Ukázali jsme a po zásluze ocenili vinu Jiřího z Lobkovic, že pro nezřízenou osobní ctižádost a hamižnost byl císaři i jiným členům nejvyšší rodiny za prokázaná mu dobrodiní nevděčným, že za důvěru mu projevenou byl licoměrným, nevěrným, že ve svěřené mu císařem povinnosti úřadní zachoval se neupřímně, i že jako politický agitátor podněcoval, bouřil stavy, aby žádost královskou na sněmu nepovolovali. Ze zločinu však velezrády, pro niž za živa tolik vytrpěl od osobních nepřátel svých, od úlisných rádců a jiných bídníků (Fil. Lang), kteříž císařský dvůr obklopovali a zádumčivého duševně chorého císaře Rudolfa, (jenž, jak historicky dokázáno, v posledním desítiletí svého života pronásledován byl myšlénkou, že strojí se úklady jeho životu a protož také zuřil proti osobám, jež měl v podezření), podněcovali, štvali, aby proti těm, kteříž by mu žezlo z ruky vzíti chtěli, byl neúprosným; z klatby, jíž po tři skoro století památka jeho nespravedlivě byla stížená, jest osvobozen i vyproštěn z rukou těch, kteříž i po smrti jeho nemalou křivdu na něm byli spáchali. [Bratr Jiřího z Lobkovic Ladislav Popel, jenž r. 1593 z Čech utekl, prodlévá v cizině patnácte let. Po smrti Jiřího léta 1608 svolil císař k přímluvě arciknížete Matiáše, že do Cech mohl se navrátiti, kdež vykázán mu pobyt na zámku Slavkově, odkudž jen s povolením císařovým mohl někam na návštěvu se vypraviti. Několikerými prosebnými žádostmi hledal toho při císaři, aby mu zabavené statky byly vráceny, však marně. Rovněž i prosby syna jeho Jana Mikuláše v příčině té nebyly slyšány. Statky byly již jiným rozprodány. Zemřel roku 1609.
Nadšená chranitelka otce svého zůstávala i po smrti jeho uzavřena v klášteře sv. Jiří na Hradčanech, odkudž teprv io. května 1608 propuštěna a na tvrz Sloupnici k paní Polyxeně Lobkovské z Pernštejna vyslána, aby tam přebývala. Provdala se za Jana Mikuláše Lobkovice, syna otcova bratra Ladislava. Léta 1614 byla již vdovou. Několikráte žádala císaře, aby jí kšaftem mateře paní Kateřiny z Lokšanu odkázaný podíl na penězích 21.500 a 5000 tolaru i s úroky dohromady 55.57o tolarů vydán byl; mimo to, aby pro ni a sestru její od mateře připravené klenoty, perly a drahokamy v ceně 160.000 zl. a stříbrné náčiní za 180.000 zl., kteréž s věcmi otce jejího zabrány, jí odvedeny byly, ťponěvadž několik má dítek a nachází se s nimi ve veliké nouzi.Ť Komora česká a dvorská, kterýmž prosebné listy Eviny k dobrozdání předloženy, uznaly, že skutečně odkázané peníze a zvláště klenoty i stříbro měly by právem žadatelce býti vydány, kdyby byly před rukama, poněvadž jich však není, aby s ní vyjednáváno bylo, mnoholi by jí za to všechno nahrazeno býti mělo. Zůstalo však jenom při dobrém zdání. Dítky v časném věku jí pomřely. Paní Eva trávila život svůj osamělá, opuštěná na panství Ledečském, kteréž po manželu svém a po úmrtí dítek byla zdědila. Léta 1618 žalovala při zemském soudu za navrácení jí klenotů a peněz po mateři jí náležitých, však opět nadarmo. Císař Matiáš podal takovou ztížnost osmičlenné komisí k uvážení, a při tom snad zase zůstalo. Ušlechtilá trpitelka paní Eva zemřela r. 1624 i pochována v jesuitském kostele sv. Salvátora na Starém městě Pražském. Nároky na konfiskované statky otce svého odkázala synovi nejvyššího kanclíře Václavovi Euseb. Z Lobkovic ]
Prodleli jsme při osudech nešťastného Jiřího Lobkovice poněkud déle. Omluvou nám zajisté jest dostatečnou, že sněmovní episoda 1. 1593 jest mezi rokem 1547 a 1618 jediná, a že pravdě i spravedlnosti zadost učiněno.
