsání ve spisu znělo na všechny při sněmu shromážděné z panského i rytířského stavu, bylo jich mnoho, velmi mnoho v síni sněmovní, kteříž ničeho nevěděli o obsahu takového podání, a poněvadž pozornosti jich neušlo, že Vřesovec váhal spis podati, a až teprv na horlivé domlouvání pana Ladislava z Lobkovic tak učinil, žádali někteří, aby prohlédnut byl, co by v sobě obsahoval, zda snad v něm něco nebylo proti císaři, po přehlédnutí aby mu podána byla zpráva, jednání pak o tom aby odloženo bylo až do schůze příští. Řiditel však sněmu, nejvyšší hofmistr, ozval se, že přečtení spisu nebude na škodu, a když přívrženci jeho mu přisvědčili, spis na katedře při stolci královském předčítán.

První artikul osudného stížného spisu, jenž pobouřiti a naladiti měl mysle sněmovníků k odporu proti učiněnému předložení královskému, obsahoval stížnost, že stavům není známo, zdali císař, král Rudolf II. potvrdil svobody, privilegia království Českého, jakž na sněmu r. 1575 při korunování byl slíbil. Původně prý (v stížném spise) napsáno bylo, že privilegia dosud potvrzena nebyla, a aby dříve sněmováno nebylo, dokud by tak se nestalo. Jedno i druhé bylo zcela nepravdivé, poněvadž stvrzení svobod království Rudolfem II. uschováno bylo na Karlštejně a zapsáno současně do desk zemských. Druhý ztížný artikul bouřil opět svobodami, právy zemskými, že "ouřad nejvyššího purkrabí Pražského, na kterémž království velice mnoho záleží, přes půl léta neobsazen zůstává, a proti zřízení zemskému a svobodám království že císař správce a místodržícího téhož ouřadu nařídil, Velvary a Hradčany že od téhož úřadu odňaty jsou. Takové pak protržení svobod starobylého dobrého pořádku a zvyklostí, poněvadž všetečnými bouřlivými lidmi pošlo, aby zase napraveno a s těmi rušiteli, buřiči pokoje a dobrého obecného aby vedle vyměření práva naloženo bylo. Úřad purkrabství aby byl obsazen. " Mimo to žádáno, aby v budoucnosti, kdyby z úřadů zemských, purkrabství, komornictví, soudství nebo písařství, některý prázden zůstal, aby do nejprv příštího soudu zemského osazen byl, anebo kdyby za času sněmování nebo při soudu taková proměna při těch ouřadech se nahodila, aby v sněmování ani v souzení pokračováno nebylo, dokud by takový úřad nebyl opět dosazen. A taková nespravedlivá a i nepravdivá ztížnost, kteráž útočila říkaje na panovnickou moc královskou, měla sněmem schválena, zákonem učiněna a do desk zemských zapsána býti. Ano ještě více. Dříve nežli o této ztížnosti nemělo o předložených věcech královských jednáno býti; teprv po projednání toho, mělo na královské a obecné věci nastoupeno býti.

Jiné ztížnosti spisu týkaly se: pokuty nedávno ustanovené na vydávání a přijímání zlé mince, čehož prý nikdy nebývalo, aby bez společného usnesení císařova se stavy pokuta ztracení statku nebo hrdla na stavy ukládána byla, dále zastavování práva skrze dekrety císařské; výtržností páchaných od cizozemců, kteříž aby v zemi trpíni nebyli; ručničky krátké aby zapovědíny a pobrány byly; zákon sněmovní z r. 1575 na partyty, nebo podvody lichvářské, aby zdvižen byl, a hrozná na to pokuta: ztracení cti, hrdla a statku, aby v peněžitou změněna byla; skupováním statkův pozemských od císaře aby stavové ušetřeni byli, spíše aby statky v rukou osob stavův vyšších zůstávaly; v příčině nenáležitého kladení viz bez místa do desk zemských a o protimyslném a výtržném chování císařských lovcích a polesných vůči osobám stavu panského a rytířského, jakož i o obsílání stavův vyšších pro provozování myslivosti na gruntech císařských. Viděti jasně, že předložené ztížnosti byly dvojího druhu, a sice osobního sobeckého směru (obsazení purkrabího a zrušení zákona pokut na podvody lichvářské) a veřejných nedostatků se týkající, jichž zastavení skutečně bylo žádoucí, o nichž však projednávati se mohlo na sněmu, aniž by vyřízení předlohy královské se zamítalo nebo odkládalo. Žádost v ztížném spisu obsažená, aby o artikuli v příčině obsazení úřadu purkrabství dříve usnesení se stalo, nežli by o proposici královské se jednalo, byla pro císaře nemálo citlivou nesnází, poněvadž potřeba svolení pomoci proti Turku velice byla naléhavá a nebezpečí také nemalé.

