Usnesením sněmovním bylo mimo hotovost zemskou svoleno na útraty stavův najímání 1000 jízdných, kteříž měli do Uher proti Turku táhnouti, jakž Uhrům dne i. listopadu 1593 na žádost jich ze dne i. července t. r. bylo slíbeno. Rudolf II. svěřil najímání takové jízdy hraběti Šebestianovi Šlikovi (synovi Jeronýma S.), kterýž mnohé znamenité služby válečné, zvláště ve vojnách tureckých, domu Rakouskému po drahné již doby prokazoval. Listem ze dne 9. října 1593, jímž císař v moc dal Šlikovi najímání i vedení jízdy, ustanoveno jakou jezdci mají míti výzbroj, jaký žold i určen vojenský řád, podle něhož se v poli mají říditi. Vytáhli do pole v zimě, aby sesílili voj arciknížete Matiáše, kterýž položil se s vojskem svým před Ostřihom, nejsevernější baštou Osmanů. Vydržovali je stavové čeští, však vý plata dala se, jakož v obyčeji bývalo, zdlouhavě a nesprávně. Sloužili již přes pět měsíců a žold jim nebyl ještě vyplacen, ač museli všecko kupovati. Vrchní vůdce vojska arcikníže Matiáš a Mikuláš Palffy, založili je půjčkou jednoměsíčního žoldu, však to všecko nevystačovalo. Vojáci prodávali zbraně, brnění, aby sebe a koně před bídnou smrtí hladu zachránili. Pušku, meč, pancíř mohl voják prodati jen jednou, krutý hlad však dostavoval se s nemocmi každý den. Vojáci, koně mřeli. Rytířstvo při pluku tom sloužící, vyslalo do Prahy poselství a sice Jindřicha Myšku ze Žlunic a Pavla Zedtwitze, aby při nejvyšších úřednících zemských vyjednali bezodkladné zaplacení dlužného žoldu. Zároveň prosili plukovníka svého i nejvyššího vůdce arciknížete Matiáše za přímluvné připsání do Prahy. Což také se stalo. Šlik přiložil pro lepší informaci stížnou žádost důstojnictva a poddůstojnictva, kteříž oznamovali, že jezdci bez koňů i s koňmi od praporu utíkají, za tuhé zimy i velkého parna že zůstávali v jednom oděvu, někteří že v jedné botě, nebo nějakém střevíci bez ostruh, až i docela bosí na stráž se museli vypraviti, a že všichni prohlásili se, nebude-li jim dlužný žold náležitě za placen, že s rozvinutými praporci z ležení vytrhnou a do Prahy pro výplatu a pro puštění si zajedou. Plukovník sám také dosvědčoval, že i hrabata a páni po osm již dní 1. vojenské čeledi své ani kusu chleba koupiti nemohli a že žádají aby ze služby propuštěni byli. Líčil, jakou záhubu způsobilo neplacení žoldu. Úmrtím, desercí, nemocemi ztenčil se počet jízdy tou měrou, že když měli vytrhnouti z půl dvanáctá sta mužů sotva na 500 jich vsedlo na koně, ostatní koňstvo jeti muselo bez jezdců. A poněvadž s malým počtem zemdleného vojska nic vážnějšího podniknouti se nemohlo, žádal hrabě Šlik, aby pluk rozpuštěn a na místo jeho nový najat byl, jemu pak také, aby pro stáří a všeliké nesnáze dáno bylo odpuštění ze služby. Nejvyšší úředníci zemštl zaslali tříměsíční a brzy potom dvouměsíční žold, však všechno to stačilo na zaplacení dluhů a vojákům zůstalo v ruce něco jen málo peněz. Reptali a žádali propuštění.

