Požadavek týkající se najímání a ubytování vojenského lidu bez vědomí hornolužických stavů pokládali čeští stavové také za oprávněný, ukazovali ovšem, že je nutno dříve jej přednésti českému králi.

Svoji odpověď, z níž nejdůležitěji body jsme právě uvedli, končili čeští stavové historickým exkursem o nabytí Lužice králem Janem, odmítajíce názor hornolužický o dobrovolné inkorporaci. [Odpověď českou vyslaným hornolužickým ze dne 19. května viz o č. 428.]

Jiným spisem odpověděli čeští stavové vyslaným hornolužickým na jejich žádosti a návrhy ze dne 11. května, již výše uvedené.

Tyto žádosti byly rázu spíše všeobecného, a odpověď českých stavů na ně byla celkem příznivá. Pokud šlo o obsazování úřadů v Čechách, zůstali ovšem Čechové na svém stanovisku a hledě ke kanceláři, appellaci a komoře odkázali je na svou zvláštní odpověď na jejich gravamina. Žádosti hledící k potvrzení privilegií, zproštění povinnosti k císaři Rudolfovi a císařovým dluhům přijali kladně, arci s odkazem na rozhodnutí císaře Rudolfa i krále Matyáše. Vzájemnou defensi zemí a konfederaci s Uhry a Rakušany nemohli leč odložiti na budoucí schůzi zástupců všech zemí, neboť to bylo též mínění hornolužických vyslaných projevené v jejich spise. Uznali za oprávněné, aby se vyslaným hornolužickým vydali opisy smluv se Saskem a s Braniborskem. Hledě k žádosti za přistoupení Hornolužičanů k unii česko-slezské z 1609, musili odkázati vyslané na české stavy podobojí, s nimiž Slezané podobojí smlouvu 1609 učinili, kteří se o ní vyjádří, jak se sluší a jak je zapotřebí, což jistě nebylo myšleno odmítavě. Stížnost, že se tak dlouho odkládá žádaný majestát na svobodu náboženskou pro Horní Lužici, přijali čeští stavové vlídně, a stavové podobojí slíbili přímluvu u krále, přejíce Hornolužičanům ze srdce, čeho dosáhnou.

Vyslaným dolnolužickým odpověděli čeští stavové dne 19. května také dvěma spisy. Jeden byl odpovědí na jejich gravamina ze dne 14. května, druhý na jejich memoriál a artikule ze dne 13. května.

V odpovědi na gravamina pokládají čeští stavové především za správné, aby se vy šetřily žaloby na děkana budyšínského. Odkazují dále vyslané dolnolužické s jejich žádostí za majestát na svobodu náboženskou na krále, při čemž stavové podobojí slibují svou při mluvu. Stížnost na nakládání s rukojmími za dluhy císařovy odkládají jako věc komorní na císaře i krále, aby ji vyřídili. Žádost týkající se obsazování míst v německých expedicích zodpověděli podobně jako učinili Hornolužičanům. Žaloby vyslaných na vyřizování dolnolužických věcí v pražských úřadech svalily na krále, na němž je rozhodnutí těchto věcí a jejich zlepšení, a dokonce je obrátili proti nim a dali jim napomenutí, aby se u svých "principálů" zasadili o rychlejší expedování u dolnolužických soudů. Stížnosti na neoprávněné zasahování do pravomoci soudů, na evokace, komise, exekuce, inhibice, jimiž se ochromovala činnost domácího soudnictví, také odkázali na krále. Uvolili se jen všeobecně, že jim budou pomáhati, aby se zlořády odstranily, a aby expedice byly osazovány kvalifikovanými osobami. Ani v taxách jim nic určitého neslíbili, protože je to věcí nejvyššího kancléře.

Požadavek, aby úřad zemského fojta se osazoval domácími osobami, odmítli s podobnou tvrdostí, jak to učinili vyslaným hornolužickým. Podle jejich znalosti privilegií většina Dolní Lužice připadla králi řádnou koupí, část pak císařským a knížecím odevzdáním a výplatou; Dolní Lužice je dědičně získána českému králi a koruně, a stavové lužičtí nemají si co naříkati na usnesení českého sněmu, že jen Čechové mají míti úřad fojtský, což je zvyklostí od nepamětných dob.

