Třetí a poslední žádost stavu městského byla, aby od usnesení sněmovního z roku 1585 v příčině přijímání čeládky s fedrovními listy upuštěno bylo, "Nebo, poněvadž my v městech Pražských znamenitý a téměř nesčíslný počet lidu nádenního, čeládky přístavné, zvláště pak chudých žebrákův, živíme, " vykládají v důvodech, ťa kdybychom takový lid, jehož ne na jeden, nebo dva ale množství tisícův jest, od měst Pražských hnáti měli, může každý souditi kudy a jakým způsobem by se to státi mohlo, anobrž bylo-li by možné toho bez nějakého pozdvižení takové láje i nebezpečenství od ohňův dovésti.Ť
Mimo to projednávali ještě předloženou jim daň z masa, a sice z libry po jednom penízi na zaplacení sto tisíc kop grošů, kteréž byl císař se vypůjčil na rukojemství nejvyšších úředníkův zemských. Nebyli proti dani, nechtěli však, aby podle váhy masa prodávaného se platilo, navrhovali, aby bud z kusu se platilo, nebo z kupní sumy, z kopy groš, aby odvozován byl, anebo konečně z váhy hned na jatkách aby řezník zaplatil. Aby masa na váhy prodáváno býti mělo, "to se v městech Pražských trefiti nemůže, nebo předešle již toho koštováno, " přednášeli řečníci v schůzi zástupců městských, "však pro veliké naříkání chudého lidu a že nepěkná, hubená masa se nacházela, z těch váh musilo sjíti a od těch dob zase masa hodná, pěkná k pochvale města bývala. Ano mnozí znamenití lidé a legátové z jiných zemí často rozprávěli, že nikdež tak pěkných mas jako v Praze nenašli. "
Více jednáno ještě mezi městy, poněvadž práva městská "od stavův vyšších jako za nic se pokládají," aby do sněmu zapsán artikul o jich platnosti; přijati Bydžovští do stavu městského, když připověděli Pražanům i jiným městům náležitě, uctivě se chovati a jha i břemen snášeti, učiněna přímluva za Klatovské, aby jim z kontribucí něco uleveno bylo, poněvadž na 60 domův spálených měli, i vyřízeny jiné méně důležité záležitosti. [Všechny takové zprávy o sněmování podány z důležitých relací vyslanců Kutnohorských.]
Když mezi stavy společné urovnání v příčině odpovědi na proposici královskou se stalo, odebrali se nejvyšší úředníci zemští s nejvyšším hofmistrem včele k císaři, aby mu usnesení sněmovní oznámili. Což když Lobkovic přednesl s připojenou žádostí, aby císař také k předloženým čtyřem artikulům svolil, odpověděl Rudolf II., že se na to rozmyslí. Druhého dne zavolal císař nejvyššího hofmistra a uložil mu, aby stavové beze všech podmínek proposici svolili a čtyry ztížné artikule až do budoucího sněmu odložili. Jakou měrou Lobkovic o to se přičinil, nevíme. Dne 3. dubna dána místokanclířem Krištofem Želiňským ústní odpověd císařská stavům na jich usnesení. Rudolf II. těžce to nesl, že v době hrozícího nebezpečenství činí se spravedlivým, na ochranu všech učiněným opatřením neočekávané a bezdůvodné překážky. Slovy vroucími dal napomínati stavův, aby připustíce k srdcím svým pilné, důležité potřeby, císaři i království Českému a zemím připojeným nastávající, příkladem předkův svých tolik lásky poddané mu ukázali a na to pomyslili, že předloženou sněmu žádostí nevyhledává svých věcí vlastních, než dobro království a zemí přivtělených.