I plukovník, ačkoliv nejvyšší úředníci zemští snažně ho žádali, aby hodnosti své se nevzdával, setrval při žádosti své za propuštění. Dříve však nežli vše vyřízeno bylo, rozstonal se hrabě Šlik v ležení u Rábu na uherskou nemoc a zemřel na začátku měsíce srpna 1594Zároveň s ním zemřel jeden ze čtyř rytmistrů pluku, rytíř Šanovec, a nejvyšší hejtman ležel ve Vídni nemocen.

V tu dobu hrozivé přicházely z Uher zprávy. Sinán baša před pevností Rábem dne 31. července se rozložil, opevnil se na mnohých místech a dne 4. srpna již začal stříleti z hrubých kusů na císařské. K němu přirazila nemalá síla Tatarů, kteříž zároveň vpád do Slezska učiniti měli. Nejvyšší vůdce císařského vojska v Rábu arcikníže Matiáš i císař Rudolf, tehdy v Řezně, žádali místodržící království Českého (kteréž byl císař před odjezdem svým na říšský sněm 1. května 1594 ustanovil), aby vůči takovému nebezpečenství rychlá pomoc zjednána byla. Místodržící po pilných úradách s nejvyššími úředníky zemskými a jinými sněmem jmenovanými osobami (dne 3., 4. a 5. srpna konaných), oznámili císaři (dne 5. srpna) o jednohlasném usnesení, aby hotovost zemská, jakž sněmem byla nařízena, do města Znojma dne 26. srpna se strhla a tam také ťmustrovánaŤ byla, poněvadž by prohlídkami vojska v krajských městech v Čechách výprava hotovosti se omeškala; odkudž pak s posilou Moravanů a Slezanů aby proti Turku vytáhla. O čemž že zemskému hejtmanovi Moravskému, biskupovi Vratislavskému a správcům Horní i Dolní Lužice již učiněno oznámení. Hotovost aby nařízena byla i na panstvích královských, města věnná, královská aby osmého z osedlých vyslala, svobodníci, dědinníci, nápravníci, dvořáci a svobodní rychtáři, podle starého obyčeje aby vezli polní kusy a střelivo; Chebští, Loketští, Kladští a Tachovští aby současně se vypravili; sousední kurfiršti, lenníci a manové v říši Německé, aby vedle ťerbanuňkůvŤ také pomocí válečnou koruně České přispěli. Za nejvyššího maršála všeho českého vojska navrhli císaři Petra z Rožmberka, nebo Jana z Valdštejna a Jiřího z Martinic, za nejvyššího lejtnanta Melchiora z Rederu a za maršálka Václava st. Berku. Konečně oznamovali císaři, že radě města Znojma i zemskému hejtmanovi Moravskému psali, aby Znojemští zásobili se pro ťmustruňkŤ hojně potravinami. Všechny takové návrhy císař schválil listem 8. srpna 1594 v Řezně daným, kterýmž velice vynášel upřímnost a opravdovou horlivost stavův českých a sliboval také obětivost jich vychváliti při jiných potentátích, zvláště v říši Německé, i ujišťoval delegáty stavův českých, že za takové bohulibé, vší chvály hodné dílo (totiž výpravu proti Turku) Uhersko a Rakouské země na věčné časy království Českému budou zavázány nezapomenutelnými díky. Návrhy byly také bezodkladně prováděny. Nejprve vyhlášen mandát císařský ze dne 8. srpna t. r., kterýmž vyzvání učiněno ke všem stavům, aby vedle usnesení sněmovního desátý člověk pěší z poddaných, z měst královských a věnných osmý osedlý, a mimo stavy vyšší, (pánové i rytíři všickni osobně do polního tažení ať se vypraví), také vnově vladyctvím a erby obdaření s koňmi a čeládkou dne 26. srpna u města Znojma k ťmustruňkuŤ najíti se dali; současně vyzváni svobodníci, aby zbrojně s koňmi neb pěšky, jak kterého povinnost od starodávna ukazovala, na týž den v oznámené místo se dostavili. Pilně jednáno s lenníky v říši Německé, aby vedle vzájemných smluv válečnou pomoc vypravili k ochraně království Českého proti Turku. Z akt, kteráž po ruce máme, vidíme jaké bylo jednání v příčině té s kurfirštem Falckým a markrabím Braniborským, kteříž slíbili pomoc poslati s jistými omluvami.

