Jednání a spisy vyměněné zejména mezi vyslanými slezskými a lužickými s jedné a Čechy s druhé strany, jejich repliky a dupliky vymílající často do únavy hluché zrní historicko-právních argumentů, jsou četbou mnohdy trapnou.

Není zde místa uváděti podrobně jejich obsah, vytknu jen hlavní body spisů a upozorním na důležitější momenty celého tohoto papírového zápolení.

Již 13. května odpověděli stavové čeští na spisy vyslaných moravských, slezských a lužických, předložené jim dne 10. a 11. května.

Podle povahy těchto spisů byly i české odpovědi rozličné.

Vyslaným moravským bylo třeba odpověděti na určité, přesně specifikované požadavky a stížnosti. Odpověď českých stavů byla dílem odkládavá a odmítavá, dílem kladná, hlavně kde šlo o zřejmé zlořády a zásahy, protivící se moravskému zemskému zřízení [Viz č. 360; srovn. též Konopka, l. c. st. 362.].

Jak se samo sebou rozumí, projeven byl souhlas se žádostí, aby privilegia atd. byla potvrzena, a každá země při svých privilegiích, svobodách atd. zůstavena, a chráněna, a aby byli Moravané ponecháni při artikulích, o něž se snesli s králem Matyášem, pokud by nebyly na ublížení svobod království Českého.

Hledě k požadavkům o reorganisaci správy, byla odpověď odmítavá na žádost, aby nejvyšší kancléř zůstával při dvoře a aby byl vázán přísahou též stavům markrabství Moravského, zároveň zamítnut projekt jmenování moravského vicekancléře na návrh moravských stavů. Toto právo jmenovati úředníky kanceláře, tedy i vicekancléře, mělo zůstati nejvyššímu kancléři království Českého. Odesílání z kanceláře do Moravy listů otevřených, mandátů a jiných písemností odkázáno na úmluvu, kterou král v té věci učiní s moravskými stavy. Stížnost na expedici rozkazů z české kanceláře proti moravskému zemskému zřízení, právům a svobodám musí se prý přednésti králi; neporučí-li nic, nemá to nikdo činiti. Obojí tyto články týkaly se věcí jak správních tak soudních. S požadavky zřejmě oprávněnými, aby obyvatelé moravští, obeslaní do Prahy, nebyli v Praze déle dvou neděl zdržováni, aby psaní z kanceláře posílaná byla psána formou šetrnou, aby Moravané obeslaní na kancelář mohli míti své poradce a obhájce, arci projeven souhlas.

Pokud šlo o soudnictví, byly odpovědi různé. Dosazování moravských radů do soudu nad appellacími ponecháno na vůli králově jakožto regale; rovněž tak povolávání lidí poddaných do Prahy a udílení amnestií lidem trestaným a moratorií dlužníkům. Obesílání Moravanů k soudům českým odkázáno vyhýbavě na zřízení zemské - české. Schváleno ovšem, aby se kancelář neujímala stran, "kteréž před právem markrabství Moravského činiti mají", aby z kanceláře nevycházely zapovědí proti rozsudkům soudů městských, potvrzeným neb napraveným soudem appellačním, aby z kanceláře nebylo zasahováno do pravomoci soudů měst moravských, a aby z kanceláře nevycházely komise ve věcech zemského soudu moravského, nýbrž aby byly na Moravě a z Moravanů.

Hledě k dosazování Moravanů na úřady v Čechách bylo uznáno, že rodičové markrabství Moravského mohou býti bráni na úřady vyšší, též do soudu zemského, dvorského, komorního i jiných, pokud by byli v království Českém osedlí. To se týkalo jak úřadů správních tak soudních.

Požadavky hledící k věcem komorním byly zamítnuty odkazem, že jde o věc královu, při jehož vůli se to zůstavuje.

Vyřízení artikulu o pořadí při sedání úředníků a soudců zemských království Českého a markrabství Moravského odloženo, až král učiní porovnání mezi nejvyššími "oficíry" dvorskými a nejvyššími úředníky a soudci zemskými království Českého atd.