A poněvadž obávati se jest, kdyby stavové v nebezpečných časích pomocí svých nepřičinili, jaké by nebezpečenství království i zemím ostatním nastati mohlo, pro tož že všechno dobře uvážíce, jinak poslušně se zachovají, nežli se posavade stalo. Téhož dne dodána do sněmu písemní replika císařská na odpověd stavovskou. Císař porážel skutečně podstatnými důvody vytáčky stavův, proč svolili pomoc proti Turku a posudné jenom na jeden rok, i odpověděl také na ztížné artikule, zvláště v příčině úřadu nejvyššího purkrabího, kterýž brzy opatřiti a dosaditi slíbil. Pohověl desideriím stavovským a zasliboval poddané, poslušné svolení sněmovní odměňovati milostí císařskou. Přes to všechno nebyla replika císařova některým vhod, poněvadž císařem ani kanclířem nebyla podepsána ani upečetěna, nýbrž prostě jen jménem sekretářovým císařské kanceláře jako pisatelem opatřena. Více však nežli formální neopatření císařské listiny, pálila mnohé říznější některá slova, jimiž vy vráceny nedůvodné námitky proti proposici činěné. Replika čtena nejprve od nejvyšších úředníkův zemských a některých ze stavu panského. Ladislav z Lobkovic, Šebestian z Vřesovic, i císařem jmenovaný president sněmu s mnohými pomocníky svými naváděli pány i rytíře, aby takový ťediktŤ, kterýmž se jim jako poroučí, co činiti mají, stavu rytířskému nebyl předložen, poněvadž ještě větší vzbudil by se odpor proti požadavkům císařským. Nejvyšší však kanclíř Adam z Hradce varoval stavy, že by bylo na zlehčení císařského královského majestátu, kdyby replika císařská všem ani přečtena nebyla. S kanclířem souhlasili všichni ostatní nejvyšší úředníci zemští. Odpověd císařská čtena. A poněvadž odpůrcům nepodařilo se tou měrou žádost císařskou zmařiti, vedli k tomu, aby oba vyšší stavové na svém neústupně stáli, žádosti nepovolovali ale spíše domů se rozjeli. Stav rytířský, mezi nímž, na kolik na sněmu přítomen byl, nemálo přívrženců Vřesovcových i Lobkovicových se nacházelo, vrátil spis z císařské kanceláře vyšlý nejvyšším úředníkům zemským s odpovědí: že již na tom byli, aby vyřízení čtyř ztížných artikulů až do sněmu příštího odloženo bylo, po přečtení však císařem a nejvyšším kanclířem nepodepsané odpovědi, kterouž se jim jako z povinnosti a náležitosti ukládá, co by svoliti měli, že poznávají, v jakém jsou pohrdání a nevážnosti. A poněvadž jim v tak malém počtu přítomným nenáleží tak důležité, celého království se týkající věci svolovati, že prosí stavu panského, aby jednání o věci až na druhý den odloženo bylo, že zatímně většímu počtu sou druhů svých všechno sdělí, s nimi se uradí a zítřejšího dne o osmé hodině ranní s od povědí se dostaví. Řiditel sněmu, s jehož vědomím i návodem takové odmítavé chování stavu rytířského se dělo, aby v povinnosti své na oko ukázal se býti horlivým, přimlouval širokými a prosebnými slovy pánům z rytířstva, aby, chtějí-li pro spěchu císařovu i svému posloužiti, na pilnosti ničeho sjíti nedali a v hojném počtu se dostavili, a tak nebyli snad příčinou, že by sněm zítřejšího dne nemohl býti k místnému konci přiveden. Odešli. Pokryteckému napomínání nejvyššího hofmistra dobře porozuměli, poněvadž hned při začátku sněmu navedeni byli, ťkdyby president sněmu kdykoli a jakékoli přímluvy činil, aby předně věci císařem předložené uvažovány, projednávány byly, aby jemu v tom ve všem naopak a jinače, než mluviti bude, rozuměli, na svém stáli a jednání sněmovního žádného před sebe nebrali.[Přiznání Vřesovcovo proti Jiřímu z Lobkovic.] A takové naučení bylo jim vedle potřeby za času sněmování nejednou připomenuto.