Zajímavé bylo vyřízení otázky, kdo má býti nejvyšším vůdcem všeho vojska českého. Místodržící čeští navrhli, jak již povědíno, na prvním místě Petra Voka z Rožmberka, na druhém a třetím Jana z Valdštejna a Jiřího z Martinic. Zároveň s návrhem místodržících poslal však arcibiskup Pražský tajnému radovi císařskému Pavlu Trautsonovi list, kterýmž ho žádal, aby, jako horlivý přívrženec katolické církve, při císaři vymohl ustanovení za nejvyššího vůdce třetího z navržených Jiř. Martinice, nebo někoho z katolíků, poněvadž Rožmberk i Valdštejn byli přívrženci strany nekatolické, Bratří českých. Arcibiskup, kterýž vždy a všude horlivě hájil zájmy katolictví, připomínal, jak mnoho na vrchním vůdci záleží i že by strana katolická v Čechách ujmu na důstojnosti utrpěla, kdyby se říci muselo, že mezi nimi nebylo žádného k hodnosti takové způsobilého. Pod rukou pomáhal bratru svému Václavu st. Berkovi na Zákupech, aby takovou hodnost mohl obdržeti. Mimo to byl také ještě kandidátem nejvyšší purkrabí Adam z Hradce, kterého nejvyšší komoří a hofmistr společně s Rumpfem potaji navrhli císaři. Rudolf však takovou kandidaturu zamítl, poněvadž jeho působení v radě koruny bylo zapotřebí. Proti Rožmberkovi projevil císař v tajném listu pánovi z Hradce (19. srpna 1594) námitky, kteréž arcibiskup Zbyněk tajnému radovi Trautsonovi a týž opět císaři sdělil, že by jako vyznavač Bratří českých snad i predikanty do ležení vzal a tam náboženství své provozoval a že příliš oddán jest pití vína. Takové důvěrné sdělení císařovo přišlo nějak na veřejnost, a přední hodnostáři katoličtí také je se zálibou veřejně opakovali. Když pán z Hradce zval Rožmberka, aby v příčině jeho jmenování přijel do Prahy, odpověděl Petr Vok, že hodnost nejvyššího jenerála polního z různých důvodů přijati nemůže, pro slávu světa víru svou zapírati nebude, pitím svým pak že pánu svému, ani komu jinému vyššího i nižšího stavu neublížil a sám sobě za to odpovídati chce. Přes mnohé přímluvy zdráhal se Rožmberk vznesenou na něho hodnost nejvyššího vůdce převzíti, až konečně tak učinil, o čemž místodržící dne 6. září 1594 císaři oznamovali a za nařízení žádali, kam by Rožmberk od Znojma vytrhnouti měl, poněvadž již dříve arcikníže Matiaš žádal, aby vojsko české obrátilo se ke Komárnu.

Jako při volbě nejvyššího jenerála jevila se mezi rozhodujícími osobami neupřímnost, úskočné pletichářství, váhavost, takž i při mnohém jiném přípravném válečném řízení. Vedle mandátu císařského měla všechna vojska sraziti se u Znojma dne 26. srpna: Loketští však zaslali dne 27. srpna místodržícím omluvu, že v ustanovený den na určeném místě býti nemohli, poněvadž teprv dne 25. srpna oznámen jim rozkaz císařský. Nařízení, aby všichni vladyctvím a erby obdaření pěšky nebo koňmo do pole se vypravili, způsobilo zvláště v městech Pražských, kdež plno erbovníků bylo, nemalou roztržku. Erbovníci vymlouvali se svými svobodami, že nejsou povinni táhnouti do pole za hranice království; vyšší stavové i neerbovní městské osoby zase za takové se rozpakování dotýkali se jich na poctivosti všelikými hanlivými slovy. Z panského a rytířského stavu měli všichni na koních s čeledí svou do pole jeti, vymíněni byli jen ti, kteříž by pro stáří nebo nemoc bezelstně jeti nemohli: však mnozí ani osobně nevyjeli ani koní svých nevypravili v náležitém počtu. Musili býti otevřenými listy i soukromí upomínáni, aby jak ťna milovníky vlasti, ctné rytířské a poctivé lidiŤ náleží, se zachovali.