Z několika odpovědí na artikule moravské jsou patrný rozpaky, jichž zdrojem byla jednak snaha nedrážditi zbytečně vyslaných ve věcech, o nichž dosud nelze říci rozhodné slovo, jednak nedostatečná právnická příprava. Čeští stavové asi nečekali, že Moravané přijdou s takovou sérií požadavků dobře promyšlených.

Odpověď vyslaným slezským byla jiného rázu, poněvadž spis slezský ze dne 11. května, na nějž se odpovídalo, nebyl ještě podrobnou listou slezských požadavků a gravamin [Viz č. 361 ze dne 13. května.] Čeští stavové děkují za slezské dobré zdání a těší se, že Slezané jsou stejného názoru s Čechy, pokud jde o potvrzení privilegií a doufají, že je král, jemuž se i unie česko-slezská předloží, potvrdí. Pokud jde o znovuobsazení míst nejvyšších úředníků zemských, přísedících soudu zemského a komorního a též jiných rad, vyslovují čeští stavové naději, že Slezané nebudou chtíti něco, co je na újmu zemskému zřízení a svobodám království Českého, v nichž je výslovně ustanoveno, že zemské úřady a zemský soud mají býti obsazovány jen Čechy. Tedy požadavek slezského zastoupení v nejvyšších úřadech v Praze odmítají naprosto. Dále už je obsah spisu bezvýznamný, týká se defense, tureckých pomocí a dědičných úmluv se světskými kurfirsty. Otázka poměru vedlejších zemí ke koruně České se odkládá.

Odpověď českých stavů vyslaným dolnolužickým [Viz č. 362 ze dne 13. května.] nenamáhá se uváděním důvodů, béře spis jejich na vědomí a nechtějíc se pouštěti do debaty, odkazuje je na odpověď Slezanům a Hornolužičanům [Podanou již 6. května; viz č. 288 a 289.] s projevem naděje, že král dolnolužická privilegia potvrdí.

Odpovědi českých stavů, datované 13. května, byly teprve 14. května čteny ve sněmu vyslaným jednotlivých zemí, kteří ze svých pokojů, kde čekali, byli voláni do sněmovního shromáždění. Nejprve posláno pro vyslané moravské a jim přečtena odpověď s omluvou, že bylo málo času na uvažování těch věcí a že se tedy vyslaným moravským, kdyby se na něčem pozastavovali, dá vysvětlení, že se nic zlým úmyslem nestalo, a že čeští stavové jsou ochotni vším dobrým přátelstvím pánům Moravanům sloužiti. [Viz o tomto jednání obšírnou zprávu poslů kutnohorských na sněmu ze dne 14. května, č. 367.] Poté odpověděl za své společníky Karel st. ze Žerotína a hned ukazoval, že v několika málo bodech se s odpovědí nesrovnávají, ale že chtějí hledati prostředky, aby to všecko "na dobré míře postaveno a srovnáno býti mohlo". Zároveň žádal, aby se jim dala odpověď českých stavů a opisy spisů, jichž se stavové čeští ve své odpovědi dovolávají, čemuž arci vyhověno.

Poté povoláni Slezané a Lužičané, a odpovědi jim přečteny.

Když už odpověď na požadavky a stížnosti moravské ze dne 10. května byla dána, přišli teprve vyslaní druhých zemí se svými články, pracně redigovanými, kterým se tehdy dával název gravamina. Právě 14. května, když byla Moravanům na jejich artikule přečtena odpověď, podali vyslaní slezští, horno- i dolnolužičtí spisy se svými požadavky a stížnostmi; Slezané podali ještě jiné spisy. [Viz (Platejsův) protokol o č. 217, st. 252 a zprávu poslů kutnohorských ze dne 14. května o č. 367.]

Bylo již v sobotu pozdě a proto odloženo čtení těchto spisů na pondělí 16. května, v kterýžto den byly čteny v plenu sněmovního shromáždění za přítomnosti zástupců všech zemí koruny České. [Viz (Platejsův) protokol o č. 217.]