Druhého dne sešli se v určenou hodinu osmou nejvyšší úředníci zemští, většina stavu panského, někteří jen z rytířstva a zástupcové měst do sněmu. Ostatní rytířstvo dlouho nepřicházelo. I projednávána opětně předloha císařská a učiněno snesení, aby pomoc proti Turku a posudné na dvě léta císaři byly svoleny, jakýž návrh prvé již v stavu městském učiněn byl. Po několika hodinném čekání přišli dva zástupcové ze stavu rytířského s ohlášením a omluvou: že rytířstvo proto do sněmu vedle úmluvy včerejší nepřišlo, poněvadž za příčinou blížících se svátků velikonočních není jim možno déle při jednání tak důležitých záležitostí setrvati a proto že z měst Pražských domů již odjíždějí. Po takovém vzkázání odebrali se dva z nejvyšších úředníků zemských k císaři, aby mu událost tu oznámili a předložili, že pro malý počet pánův i rytířů při sněmu přítomných nebude možno, aby sněm byl uzavřen, nýbrž na jinou dobu odložen. Císař však nařídil, aby pohromadě zůstali, až jim vůli svou oznámí. Sněmovníci čekali. Když již bylo k slunce západu, přišli Krištof z Lobkovic, rada císařský a Krištof Želinský z Sebuzína, místokanclíř království Českého, jako poslové císařští k stavům se vzkazem: že císař toho se nenadal, aby stavové někteří před skončením sněmu pryč odjeli a připomenutí jeho tak málo ušetřiti měli, protož aby ostatní sněm řádně skončili a jako relatori do desk se zapsali. Shromáždění projevili vyslancům velikou lítost nad tím, že odchodem mnohých poslanců sněm tak byl rozrušen, i že by rádi věc napravili, kdyby mohli, a že všechno za osoby své učiní, co by císař žádal, však aby v tak malém počtu jako relatori při dskách sněm stvrditi měli, toho aby císař je sprostil. Po usnesení takové odpovědi vyvstal ze svého místa Lobkovic s několika ještě svými věrnými, a nedbaje na upomínání nejvyšších úředníků, aby jako president sněmu ustanovil určitý den k dalšímu pokračování sněmovnímu, odešel ze soudné světnice, kdež stavové zasedali. Poslové s odpovědí a se zprávou, co se stalo, k císaři se vrátili. Zbyli jenom nejvyšší úředníci zemští, aby na další resolucí císařskou ještě očekávali. A když po drahnou chvíli marně čekali a tma již byla, mlčky se rozešli. Odchodem nejvyššího hofmistra jako riditele sněmu a ostatních sněmovníků byl sněm rozveden, neukončen, svolení učiněné o proposici královské nebylo stvrzeno.
Událost, že sněm drive než uzavřen, stvrzen byl, se rozešel, způsobila mnoho hluku mezi stavy českými, rozdílně o tom se mluvilo, jaké nemalé nesnáze císaři tím způsobeny. Nebyla to však událost "v dějinách sněmů českých neslýchaná" anebo že by "podobného něco v Čechách ještě nikdy se nebylo přihodilo, " jakž všichni do
savadní historikové, kteříž "o spiknutí" Jiřího z Lobkovic byli psali,[Josef Svátek, Lumír 1891, A. Gindely "Gesichte der böhmische Brüder", W. Tomek Časopis muzea království Českého 1853, Ferd. Menčík, Květy 1882, E. T. Světozor aj. v.] zaznamenali. Analogický případ udal se při sněmu roku 1574. I tenkráte předložili stavové různé své ztížnosti, kteréž ústy nejvyššího purkrabí Pražského Vilíma z Rožmberka přednášeny byly, a naléhali na to, aby obecní potřeby všeho království se týkající po dlouhý čas odkládané projednány byly před postuláty královskými, i tehdy nedocíleno shody mezi svolením stavův a předlohou královskou a nemohlo konečné uzavření sněmovní se státi pro příliš malý počet v Praze zbylých sněmovníků (mnozí pro nedostatek peněz na vyživení a dlouhý čas sněmování domů odjeli). Stavové v odpovědích svých náměstku císaře Maximiliana II. arciknížeti Arnoštovi projevili, že "takového sněmování snad nikdo nepamatujev a "o takovém jednání snad žádný z lidí neslyšel. "[Viz námi napsaný úvod k sněmům roku 1574 a IV. dílu "Sněmův českých"] Nedávno pak před tím i řádná, jednohlasná a již i vytištěná usnesení sněmovní pro malý počet relatorův nedošla své platnosti a ještě jedenkráte na sněmu projednána býti musela. Podobně i l. 1581 chtěli všichni tři stavové o potřebné obecní artikule přede všemi jinými věcmi jednati, však pro nutné potřeby královy odloženo až do příštího sněmu; r. 1582 však ztížnosti stavovské opět projednány býti nemohly i ještě 1. 1583 o to jednáno, nežli přišlo ke konečnému vyřízení. Však vždy všechno narovnáno mezi králem i stavy upřímnou společnou láskou, způsobem lojalním, nikdy nebylo žádných podskoků, lsti a osobní nezřízené ctižádosti, kteréž by za podnož sloužiti měly potřeby obecné.
