III.
SPOR ČESKÝCH STAVŮ S VYSLANÝMI ZEMÍ VTĚLENÝCH A CELKOVÉ ZPRÁVY O NĚM.
1.
V poslední zápasy českých stavů s císařem před jeho abdikací a korunováním Matyášovým zasáhli - pozorovali jsme to výše - vyslaní druhých zemí koruny České. Byla to ona třetí fronta, proti níž bylo Čechům bojovati a k jejímuž zdolání musili vynaložiti mnoho úsilí. Mezi stavy českými a zeměmi vtělenými bylo značné napětí, které se na generálním sněmu 1611 vybilo a způsobilo oběma stranám chvíle velmi nepříjemné. Jednání mezi Čechy a deputacemi druhých zemí bylo zdlouhavé a unavující a zanechalo po sobě mnoho písemné pozůstalosti, jak lze pozorovati v tomto svazku. Vedle akt, denních záznamů, korrespondence a listin zachovalo se také několik celkových zpráv, vzniklých až po skončení sněmu, které mají charakter poněkud odlišný od zpráv současně psaných i od diarií v knize otištěných, která také většinou nebyla ničím jiným než denními záznamy, v jeden celek spojenými. Především se v nich velmi mnoho opakuje, co známe z listů a zpráv denně posílaných, pak se v nich někdy podávají výtahy z akt a listin, které jsou v edici uveřejněny. Otiskovati je in extenso na konci díla bylo by plýtvati místem a působiti uživateli edice, který by jich podrobně nesrovnal s druhými dokumenty, mnohdy více obtíží než mu poskytovati užitku. Proto jsem se rozhodl provésti tuto kritickou práci sám a otisknouti v druhé části této kapitoly z těchto souhrnných dokumentů jen zprávy skutečně cenné. Dříve ovšem je nutno seznámiti se s postupem událostí a s hledisky zápolících stran, jak se nám jeví podle ostatního materiálu, abychom poznali cenu doplňků, které nám poskytnou tyto všeobecné posněmovní relace.
Vyslaní vtělených zemí nepřišli do Prahy se stejným programem, pokud šlo o přijetí nového krále. Jejich poměr ke králi Matyášovi lišil se podstatně. Moravané měli za svého pána Matyáše již od 1608, kdy se přidali na jeho stranu proti Rudolfovi, a neměli tudíž zájmu, jakým způsobem ho Čechové nastolí. Jinak Slezané, kteří pro sebe reklamovali právo spolupůsobiti při uznání a korunování tohoto panovníka a byli od počátku uraženi, že Čechové bez nich zahájili generální sněm, který měl provésti změnu na trůně. Podle Slezanů se řídili Lužičané. Jak jsme viděli, Slezané vůbec na počátku chtěli udržeti Rudolfa ve vládě a byli tudíž na docela jiné linii než Čechové a Moravané.
Moravané se na tuto otázku dívali s hlediska saturovaných - alespoň pro tuto chvíli - a na soudržnosti zemí koruny České jim přece více záleželo než Slezanům a Lužičanům, mluvícím velkou většinou německy a nepokládajícím Čechy za národ zpřízněný po krvi a jazyku. Moravané byli tudíž předurčeni, aby ve sporu o uznání a korunování Matyášově byli mezi Čechy a Slezany prostředníky.
Moravané nechtěli rozvinouti tuto otázku, obávajíce se mimo jiné také, že rozporů, které by z toho vzešly, užije císař Rudolf k svému prospěchu. [Na toto nebezpečí výslovně ukazuje Žerotín v listě Stittenovi ze dne 18. dubna z Prahy; viz č. 106.] Žerotín hned od počátku na
bízel Slezanům svou pomoc, kdyby se chtěli v té věci tak srovnati s Čechy jako Moravané. [Viz č. 106.] Jistě to bylo vlivem Žerotínovým a moravské delegace, že při uvedení vyslanců inkorporovaných zemí do slavnostního shromáždění českých stavů 29. dubna, nezazněly hlasy nesouzvuku z řad slezských a lužických, nýbrž že odpověď Slezanů, Horno- a Dolnolužičanů na uvítání byla téměř stejná jako odpověď Moravanů, přednesená Žerotínem, se stejným projevem soustrasti s pasovským vpádem a díků činěním. [Viz hlavně protokol, patrně Platejsův, o jednání s Moravany, Slezany a Lužičany o č. 217. Srovn. též zprávu slezských vyslaných Karlovi z Münsterberka ze dne 29. dubna 5. 211. V této zprávě výslovně čteme, jak se Slezané táží Moravanů po jejich mínění a z odpovědi moravské vidí, že nemohou počítati na jejich pomoc.]