Slezský spis, který měl 41 artikulů, pronášel nejprve všeobecné požadavky, aby se král ještě před korunováním zavázal reversem, že potvrdí slezská privilegia a svobody a unii česko-slezskou a že vyřídí stížnosti země týkající se plavby lodí, polských hranic, polských vpádů atd. i stížnosti každého stavu. Zároveň žádal, aby se anulovaly všechny rozkazy, inhibice a privilegia, které byly vydány proti privilegiím a zvykům země, a aby všechny dluhy císařovy ve Slezsku převzal král jakožto jeho následník. Požadavky speciální týkaly se jak správy tak soudnictví a věcí finančních. Hledě k správě země byla to zase především česká kancelář, která se jako ve spisu moravském těšila pozornosti. Příčinu špatné správy, z níž plyne snaha po zlepšení "regimentu", vidí slezský spis především v tom, že skoro všechny nepatrné věci jsou tahány před nejvyšší úředníky království Českého, kteří je pro neznalost německé řeči a slezských práv nemohou vyřizovati. Proto je zapotřebí, aby k slezským a lužickým expedicím byli ustanoveni němečtí dvorští radové, vicekancléř a sekretáři, podle jejichž dobrého zdání by mohly býti činěny králem resoluce.

Tito úředníci mají býti podle své kvalifikace navrhováni slezskými knížaty a stavy vedle lužických stavů; mají býti obeznámeni s věcmi jejich zemí. Podle těchto návrhů je má král dosazovati a ukládati jim slezské a lužické expedice. Mají míti "respekt" k zemi a mají přísahati jak králi tak zemi. Kdyby proti nim byly stížnosti, a kdyby země žádaly za jejich odstranění a navrhly na jejich místo jiné osoby, má se tak státi. Kancelář nemá nikomu, kdo se na ni obrací, ovšem ve věcech právních, "in prima instantia", aniž by si přinesl dovolení své vrchnosti a úřadu, nic přijímati ani rozkazy, inhibice a dekrety dávati a komise nařizovati. Také nemá nikomu dávati průvodních listů bez předcházející zprávy vrchnosti. Všechny evokace ze země, ať jsou pod jakýmkoli praetextem, se mají zastaviti. Vůbec mají všechny nepřístojnosti kanceláře přestati, aí jde o zdržování lidí kanceláří, nemírné taxy, přijímání lidí, které se má díti bez rozdílu náboženství, přijímání a amnestování zločinců, moratoria dlužníkům na úkor správného procesu, represalie nebo vydávání stranám opisů akt o úředním jednání.

Také ve správě země vyžaduje spis nápravu v několika bodech. Protože se vyskytly případy neposlušnosti a nedostatku vážnosti k nařízením nejvyššího zemského hejtmana, mají býti všichni stavové a také hejtmané v dědičných knížectvích (Svídnici, Opavě, Münsterberku) přidrženi k poslušnosti nejvyššího zemského hejtmana, nemají se opírati o některé dvorské pleticháře a působiti v zemi roztržky. Usnesení sjezdů knížat a stavů slezských mají býti více respektována a nejen všemi stavy, nýbrž i hejtmany v dědičných knížectvích ihned publikována; nad jejich prováděním se má přísně bdíti, a kdo by proti nim jednal, má býti potrestán a případně zbaven úřadu a hejtmanství. Usnesení sněmu českého ve věcech týkajících se Slezska nemá míti platnost bez svolení knížat a stavů slezských.

Pokud jde o soudnictví, pamatováno bylo již při požadavcích kanceláře se týkajících, aby její neoprávněné zasahování do slezského soudnictví přestalo. Dále se žádalo, aby se upustilo od protiprávních procesů spojených se zabíráním statků pokládaných komorou za uprázdněná léna. Věci komorní a justiční nemají býti konfundovány. Soud nad appellaci má se úplně reorganisovati. Byly proti němu stížnosti nejen hledě na nesprávné vyřizování věcí pro neznalost slezských privilegií a obyčejů, nýbrž i na nepořádky a nedbalost. Ačkoliv prý slezská knížata a stavové často žádali za nápravu, bylo to bezvýsledné. Pokládají tudíž za nejlepší prostředek proti těmto nesprávnostem, aby se německá appellace přenesla do Slezska, aby král sám na dobré zdání knížat a stavů slezských jmenoval presidenta, knížata a stavové sami rady tohoto soudu appellačního, který by mohl "in secunda instantia" s plnou mocí rozhodovati a ne teprve očekávati resoluci královu ode dvora. Ovšem proti rozsudkům nejvyššího knížecího soudu slezského ("ober- und fürstenrecht") jako dříve ani nyní nemá býti odvolání.