Neukončeným sněmováním z roku 1592 byl císař i jeho dvůr velmi nemile překvapen a do nesnází přiveden. Nejvyšší hofmistr království Českého a mocí královskou jmenovaný řiditel sněmu, jenž podrývavým, licoměrným a zase až smělým i pohrůžlivým jednáním bouřil stavy proti králi, aby v době hrozícího nebezpečí tureckého způsobil mu nemalé obtížnosti nesvolením žádané pomoci proti Turku, a donutil panovníka k vyplnění ctižádostivých jeho záměrů, Jiří Lobkovic byl na konci rozvedeného sněmu roku 1593 vítězem. Někteří z panského a mnozí z rytířského stavu i z měst hlučnými projevy pochvalovali začátky oposiční akce proti králi, Lobkovic pak sám vida hned na začátku sněmování, jak se mu záměr počíná dařiti, nabyl nemálo smělosti a pobízel stavy potaji k oposici: ťže král již nebude moci více v království Českém rozkazovati a poroučeti jako někde v Rakousích, ale stavův za to, co by chtěl naříditi nebo míti, že musí žádati.Ť Ano, vůči císaři samému, když zavolán byl v příčině jednání sněmovního, dovolil si pronésti nevážná, až pohrůžlivá slova: že až posavad v maškaře s králem chodil, jeho na obou ramenou nosil, však že již takovou maškaru ze sebe složiti a sněm mnohem jinače než posavad říditi chce. A poněvadž ani takovými výhružnými, nešetrnými slovy nepřivedl císaře k tomu, aby na projevenou žádost udělil mu výnosný úřad nejvyššího purkrabího, nepřestal Lobkovic s bratrem svým Ladislavem, Vřesovcem a jinými za času sněmování i po ukončení sněmovním podněcovati stavy k nespokojenosti, aby takovými praktikami císaře učinil sklonnějším k vyplnění své žádosti.
Brzy však ukázalo se jak mocným jest majestát královský, třebas byl zlehčen a znevážen. Pánové i rytířové čeští obávali se vlastními osobami dáti se v nějaké nebezpečí, poněvadž následky započatého odboje z r. 1547 příliš ještě byly v čerstvé paměti. Proto také obmezila se všechna oposiční akce šlechty na hlučné přizvukování při jednání sněmovním, potajné hartusení mimo sněm a časné odejití ze sněmování; když však sněm byl rozveden, rozešla se také oposice. Přednímu strůjci všeho toho arciť na tom záleželo, aby nepokojem nakvašená mysl některých šlechticů doma pokojně se neusadila, a protož také nepominul s přívrženci svými, pokud mohl, je podněcovati. Horlivějším vagitaci než sám Jiří byl bratr jeho Ladislav, kterýž kdy a kde jen příležitost se naskytla, mluvil o rozvedení sněmu jako o nějakém vítězství stavů v českých nad mocí královskou. Záhy však počal Jiří z nadšení svých triumfů střízlivěti. Hned po svátcích velikonočních napsal Lobkovic císařskému radovi Pavlovi Trautsonovi, aby císaři připomenutí učinil v příčině opětného brzkého svolání sněmu. Cítil, poznával nejvyšší hofmistr, jaké dopustil se chyby, když jako řiditel sněmu se svými věrnými ze sněmovny odešel, aniž na vyzvání nejvyšších úředníkův zemských ustanovil den, kdy by sněm opět sejíti se měl; nebo snad myslil takovým připomenutím o svolání sněmu jako donutiti císaře k brzkému obsazení místa nejvyššího purkrabího (po němž sám toužil), poněvadž sněmu tak bylo slíbeno? Došla-li od císaře odpověd, nevíme. Císař toho času nikoliv proposici sněmovní ale jinými předlohami zaměstknán byl.