Žádost za svobodné svolávání sněmů mají vyslaní podle odpovědi českých stavů předložiti králi. Při bodech a opravě mince, ubytování vojska a vyřízení sporů s Braniborskem uznali čeští stavové oprávněnost stížností. [Text této odpovědi českých stavů ze dne 19. května viz o č. 430.]

V odpovědi na dolnolužický memoriál ze dne 13. května slíbili čeští stavové především podporu žádosti za potvrzení privilegií. Také se o snaze Dolnolužičanů přistoupiti k česko-slezské unii z 1609 vyslovili příznivě, ovšem, protože to byli jen čeští stavové podobojí, kteří s pod obojími Slezany smlouvu učinili, musili odpověděti podobně jako vyslaným hornolužickým. Arci žádost, aby stavové dolnolužičtí byli postaveni českým stavům na roven při obsazování nejvyšších úřadů odmítli Čechové naprosto, ukazujíce na svá nepamětná práva a nemohouce prý připustit, aby se králi vázaly ruce. Hledě k defensi a tureckým pomocím bylo nutno se dovolávati budoucího narovnání zemí, protože vyslaní dolnolužičtí neměli instrukce. Opisy dědičných úmluv se Saskem a Braniborskem čeští stavové vyslaným dolnolužickým slíbili a zakončili svou odpověď, že přejí Dolnolužičanům, čeho u krále získají, pokud to nebude na újmu českým privilegiím a právům. [Text této druhé odpovědi ze dne 19. května viz o č. 431.]

Že vyslaní vtělených zemí se nespokojí se způsobem, jakým čeští stavové přijali jejich stížnosti a žádosti, dalo se očekávati. V mnohých bodech nešlo jim ani o to, aby se domohli kladného vyřízení, ale chtěli precisovati nároky svých zemí a nechtěli, aby jim bylo zadáno do budoucnosti, proto dále replikovali a protestovali. Ovšem tyto další kroky měly ještě více povahu jen papírových protestů a zákroků než dřívější, a nám je beze škody možno pouze je registrovati, poněvadž stanoviska obou stran jsou nám již známa, a další spisy už nic jiného nepřinášejí než sterilní polemiky.

Vyslaní horno- i dolnolužičtí replikovali již 20. května, [Viz č. 440 a 442.] vyslaní slezští 21. května [Viz č. 451.]. K replice vyslanců hornolužických přiložili zástupci města Budyšína ještě zvláštní spis o represáliích paní Anny Berkové z Dubé. [Viz č. 441.] Repliky tyto zase protestují, opakují své stížnosti a nechtějí ustoupiti od svých požadavků. Všichni zase zejména zdůrazňují nutnost německých expedicí v nejvyšších úřadech. Obojí Lužičané mezi jiným opakují své názory na dosazování zemských fojtů. Slezané i Lužičané zase protestují proti podřízení svých zemí království Českému. Repliky však končí tónem smířlivým, a Slezané a Dolnolužičané vyslovují mínění, že by se měly sporné věci vyříditi komisemi, složenými z osob deputovaných českými stavy a zástupci druhých zemí, Slezané k tomu dodávají, že o těch věcech by se mohlo jednati brzy po korunování.

Tohoto slezského návrhu na odklad se druhého dne, bylo to o Hod boží svatodušní 22. května, všichni jistě rádi uchopili, když se po přečtení slezských a lužických replik sněm, chýlil ke konci, a nastávajícího dne měl být Matyáš korunován. Z každého stavu bylo jmenováno po šesti osobách, jimž, ovšem se všemi výhradami, toto jednání svěřeno; ratifikaci měl provésti příští sněm. [Viz hlavně protokol (Platejsův) o č. 217.]