Pokud jde o finance, měli býti v české komoře [Spis praví sice "hofcammer", ale určitě tím myslí českou komoru, neboť nebylo možno vyžadovat přísahu Slezské zemi od úředníků dvorské komory. Také z odpovědi českých stavů je patrno, že jde o českou komoru; srovn. č. 427 § 19.] sekretáři, jimž jsou svěřovány slezské věci, navrhováni knížaty a stavy slezskými a přísahou vázáni také k zemi, právě tak jako úředníci projektované slezské sekce v české kanceláři. Zvýšení cel připuštěné v době turecké války a zřizování nových cel proti zemským privilegiím má býti nyní po skončení turecké války odstraněno. Ani králem ani stavy nemají býti zaváděna nová cla bez svolení knížat a stavů slezských. Také u slezské komory má platiti jako u české komory analogický způsob jmenování úředníků, t. j. president, radové a sekretáři mají býti navrhováni knížaty a stavy slezskými; také v ní mají býti odstraněny nedostatky. Poněvadž knížatům a stavům slezským působí veliké výdaje, že jejich vyslanci bývají dlouho zdržováni, mají se rychle odbývati.

Vedle těchto tří hlavních skupin požadavků, které také v moravském elaborátu byly zdůrazněny, má slezský spis ještě několik jiných. Týkají se jednak kupování statků, revidování karlštejnských privilegií, vedení války bez vědomí Slezanů, jmenování velitelů, ubytování vojska atd. jednak stížností stavů münsterberských a frankenštejnských proti tamnímu hejtmanu.

U srovnání se žádostmi a stížnostmi moravskými jdou slezští vyslaní dále, žádají vlastně úplnou samostatnost Slezska ve správě, soudnictví i ve financích a značný vliv ve vojenství a v politice zahraniční. Jejich žádosti hledě ke kanceláři byly jen prvým krokem, za nímž už byly patrný další. Mělo to býti vytvoření úplně samostatné kanceláře slezské a tudíž i osamostatnění celé politické správy slezské. Ukázaly to pozdější slezské ambice o "slezskou dvorskou kancelář". Zejména požadavek vlastních slezských dvorských radů je velmi výmluvný. O tolik šli Slezané dále než Moravané, že chtěli míti nejen samostatnou kancelář, nýbrž i vlastní slezskou dvorskou radu, kterou patrně měli vytvořiti tito radové zároveň s vicekancléřem slezským a snad i s nejvyššími slezskými úředníky soudními. Samostatnost soudnictví měla býti tak dovršena, že nejen appellační soud ve Vratislavi měl býti poslední instancí, ale že vůbec mělo býti znemožněno jakékoli odvolání ze Slezska ke dvoru, jak ukazuje odstavec týkající se appellačního soudu slezského i nejvyššího knížecího soudu slezského. Měla tedy zůstati pouhá personální unie mezi Slezskem a ostatními českými zeměmi. Byl to první veliký náběh k odtržení Slezska od České koruny. Morava nikdy se tak daleko neodvážila a také jistě ve vlastním zájmu nechtěla.

Spis vyslaných hornolužických byl o něco skromnější; byl to seznam stížností, hlavně na zlořády ve správě, soudnictví a financích, se žádostí za nápravu.

Ovšem na prvém místě uvedl též hornolužický spis požadavek, aby k německým expedicím všech úřadů, ať je to vicekancelariát a sekretariát v kanceláři české, ať je to komora česká nebo appellace, byli přibráni rození Slezané a Lužičané.

Pokud jde o správu země, žádali Hornolužičané jednak za odstranění všelijakých nedostatků v české kanceláři, jednak, aby se zrušilo usnesení českého sněmu z 1608, že úřad zemského fojta má býti osazen Čechy, doloživše tuto žádost historickými důvody o svobodné inkorporaci Horní Lužice. V české kanceláři žádali, aby expedice byla rychlejší, aby poslové hornolužičtí nebyli tam zdržováni, a taxy aby byly mírnější.