Sněmovní jednání na jaře r. 1593 nebylo relatory stvrzeno, nově svolaný sněm podzimní t. r. (od 23. října do 3. listopadu) měl stalé již usnesení potvrditi, za platné vyhlásiti. Stavové však vzali předlohu královskou nově v úvahu a svolili beze všeho protestování všechny žádosti císařské. Učinili tak za příčinou, aby po předešlém nepodařeném sněmování ukázali císaři svou povolnou poddanost a poněvadž skutečně veliké nebezpečenství tenkráte hrozilo nejen zemím sousedním, království Uherskému, Rakousům, Moravě, Slezsku, ale i království Českému. Všechny válečné výpady Hasana bášete od r. 1592 proti zemím pod žezlem císařovým vedeny ještě za času trvajícího s Turkem příměří se štěstím pro zbraně turecké ne právě příznivým. V červnu r. 1593 byl Hasanův válečný voj na 30.000 mužů čítající u pevnosti Sisku na Kupě od 5.000 jen vojáků císařských poražen. Turci ztratili na 20.000 mužů pobitých a v řekách Kupě a Odře utopených, mimo to dostalo se do rukou vítězů 20 tureckých praporů, všechna děla a veliké zásoby střeliva. Zpráva o takové hrozné porážce způsobila v Cařihradě pravé pobouření. Velký vezír Sinán baša a dvě z manželek sultánových, jichž synové také u Sisku padli, i všechen lid žádali, křičeli o pomstu. Sultán Murad musel prohlásiti zřejmou válku věřících proti nevěřícím. Na začátku měsíce července byla vojna proti císaři, Uherskému a Českému králi na náměstích a ulicích Cařihradských i v Budíne uherském heroldy prohlášena. A již v měsíci srpnu vytáhlo z Cařihradu nových 40.000 mužů pod vůdcovstvím Sinaná bašete; přešli u Bělehradu Dunaj a táhli k Vesprimu, kterážto pevnost pro slabou obranu již 13. října vzdáti se musela. Podobný osud stihl v krátkých dnech i pevnůstky Palotu a Papu. Takovými úspěchy povzbuzen prohlásil se velký vezír Sinán baša, že na vlastní útraty dobyde sultánovi všechno Uhersko, země Rakousy a až ťbránu do Německé říšeŤ město Vídeň bude míti ve své moci, že opanuje pro sultana ještě jiné země. A těmi míněny byly, jakž tehdy se hlásalo, věřilo a psalo, Čechy s příslušejícími zeměmi. Vůči takovým zprávám a událostem povolena sněmem berně na pomoc proti Turku na tři léta po 24 gr. č. z každého domu, Pražané a jiná města dali za každý rok na hotové sumě 12.500 kop gr. č. Posudné svoleno po šesti gr. bílých z každého věrtele; převzato zaplacení sto tisíc zlatých, kteréž r. 1592 císař na potřeby válečné se byl vydlužil, a sice uložena nová sbírka z prodeje ryb, dobytka, vína, sladkého pití, z páleného vína, z peněz na úrocích a z židů. Zajímavé jest usnesení, kteréž stalo se při tom v příčině páleného nebo kořalky. Poněvadž roku 1594 byla neúroda a mnoho tisíc korců obilí na pálené do roka se spotřebovalo, zakázáno pod pokutou, ťaby po celý rok žádný kořalku páliti nedal, obilí raději na chléb aby obráceno, nežli k takovému bezpotřebnému nápoji k potřebě bylo.