Ještě jedna srážka přispěla k vzájemnému rozladění stavovských deputací na sklonku sněmu. Příležitostná zmínka slezských vyslaných o knížectví Opavském, na něž si Slezané činili nárok, vyvolala polemiku, která skončila několika protesty, neboť nejen stavové moravští, nýbrž i stavové čeští přispěchali se svým ohrazením. Ovšem také tento spor zůstal dosud jen na papíře a rozhodnut byl mnohem později. [O tomto sporu se zmíním ještě níže, až uvedu zprávy ze všeobecných relací o jednání stavovských deputací.]

Vážnější překážku postavili na samém konci jednání vyslaní moravští, ač se dosud zdálo, že s nimi se vše skončí nejlépe. Vyslaní moravští to byli, kteří dali heslo k odsunutí sporných otázek do zvláštních komisí, heslo, jehož ostatní užili k všeobecnému prospěchu, a právě Moravané to byli. kteří z této komise vynesli poslední a nebezpečný kámen úrazu.

Komise tato až na tři body se celkem dohodla, [Viz níže zprávy ze všeobecných relací o jednání stavovských deputací; srovn. též Konopka l. c., st. 373 - 377.] ale právě v těchto třech bodech byly požadavky, od nichž Moravané nechtěli ustoupiti, a to požadavky hledící k jmenování vicekancléře, pořadu sedání úředníků a dosazování Moravanů na české úřady.

Hlavně o vicekancléře bojovali moravští vyslaní a jejich vůdce Žerotín velmi houževnatě. Žerotín byl ve své snaze podporován některými souvěrci v české šlechtě. Není to náhodou, že již 18. května zasáhl Budovec ve sněmu do debaty, popíraje, že by nejvyšší kancléř jmenoval vicekancléře. Zdeněk z Lobkovic tehdy velmi podrážděně odpověděl, uhodiv se v prsa, že sám dosadil vicekancléře. [Viz protokol (Platejsův) o č. 217.] To je jen episoda, která ukazuje náladu na sněmu v posledních dnech před korunováním.

Níže se ještě o těchto posledních debatách zmíním, až uvedu podrobnosti všeobecných relací, odjinud neznámé. Po rokování 22. května, kdy vyvolal Žerotín nové odmítnutí neb odsunutí nevyplněných tří moravských požadavků nejvyšším purkrabím království Českého, došlo v den korunovační, 23. května, k výstupu mezi Žerotínem a českými stavy, který ohrožoval zdar celého jednání odhodláním Moravanů k odchodu ze sněmu. Jen zakročení Viléma z Roupova a Kašpara Kaplíře ze Sulevic se konečně přece podařilo roztržku zažehnati a přivésti většinu sněmu a tím i nejvyššího purkrabí k větší povolnosti. Usnesením stavů českých voleny byly čtyři osoby, Moravanům přijatelné, z nichž by se vybral místokancléř. Vyslaní moravští se s tímto minimem spokojili a poděkovavše českým stavům, odešli k slavnosti korunovační.

Téhož dne byl sněm uzavřen, aniž by byly vyřízeny rozpory mezi stavy českými a vyslanými zemí přivtělených. Jednání to se protáhlo přes vlastní sněm. S Moravany byla 26. května učiněna úmluva, kterou získali mnoho proti stavu, jaký byl před smlouvou libeňskou, která právě vyžadovala splnění určitých podmínek, až Morava bude zase spojena se správou království Českého. Autonomie moravská byla celkem posílena, takže mělo přestati neoprávněné zasahování do věcí moravských, avšak v některých článcích Moravanům nevyhověno a některé odloženy. Z posledních sporných bodů ustoupeno Moravanům při jmenování vicekancléře, jak jsme výše viděli, což byl arci úspěch spíše formální než věcný, a pokud šlo o dosazování Moravanů na úřady v Čechách, uznána Moravanům v Čechách usedlým reciprocita s Čechy na Moravě usedlými. Tento článek měl také důležitost morální, neboť uznával rovnocennost stavů moravských s českými, což mohlo míti příznivý vliv na přátelství českomoravské. Otiskl jsem níže tuto úmluvu, ač se již vymyká časově generálnímu sněmu, protože je nutná pro pochopení dřívějších sněmovních událostí. [Viz č. 496.] Proto jsem ani zde nemohl ji pominouti.