Moravané neprotestovali proti krokům českých stavů, aby Matyáš byl uveden na trůn, nýbrž hned 2. května, když byli opětovně s vyslanými druhých inkorporovaných zemí pozváni do sněmovní světnice, odpověděli ústy Žerotínovými vlídně na dotazy českých stavů [Viz o tom především protokol (Platejsův) o č. 217, ke dni 2. května.] a podali tuto odpověď také písemně. [Viz č. 243; zachoval se jen německý překlad.] Jen na opožděné pozvání Moravanů a na samovolné rozhodnutí o ročním deputátu 100.000 tolarů císaři si Žerotín ústně stěžoval, pravě poněkud ironicky, že by s tím byli Moravané spokojeni, kdyby to Čechové všechno chtěli platit sami. Také nebylo Žerotínovi vhod, že nejvyšší purkrabí se nezmínil o pomoci Moravanů království Českému, k níž byli vyzváni. Nejvyšší purkrabí se poté omluvil nezbytností rychlého jednání a ujistil, že se počítá na souhlas a součinnost vtělených zemí. [Srovn. zprávu diaria berlínského ze dne 2. května o č. 242.]
Písemné vyjádření, které Žerotín odevzdal jménem moravských vyslaných nejvyššímu purkrabí, mělo tón velmi přátelský.
Nechtějíce králi Matyášovi působiti překážky a nechtějíce ani království Českému při nebezpečí, v jakém je koruna Česká, dávati příčinu k průtahům, prohlédli prý spisy, které jim byly českými stavy odevzdány, t. j. kopie proposice sněmovní a usnesení českých stavů o ní, a podávají o nich své dobré zdání. Činí díků vzdání Bohu, že císař krále Matyáše jako dříve k designaci doporučuje nyní ke korunování na krále českého. Rozhodnutí českých stavů, aby král Matyáš byl korunován o Nanebevstoupení Páně a prohlášen za českého krále, rádi schvalují jménem moravských stavů, a to tím spíše, protože král Matyáš jakožto designovaný král český byl stavy moravskými za markraběte dobrovolně přijat, a stavové moravští si vždy věrně přáli, aby král Matyáš seděl na královském trůně českém a obě země pod svou vládu dostal. Přejí to tedy králi nejen rádi, nýbrž jsou tím velice potěšeni a přejí mu dlouhého a šťastného panování.
Poté se vyslovují o ostatních bodech jednání stavů českých s císařem - o titulu královském, o residenci císařově v Plzni, volném cestování císařově, urážlivém psaní o císaři, zatčených osobách, achtování Pasovských - a všude vyslovují souhlas se stanoviskem českých stavů.
Tato odpověď moravská je v úplné shodě s názory Žerotínovými na nastolení Matyášovo, které se docela lišily od názorů slezských a lužických.
Slezané se zachovali jinak; vidouce, že Rudolfa ve vládě neudrží, napsali alespoň proti samovolnému postupu českých stavů hned 2. května protest, který byl čten na sněmu následujícího dne. [Viz č. 268.] Slezští vyslaní si v něm stěžovali, že pozdě byli obesláni, pozdě dostali proposici, že stavové čeští bez nich o ní jednali a se usnášeli, ač se proposice, týkající se přijetí a korunování krále Matyáše, vztahuje na všechny země koruně České vtělené a ode všech společně má býti uvážena. Při tom uváděli důvody historické, proč se čeští stavové nemohou pokládati za hlavu a sami rozhodovati, protože žádný spoluoud koruny České druhým se nemá "za hlavu vystavovati", nýbrž všichni spoluoudové mají jedinou hlavu, totiž krále. Po těchto lekcích, velmi obšírně a ostře stilisovaných, prohlašují vyslaní slezští jménem knížat a stavů slezských, vidouce v proposici vůli císařovu, aby ještě za jeho života byl bratr jeho vyhlášen za krále českého a korunován, a hledíce zabezpečiti pokoj a odstraniti nepořádky, že zvolili krále Matyáše za svou hlavu, krále a nejvyššího knížete Horního i Dolního Slezska a že se chtějí o den korunování srovnati s Čechy a Moravany. Toto prohlášení činí s podmínkou, že je císař propustí ze závazků, a že král ještě před korunováním reversem zaručí potvrzení všech privilegií a svobod slezských.