Hledě k soudnictví vytýkali, že kancelář zasahuje do řádného soudního řízení v Horní Lužici, hlavně ve věcech dlužních, doloživše to několika příklady. Žádali, aby přestaly neoprávněné represalie dlužníků, zbytečná volání ke dvoru osob úředních na pouhé údaje, odvádění pokut fisku na úkor věřitelů, špehování atd. Soudu appellačnímu vytýkali především, že pomalu vyřizuje akta a dále, že vydává rozsudky podle práva civilního, kanonického anebo jinak, kdežto Horní Lužice užívá práva saského, čímž se působí zmatky. Stěžovali si také na nemístné appellování od domácích soudů k císaři a na přehmaty s lenními statky při odúmrtech, což má přestati.

Pokud jde o finance, nespokojili se jen s žádostí reorganisace české komory přibráním německých úředníků, nýbrž ukazovali též na škody, které trpí země špatnou mincí, a navrhovali, aby se jednalo o novém mincovním řádu.

Mezi jiným Hornolužičané ještě žádali, aby se bez vědomí hornolužických stavů nedělo ani najímání ani ubytování vojenského lidu v zemi.

Dolnolužičtí ve svém spise nejdříve žalují na přehmaty děkana budyšínského a žádají, aby země byla opatřena majestátem na svobodu náboženství. Poté vyžadují nápravu při nakládání s rukojmími za císařovy dluhy.

Tak jako vyslaní hornolužičtí, žádají všeobecně, aby k německým expedicím při obsazování úřadů byli brány bez rozdílu náboženství kvalifikované osoby ze zemí inkorporovaných, které znají zemská práva těchto zemí. Jde jim o vicekancelariát a sekretariát v české kanceláři a místa v appellaci a komorách (!).

Hledě ke kanceláři také si stěžují na pomalé vyřizování, odklady, průtahy a nepořádky v taxách. Jako hornolužičtí vyslaní, žádají i Dolnolužičané, aby se úřad zemského fojta obsazoval domácími osobami. Tento fojt má míti právo, když je třeba, svolati jeden nebo dva sněmy, jako je zvykem v Horní Lužici.

Při soudnictví také chtějí, aby bylo odstraněno neoprávněné zasahování do soudního řízení a žádají, aby appellace všechno rychle vyřizovala.

Jako Hornolužičané, přejí si i vyslaní dolnolužičtí, aby byl odstraněn nepořádek v minci a aby nebylo kladeno vojsko do země bez vědomí zemí. Ani válka se nemá začínati bez svolení vtělených zemí.

Naléhají též na úpravu policejního řádu a mají své zvláštní požadavky hledě k braniborským hranicím. Přidávají "specialambtsgravamina", týkající se děkana budyšínského, instrukce pro zemského fojta, nápravy při placení daní a řízení exekučním, nesprávného vyřizování v pražských ústředních úřadech a žalob na úřední osoby.

Srovnáme-li stížnosti a žádosti tří severních přivtělených zemí koruny České, vidíme, že Slezsko jde nejdále, že chce správu, soudnictví i finance míti ve svých rukou a uplatniti se i v společných věcech zahraniční politiky a války, a že obojí Lužice žádá hlavně jen odstranění nepořádků a zastoupení v úřadech. Hledě ke kanceláři sdílejí Lužičané osud Slezska, hledě k appellačnímu soudu, nevyplývá z jejich spisů, co chtějí, bude-li míti Slezsko vlastní appellaci ve Vratislavi. Sotva však lze pochybovati, že by potom nepřevedli své appellační řízení z Prahy do slezské metropole.

Na vyřízení slezských gravamin záleželo mnohem více. V zápase českých stavů se Slezany a jeho rozhodnutí ležel také osud obou Lužic, které ve Slezsku měly svůj vzor.

Moravané, ač podali své požadavky a stížnosti první a byli druhými následováni a částečně napodobováni, neměli politických ambicí tak radikálních.