Před 26. srpnem bylo v krajských městech po Čechách živo a veselo. Scházeli, sjížděli se pěší i jízdní obráncové proti ťúhlavnímu nepříteli křesťanstva,Ť aby v malých nebo větších houfích táhli na Moravu k ťmustruňku.Ť K přehlídce ustanoveni byli jako komisaři císařští a věcí válečných obeznalí Jan z Valdštejna, Hertvik Zejdlic z Šenfeldu, Jan z Malovic a Krištof Vratislav z Mitrovic. Komisaři měli před přehlídkou vojska všechny vítati, vyhlásiti nejvyššího polního hejtmana i jiné ustanovené důstojníky, praporce vojsku odevzdati a všechny napomenouti, aby pokojně mezi sebou se snášeli, chudým lidem škody nečinili, a po přehlídce ihned se vypravili proti nepříteli. Přijeli do Znojma dne 2. září, kdež našli dosti malý počet lidu pěšího, totiž lid nejvyššího purkrabí a z měst Pražských vypravený. Teprv se shromáždovali. Dne 7. září počali pěší lid přehlížeti a za dva dni ťzmustrovaliŤ 4936 mužů, rozdělili pod deset hejtmanů, odevzdali jim praporec a náležité učinili napomenutí, aby chovali se hrdinsky, hejtmanů svých poslouchali a nečinili škody chudým lidem. I vyhlásili jim za nejvyššího (plukovníka) Pavla Kůrku z Korkyně. Od 10. až do 14. září přehlídnut pak pluk z desíti praporců pana Hendrycha z Kolovrat počtem 4853 osob, a od 16. do 24. září pluk z dvanácti praporců pana Bohuchvala Ruta z Dirného počtem 5766 mužů, i zachován při všem stejný řád jako při prvním. Na cestě byli ještě z kraje Loketského i jiní. Od 15. září vykonána přehlídka lidu jízdného z panství královských, ze všech 14 krajů a z měst Pražských. Sečteno 2011 koní. O přehlídce každého pluku pěšího sepsán seznam roztříděný podle praporců s podrobným udáním mnoholi lidu z panství, statku pána, rytíře a z měst vysláno. V seznamu jízdy zaznamenáno při stavu panském i rytířském mnoholi který vysílá a kdo s nimi z stavu jede. Ze zajímavých seznamů, kteréž podávají nám obrazec válečné výpravy z celých Čech, klademe sem počet pěšího lidu, jaký které město i s poddanými svými vypravilo. Města Pražská 373, Vyšehrad 8, Brod Český 22, Beroun 34, Brod Německý 42, Budějovice 77, Bydžov 30, Čáslav 39, Domažlice 40, poddaní s Chody 37. Dvůr Králové 24, Hradec Králové 108, Chrudim 63, Jaroměř 36, Jihlava 12, Kašperské Hory 26, Klatovy 58, Kouřim 27, Litoměřice 91, Louny 49, Mýto Vysoké 56, Mělník 24, Oustí n. L. 37, Písek 48, Prachatice 25, Příbram 8, Plzeň 66, Pelhřimov 58, Polička 75, Rokycany 33, Radnice 8, Slané 41, Slavkov, Šenfeld a Lauterbach 44, Soběslav 10, Stříbro 33, Sušice 20, Tábor 47, Trutnov 40, Tachov 36, Velvary 15, Vodňany 18, Zatec 81. K jízdě vypravila města Domažlice 1 koně,Jihlava 2, Kutná Hora 12, Loket 2, Ostrov 1, Pelhřimov 2, Plzeň 15, z Prahy 7, Stříbro i, Vary 1.