Zmařené sněmování způsobilo při dvoře císařském nejen nemilé překvapení " ale rozhořčilo také císaře Rudolfa proti nejpřednějšímu toho času úředníku zemskému, jehož přičiněním proposice královská jen na polovici svolena a neukončením sněmu jako ničím učiněna, podaným pak ztížným spisem důstojnost královská k zlehčení přivedena býti měla. K tomu všemu přišla císaři na mysl všechna dobrodiní, jichž Lobkovic od něho i jiných členů rodiny císařské byl požíval, a jak mnohokráte také všeliká jeho provinění zapomenuta a ani pokáráním netrestána. V roztrpčené mysli císařově vystouply v takovou dobu všechny dávno Lobkovicovi prominuté hříchy, aby rozmnožily řadu jeho žalobníků. Nejvíce přitížil mu papež Kliment VIII., který někdy jako kardinál Hippolyt Aldobrandini v Praze návštěvou meškal. L. 1588, dne 7. prosince přibyl do Prahy a ubytován v paláci arcibiskupském. Při hostině v domě Lobkovickém na počest jeho dávané, připil hostitel kardinálovi: "Vivat futurus pontifex! " načež Aldobrandini učinil přípitek slovy: "Vivat futurus rex Bohemiae" Významná slova: Sláva budoucímu králi českému! měla za tehdejší doby hluboký význam. Po zmařeném vyjednávání arciknížat domu Rakouského (1585), aby císař se oženil, žádáno, aby aspoň následník trůnu českého z arciknížat byl ustanoven, vyhlášen; katolická strana, ač počtem v Čechách nepatrná, však od přichodu jesuitů do země duchem bojovná, ráda by byla viděla nějakého Jiříka Poděbradského víry katolické, kterýž by třebas mečem porazil všechno kacířství a obnovil v zemi České úplnou nadvládu víry katolické. A za takového považovali někteří přílišní horlivci náboženští nejvyššího hofmistra, kterýž mezi veškerou vyšší šlechtou v Čechách byl nejen nejhorlivějším, nejštědřejším ale také nejbezohlednějším příznivcem, i násilným šiřitelem víry katolické a zvláště řádu tovaryšstva Ježíšova. Zpráva o přípitku vysokého hodnostáře církevního, kterýmž v sousední blízkosti hradu královského ukázáno na toho, jakéhož by bojechtiví katolíci byli si přáli nejen za náčelníka svého, ale i za panovníka, způsobila při dvoře sensaci, kteráž roztrpčila měrou nemalou císaře Rudolfa. Časem však zapomínán a omlouván nediplomatický projev kardinálův a byl by v úplné přišel zapomenutí, kdyby nebyl oživen býval novými zprávami. Císař obdržel od svého vyslance při papežské stolici zprávu, jak se vyjádřil kardinál Aldobrandini papežovi Sixtovi V. o pobytu svém v Praze, že totiž obdiv vzbuzuje císařský dvůr Rudolfův, mnohé dobročinné ústavy a bohatství tří českých pánův: Vilíma z Rožmberka, Adama z Hradce a Jiřího z Lobkovic, z nichž prý každý by mohl býti králem. Nade všechno však pobouřil císaře Rudolfa list polského krále Sigmunda, kterýmž oznamoval arciknížeti Maximilianovi, co mu napsal často jmenovaný kardinál, že by Jiří Popel měl býti spíše králem českým nežli ve věcech víry málo horlivý Rudolf II. I vůně míšeňských jablek na hostině (1. 1588), při kteréž Aldobrandini až příliš upřímným přípitkem hostitele svého velice kompromitoval, pomáhala také oživovati nepřátelskou náladu proti nejvyššímu hofmistrovi. Když totiž jmenovaná Eminence při hostině vychvalovala vůni i chuť na stůl předložených jablek míšeňských a při tom žertovně prohodila, že až bude papežem ustanoví Lobkovice dodavatelem jablek, zaslíbil se týž rukou dáním, že takovou hodnost vykoná. Roku 1592 stal se Aldobrandini skutečně papežem se jménem Klimenta VIII., Lobkovic pak zaslal mu plný vůz krásných jablek míšeňských do Říma. Osobní nepřátelé jeho vyvozovali z toho, že jako kardinál Aldobrandini vedle pronesené nejvyšším hofmistrem zdravice stal se papežem, takž zase podle proroctví kardinálova státi by se mohl Lobkovic českým králem. Ke všemu tomu vzpomenuto také provinění jeho v příčině paní M. Krajířové, kterouž nepoctivě šálil slibem manželství, aby lehčeji přijíti mohl ke koupi panství Mlado-Boleslavského. Mimo to připamatována také dosud nevyjasněná praktika, kteréž se byl dopustil r. 1588 za přítomnosti čtyř arciknížat, bratří císařových, při dvoře v Praze, když radili se o opatřeních, jaká učiněna býti mají v příčině osvobození zajatého od Poláků arciknížete Maximiliana. Přednesl totiž císaři něco o nějakých koních, kteříž arciknížeti Ferdinandovi darováni býti měli a o sluhovi s ručníkem, takovým prý způsobem, že by z toho bylo povstalo veliké nedorozumění v nejvyšší rodině; rovněž i při sněmování o polských věcech přičítána jemu i bratru jeho Ladislavovi vina, že překážel.