O požadavcích vyslaných zemí vtělených jednalo se v následujících dnech 17. a 18. května, jak o tom máme zprávu v několika současných pramenech [Viz na př. č. 417, 418, 419.], a teprve za tři dny po čtení gravamin slezských a lužických byla odpověď českých stavů hotova. Datum 19. května mají repliky českých stavů vyslaným slezským, horno- i dolnolužickým. Téhož dne Moravané odpovídali českým stavům na jejich spis ze dne 13. května, čtený ve sněmu 14. května. Vyslaní moravští povoláni ve čtvrtek dne 19. května do sněmu a pronesli ústy Karla st. ze Žerotína uhlazenou formou své mínění o spise českých stavů. Prý čeští stavové smyslu jejich požadavků ve všem nerozuměli a někde jejich smysl jinak vyložili. Vytýkali, že se čeští stavové dovolávají krále a tím od sebe vyslané moravské oddělují, že dále ukazují na zřízení zemské, staré obyčeje a regalie, kdežto oni v ně sahati nemíní, a konečně, že ta odpověď je příliš krátká a zatmělá, a že tedy žádají za vysvětlení.

Poté čten spis českých stavů a bod za bodem replika vyslaných moravských. Replika moravská kvitovala spokojeně takové body, při nichž čeští stavové vyšli přáním moravským vstříc, u mnoha bodů nepokládala odpověď za dosti jasnou a žádala za vysvětlení, u jiných bodů setrvala přes odmítnutí české na původním požadavku moravském.

Pokud jde o českou kancelář, setrvala replika na požadavku, aby nejvyšší kancléř byl přítomen u královského dvora, ale upouštěla od přísahy, kterou by měl nejvyšší kancléř býti povinen také stavům markrabství Moravského. Vicekancléřem podle repliky by nemusil býti Moravan jimi volený, nýbrž Čech, "který by se jim líbil." Také opakovali důležitou žádost, aby z kanceláře nevycházelo nic na ublížení zřízení zemského markrabství Moravského, a znovu uváděli některé body, týkající se nápravy, při nichž nebyli s odpovědí spokojeni.

V soudnictví replika zejména znovu naléhala, aby do soudu appellačního byli dosazováni Moravané, a žádala za vysvětlení bodů neurčitých. Důrazně žádali vyslaní moravští v tomto spise za neprodlenou úpravu pořádku při společném sedání českých a moravských úředníků.

Vypočítávati všechny námitky a požadavky této repliky není zapotřebí, neboť prozatím byl celý její obsah posunut do pozadí návrhem, který učinili moravští vyslaní sami, aby "pro spokojení této věci déleji spisy tato věc jednána nebyla, aby jistí komisaři z prostředku pánův stavův království Českého voleni byli, kteří by pro zachování času věci ty srovnali, tak aby svornost a láska z toho pojíti mohla." Smlouva, která se o tom ujedná, má býti stvrzena zemskou pečetí českou i moravskou i pečetí královskou.

Na moravské přání čeští stavové přistoupili a zvolili komisi, které by se celá věc svěřila. Jen pořad při sedání úředníků stal se ještě předmětem debaty na sněmu mezi českými stavy a Žerotínem, který se dovolával dřívějšího, od předků dochovaného způsobu. [O této replice moravské viz hlavně č. 425, zprávu to kutnohorských poslů ze dne 19. května, do níž text repliky převzat; tam jsou též jména členů zmíněné komise.]

Po vyřízení moravské repliky na odpověď českých stavů, při němž je patrná snaha po mírné dohodě, došlo na Slezany a Lužičany, jimž čtena teprve odpověď na jejich gravamina a jiné spisy podané. Po přečtení odpovědi Slezané a Lužičané spisy přijali, aby je svým principálům odeslali k odpovědi; poznamenali při tom trpce, že se nadali, že jejich stížnostem bude vyhověno. [Viz č. 425, zprávu to kutnohorských poslů ze dne 19. května.]