Známo, že za posledních let panování sultána Murada propukalo v říši Turecké povstání, spiknutí jedno za druhým. V Egyptě, Cařihradě, Persii, v opanované části Uherska bouřilo se vojsko pro nezaplacený žold, nejpovážlivěji však janičáři, kteříž trojím pozdvižením za čtyři léta přiměli sultána, že třikráte nejvyšší hodnostář říše, velký vezír, znovu musel býti usazen. Aby vzpoura janičárův udušena býti mohla, museli vy vedeni býti do války za hranice. Manželka sultánova Benátčanka Baffa, povzbudila chotě svého, aby vojska turecká táhla proti císaři. Uskoci, kteříž časté vpády na území Turecké činili a o něž mezi portou a vládou císařskou vyjednáváno, byli příčinou války. Bosenský místodržitel Hasan vpadl skrze Charvatsko proti Uskokům. Ně kolik dobyl pevností, zajal a prodal jako dobytek na 300 křesťanských zajatců. Taková potupa za času nedávno utvrzeného a dary vykoupeného míru i hrozící nebezpečí otevřené války přiměly císaře, že nařízeno v říši Německé i v jiných žezlu císařskému podřízených zemích, aby třikráte za den zvoněno bylo k modlitbám proti Turku. I po království Českém, v městech Pražských konány za tou příčinou služby boží, svatá kázání, říkány modlitby, zpívány litanie, zvoněno na kostelích a každý, kohokoliv a kde koliv takový hlas zvonu postihl, měl na kolena pokleknouti a modliti se za pokoření tureckého zbouření. A pomoci, kterouž císař na prospěch obecný žádal na ochranu proti "křesťanskému nepříteli", a již také i chudý zbožný lid po penízcích v pokladničky v kostelích zavěšené jako dobrovolný příspěvek ukládal, svévolnou přítrž učiniti hrozil ztížný spis, jejž na sněmu nastrčenou osobou Šebestianem Vřesovcem předložiti dal nejvyšší úředník zemský, aby politickou agitací donutil císaře k obsazení a dání mu výnosného místa nejvyššího purkrabího Pražského. Muž, jenž po úmrtí nejvyššího purkrabího Vilíma z Rožmberka předním byl z nejvyšších úředníků zemských a, když na něho vznešená hodnost presidenta sněmu, zavazoval se císaři, že se vší pilností se při činí, aby sněmovní jednání k brzkému a šťastnému přivedl konci, kterýž na výsluní císařské milosti vysokého dosáhl postavení i hojného jmění, jemuž císař v poslední chvíli královským darem 15.000 kop gr. vděčil se za služby jeho, Jiří Popel z Lobkovic bouřil stavy podtaji, aby nejednali dříve o předložené na sněmu žádosti královské, dokud by ztížné artikule vyřízeny nebyly, i namlouval porůznu rozličným sněmovníkům, aby až : sám přimlouvati se bude za bezodkladné projednání předlohy královské, na slova jeho nedbali a na svých ztížnostech neústupně stáli. Při tom stavěl se a přetvařoval na jsněmu, jakoby o ťtom hrozném spisuŤ ničeho nevěděl, a když přečten byl, nevykonal jako president sněmovní povinnost svou ani tou měrou, aby stavy pobídl dříve k pro jednání předlohy královské, ale dal rokovati, hlasovati o ztížnostech jako věcech sluš ných a chvalitebných. Někteří pánové a zvláště z rytířstva hlučným přizvukováním schvalovali předložený spis, jejž Lobkovic skrze ministra císařského dvoru Pavla Sixta Trautsona císaři předložiti dal. Druhého dne na to zavolal Rudolf II. nejvyššího hofmistra a vraceje mu sněmovní ztížné artikule doložil: že bez takového spisu mohlo býti, dříve že po právu měly žádosti v proposici uvedené býti projednány, potom že by dosti ještě bylo zbylo času k uvažování artikulův stavovských. Na takový vzkaz císařský vzali stavové v uvažování proposici královskou s tou výhradou, že císař čtyři artikule ze ztížného spisu jim schválí. Dne 23. března v outerý po neděli Oculi zavřeli se dva vyšší stavové v soudní světnici a tam sami sněmovali. Dne 24. března vypravili rytíři a páni deputaci k Pražanům a jiným městům, aby jim oznámili, na čem v příčině žádostí královských se usnesli. Vyslanci stavu městského sešli se do soudní světnice, kdež jim od stavu panského a rytířského v známost uvedeno: že berně domovní jako pomoc proti Turku svolena na jeden rok, rovněž posudné toliko do roku. I o ostatních artikulích v proposici a ve ztížném spisu obsažených učiněno jim sdělení.