Tento projev slezský byl v souhlase s instrukcí, jakou poslové slezští dostali od svých pánů, knížat to a stavů slezských, [Viz č. 24 ze dne 11. dubna.] a v níž mezi jiným měli uloženo, aby ve spojení s vyslanými z Moravy, z Horní i Dolní Lužice se starali, aby Slezsko nebylo budoucně pominuto při volbě, designaci a přijetí českého krále.
Slezští vyslaní mínili, že touto svou dodatečnou "volbou" krále Matyáše nejlépe pojistí právo slezských knížat a stavů na účast při volbách a přijímání budoucích českých králů. Oposice Slezanů proti českým stavům byla, jak jsme výše viděli, živena císařem a jeho stranou a hlavně vévodou Brunšvickým a vyslanci saskými. Ve věci musili ustoupiti, hlavně, když se také Moravané postavili za rychlou likvidaci Rudolfovy vlády, ale ve formě chtěli tímto prohlášením českému stanovisku zasaditi ránu.
Vyslanci hornolužičtí předešli vyslance slezské svou proklamací o tři dny, byvše hotovi již 30. dubna. [Viz č. 221.] Také oni připomínají Čechům svá domnělá práva při designaci českého krále a protestují proti snižování své země na provincii, ale oslabují sami důležitost svého protestu a své politické posice vůbec, stavíce se dobrovolně do druhé řady prohlášením, že se hledě ke korunování krále Matyáše budou říditi podle vyslaných slezských. Dolnolužičané přišli se svým protestem dodatečně a prohlásili svůj souhlas se Slezany a Hornolužičany teprve 10. května. [Viz č. 335.] Již tím se postavili za země ostatní, nemajíce ovšem takového zájmu politického jako měli bezprostřední sousedé Čech.
Čeští stavové nezůstali arci dlouho dlužni odpověď vyslaným slezským a hornolužickým. Obě odpovědi mají datum 6. května.
Slezským vyslaným odpovídají čeští stavové na výtky o královské volbě, o postavení Čech jakožto hlavě koruny a o usneseních učiněných za nepřítomnosti Slezanů. Dovolávají se svých privilegií, zejména inkorporační listiny Karla IV., z mix z kurfirstských listů svolovacích je patrno, že slezská knížetství a panství byla inkorporována jak králi tak i koruně a království Českému "tam obedientiae et subiectionis quam fidelitatis iuramentis et homagiis". Stavové čeští odkazují Slezany na usnesení sněmovní z 1610 o požadavcích slezských, které má vyříditi zvláštní komise, projevují naději, že vyslaní slezští se tím spokojí a budou ochotni k jednání na generálním sněmu. [Viz č. 288.]
Odpověď vyslaným hornolužickým byla ještě říznější. Čeští stavové porozuměli prý jejich stížnostem, které jsou podobny stížnostem slezským; nechtějí se pouštěti v nevlídné rokování, dovolávají se usnesení sněmu 1610 a posílají jim odpověď danou Slezanům, žádajíce aby spor odložili. [Viz č. 289.]
Na Moravanech bylo, aby nedali sporům vzniklým tak vzrůsti, aby ohrožovaly společné politické cíle, t. j. rychlé a hladké dosazení krále Matyáše na místo Rudolfovo. Bylo jim tím spíše možno působiti na sporné strany, že čeští stavové sami jim své odpovědi Slezanům a Lužičanům dali dříve přečísti. Moravským vyslaným se nelíbily; projevovali pochybnosti, měly-li by se tak odevzdati, protože prý byly příliš ostře složeny a mohly by zaviniti rozličná nedorozumění. Proto se čeští stavové usnesli, že obě odpovědi doručí vyslaným moravským se žádostí, aby je důkladněji prohlédli a řekli jim své mínění, kde je něco příliš ostrého, jen když substance zůstane. Moravané se tohoto úkolu podjali a hned druhého dne 7. května, dali o tom své dobré zdání, navrhujíce, aby se obě odpovědi, jak byly složeny, Slezanům a Hornolužičanům přečetly, a poté aby se protestní spis "slezský i lužický, jakož i odpovědi českých stavů na ně anulovaly. Pokud jde o volbu a korunování krále, aby zůstalo při usnesení sněmu skončeného 1610 a při tehdejší císařově resoluci. S tímto návrhem stavové čeští souhlasili, a Karel st. z Žerotína s moravskými vyslanými šli k slezským vyslaným ujednat tento modus procedendi. Dvě hodiny se s nimi o to smlouvali, ale nemohouce naprosto dosíci jejich souhlasu, vrátili se k českým stavům, aby jim podali referát, že Slezané a Hornolužičané trvají na svých spisech, jak jsou a, chtějí-li jim čeští stavové na ně dáti písemnou odpověď, že ji budou rádi, aniž by se v ní něco rušilo, poslouchati. Bylo tedy rozhodnuto, že se mají odpovědi českých stavů Slezanům a Hornolužičanům přečísti - bylo již beztoho pozdě, skoro 7 hodin - což se také stalo.