Dohru měla tato českomoravská úmluva, protože musila býti potvrzena králem, teprve v létech 1612 a 1613. [Srovn. o tom Gindely, Rudolf II., II., st. 276 - 279 a Konopka l. c. st. 380 - 381.] Při tom přišli Moravané i o svou nepatrnou vymoženost při jmenování vicekancléře.

Se Slezany učinili deputovaní českých stavů narovnání 7. května, také již po sněmu, ale toto narovnání bylo jiného rázu. Požadavky Slezanů, pokud šlo o nápravu zlořádů a nesprávností, uznány, a slíbena podpora k jejich odstranění, avšak v důležitých otázkách, hlavně tam, kde Slezané usilovali o nabytí samostatnosti proti nejvyšším úřadům království a generálnímu sněmu zemí koruny České, zůstali čeští stavové pevni. Žádost Slezanů, aby mohli do české kanceláře voliti vicekancléře a dva rady, odkázali na krále, do jehož kompetence to patří. Vůči Moravanům byli tedy v této věci o něco povolnější a nedovolávali se královské pravomoci; k nim mluvili jen o právu nejvyššího kancléře jmenovati úředníky kanceláře. Podobně bylo odpověděno na nárok Slezanů na několik rad v české komoře - i to že je věcí královou. Hledě k appellačnímu soudu vysloven nesouhlas s požadavkem jeho zřízení ve Slezsku, ale svoleno, aby Slezané a Lužičané mohli navrhovati 5 appellačních radů v pražské appellaci, kteří by vyřizovali slezské a lužické věci. Požadavek Slezanů, aby usnesení generálních sněmů koruny České neplatila pro Slezsko bez dodatečného schválení slezských knížat a stavů byl ovšem odmítnut. [Srovn. o tom Gindely, Rudolf II., II., st. 276 - 279]

Je známo dostatečně, že Slezané se s těmito drobty nespokojili, že ani nežádali za ratifikaci těchto úmluv a že chtěli dosáhnouti přímo od krále, co jim odepřeli čeští stavové. Je známo, že dosáhli zvláštní slezskou sekci v české kanceláři, které říkali slezská kancelář, ale že se o to soudili dále s českými stavy a králem, a že vlastně spor ten zůstal nevyřízen až do převratu bělohorského.

Jako se slezskými vyslanými bylo dne 7. května skoncováno také s vyslanými obojích Lužic. Některé z hlavních jejich žádostí vyřízeny byly již úmluvou se Slezany, a to nepříznivě, zejména hledě ke kanceláři a komoře. Uznány byly jen nářky na skutečné nešvary, a vyřízeny drobnější stížnosti. Velké požadavky, především aby Lužičané mohli býti dosazováni za zemské fojty, byly odmítnuty.

Vyslaní zemí přivtělených k České koruně odejeli domů, aby stavům svých zemí předložili výsledky pražského sněmování. Moravané mohli býti nejspokojenější, a hlavně Žerotín, jehož postavení jakožto zemského hejtmana vůči království Českému stalo se výhodnějším, než bylo postavení jeho předchůdců, příliš omezovaných centralisačními přehmaty české kanceláře. Avšak ani Moravané neodjížděli s vědomím, že dosáhli, čeho si podle smlouvy libeňské slibovali, až se opět spojí s královstvím.

Slezané a Lužičané odejeli s vědomím, že jim čeští stavové sice v některých bodech vyhověli, že však neuznali ani jediného z jejich hlavních požadavků. Ve svých nadějích na zvětšení autonomie byli zklamáni a vraceli se roztrpčeni na Čechy a spoléhajíce na pomoc královu, na jehož rozhodnutí je Čechové sami odkázali; odkázali je na krále, jehož snahy nemohly směřovat jinam, než k potlačení stavovství vůbec.

Tato vzájemná nedůvěra stavů království Českého a stavů zemí vtělených byla velikým minus, kterým skončilo vyjednávání zemí na generálním sněmu 1611 a byla nevhodnou základnou pro další vývoj stavovské organisace koruny České v době, kdy na ni čekala nejtěžší zkouška.