Mezi stavem městským, když dne 26. března k uvažování proposice královské na radnici Staroměstské se sešel, ukázal se hned při začátku rokování rozpor. Primas Starého města Pražského Jan Krocín navrhoval, aby pro ušetření pilných a důležitých potřeb císařových a pro lepší opatření hranic Uherských a zámkův pomezních žádaná berně domovní jako pomoc proti Turku i posudní na tři léta svolena byla; k čemuž Staroměstští všichni přistoupili. Novoměstští a Malostranští i někteří jiní poslové z měst chtěli, aby zachovali se podle snesení vyšších dvou stavův, poněvadž jim jako nižším nenáleží chtíti předčíti vyšší. Rokováno o tom vedle jiných záležitostí po dva dni. Staroměstští na svém snesení stáli, k nimž přistoupili Plzeňští a jiná také města, však Novoměstští, Malostranští i poslové z některých měst od svých snesení také upustiti nechtěli. Zůstáno na tom, aby vyšším stavům oznámení učiněno bylo, že Staroměstští s některými jinými na tom se snášejí, aby do tří let berně i posudné dány byly, Novoměstští, Malostranští s jinými posly toliko však na rok. Někteří navrhovali dvě léta. Dne 27. března oznámil primas Staroměstský v plném sněmu, jaké usnesení stavu městského učiněno v příčině berně domovní a posudního. A v pondělí dne 29. března o tom ve sněmu jednáno. Řiditel sněmu Lobkovic domlouval stavu městskému, že stav panský i rytířský toho se nenadali, aby Pražané i jiní poslové z měst s nimi se nesrovnali, a pamětníka že není, aby se kdy podobného co tomu bylo přihodilo. Stav panský i rytířský že měli příčiny slušné a znamenité, proč císaři berni i posudné jen na rok svolili, a jestliže se městským tak líbí dávati berni a posudné, ať dávají, když tak mnoho peněz mají, netoliko za ta tři léta, ale třebas do desíti let, anebo na věčnost. Proposice královská že ne tím oumyslem přednášena bývá, aby povinni byli se tak zachovati, než že podává se k uvážení; nebo kdyby jinak bylo, že by nebylo potřebí sjezdu stavův a sněmování, protož aby poslanci z měst také categorice mluvili. Podobnými slovy nabádal městské, aby jedním srdcem, jednou myslí a upřímně s ostatními se srozuměli, neboť "když ruka ruku myje, bývají obě bílé" Vedle Lobkovice slyšeti bylo ještě výsměšná slova proti městům z stavu rytířského.