Hned úvod k odpovědi českých stavů na jednotlivé slezské požadavky a stížnosti byl dosti odmítavý. Čeští stavové po přečtení gravamin prý vidí, že se nedotýkají jen nejvyšších úředníků zemských, české kanceláře, rad nad appellací, dvorské, české i slezské komory a některých královských úředníků ve Slezsku, nýbrž i krále a zájmů a regalií České koruny. Proto prý pokládají čeští stavové za neodpovědné ba za nemožné, aby se v tak krátkém čase a ve spěchu definitivně vyjádřili o tak důležitých a pro celé království velmi závažných věcech. Aby však slezské vyslané nezdržovali, odpovídají zatím přece.

Již v tomto úvodu je patrno, že čeští stavové dobře postihli, jak jsou slezské požadavky nebezpečné i koruně; podle toho byla česká odpověď opatrná, odkládavá a částečně odmítavá.

První body, týkající se králova reversu že potvrdí privilegia a odstraní stížnosti země, odkázaly na krále. V dalších se také často dovolávali rozhodnutí králova.

Nejdůležitější požadavky týkaly se české kanceláře. Aby k slezským a lužickým expedicím v kanceláři byli jmenováni vicekancléř a sekretáři, pokládají čeští stavové za odůvodněné. Naprosto však odmítají jmenování německých radů. Dosazování vicekancléře a sekretářů vyhrazují nejvyššímu kancléři spolu s druhými nejvyššími úředníky zemskými.

Připomínají ve své odpovědi Slezanům, že v německé expedici české kanceláře nejsou jen věci slezské a lužické, nýbrž i věci týkající se knížat říšských a všech tří světských kurfirstů, kteří mají léna od České koruny - nemluvě o zástavách a lénech v Říši - dále věci chebského a loketského kraje a měst horních. Nemálo prý by si stěžovali, kdyby tato expedice byla obsazována jen ze Slezska a z Lužic.

Tato odpověď českých stavů ukazuje, že jim bylo jasno, kam by vedlo jmenování německých radů a dosazování vicekancléře a sekretářů podle návrhů slezských a lužických.

Jen v podružnějších bodech, usilujících o nápravu kanceláře a její expedice a zlořádů v ní panujících, byla odpověď českých stavů povolnější.

Také hlavnímu požadavku, týkajícímu se reorganisace appellačního soudnictví, vzepřeli se čeští stavové důrazně. Historicky odůvodňují, proč byla za Ferdinanda I. zřízena appellace pro městské věci v hlavním městě Praze, a proč ji nelze překládati do Slezska. Důvod udávají týž jako při německé expedici, že jde také o jiné věci, nejen slezské; tak o věci horno- a dolnolužické, moravské, taktéž měst pražských a jiných královských měst, též věcí z kraje chebského, loketského a tachovského a okolních horních měst. Těm všem prý by bylo za těžko a nepohodlno, kdyby byli odkázáni do Slezska a ne do královského hlavního města, kdyby ve svých právních případech hledali poučení.

Ani na žádost slezských vyslaných, aby se nikdo nesměl obraceti na českou kancelář bez povolení svých vrchností a úřadů, nedali čeští stavové uspokojivé odpovědi. Jsou prý případy, v kterých je utlačeným dovoleno, aby se obraceli o ochranu k panovníkovi, a také prý nelze tento zeměpanský reservát českému králi vzíti. Také, pokud jde o průvodní listy a evokace, nelze prý českému králi jakožto nejvyššímu vévodovi ve Slezsku takové právo odníti. Také prý právo přijímati a amnestovati lidi trestané je královským regálem, jehož král podle své vůle může užívati. Ani ve věci protiprávních procesů a zabírání statků komorou, pokládaných za uprázdněná léna, nedává spis českých stavů odpovědi určité, nýbrž odkazuje věc na krále. Pokud jde o odvolání z rozsudků nejvyššího knížecího soudu ve Slezsku, jistě prý to král nechá při resolucích již dříve učiněných, bude-li o to požádán.

Tento bod je téměř jediný, v němž byla českými stavy dána příznivá odpověď na důležité požadavky týkající se jurisdikce. Jako v bodech hledících k české kanceláři tak i v bodech hledících k soudnictví hájili čeští stavové nejen praerogativy Českého království, nýbrž i práv a moci panovníka sama, která měla býti slezskými nároky zmenšena, a z níž se Slezsko hledělo znenáhla vymaniti.