Dne 9. září přijel nejvyšší jenerál českého vojska Petr Vok z Rožmberka do ležení ke Znojmu. A v týž den první pěší pluk vedením nejvyššího Pavla Korky vytrhl hned po přehlídnutí do pole na pomoc arciknížeti Matiášovi, však pro neshody kudy by táhnouti měli, zůstali nedaleko před Znojmem, až 26. t. m. spojili se s ostatními k vytrhnutí do pole. V tu dobu přicházely do Znojma poplašné zprávy. Jedna druhou stíhala. Z Uher přineseny žalostné noviny, že Turek na vojsko císařské v ležení na ostrově u Rábu učinil útok, bašty dobyl, vojsko bez rány, bez boje na hrozný útěk se dalo, nepřítel že znamenitý počet vozův a jiných věcí ukořistil, a tak pevnost Ráb v největším že nebezpečí zůstává, arcikníže do Starých Hradů uprchl, odtud pak že dále odebrati se míní do Rakous. Hejtman markrabství Moravského Bedřich starší ze Zerotína současně oznamoval, že jízda jeho na stráži viděla za noční doby ohně, záře veliké, z čehož na jisto se může souditi, že Turek k hranicím se přibližuje a činí škody pálením. Arcikníže žádal za rychlé vypravení vojska, Žerotín prosil za pomoc na ochranu hranic Moravských. Přes všechnu vůli a péči nebylo však možno od Znojma vytrhnouti, poněvadž vojsko nebylo ještě pohromadě a nebylo oznámeno kam se má táhnouti. Teprv dne 26. září dal nejvyšší jenerál, když vojsko již bylo pohotově, zatroubiti a po vytroubení oznámiti všemu vojsku artikule, vedle kterýchž by se jeden každý v ležení v Uhřích měl chovati. Potom vztýčil praporečník Jan Prostiborský nad hlavou nejvyššího jenerála korouhev království Českého a přes 2000 jízdy a na 16000 pěchoty bylo na pochodu k Vídni, kamž přibyli dne 29. t. m. Na rozkaz císařský vytáhli dne 3. října k Prešpurku, kdež spojiti se měli s Uhry, Moravany a Rakušany proti Turku. V Břetislavi zdržoval se arcikníže Matiáš s nevelikou svou družinou. Vojska, ležení tam nebylo žádného. Moravané opatrovali se svým vojskem hranice markrabství, rovněž Rakušané. O uherském pak lidu válečném, kde by jaký pohotově byl, aby s českým spojiti se mohl, se nevědělo. Hrabě Ferdinand z Hardegu pevnost Ráb dne 29. září vzdal bašeti Sinanovi, kterýž strojil se Komárno dobýti a potom otevřenou cestou vpadnouti do Moravy, Cech i Rakous. Všechna péče arciknížete Matiáše směřovala k tomu, aby jmenovaná pevnost zachráněna býti mohla. Což také se podařilo. Vojsku českému nebyla poskytnuta příležitost, aby statečnost nějak osvědčilo. Bojovali s nesnázemi odkládaného vyplácení žoldu, s velikou zimou tehdy mimo obyčej panující, a pro takové nedostatky odcházeli mnozí s vědomím i bez vědomí důstojníků z vojny domů, tak že vedle zprávy Rožmberkovy ze dne 11. října na 2000 pěších scházelo a zvláště nemálo jízdných se rozuteklo. Dne 3. listopadu byli rozpuštěni. A takž tažení do Uher, jakéhož od r. 1566 hojného nebylo, ukončeno bez vítězství, bez porážky, navrácením se do českého domova.

Zbývá nám ještě zmíniti se o některých přiložených listinách, kteréž s jednáním sněmovním souvisí a státoprávního jsou obsahu.