Po dlouhý čas shovívavý císař Rudolf předložil domácí radě členův císařského domu ztížné artikule při minulém neukončeném sněmu podané a žádal za dobré zdání v příčině té, aby uvarovati se mohl dalších trpkých zkušeností. Arcikníže Tyrolský Ferdinand, k němuž císař vyslal svého radu R. Streina, radil dne 23. května 1593, aby císař takové vzdory, zpupnost na potupu moci, důstojnosti královské nijakž nestrpěl, poněvadž takové nebezpečné počínání podobá se velice nějakému spiknutí. Ladislava Lobkovice, kterýž spis podal, aby císař ihned zatknouti, vyslýchati a před soud pohnati dal, aby účastníci spiknutí toho vypátráni a potrestáni býti mohli. Neradil však císaři, aby mimo soud proti ťněkterým vinníkům něco podnikal,Ť z čehož viděti, že císař chtěl tak učiniti. Uprázdněný úřad nejvyššího purkrabství, aby co nejdříve obsadil osobou, která nenáleží k straně Popelově. Povědomou osobu, totiž nejvyššího hofmistra, kteréhož seznal býti mužem "lstivým, obojetným a nevěrným, poněvadž Bůh déle na jeho nevěru dívati se nemůže, a hodina jeho již udeřila", aby podobně soudně dal stíhati a vedle jeho zasloužení "přísně potrestati." Takové dobrozdání arciknížete Ferdinanda, kteréž někdejší největší dobrodinec Jiřího Lobkovice byl podal, jest skutečně zdrcujícím ortelem nad zpronevěřením se v úřední povinnosti jeho, kterouž na sebe byl přijal i nad nevděčností, s jakouž se choval ke skutečným svým dobrodincům z dynastické rodiny.
A vedle rady záležitostí českých znalého arciknížete Ferdinanda, jenž po celou řadu let byl náměstkem královým v Čechách, dvůr císařský se také zachoval. Dne 9. června při zasedání soudu zemského jmenoval císař Adama z Hradce, dotud nejvyššího sudího, kterýž ve schůzích sněmovních za svolení proposice královské se přimlouval a žádných oposičních projevů se nesúčastnil, nejvyšším purkrabím Pražským, aby stavové pro neobsazení uprázdněného toho místa příčin neměli k nějaké nespokojenosti. Zároveň předložil tajné své radě ztížné artikule na sněmu přečtené, aby podala své dobrozdání, jak by právní proces v příčině té zaveden býti měl. Císař zamýšlel vedle rady arciknížete Ferdinanda nejdříve na Ladislava Lobkovice sáhnouti, k návrhu však tajné rady dal před soud zavolati přede všemi Šebestiána Vřesovce, kterýž na sněmu pověstný spis nejvyšším úředníkům zemským podal, a tudíž byl jako prvním zjevným původcem machinací. I sepsán tajnou radou císařskou seznam provinění Vřesovcových, na základě jichž učiněna býti měla obžaloba. Dne 19. srpna pohnal císař Rudolf II. před osobu svou císařskou, nejvyšší úředníky a soudce zemské i rady císařské ke dni 5. října Vřesovce, aby zodpovídal se z těžkých pře-činění. Obžaloba ho vinila, že na ztížném spise před sněmovním jednáním úředníkům zemským podaném podepsáni jsou: "Páni a rytířstvo z obce království Českého při sněme shromáždění, všickni společně, " kdežto jest vědomé, že všickni páni a rytířstvo o takovém spisu nevěděli, pročež také neměli proti a mimo vědomí všickni podpisováni býti, poněvadž těžká na to v zřízení zemském jest zápověď. Za druhé kladeno mu za vinu, že dotázkou ve spisu v příčině nepotvrzení privilejí zemských uvésti chtěl krále u lidí v domnění, jako by závazku svému dosti neučinil; dále žádostí o osazení úřadu purkrabství v moc královskou že sáhl a důstojenství královské jako stihal; usnesení sněmovní nenáležitě proměniti chtěl, a tak všemi ve spisu tom obsaženými ztížnostmi urážky důstojenství a moci královské se dopustil.