Vedle předloh berních stanovena stará, však nevyřízená usnesení sněmovní o jízdě na Karlštejn v příčině inventury a sepisu privilejí zemských, o srovnání práv městských se zřízením zemským, o plavbě po Labi, svoleno, aby císař panství Přindecké bud prodati nebo za výhodnější změniti, panství Kunžvartské zastaviti a některou ves i lidi poddané od jiných statků královských mohl prodati. Povolení dáno nejvyššímu purkrabí Pražskému Adamovi z Hradce, aby na vystavení vyhořelého dvoru Ruzínského a pustého Hostivařského i na opravu stavení při úřadě jeho tisíc kop gr. č. se vzdlužiti a některé příliš odlehlé vesnice k témuž úřadu náležející směniti mohl za jiné při- hodnější. Svoleno purkrabímu Karlštejnskému Jáchymovi z Kolovrat 750 kop gr. č. na stavení a dodělání pokojův na Karlštejně; Ferdinandovi Šlikovi uveden v dědictví dvůr ve Veleslavíne, učiněna přímluva k císaři za Kašpara M. Žerotína, aby mu některé vesnice od panství Kolínského v dědictví dány byly, Bohuslavovi a Karlovi bratřím Hornateckým aby poplatní dvory Zalešany a Lhotka do desk zapsány byly; dále při- | mlouvali se stavové k císaři, aby Kadaňští správce církevního pod obojí způsobou při obci míti mohli, Přestičtí pro neštěstí ohněm jim způsobené do tří let berní prosti byli, Jičínským aby v téže příčině do jednoho ještě roku lhůta neplacení daní prodloužena byla. Vedle vyřízení některých ještě jiných drobnějších věcí přijati byli do stavu rytířského Jan Millner z Milhauzu, Erazim Kvintus z Dromstorfu, Eliáš Šmitgrabner, Václav Matiáš z Borovská, Jan Seltenšlag, Florian Mejstřický z Vatikánu a Kašpar Rejsky z Dubnice, za obyvatele království Českého Eneáš Gonzaga, kníže Mantovanský, Vilím z Grumpachu a Gabriel Streyn na Švarcenavě Mezi všemi usneseními nejpotřebnější a nejdůležitější byl artikul o defensí nebo veřejné hotovosti, kterýž stavové také jako ostatní vedle navržené císařem předlohy na místě postavili. Při roku 1587 a i později bylo na to ukázáno, jak častokráte vyřízení ťvysoce důležité hotovosti zemskéŤ odkazováno od jednoho sněmu na druhý, z komise do komise. Aby takový osud defensí opět nestihl, připomenul císař stavům, že tenkráte odkládána býti nemůže, poněvadž Turek uzavřený mír přerušil, do zemí císařských vpadl a již i země koruny České ohrožovati počíná. Stavové rádi by byli skutečně věc vyřídili, však bez přítomnosti zástupcův Moravanů, Slezáků a Lužičanů státi se nemohlo; protož dali vše v moc císaři ťjako králi a pánu svému,Ť nejvyšším úřadníkům i soudcům zemským a osobám ze stavu panského a rytířského na sněmu voleným, aby všecko, což by k dobrému království bylo, vyřídili, jakoby na sněmu se stalo. K vydržování hotovosti svolena nemalá pomoc, totiž z každého osedlého po patnácti gr. č. na tři léta, Pražané pak a města na místě sbírky uvolili se po takovou dobu každého roku dávati na hotové sumě 18.750 kop gr. m. Aby pak lid obecný také pro ochranu svou podle možnosti pomoc učinil, zavěšeny v kostelích v městech, městečkách i ve všech truhličky, do kterýchž příspěvky ukládány při službách božích v neděli a v den sváteční. Lid pěší (z desíti poddaných jeden člověk) zbraní a sukničkou vždy v celém kraji jednostejné barvy opatřený, měl přehlížen býti v městech krajských, kdež také ťmustruňkŤ jízdy (z pěti tisíc kop gr. č. jeden kůň zbrojný) vykonán měl býti. Při artikuli o defensí učinili stavové také zvláštní napomenutí všech mladých lidí, aby povzbudili ducha jich válečného, kterýž vždy více ztrácel se před pohodlím a choulostivostí domácí. Vyzývali totiž mladý lid k činnému účastenství při válečné zvláště jízdné výpravě proti Turku, aby zmužilá mysl národa Českého zase oživla. V téže příčině učinil také napomenutí obyvatelstvu království Českého spisek Zikmundem Chotkem z Chockova sepsaný, kterýmž Čechové k mysli válečné, hrdinské povzbuzováni a, jakby sobě proti Turku vésti