Poté nejvyšší purkrabí odevzdal oběma stranám spisy a dal oznámiti, že je nutno hned prositi císaře za slyšení - měla se mu totiž dáti odpověď na jeho artikule; zároveň žádal, aby také Slezané a Lužičané jmenovali své zástupce. Vyslaní vzali spisy na vědomí - Slezané prohlásili, že béřou spis jen ad referendum [Viz č. 296.] - a protestovali proti tomu, že by jejich země měly býti poddány českým stavům, [Tímto způsobem líčí protokol (Platejsův) toto jednání Slezanů a Hornolužičanů s českými stavy; viz č. 217 k 6. a 7. květnu.] Slezští vyslaní poslali následujícího dne protest proti stanovisku českých stavů také císaři a tvrdili, že jim není známo, že by knížata a stavové slezští byli koruně České a králi "tam obedientiae et subiectionis quam fidelitatis iuramentis et homagiis zuegetan", žádali také, aby císař dal jejich protest registrovati. [Viz č. 310 ze dne 8. května.]
Vyslaní spokojili se prozatím s těmito protesty a neodmítli součinnosti s českými stavy při dalších společných krocích, slíbivše, že vyšlou společně s českými stavy své deputace k zmíněné audienci k císaři.
Tento postup jednání stavů českých s vyslanými ze Slezska a Lužic nezůstal bez ohlasu ve zprávách současných. Vidělo se v něm vítězství smířlivého stanoviska moravského, aby spor o volbu a korunování byl odložen, a Matyáš ode všech inkorporovaných zemí přijat za krále a pána. Uvedu doklady domácí i cizí. Tak poslové kutnohorští ve své zprávě purkmistru a radě města Kutné Hory ze dne 8. května oznamují, že spor pánů Slezáků se stavy českými o volení krále českého, jímž se příčina k prodloužení sněmu a koronací krále Matyáše dávati chtěla, prostředkováním pánů Moravanů urovnán, takže páni Slezáci k tomu povolili, aby spor ten byl odložen až do budoucího sněmu po koronací. [Viz č. 309.] Nuncius u císařského dvora biskup Sarzanský píše 9. května do Říma, že v sobotu, t. j. 7. května, byl mezi Slezany a Čechy velký spor o účast volby krále a trval až do večera, a že konečně Moravané Slezany přiměli, aby učinili totéž, co oni, totiž aby věc odložili na jindy. [Viz č. 323.] Nuncius u královského dvora biskup Melfský v depeši z téhož dne také praví, že přičiněním Moravanů se Slezané s ostatními shodli, aby se věc odložila, čímž se uspíší korunování. [Viz č. 325.]
Zprávy ty, kterých je ještě více, dobře vystihují, že Žerotín dosáhl svého cíle, spojení Čech a Moravy, Slezska i Lužic pod vládou krále Matyáše bylo zabezpečeno, a nebylo už obav, že císař Rudolf vzájemných sporů zemí o volbu a korunování užije, aby se udržel ve vládě alespoň ještě na čas a zdržel nastolení Matyášovo. Odklad korunování sice nastal - zavinilo to především, že vlivem Slezanů všechny země musily žádati Rudolfa za sproštění přísahy - ale bylo to jen krátce, od svátku Nanebevstoupení Páně do Letnic. Jinak bylo nyní jasno, že Rudolfova úloha je dohrána, a že Matyášovi od druhých zemí už nehrozí nebezpečenství.
To si musíme dobře uvědomiti, abychom rozuměli obratu, který nyní nastal v politice moravských vyslaných vůči stavům českým. Z dřívějších prostředkovatelů mezi stavy českými a posly ze Slezska a Lužic stali se rázem vůdcové oposice proti českým stavům ve snahách vtělených zemí po samostatnějším postavení proti ústředním úřadům v Praze. Nyní již nešlo o volbu a korunování krále, nýbrž o bolesti všem zemím inkorporovaným společné, totiž o zasahování správních, soudních i finančních úřadů pražských do jejich správy, soudnictví a financí.