Dříve nežli k veřejnému přelíčení s Vřesovcem došlo, jmenoval Vřesovec Ladislava staršího z Lobkovic hlavním vinníkem i žádal, aby pohnán byl jako soukup k zastoupení jeho v té rozepři. Na takové udání obeslal císař dne 16. září t. r. i Ladislava Lobkovice před soud zemský ke dni 5. října, aby ze stejných provinění jako Vřesovec se zodpovídal. Žaloba přitěžovala však ještě Ladislavovi, že jeho písař Jan Ředhoštský s jeho povolením a původem spis takový do sněmu podaný opisoval, Lobkovic pak sám opravoval a Vřesovcovi odevzdati dal. O několik dní později pohnal Jindřich z Písnice, prokurátor královský, celou řadu (dvě stě a jednu osobu) pánův a rytířův ku svědomí proti Vřesovci, Lobkovicovi i o jiných na žalobu se vztahujících věcech. Proces začínal nabývati obrovských rozměrů a působil mezi obecenstvem nemalé vzrušení nejen pro množství k svědectví poháněných osob z vyšších stavův, ale také podstatou pře samé. Zlehčování, uražení důstojnosti královské trestáváno ztrátou cti, statku i hrdla, a proto také živé o tom byly rozprávky. Královský prokurátor vyslýchal pohnané svědky i horlivé konal přípravy ke dni 5. října, kdy oba obžalovaní zodpovídati se měli. Neméně horlivě činným byl Jiří z Lobkovic, aby ukryl stopy svých provinění. Klamnou kojil se nadějí, že o jeho postranním při sněmu jednání císař nemá zprávy. Až příliš troufalému pánu odvážná mysl velice poklesla, když uzřel, k jak rozhodnému odhodlal se činu až dosud váhavý a příliš shovívavý císař Rudolf. Kde mohl, přemlouval k svědectví obeslané osoby, aby žádné nečinily o něm zmínky. Však veškeré přemlouvání, slibování i vyhrožování špatně při některých se mu dařilo. Obávaliť se mnozí vším právem soudního opletáni a jiných těžkostí. V ustanovený den 5. října, držán soud v hodovní císařské síni hradu Pražského za přítomnosti císaře samého na zlaté stolici, nejvyšších úředníků zemských a rad císařských, kteříž okolo císaře vedle hodností svých na lavicích kobercemi ověšených seděli; naproti císaři uprostřed síně byly šraňky na přič postaveny, za nimiž obeslané osoby, prokurátoři a jiní stáli. Před šraňkami u pokrytého stolu seděl místopísař zemský Bohuslav z Michalovic a vedle něho stáli služebníci od desk zemských a komorního soudu. Na stole ležely knihy práv a zřízení zemského. Hned po usazení soudců povstal a mluviti začal prokurátor Ladislava z Lobkovic Jáchym z Těchenic, jemuž však do řeči vskočil a domluviti nedal prokurátor císařský. Po vzájemných potyčkách mezi oběma dáno na Vřesovce, kterýž vzdav se všeho obhajování, dal se na milost císařskou, prose a omlouvaje provinění své nevědomostí, nerozumem svým, že Ladislavem Lobkovicem tak podvésti se dal. Po smutné řeči Šebestiána Vřesovce počal místokanclíř Krištof Želiňský z Sebuzína, jenž po pravé ruce císařově nejblíže něho stál (před nímž pak na stolici seděl nejvyšší purkrabí pan Adam z Hradce), vykládati císaři po němečku co bylo mluveno. Potom k 10. hodině císař vstal a odešel. Další řízení soudu trvalo téhož dne až do večera a konec dlouhých řečí byl, že obratný, na slovo tehdy braný obhájce J. z Těchenic vymohl pro nepřítomného Ladislava Lobkovice na císaři odklad soudu do 15. října, poněvadž obžalovaný pro krátkost času se svědky a jinými průvody při praviti se nemohl. A pan Ladislav k ustanovenému soudu horlivě se připravoval. Prosil císaře za nařízení pánu z Rožmberka i z Svamberka, aby mu svědectví vydali i sám jim prosebně