měli, ponaučováni. Spisek dosud tiskem nevydaný, na poznání tehdejších názorů i skutečných poměrů není bez jisté důležitosti, pro chudou pak naši literaturu o válečnictví není bezcenný. Zvláště však zajímavý jest tím, jak v souhlase s usnesením sněmovním vybízí mládež vyššího i nižšího stavu, aby věcem ťkryksmanskýmŤ se vyučovala a tak zemi k platnosti hoditi se mohla. Naříká, jak bídně lid jízdný i pěší k zemské hotovosti nařízený býval při ťmustruňcíchŤ opatřen, i napomíná, aby Cechové lepší zachovávali domácí svornost a bedlivost proti nepřátelům. A povzbuzení skutečně tenkráte prospělo, jakož vidíme při výpravě válečné proti Turku r. 1594
Vůdce nového válečného tažení Sinán baša byl neusmířitelným nepřítelem císařovým i všech jeho zemí. Vůči hrozbám a z počátku vítězným zbraním tureckým bylo zapotřebí vojska a především peněz a peněz. Na takovou velikou akci válečnou schudlé důchody císařské nestačovaly. Již 1. 1592 navrhovala císařská rada a dvorská komora, aby císař hledal pomoci proti Turku nejen ve svých zemích, Německé říši, ale také v cizině. A skutečně vyjednáváno o pomoc a půjčky peněžité při papeži, králi Španělském, králi Polském, Dánském, Švédském, s knížaty Vlašskými a při caru Ruském.*) Však všechna taková zahraničná jednání neměla valného úspěchu, zůstávalo obyčejně při slibech a odkladech. Ještě při sněmu Řezenském r. 1594 [ Na sněm do Řezná provázeli císaře někteří pánové a rytířové čeští. Průvod vypravil se z měst Pražských okolo 10. května ] ujišťoval císař knížata a stavy říšské, že vysoce dá sobě na tom záležeti, aby značnou pomoc sobě zjednal i při jiných potentátích. Mimo podporu z říše (kdež svolena pomoc proti Turku na penězích i vojsku na pět let) zůstal císař na své země odkázán. V zemích koruny České vyhledávány při bohatších osobách šlechtických i měšťanských půjčky nebo dary na pomoc proti Turku. Při sněmu podzimním 1. 1593 vyzváni byli jménem císařským stavové čeští, aby ťz dobré, svobodné vůle, křesťanské lásky a pro čest pána Boha mimo zemskou berni darovali peníze, nebo vydržovali jistý počet pěšího, jízdného vojska kromě náležité povinnosti. Výsledek takového odvolání se na obětivost peněžitou proti Turku nebyl valný, poněvadž dvorská komora později v dobrozdáních svých o prostředcích, kterými by spomoženo býti mohlo k penězům, žádné zmínky o tom více nečiní. Nejvydatnější pomocí měly býti peníze, stříbro, statky Jiřímu Lobkovicovi zabavené. Mimo to vyjednány v Cechách od jednotlivých šlechticův značné sumy peněz půjčkou. Takž v procesu Lobkovicově často jmenovaný president komory české Jáchym Novohradský z Kolovrat půjčil na ujištění panství Libochovského 50.000 a na panství Mělnické 48.000 kop gr. m., město Most 15.000 tolarů. Nejvyšší úředníci zemští snažili se, aby na kolik možno nejvíce pro císaře na vedení války se vzdlužiti a části od statků císařských, zvláště zabavené Lobkovské prodati mohli. Rada listin ukazuje jak sháněny a vybírány peníze sněmem svolené. Z mandátu Rudolfa II. ze dne 15. listopadu 1593 dovídáme se, jak vybírána byla sbírka na zaplacení 100.000 zl., kteréž úředníci zemští byli se vzdlužili pro potřebu míst hraničných; listem císařským ze dne 9. prosince 1593 naučení se dává výběrčím v Menším městě Pražském, že kupci při dvoře tak dobře jako domácí obyvatelé sbírku mají odváděti, poněvadž sněm žádného nevymiňuje, takž na příklad od Rohlanda Holanda, dvorského ťhandlířeŤ, aby také sbírka z velkého sudu španělského vína zvyupomínána byla, poněvadž se nevidí, že by tak velkou nádobu drahého vína ťk trunkuŤ vlastnímu spotřebovati měl. Z přiznavacích listů některých měst vidíme, mnoho-li pomoci proti Turku při kostelích v městech i na všech od obecného lidu vybráno bylo; co která města komorního platu dlužná zůstávala a komu odvozován býti měl; zač některá města, kláštery statky své odhadly a jiná všeliká berní opatření.