Pokud jde o správu politickou, nesly země vtělené těžce, že Čechové nejen mohou, ale v některých zemích mají vyhrazeno zastávati nejvyšší úřady zemské, kdežto ústřední úřady v Praze byly až na výjimky osazovány českými stavy. Mimo to pokládali za křivdu, že česká kancelář v Praze jednak patenty, dekrety, mandáty a listy posílacími jednak citováním osob do Prahy zasahovala do správy všech zemí, a to mnohdy proti právům a zvyklostem zemským. V čele české kanceláře byl vždy člen české obce stavovské, který nejen králi, nýbrž i jí byl vázán přísahou, čímž byly druhé země vydány vlivu českých stavů, zejména při velkém vzrůstu moci kancléřovy v druhé polovině XVII. věku.
V soudnictví nesly země vtělené nejtíže, že česká kancelář si osobovala právo zasahovati do pravomoci soudů v jednotlivých zemích, a to buď přijímajíc a vyřizujíc žaloby stran a tím obcházejíc kompetenci příslušných soudů anebo zastavujíc svými "litterae inhibitoriales" právoplatné provedení jejich rozsudků a je znemožňujíc též amnestiemi lid odsouzených a rušíc chod procesů při žalobách dlužníků udělováním moratorií; také působilo rušivě volání obyvatelů jiných zemí k odpovídání na českou kancelář, která rozhodovala ve věcech příslušejících jiným soudům. Také se soudem appellačním, určeným pro všechny země koruny České, nebyly inkorporované země spokojeny pro jeho složení, neboť radami tohoto soudu mohli býti zase jen čeští stavové. Proto chtěli buď své zastoupení v radě soudu anebo jako Slezané vlastní appellační soud ve své zemi.
Také proti komoře české byly z druhých zemí stížnosti, protože komora česká v době habsburské, jak již Gindely správně vystihl, začala se vyvíjeti v úřad jakéhosi finančního ministerstva všech zemí koruny České a zasahovala tudíž také do finančních věcí zemí vtělených, omezujíc tak činnost jejich finančních ústředí. [Ant. Gindely, ve svém díle Rudolf II. u. seine Zeit velmi určitě precisoval stanoviska jednotlivých zemí koruny České na začátku XVII. století a jejich snahy 1611. Srovn. zejména II. díl, IV. kap., odst. II., st. 258 - 279. Je to tu jasněji formulováno než ve studii Jos. Konopky, Separační snahy Moravanů na generálním sněmu 1611, v Časopisu Mat. mor. XXXVIII, která ovšem užívá mnohem bohatšího archivního materiálu, který měl autor v zemském archivu v Praze k disposici.]
Nejtíže ze všeho nesly tyto země zasahování české kanceláře, které se nedělo vždy formou bezvadnou. Takové zásahy cítili na sobě stavové volaní do Prahy z Moravy, Slezska a Lužic jakožto osobní křivdu a mnohdy jakožto osobní urážku, a proti kanceláři byly vznášeny v jejich stížných spisech, které zahájili vyslaní moravští, obžaloby nejtěžší. Moravané se postavili právě proti kanceláři velmi bojovně, a jejich odpor proti ní byl ještě stupňován nepřátelstvím Žerotínovým k českému kancléři Zdeňkovi z Lobkovic, vůdci nesmiřitelné strany katolické. Již nyní proskakují zprávy, že úmyslem Žerotínovým je odstranit kancléře Lobkovice, proti němuž prý podniká vše zlé, jak jen může. [Viz zprávu nuncia biskupa Sarzanského ze dne 9. května do Říma, č. 322.]
Z listu vévody Lehnického ze dne 14. května vidíme, že v tuto chvíli ne Slezané u Moravanů, ale Moravané u Slezanů se domáhali pomoci a spojenectví proti českým stavům. Vévoda Lehnický píše Karlovi z Münsterberka, že vyslaní moravští odevzdali svá gravamina.
Byvše smlouvou libeňskou 1608 odloučeni od české správy, Moravané již tehdy si vymínili, až zase spojení obou zemí nastane, že se odstraní všechny zlořády a přehmaty ústředních úřadů pražských. Moravané si od té doby zvykli na samostatné řízení svých věcí - byl to zase Žerotín - a není divu, že v této rozhodné chvíli první formulovali své požadavky.