Dne 30. března v úterý přednášel opět nejvyšší hofmistr ve sněmu, jaké stalo se snesení od stavův na předložené císařem žádosti i na ztížné do sněmu podané artikule. Berni domovní že svolili na rok, neboť kdyby všechen statek vynaložili, že by to proti takovému ťvelikomocnému nepříteliŤ nic postačiti nemohlo, kdyby jiné pomoci z svaté říše i jiných zemí nebylo. Když stavové poznají, že říše i jiní potentátové něco učiní, pak že tolikéž chtí se zachovati vedle nejvyšší možnosti. Rovněž že svolili posudné toliko na jeden rok, poněvadž lidu válečnému na hranicích Uherských za 40 měsícův žoldu jest zadržáno. V příčině sto tisíc, které císař pod rukojemstvím nejvyšších úředníků na potřeby válečné se byl vzdlužil, že stavové za jiné neměli, než že těch sto tisíc jako předchozí lhůta vybráno bylo na berni proti Turku, 41.000 zl., pak, které císaři z peněz berních půjčeny, aby zaplaceny byly od židů, ostatní suma jak by sehnána býti měla, o to císař aby se postaral. Viděti, že naléhavé potřeby a žádosti císařovy odbyl mluvčí vyšších stavův a president sněmovní ne dosti závažnými důvody a také ne upřímným a lojalním úmyslem. O defensí stavové se neusnesli, poněvadž prý by čas k uvažování nepostačil, doporučili věc k vyřízení voleným sněmovním i císařským zástupcům, a potom teprv aby sněm usnesl se, odkud by sbírky na hotovost uloženy býti měly. Zatím navrhli, aby na každou libru masa jeden peníz přiražen byl. Ostatní v proposici přednesená desideria, na nichž císaři mnoho nezáleželo a kteréž byly spíše na prospěch obecný, vyřízena příznivě, jen sčítání osob poddaných prohlásil sněm za zbytečné.

O ztížných artikulích na sněmu předložených usneseno vedle tenoru jich a po přání stavovském. Strany volení nejvyššího purkrabí Pražského zůstáno na tom, co proti svobodám, privilejím starobylým i proti zřízení zemskému v příčině té se stalo, aby na budoucí časy toho nebývalo a císař aby starobylá nařízení království v náležitém měl respektu. V přednesení o usnesených artikulích nestala se však zmínka o čem bylo mezi stavy více jednáno. Císař v proposici nejposléz oznámil sněmu, že za ťvěrné a platné službyŤ radě, komorníkovi a nejvyššímu hofmistru království Českého k dřívější sumě daroval a na panství Mělnickém připsal 15.000 kop gr.: a obdařený Lobkovic při jednání sněmovním nešetrnými slovy projevil své udivení, že císař takovou věc podal mezi jinými artikuli, poněvadž jindy toliko při zavírání sněmu president komory o podobném prostě oznamoval, mimo to podotkl, že se mu to nyní teprv nedaruje, než že již před sedmi lety mu bylo připovědíno. V příčině potvrzení privilegií království Rudolfem, o nichž ve ztížném spise na předním místě pro spůsobení bouřlivého smyšlení mluveno, v usnesení sněmovním zmínka se nestala, poznaliť agitatori, že není možno dovolávati se uskutečnění toho, co dávno již se stalo. Při projednávání v schůzích uzavřených usneseno, aby potvrzení privilegií čteno a vyhlášeno bylo pro všeobecnou známost všem.

Že o nešetrném jednání, mluvení některých sněmovníků, zvláště presidenta sněmovního, císaři zpráva donesena byla, nemohlo býti pochybnosti, poněvadž mezi stavem panským i rytířským byli mnozí, kteříž s Lobkovicem nedrželi a všechno jeho počínání bedlivě sledovali.