Známo, že luteranismus hned v prvních letech svého vzniku v Cechách zpřevracel staré řády i pohlcoval stranu pod obojí a že král Ferdinand byl rozhodným odpůrcem takového nového vyznání. Rád by byl stranu pod jednou i pod obojí srovnal, aby obě řízeny byly arcibiskupem Pražským. Roku 1549 učinil na sněmu (5. prosince) se stavy snesení, že na papeži vymůže znovuzřízení arcibiskupství Pražského a jmenování arcibiskupa, kterýž by světil kněžstvo pod jednou i pod obojí a jehož by všichni byli poslušní. L. 1561 konečně znovu osazena stolice arcibiskupství Pražského, kteráž 130 let uprázdněna zůstávala. R. 1564 svolil papež Pius IV. vedle moci koncilem Tri-dentským mu dané k žádosti Ferdinanda I., aby v Cechách pro snadnější spojení strany utrakvistické s církví katolickou podáváno bylo pod obojí způsobou. Tím měla strana pod obojí uvedena býti pod poslušenství arcibiskupa Pražského, kterýž mocí úřadu svého měl zavésti starý jednotný řád církevní a tím zameziti šíření luteranství. Nemělo však výsledku, poněvadž většina pod obojí přichýlila se již k protestantismu a konsistoř vládou volenou (od r. 1562) neuznávala, jí se neřídila. Za náboženského bezvládí, kdy každý pán, města osazovali si kněze po své vůli, kdy zavládla úplná nekázeň a nastalo také mravní porušení v národě, usazen na stolec arcibiskupský Zbyněk Berka, kterýž mírným i k nekatolíkům laskavým chováním znamenité prokazoval služby katolické církvi. Jako r. 1580 napsáno bylo uvažování nuncia Piacentina (nejspíše z nařízení papežova), jakými prostředky by zjednána býti mohla jednota náboženská v Cechách, takž i l. 1593 zdělány byly pod egidou arcibiskupa Zbyňka návrhy, jak by spojení utrakvistů s katolíky docíleno býti mohlo, jakým způsobem by vysoké učení Pražské na prospěch a ve smyslu katolické církve sorganisováno, jak království České do lůna církve Římské opět přivedeno a kterak zvelebení chrámu metropolitního by býti mohlo provedeno. Mimo to ještě různá předložení učiněna o rozmnožení moci arcibiskupovy, o zpěvích církevních, o kancionálu českém, o Pikardech a o soukromých školách chlapeckých i dívčích. V příčině sjednocení víry navrhuje dobrozdání, aby císařem nařízeno bylo konsistoři pod obojí podříditi se arcibiskupu Pražskému. Lid že reptati nebude, když zví o příkazu císařském, stavům pak kdyby proti tomu se ozvali, bude moci se ukázati na úmluvu z roku 1549, kdež sněm dal Ferdinandovi I. moc, aby arcibiskupství Pražské znovu zřídil a arcibiskupa jmenoval, jehož by obojí kněžstvo bylo poslušno. Husův svátek bude se moci zrušiti, když kalendáře nebudou se moci tisknouti bez povolení arcibiskupova. V den Husův aby z Karlštejna nebo odjinud do Prahy převezeny byly ostatky některého svatého a podle téhož svatého aby den ten dostal název. Jméno špitálu na Oujezdě aby bylo změněno a pout lidu tamtéž v den Husův aby byla zrušena. Budiž učiněno nařízení císařské, aby v žádném místě nebyl přijat za faráře kněz, kterého by neustanovil arcibiskup. Učitelé aby nebyli podřízeni universitě, dokavadž by nebyla zreformována. Na statcích císařských ustanoveni budtež za hejtmany katolíci nebo osoby církvi katolické nepříliš nepřátelské. Reformu university aby císař provedl na prospěch náboženství katolického, neboť učení Praž ské, kterémuž veškeří učitelové podléhají, z nichž potom jsou kněží, obecní starší, jest kořenem všeho zla. Počet profesorů budiž rozmnožen muži učenějšími, mírnějšími, v pádu nedostatku doktorů budtež na pomoc přibráni jesuité. O obrácení království Českého na víru katolickou připomíná se, aby usnesení sněmu Tridentského byla skutečně provedena. K napravení kněžstva v učení, mravech a způsobu života aby j byl svolán sněm církevní. Katalog knih kacířských budiž vyhlášen, knihy takové budtež z Čech vyhlazeny a jen arcibiskupem schválené prodávány. Nebudou-li kacířští knihtiskaři chtití se obrátiti, budiž od císaře zřízena zvláštní katolická knihtiskárna Privilegium Husitů, kterýmž se chlubí, že mohou z měšťanského práva vyloučiti osoby pod