Dne 24. dubna 1594 učinili nejvyšší úředníci zemští připomenutí císaři o nevyřízeném usnesení sněmovním v příčině vykoupení zastavených lén, statků od koruny České; 31. pak května t. r. dána byla císařská instrukce Adamovi Slavatovi, jak by se v svěřeném mu úřadě hejtmana německých lén chovati měl. Dne 17. června 1594 povolil Rudolf II. královskému hornímu městu Kašperským Horám, aby na zaplacení dluhů směli učiniti výpůjčku 4000 tolarů.

Vyjednávání s Chebskými v příčině cla, zamezení zasahování úřadů ve Falci a sousedního markrabství do jich území, kteréž po delší dobu a zvláště 1. 1592 se dalo, trvalo i v roku 1593 a 1594. O zrušení cla z obchodu s královstvím Českým vydáno v měsíci červnu 1593 rozhodnutí císařské, kterýmž vyzdviženo clo (do libovůle císařské) dovozní, však zavedeno zase vývozní. Takové zařízení nebylo Chebským po chuti, domnívali se býti na svých privilejích zkráceni, i činili proti tomu všeliké námitky a různá opatření. K tomu připojilo se na konci roku 1593 vyjednávání o odvedení podzimním sněmem svolené berně. Nařízením císařským byla šlechta Chebského kraje i město Cheb vyzváni, aby ke dni 6. prosince 1593 v příčině té vypravili zástupce své do Prahy. Chebští zdráhali se a ohrazovali se při tom zároveň svými svobodami, aby na sněmu svolenou berni odváděti měli stejnoměrně se stavy Českými. Nabídli se, že vůči hrozícímu nebezpečí od Turka dají jistou pomoc, když s nimi jednáno bude skrze zvláštní komisi. Však usnesli se předce na tom, že vyslance své do Prahy vypraví. V měsíci lednu 1594 do Prahy skutečně přibyli, i učiněno jim předložení, aby buď dali sněmem svolenou berni, rovněž jako čeští stavové, nebo odvedli přiměřenou částku úhrnou sumou 15.000 tolarů. Vymlouvali se nemožností a nabízeli 4000. Když pohrozilo se jim komisí, kteráž by všechny jich důchody vyšetřila a podle těch aby jako stavové čeští platili, uvolili se dáti 10.000 tolarů jako daň od 1592 do 1595. Roku pak 1594 v měsíci srpnu, když nejvyšší úředníci zemští a místodržící království nařídili Chebským, aby vedle usnesení sněmovního rytířstvo osobně do pole se vypravilo, z kraje pak desátý osedlý a z města osmý k přehlídce vysláni byli do Znojma, omlouvali se, že svolením peněžité pomoci proti Turku vykonali svou povinnost. I vyslali v srpnu a září t. r. do Prahy a do Řezna k císaři vyslance své s návrhy, bude-li jim ze svolené peněžité pomoci příslušná částka na vyzbrojení slevena, že také potáhnou na vojnu proti Turku. Dostalo se jim za jich zdráhání mnohé domluvy, však konečného usnesení se nestalo. Nesúčastnili se výpravy válečné.

Ve zprávách vyslancův Chebských o jich vyjednávání v Praze nalézají se také zajímavé zprávy o právním procesu Jiřího Popela z Lobkovic. Významná jest výstraha, jakouž dne 3. dubna 1594 dal sekretář komory české Erazim Quintus městskému písaři Chebskému pro jeho námitky činěné proti svolení peněžité pomoci 10.000 tolarů.

Tajemník vyvedl vyslance Chebského z kanceláře na tmavou chodbu a varoval ho, aby se měl na pozoru i pamatoval na osud nejvyššího hofmistra království Českého, jaký ho stihl proto, že překážel postulátům královským při sněmovním jednání, tak že mu nepomohly přímluvy kardinálů ani samého papeže. Nahodilá taková zpráva ukazuje, jak souzeno v úřadních kruzích o pravé vině toho času právě odsouzeného Jiřího Popela z Lobkovic.