Již 9. února máme zprávy, že Moravané předloží několik artikulů, jednalo se totiž o stavovské požadavky králi Matyášovi [Viz vídeňská diaria, č. 308 a 313.] - a 10. února již své artikule četli na sněmu. [Viz č. 334. Na tergu kutnohorské kopie je výslovně poznamenáno: "Artykulové od pánů Moravanů na generálním sněmu přednesení 10. Maii anno etc. 1611." Také nuncius biskup Melfský píše, že Moravané podali v úterý 10. května své artikule; viz č. 398. Srovn. o těchto artikulích Fr. Kameníček, Zemské sněmy a sjezdy moravské II., v Brně 1902, st. 476 - 480, srovn. též Konopka l. c. st. 257 - 267.]
Moravané žádali především, aby byla jejich privilegia stvrzena novým majestátem, a vytasili se dále s požadavky shodujícími se s všeobecnými tendencemi druhých českých zemí. Pokud jde o správu, byly namířeny především proti české kanceláři, kterou chtěli míti budoucně vždy při dvoře a tím ji zbaviti jejího českého stavovského charakteru. V budoucnosti nechtěli trpěti neoprávněné zasahování kanceláře do řízení věcí moravských. Nechtěli, aby z ní vycházely do Moravy listy otevřené, mandáty a glejty bez vědomí a povolení hejtmana zemského, po případě stavů markrabství Moravského nebo soudu zemského, kdyby zasedal. Nechtěli, aby se dávala poručení dekrety a recessy, nýbrž jako dříve psaními královskými. Aby si zabezpečili trvale vliv v kanceláři, žádali, aby kancléř byl přísahou zavázán nejen králi a vší obci království Českého, nýbrž také králi jakožto markraběti moravskému a všem stavům markrabství Moravského. Vedle něho chtěli, aby byl místokancléřem Moravan anebo jiný muž povědomý práv a zřízení markrabství Moravského, avšak ne takový, jehož by si kancléř sám zvolil, nýbrž který by se zemi líbil a jí se mohl hoditi.
Hledě k soudnictví, měl býti po jejich přání reorganisován soud nad appellacími v Praze přibráním Moravanů do rady tohoto soudu, kteří by vyřizovali appellace moravských městských soudů. Tito Moravané měli míti vysvědčení od hejtmana zemského a nejvyšších úředníků a soudců zemských. Pokud jde o jiné soudy vůbec, mělo přestati jakékoli obesílání obyvatel moravských k soudům českým a jakékoli rušení činnosti moravských soudů českou kanceláří zasahováním do při, přijímáním žalob, zastavováním rozsudků, udílením amnestií a moratorií a pod. Komise ve věcech náležejících k moravskému soudu zemskému, nemají vycházeti z kanceláře české; kdyby v jakékoli rozepři bylo komise zapotřebí, má býti jen na Moravě, a komisaři mají býti Moravané.
Hledě k financím zemským, měla se uplatniti zásada, že moravskými berněmi nemá vládnouti ani komora česká ani komora dvorská, nýbrž stavové moravští nebo, komu by je stavové svěřili.
Tyto artikule mají mnohé obdoby s požadavky slezskými i lužickými, sestavenými později, a jsou z nejdůležitějších, které si moravští vyslaní podali. Vedle nich je arci ještě mnoho jiného, jak již počet 49 článků ukazuje; jsou mezi nimi články o pořadí při sedání úředníků moravských s úředníky českými, o povolávání Moravanů v Čechách usedlých na české úřady, o inkolátu, kupování statků atd., jež zde nelze všechny uváděti. Mohu jen odkázati na text uveřejněný o č. 334 anebo na výtah jemu předeslaný.
Spisy slezských a hornolužických vyslaných stavům českým ze dne 11. dubna byly jiné povahy než spis s požadavky moravskými ze dne předcházejícího, které byly již přesně redigovány. Spis slezský nepodával ještě souboru slezských požadavků a stížností, které byly podány teprve o tři dny později, nýbrž formuloval stanovisko slezských vyslaných k návrhu postulátů, které čeští stavové mají předložiti ještě před korunováním králi Matyášovi. [Viz č. 313.] Slezané schvalují článek o potvrzení privilegií, při němž jde také o potvrzení konfederace česko-slezské z 1609, užívají článku o znovuobsazení nejvyšších úřadů v Čechách k žádosti, aby k nim byli připuštěni také Slezané, schvalují článek o defensi, pro niž král má svolati zástupce všech zemí, kteří by také jednali o konfederaci s Uhry a Rakušany, činí výhrady ve věci tureckých pomocí, žádají opisy dědičných úmluv česko-kurfirstských a mluví o sproštění Slezanů povinnosti k císaři. To je hlavní obsah tohoto spisu. [Viz č. 344.]