jednou, budiž zrušeno. Poněvadž v Praze mimo chrám metropolitní není katolické fary, budtež takové zřízeny, a sice na Malé straně u sv. Tomáše, na Starém městě u sv. Jakuba a na Novém městě u panny Marie Sněžné. Vedle toho uváženo pro jednotu víry za prospěšné, aby arcibiskup Pražský vřaděn byl opět mezi vyšší stavy a aby mu odevzdána byla veškerá moc církevní. Císař pak poněvadž nemůže ustavičně býti v zemi, aby ustanovil místodržitele a jemu přidal dobré rádce z cizozemců. Zpěvy hanlivé proti církvi, zpívané od žáků v jisté dni, zejména v sváteční den Husův, aby byly zapovězeny; o čemž aby učiněno bylo nařízení administrátoru a rychtářům královským v městech. Kancionál český aby arcibiskupem byl opraven. Pikardi budtež před soud pohnáni. Školy soukromé aby byly zapovězeny, nebo dohledu arcibiskupovu podrobeny, za učitele budtež přijímány jen osoby od arcibiskupa schválené. Učitelé aby ničemu neučili, leč čísti a psáti, kdyby však chtěli učiti modlitbě, katechismu a podobným věcem, budiž jim to dovoleno. Totéž platí o školách dívčích. Ve všech školách budiž zaveden katechismus Kanisiův. V příčině povznesení chrámu metropolitního budiž komoře královské nařízeno, aby sobě žádného práva k němu neosobovala. Ustanovení zřízení zemského, kteréž zapovídá odkazovati kostelům, klášterům statky nemovité, leč peníze budiž vzhledem k chrámu metropolitnímu zrušeno. Domy prelátův a kněží obývané od dvořanův aby kostelu byly navráceny. Důchody ze statků arcibiskupských aby sede vacante připadly kostelu metropolitnímu. Dva tisíce císařem darovaných na zřízení školy při metropolitním chrámu ať se vyplatí. Arcibiskup a preláti budtež voleni z obyvatelův království Českého a ze sboru kapitolního. V Lužici budiž jmenován sufragán arcibiskupství Pražského.
Z uvedeného obsahu viděti, jak podstatně liší se dobrozdání z r. 1593 od násilného způsobu nuncia Piacentina z 1. 1580, kterýmž chtěl reformací náboženskou v Čechách prováděti. Pro příčinu, že by návrhy Placentinovy bez krutých prostředků provedeny býti nemohly, nepomyslilo se na jich uskutečnění: dobré zdání z r. 1593 zamlouvalo se mnohými kusy k provádění.
První a nejdůležitější artikul podřízení utrakvistické konsistoře pod moc arcibiskupovu, mělo státi se v krátké době skutkem. Císař slíbil arcibiskupovi, že bude míti pod svou jurisdikcí konsistoř pod obojí, kterouž také sám osazovati si bude. Administrátorem konsistoře byl tehdy již pověstný F. Rezek, kterýž měnil víru vedle svého prospěchu a podle okolnosti času. Z počátku byl katolíkem a kanovníkem při.Všech svatých, aby dosáhl větších prospěchů obrátil se k straně pod obojí, stal se administrátorem. Pro přízeň převážné většiny národa, protestantů a bratří českých, potlačoval vyznavače staré víry pod obojí; však když léta 1592 podána na něho žaloba, že převrací kněžstvo utrakvistické na protestantské, zdálo se mu, že by v úřadě svém na dlouho se neudržel, a poněvadž mu prospěch osobní byl vždycky nade všechno, převrátil se obratem ruky (ovšem potaji) opět na katolictví a nutil podřízené mu kněžstvo, aby také konvertovalo. A dařilo se mu. Sháněl a dělal novověrce slibem, hrozbou. Každý na víru katolickou nově převrácený kněz musel se v bytu nuntia papežského zapsati na vyjádření datované dnem 29. srpna 1592, že chce víru katolickou vyznávati, učiti, papeže a arcibiskupa Pražského poslušen býti, Jana Husa za kacíře míti, zasvěcený jeho den navždy zrušiti, dítkám svátost nepodávati, dospělým pak jen vedle ustanovení církve; v chrámě i ve škole o to se přičiňovati, aby lid navrátil se k víře katolické. Jakž také o všem tom při sněmu jarním 1593 ve schůzi zástupců stavu městského kněz Jakub Sophian podal stížnou zprávu. Za sedm asi měsícův podařilo se Rezkovi získati 49 kněží, kteříž při společné schůzi dne 5. března 1593 v kolleji Karlově za přítomnosti šesti členů konsistoře veřejným osvědčením církvi katolické se podrobili a administrátora zmocnili, aby takovou submisi utrakvistického kněžstva přednesl při papežské stolici.