psal: čemuž císař i oba velmožové ochotně vyhověli; však svědectví, kteréž podáno, nesproštovalo ho nijakž přičítané viny, kterouž všemožně svaliti chtěl na Šebestiána Vřesovce, aniž se mu zdařiti mohlo při soudním stání dne 15. a 16. října, aby opět pře odložena byla. Prokurátor císařský na dlouhé vytáčky obhájců páně Ladislavových řekl zřejmě, že o nic jiného jim se nejedná, než o odklady, císaři však zase o to, aby zvěděti mohl s jistotou, kdo všecko jsou původcové ztížného spisu do sněmu podaného. Ladislav L. seznávaje, že by veškeré vyznání svědkův nevyvedlo ho ze soudní síně na svobodu a bratra jeho Jiřího že by také vzali za hlavu, uposlechl rady, aby ze země uprchl a tak sebe i bratra před hrozícím již trestem zachránil. Jiří Lobkovic byl nebezpečným rádcem bratra svého, pomýšleje při tom nejpředněji na odvrácení vlastního nebezpečenství, kteréž již na něho se hrnulo. Odvážného někdy pána rozvaha velice zbloudila, když přemlouval bratra svého, aby útěkem ze země vymknul se rázem z hrozících pout, když sliboval mu všechnu tudíž utrpěnou ztrátu hojně nahraditi ze statkův vlastních a o rodinu jeho se starati. Jako u jiných přátel, kteréž za smlčení podezřelých věcí jeho se týkajících žádal, dokládal se i při bratru svém, jenž divil se tomu, že on sám má podnikati všechny obtíže, kdežto praví původcové žádných nemají nesnází, že tu nehledají pana Ladislava nežli jeho bratra Jiřího, nejvyššího hofmistra království Českého, a když hofmistra nejvyššího nenajdou, v tom že se spokojiti musejí. Ladislav nešťastné rady uposlechl a zaopatřen penězi na cestu od bratra svého, vyjel na koních za noční ještě tmy ze 17. na 18. října (ve dne byl již střežen) s Ad. Štítným (posledním potomkem rodu Štítných, úředníkem na Zbiroze,) Kloubnarem, svým kuchařem, varhaníkem a dvěma rejtary z Prahy a ze země. Dne 18. října kdy opět soud zahájen, přinesl mladý, asi I5letý syn Ladislavův Adam Ek psaní od otce svého nadepsané císaři, nejvyšším úředníkům, soudcům a radám císařským, a odevzdal je nejvyššímu purkrabímu pánovi z Hradce s oznámením: že mu je otec včera večer odevzdal s nařízením, kam je má odevzdati; otec pak že odjel aniž ví kam. Potom psaní uprostřed přítomných soudců, nejvyšších úředníků a rad císařských čteno. Lobkovic přiznával se, že ztížný spis ve \sněmu podaný sepsal (což dříve popíral), že však tím neprovinil proti zřízení zemskému, a že ve snu ani mu nenapadlo, aby císaře spisem chtěl uraziti; ujetí ze \země ospravedlňoval omluvou, že mu nebylo dopuštíno před soudem užiti všech i zřízením zemským dovolených obran. Po přečtení nařízeno neúředním osobám, aby Ize soudnice vyšly, což když se stalo zavřeny dvéře a držána důvěrná rada až do jedné hodiny s poledne. Potom posílány zprávy o útěku Lobkovicově a dotazy na císaře, co by činěno býti mělo. Po všem tom odložena pře na úterý. Dne 19. října za osobní Sněmové, jednáni 1. 1593 i 1594 a právní proces Jiřího a Ladislava z Lobkovic. 159 přítomnosti císaře Rudolfa prohlásil místopísař království Českého, poněvadž Ladislav z Lobkovic na první, druhé, třetí zavolání nestál, se neohlásil, že dává se Šebestianovi Vřesovcovi z Vřesovic proti němu za právo stanné.
Spisem do soudu podaným přiznal se pan Ladislav zřejmě před celým světem, že obžalobou přičítané viny skutečně se dopustil. Otevřeným vyznáním zamýšlel zakrýti stopy spoluviny bratra svého Jiřího, na nějž jako zřejmého vinníka počalo se ukazovati.