Podobně žádají vyslaní hornolužičtí ve svém spise schválení privilegií, dosazování na úřady v Čechách, propuštění z povinnosti k císaři, svolání schůze zástupců zemí, na níž by se ujednala vzájemná defense zemí a konfederace s Uhrami a s Rakušany, a činí si nárok, že jim bude oznámeno, až se budou obnovovati dědičné úmluvy se světskými kurfirsty. Až se bude znovu osazovati česká kancelář, appellace a komora, doufají, že bude vyhověno žádostem a stížnostem hornolužických stavů, které vyslaní přednesou. Vedle několika podružnějších věcí žádají též, aby byli přijati do konfederace česko-slezské z r. 1609, a aby jim byl dán majestát na náboženství. [Viz č. 343 ze dne 11. května.]
Tedy ani vyslaní hornolužičtí neměli ještě své požadavky a svá gravamina formulovány 11. května. Ve spisu Dolnolužičanů podaném den před tím jsme viděli, že jde především o opožděný projev souhlasu s protestem Slezanů a Hornolužičanů proti preterování při designaci nového krále. Vyslaní dolnolužičtí mluví ve spisu též o artikulích císařových, naléhajíce, aby jeho autorita byla šetřena, a žádají všeobecně, aby země jejich byla chráněna všech nepřístojností, a privilegia jejich ve věcech náboženských i politických byla šetřena a potvrzena. [Viz č. 335 ze dne 10. května.]
Tedy jedině moravští vyslaní byli s redakcí svých požadavků a stížností v těchto dnech hotovi, a jejich spis se mohl státi předlohou pro vyslané druhých inkorporovaných zemí. Je to jistě duch Žerotínův, který jako dříve ve sporu o volbu krále, tak i nyní, když šlo o úpravu poměru zemí vtělených ke království Českému, určoval ráz a směr politických akcí těchto zemí.
Jistě nelze pochybovati o značném vlivu Žerotínově na vývoj poměrů, kdy se začalo usilovně pracovati o problému nového vzájemného poměru jednotlivých stavovských organismů na podkladě vzájemných konfederací, nelze však ve všem připustiti, že program jeho byl jasně promyšlen. Již Gindely mu správně vytýkal, že jeho snaha posunout českou kancelář ke dvoru a učiniti z ní tak úřad dvorský nebyla na prospěch stavovskému státu. Prozíravý duch byl by ji podle mínění Gindelova spíše připnul k sněmům generálním. [Viz Gindely, l. c., II., st. 271.]
Kancelář byla duší správy, byla střediskem státu, a šlo-li tehdejším stavům vážně o nápravu správy, o níž se v jejich projevech mluvilo, a šlo-li jim o mocenskou organisaci stavovství, nebylo prozíravé, tuto kancelář vydávati do rukou krále, který se podle tehdejších politických tendencí musil sraziti se stavy a postaviti se proti mohutnění jejich moci. Stavové směřovali stále jen ke konfederacím jednotlivých stavovských celků a k vzájemnému pojištění v případném boji proti jejich svobodám, zejména svobodě náboženské, ale propásli nyní příležitost učiniti ze stavovských konfederací něco více než jen volný spolek stavovských státečků, jakými vlastně byly stavovské obce jednotlivých zemí, omezované ovšem mocí královskou. Jen stavovský spolkový stát se silným a dobře organisovaným ústředím měl možnost čeliti krisím, které stavovství očekávaly. Takovým ústředím mohla býti právě kancelář, a jistě bylo politickou chybou stavěti se s takovou vervou proti ní a chtíti ji vymaniti z vlivu českých stavů. Čeští stavové nebyli vinni neoprávněným zasahováním kanceláře české do druhých zemí, nýbrž panovník, který chtěl kanceláře užíti k utužení a soustředění královské moci. Byla to nepolitická řevnivost provincialů, která v této osudové chvíli zkazila možnost budoucího vývoje.
Nedovedli-li stavové vtělených zemí utvořiti nic nového, co by nahradilo českou kancelář a její ústřední postavení ve správě zemí koruny České, neměli se proto nepřátelsky stavěti proti tomuto středisku, že bylo ve vlivu českých stavů. Útok vtělených zemí proti supremacii království Českého a jeho stavů byl sice vysvětlitelný s hlediska zemských separatismů, ale vynikal neobyčejnou krátkozrakostí v době, kdy už všude vystupovaly předzvěsti blížící se srážky mezi katolickou a protestantskou Evropou.