Mimo tato usnesení projednávány v stavu městském ztížnosti Pražanů i jiných měst, zvláště proti administrátoru konsistoře pod obojí, na něhož již r. 1592 podávány žaloby pro jeho ťnestálost a nechování seŤ ve víře. Města ztěžovala si do administrátora Fab. Rezka, že v ničem nepolepšil se, nýbrž horším jest učiněn, že kněží vyzdvihuje kdy a jak chce, i jiné jim podává, faráře k legátu papežskému vodí a nutí, aby závazky činili, skrze což k pojezdům a nemalým outratám je přivozuje. Takž podal kněz Jakub Žofian písemní žádost, kterouž si ztěžoval, že, byv citován, k administrátoru se dostavil a k legatu papežskému byl uveden, kdež ho chtěli přinutiti, aby přísahu učinil, že lid učiti chce: i. že mistr Jan Hus na sněmu Kostnickém spravedlivě za kacíře odsouzen a upálen byl, 2. že poslušnost nejvyššímu biskupu zachová, 3. o svátostech že smýšleti, učiti bude, jak Římská církev velí a učí. Potom že mu ukázali patent, na kterýž závazek učiniti měl svým podpisem a na němž již zapsán byl administrátor a do 50 jiných osob; poněvadž však pro zachování dobrého svědomí přísahu učiniti nechtěl, učinili mu pohrůžku, že jest kacířem a proto že musí České země prázen býti. Prosil za ochranu a naučení, má-li to na stavy vznésti. Jinou ztížnost podali Kadaňští, že jim kostel v městě a škola odňata a mnich tam dán byl. Potom že kazatele svého do kostelíku za městem, kdež těla mrtvá se pochovávala, obrátili, poněvadž však do malého kostelíčku lid se směstnati nemohl, učinili přístavbu ze dřeva a prken. I byli proto obžalováni a na poručení císařské kostel podkomořím zapečetěn. Nemohl jim tudíž správce církevní slovem božím a svátostmi posloužiti, ač bylo pod obojích v městě (vedle jich udání) přes pět tisíc, katolických pak i s vandrovní čeládkou do padesáti a sousedův do šestnácti; museli do vsí okolních se uchylovati. Po učiněných usneseních podali městští suplikací oběma stavům vyšším za přímluvu k císaři v příčině ordinování kněžstva a napravení mnohých "velice podezřelých nezpůsobů a škodlivých neřádů" Fab. Rezka.

Jinou suplikací prosili Pražané a města stavy vyšší na sněmu shromážděné za přímluvu k císaři, aby židé zvláště v městech Pražských kožešníkům, krejčím i jiným obchodníkům v živnostech překážky nečinili. "Ve všecky živnosti i řemesla se vkládají", praví ve své ztížnosti, ťna kožišníky všelijaké věci chlupaté i některé nehodné vezou, lidem vyššího i nižšího stavu svobodně prodávají, po městě sem i tam se toulají, všudy s těmi věcmi stávají a lidi téměř bezděk k tomu nutkají. A netoliko řemesla a obchodu kožišnického a krejčovského, ale i jiných řemesel a obchodníkův, jako zlatníkův, kupcův a kramářův se dotýče, nebo říkaje řemesla, obchodu a živnosti není, aby židé v ně se nevetřeli, jich neprovozovali a s nimi vůkol nechodili, an jak ve všelijakých kožišnických a krejčovských věcech handlují, ve víních, vlně, omastku, dobytku, obilí, kupeckém a krámském zboží nejlepší a přední živnosti vedou, nad to výše tak pyšně a nádherně sobě počínají, že mnohý, židův neznaje, takové ne za židy, ale za nějaké jiné lidi z stavův vyšších držeti je bude, a že veliké svobody užívají, na žádného téměř nic nedávají, a tak lidé, zvláště mladí, skrze jich chytrosti, fortely, praktiky, obmysly a šantročení o statky mizerně připravováni bývají.Ť