Na jarním sněmu r. 1593 předloženy žaloby kněží, měst Pražských na administrátora, že nutí kněze utrakvistické k víře katolické, volána proti němu na pomoc moc císařova, však nadarmo. Rezek stížností si nevšímal, poněvadž věděl, jak dobře jest zapsán při dvoře císařském. V květnu r. 1593 chystal se na cestu do Říma. Poněvadž polovice členů konsistoře s jeho počínáním nesouhlasila, jemu pak na tom záleželo, aby byl mandatárem celé konsistoře, namluvil jim, že vlastně jen proto do Říma jede, aby pro arcibiskupa Pražského na papeži vymohl plnou moc svěcení kněžstva strany pod obojí, čímž dosavadní nedostatek bude odstraněn. Straně pod obojí skutečně kněží se nedostávalo, administrátor sliboval tomu odpomoci, nuntius pak papežský přimlouval členům konsistoře, aby takové prospěšné nápravě nepřekáželi: i splnomocnili tudíž Rezka jako svého vyslance k stolici papežské. Předce však zdálo se jim, že vedle předstíraného záměru, využitkovati chce poslání své na vlastní svůj prospěch. Napsali po odjezdu Rezkově list papeži, kterýmž oznámili, že administrátor jen za příčinou odpomožení nedostatku kněží do Říma byl vyslán, kdyby pak něco jiného přednášel, že by to všechno bylo jen pro nasycení jeho ctižádosti a osobních jeho prospěchů. Při tom vylíčili svatému otci nestálost jeho ve víře i špatné v úřadě mu svěřeném počínání. Však přes všechna taková věrohodná udání dosáhl svého cíle. Doporučil se velikou svou horlivostí, kterouž osvědčil sháněním, přemlouváním knéží, aby církvi katolické se podrobili, a odevzdal notářský spis s jich podpisy v kanceláři papežské, sám pak dne i. září 1593 v kongregací inkvisiční při otevřených dveřích kleče jménem konsistoře a veškerého duchovenstva pod obojí v Čechách slavnostně učinil odvolání všech bludů kacířských, jakž svědčí list papežský ze dne 21. října 1593. Navrátil se domů s bohatou prebendou jako kanovník Olomoucký. Nástupcem jeho v hodnosti administrátora byl Václav Dačický.
Vedle takového dosud málo známého, pro historii katolické "církve v Čechách důležitého, aktu podávají při r. 1593 a 1594 uveřejněné listiny zajímavé zprávy o náboženských poměrech, o nichž na sněmích projednáváno. Instrukce císaře Rudolfa daná dne 23. června 1594 v Řezně administrátorovi a konsistoři pod obojí, jak by v úřadu jim svěřeném chovati se měli, napomíná, aby od učení předkův svých, kteréž (když jim kalich propůjčen byl) za katolické jest přijato a schváleno, nijakž neodstupovali, nových svátkův nesvětili a v tom nařízením arcibiskupovým se řídili, zpověd, kteráž od několika dvaceti let v užívání nebyla, aby zase byla zavedena. Viděti, že navržené artikule v příčině sjednocení víry a submisse konsistoře i značné části utrakvistických kněží jevila zřejmé účinky. Což jasněji ještě poznáváme z počínání nově (dne 10. října 1593) posvěceného arcibiskupa Pražského, kterýž při své jinak umírněné povaze horlivě až rozhodně sobě vedl. Takž prosil císaře za nařízení městu České Lípě, aby kněze nekatolického, ťnějakého predikanta,Ť kteréhož si na faru dosadili, z města vyhnali, žádal komoru Českou za opatření, aby predikanti z Jílového, Kašperských Hor, Krupky a Trutnova byli vyhnáni; upozorňoval Kryštofa Popela Lobkovice na odstranění luteránského kazatele z Tachova, psal místodržícím v příčině uvěznění predikanta z Libeznic (kdež 600 až 1000 lidí kázání jeho navštěvovalo), povzbuzoval presidenta komory české, Jáchyma z Kolovrat, aby z Holčic a Čauše kněží luteránští odstraněni a katolickými nahrazeni byli; vyžádal si