Ani s hlediska státoprávního nedá se tento útok omluviti. Poměr Čech k druhým zemím koruny České byl poměrem země vládnoucí, v níž sídlila dynastie, k zemím později získaným, a to získaným především mocí, která byla rozhodujícím činitelem i při všech připojovacích smlouvách. Symbolicky byl tento poměr vyjádřen poměrem hlavy k údům. Mluví-li tudíž stížné spisy vtělených zemí této koruny o rovnocennosti druhých zemí s Čechami, nejsou v souhlase s historickým vývojem a neuznávají privilegovaného postavení daného tímto historickým vývojem. Nelze se jim diviti, že v době po veliké duševní revoluci XVI. století jsou ovládány jiným duchem, hovícím spíše modernějším názorům, nelze však také přehlédnouti, že argumentace jejich spisů operuje důvody neostýchajícími se ani zkrucovati historická fakta.
Také nelze českým stavům vytýkati, že nechtěli opustiti své privilegované místo dobrovolně; sotva by se našla v dějinách evropského stavovství podobná velkodušnost jinde. Není tedy divu, že spor stavů českých se stavy zemí inkorporovaných veden byl způsobem, který s dnešního hlediska nelze pokládati za politicky zralý. Větší ústupnost v době pro stavovství tak kritické by byla tehdy politice českých stavů více na prospěch.
Čeští stavové měli přece tehdy možnost hned se dohodnouti s vyslanými druhých zemí, tak aby každá země měla v české kanceláři svého vicekancléře a své sekretáře. Tito úředníci by jakožto sekce vyřizovali zemské věci za vedení kancléřova, který by řídil celou kancelář a svým podpisem odpovídal za všechny kusy z kanceláře vyšlé. Takto se mohla zachovati jednota ústředního správního úřadu, a mohlo se zároveň vyhověti požadavkům zemí. Bylo by se lépe čelilo odstředivým snahám Slezska po vlastní kanceláři, neboť zejména Morava, dostávši hned tuto výhodu, byla by se dala získati k podpoře Čechů proti plánům slezským, směřujícím k naprostému odtržení od České koruny. Také při jmenování úředníků do ústředních míst pražských mohli čeští stavové vyjíti více vstříc požadavkům zemí inkorporovaných, zejména v radě appellačního soudu a v radě české komory a neměli se zatvrzovati proti spravedlivému požadavku na př. obou Lužic, aby místa zemských fojtů mohla býti obsazována domácími stavy.
Stavové také opominuli zříditi si tehdy stálé stavovské komise nebo výbory všech zemí koruny České, které mohly býti v Praze a mohly dosáhnouti značného vlivu na kancelář. Spojení kanceláře s nimi by se bylo více doporučovalo než její spojení s těžkopádnými generálními sněmy, jak mínil Gindely.
Není mým úmyslem dávati snad stavům českým post festům rady nebo je zahrnovati výtkami, chci jen těmito řádkami ukázati, že východisko dalšího vývoje stavovských organismů České koruny tu bylo, a že roku 1611 byla poslední příležitost před bělohorskou katastrofou takovou nebo podobnou cestu nastoupiti. Že stavové zemí koruny České si nechali tuto příležitost ujít a že naopak skončili svá vzájemná vyjednávání naprostým nezdarem a odkladem a naplnili svá srdce vzájemnou nedůvěrou, nelze připisovati snad jejich politické neschopnosti nebo charakterové méněcennosti, nýbrž politické nevyspělosti doby, v níž žili. Pozdější doba snadno vidí chyby učiněné v minulosti, která ještě tápala v pološeru, za jakého se začaly rýsovati první kontury moderní správy státní. Každému bylo tehdy vrcholem politické moudrosti, když se mohl orientovati ve své užší zemské stavovské obci; hleděti přes její hranice bylo už výhradou duchů nejvyspělejších. Pro zájmy svazu několika zemských stavovských obcí měl málokdo pochopení. Jen bezprostřední nebezpečenství, všechny ohrožující, mohlo míti zdárný vliv na zpevnění a vývoj stavovských spolků a přeměnu jejich v stabilnější organismus, ale roku 1611 po likvidaci pasovského vojska, když vyslaní zemí vtělených vyjednávali s českými stavy, blízkého nebezpečenství viděti nebylo.