Pokud jde o věci finanční, byl tu především požadavek, aby v české komoře věci slezské byly svěřeny sekretářům navrhovaným slezskými knížaty a stavy, a aby byli vázáni přísahou k zemi. Odpověď českých stavů vyzněla velmi nepříznivě, ač končila, že se tato žádost musí dáti králi na uváženou; bylo by prý to zasahování do jeho pravomoci. Podobně odpověděno hledě k osazování slezské komory. Také body, týkající se cel připuštěných v době turecké války a zřizování nových cel, odloženy k dalšímu jednání krále a všech zemí.

Požadavkům vztahujícím se k vnitřní správě Slezska - hlavně k stížnostem na neposlušnost hejtmanů dědičných knížectví a na nedostatečnou autoritu usnesení sjezdů knížat a stavů slezských - vyšla odpověď česká alespoň tak vstříc, že uznala zapotřebí, aby se věci ty vyšetřily, a aby se zjednala náprava.

Hledě k přáním slezským při kupování statků - šlo hlavně o taxy - a při revidování karlštejnských privilegií dávala odpověď českých stavů naději na uspokojení Slezanů. Také stanovisko slezské při vedení války a jmenování velitelů uznali čeští stavové za správné.

Celkem je tedy odpověď českých stavů na slezská gravamina až na věci zřejmě oprávněné nebo bezvýznamné odmítavější než odpověď daná Moravanům na jejich požadavky [Text české odpovědi Slezanům ze dne 19. května viz o č. 427.].

Téhož dne 19. května dána odpověď také vyslaným horno- a dolnolužickým.

V odpovědi Hornolužičanům odmítají čeští stavové především požadavek týkající se dosazování úředníků a radů v appellaci a české komoře, které je pravomocí panujícího krále, jako osazování míst úřednických v české kanceláři a úřadech nejvyššímu kancléři podléhajících přísluší nejvyššímu kancléři. Při tom utěšují Hornolužičany, že německé expedice budou bez rozdílu náboženství tak osazovány, že stavové hornolužičtí nebudou pomíjeni a nebudou míti příčin k stížnostem.

Odmítavou odpověď dali také na žádost, aby zemskými fojty nemusili býti jen Čechové.

Pokud jde o stížnosti na neoprávněné zásahy české kanceláře a zlořády v ní panující, byly odpovědi českých stavů někde vyhýbavé a odmítavé, někde příznivé. O pomalém expedování, zdržování stran na kanceláři a taxách chtěla míti odpověď českých stavů podrobnější údaje nebo vyšetření věcí. Hledě k neoprávněnému zasahování kanceláře do hornolužického soudnictví byli čeští stavové ve své odpovědi povolnější. Odsuzují nemístné obtěžování kanceláře a panovníka při procesech dlužníků a slibují, až budou míti o tom zprávu české kanceláře, že se přičiní, aby byli všichni při svých statutech a řádných soudech ponecháváni, a nepokojní lidé odmítáni. Také hledě k represáliím ve věcech dlužních slibovali čeští stavové nápravu. Rovněž tak pokládali za nesprávné, aby úřední osoby na pouhé udání osob soukromých byly volány ke dvoru, a slibovali, že se to vyšetří. Také žaloby na pokuty a na špehování odkazovali na zjištění případů. Stížnosti na pomalé vyřizování akt v appellačním soudu a na zmatky působené tím, že vydává rozsudky podle jiných práv, než jakých se užívá v Horní Lužici, odbyli čeští stavové poukazem na úmysly Ferdinanda I. při zřizování rady nad appellací a slibem, že si opatří o těchto stížnostech další zprávy a podle toho učiní potřebné.

Pokud jde o nápravu měny, uznávali čeští stavové, že jako v království tak i v zemích vtělených je velmi zapotřebí čeliti zhoubnému mincovnictví včasnou radou a správným mincovním řádem a slibovali, že se u krále zasadí, aby deputoval komisi osob znalých mincovnictví, podle jejíhož dobrého zdání by se mohla učiniti náprava.