na císaři, aby na zabavených statcích Ladislava Lobkovice, jenž fary kněžstvem luteránským osadil, kněží katoličtí ustanoveni byli, na panstvích pak Jiřího Lobkovice, kdyby nekatolíkům prodána byla, aby kolátury arcibiskupovi v moc a správu dány byly; hrozil městské radě Kadaňské, jestli stížné žádosti katolického faráře v Čachovících rychle vyhověno nebude, že jim odňato bude právo patronátní. Napomínal purkmistra a radu města Plzně, poněvadž v jich katolickém povždy věrném městě i radní osoby k víře pod obojí se přiznávaly a ťnové náboženstvíŤ (protestantismus) do města uvésti chtěli, aby starobylé náboženství katolické zachovávali; nařídil farářům, aby mu zprávy podávány byly o všem, co by bylo na úkor církvi katolické. Sem také náleží listy: Matěje Šišky z Cejnova, že Litoměřičtí svátky zasvěcené nedrží; stížnost faráře Lužického do hejtmana Bechyňského, že lid popuzuje, aby desátek neodváděli; zpráva opata kláštera Slovanského, kněze Pavla Paminondasa Horského, že Podskalští odtrhnouti se chtí od téhož kláštera, poněvadž jim Husa nechce světiti, o čež mu i císařský rychtář domlouval. Tachovský farář, Adam Chenicius žaloval na purkmistra a radu města, že ke kacířství lnou, kteříž zase stýskali si, že nebývalé dávky, roboty na poddané ukládá; farář v Kadani stěžoval si na radu městskou, obyvatelstvo i kaplana, jaké mu činí příkoří. K duchovním záležitostem náleží ještě dekret císařský ze dne 5. května 1594, jímž na přímluvu stavův povolen Kadaňským duchovní správce, kterýž by se řídil konsistoří pod obojí; dále uveřejněny listy arcibiskupa Pražského děkanovi v Linci, aby přijal Karlštejnské děkanství.
Za času podzimního sněmování r. 1593 i po sněmu nejvíce zajímali se stavové, dvůr císařský i všechno obyvatelstvo království o přípravy k nastávajícímu tažení proti Turku. Jak již praveno, zůstal císař se svými zeměmi na vlastní síly a na po moc říšskou odkázán. Bylo tudíž zapotřebí horlivé snahy, kteráž také skutečně se jevila. Tehdejší novinářství české přinášelo zprávy o ťšťastném vítězství křesťanův nad TurkemŤ a zase ťnoviny o ukrutenství Turků nad křesťanyŤ, vedle toho vydávány pamflety o bázni Turků nebo ťnapomenutí potěšitedlné křesťanských potentátův proti pohanům,Ť a j. v. Všechna taková chudá novinářská literatura měla povzbuditi, roznítiti mysl, ťsrdce křesťanské proti krvežíznivým nepřátelůmŤ, což také se dařilo. Konány potřebné přípravy k vojně. Komora česká nařizovala různým městům (Kutné Hoře, Rakovníku etc), jaká opatření činěna býti mají v příčině dobývání sanytru, dělání a odvozování prachu ručničného. Města měla oznámiti: kolik hutí k vaření sanytru a kolik pracháren při městě se nachází, v kolika kotlích neb pánvích sanytr se vaří, v kolika moždířích prach se dělá, mnoholi sanytru, prachu týdně naděláno býti může; sanytrníkům a prachařům zase mělo přísné nařízení býti učiněno, že sanytr i prach nikam jinam prodáván, odvážen býti nemá, jedině do ťcejghauzuŤ císařského. Lita velká, malá děla, sháněn lid, vypraveno na 400 pacholků z vězňův k tažení lodí na Dunaji, najato 2000 ťšancknechtů.Ť nařízeno jako v říši Německé i jiných zemích modlení, volání k Bohu kdyžby v zvony zvoněno bylo, lid napomínán k zbožnosti, tance, kratochvíle zastaveny, zapovězeny, aby nepřítel Turek pokořen býti mohl. Hradby měst, městeček, zámků, tvrzí spravovány, sousedé zásobovali se ručnicemi i jinými zbraněmi a potravinami, opatrovali se pilně před četným tovaryšstvem žhářův a zlodějův, kteříž vedle domnění byli najati od Turků.