2.

Ze všeobecných zpráv o jednání sněmovním, a hlavně o účasti vyslaných zemí přivtělených, budiž nejdříve uvedena zpráva uložená v kopii v schwarzenbeském archivu v Třeboni o signatuře: Hist. č. 6234, [Děkuji archiváři dru A. Markusovi, že mi laskavě opatřil na mou žádost nový opis této zprávy, která byla v zemském archivu v kopii nedostatečné.] z níž část líčící obřady korunovační jsem již otiskl na konci kapitoly druhé úvodu.

Zda si tuto zprávu dal některým svým agentem poříditi Petr Vok z Rožmberka, nelze zjistiti. Zpráva tato začíná 18. květnem, pravíc, že tohoto dne vyslaným slezským a lužickým dána odpověď na jejich gravamina. Uvádí se slovy: "18. Maii ve středu panuom vyslanejm". Zpravodaj chybuje o den - odpovědi tyto mají datum 19. května [Viz č. 427 - 431.] - dá se to však vysvětliti, neboť o těchto odpovědech jednalo se ve sněmu již 18. května. V diariu kutnohorských poslů je zpráva, že ve sněmu byla tohoto dne korrigována odpověď, která má býti dána Slezanům a Lužičanům a že byla dlouhá disputace se stranou pod jednou o znění slov, že se páni stavové mají přimluviti u krále, aby Lužičané byli přijati do konjunkce česko-slezské. Hrabě Šlik, když sekretář Platejs nechtěl napraviti text podle jeho přání, vzal mu prý odpověď z rukou a řekl, že se páni stavové pod obojí chtějí přimluviti u krále za Lužičany. [Viz zprávu diaria poslů kutnohorských ze dne 18. května o č. 418.] Šlo nejen o česko-slezskou konjunkci, nýbrž též o majestát na náboženství.

O této debatě se stranou pod jednou 18. května o znění odpovědi vyslaným dolnolužickým má třeboňská zpráva tento zajímavý dodatek:

"Lužičané dolejší, co se náboženství dotejče, to by při J. M. král. hledali, a páni stavové pod obojí že se za ně přimlouvati chtějí, a páni stavové pod jednou že jim toho přejí, co sobě mohou u krále zjednati. Čemuž na odpor se postavil nejv. pan kanclíř, že on s dobrým svědomím toho jim příti nemůže. A ptavše se ho pan z Budova, z jakejch příčin, i dal za odpověď, poněvadž on víru pod obojí nepoznává býti za dobrou, pak, kterak má, co zlého jest, jinšímu na ublížení duše jeho příti. Na to zase pan z Budova odpověděl, že jest tuto velikej rozdíl, co komu politickejm způsobem příti povinni jsme a máme a co v duchovním. Nebo že tuto o samej landfrid, k němuž se všickni přiznávati povinni jsme, činiti jest, sic jinač, kdo by z strany pod jednou pod obojí jeden druhému toho pokoje a té svobody podle zřízení zemského a snesení sněmovních nepřál a k tomu se přimlouvati nechtěl, nýbrž tomu ještě překážky činiti chtěl, ten takovej že by proti snesení sněmovnímu činil. A protož aby se předce taková odpověď dolením Lužičanům dala, že jim toho páni stavové pod jednou přejí, co sobě u krále zjednají. Dále promluvil pan z Budova ku panu kanclíři: "Já Vaší Milosti a my všickni pod obojí Vašim Milostem pod jednou z tý duše a z toho srdce rádi přejeme a příti chceme, abyste náboženství své volně a bez překážky provozovati ráčili". Načež zase odpověděl pan kanclíř: "Já žádnému nepřekážím, než příti toho nemohu". Na to zase pan z Budova odpověděl: "Zdaž tak mnoho na V. Mti aneb na lidské přízni záleží, když pán Bůh a J. Mt král. toho jim příti bude; by se pak toho od Vašich Milostí pánův pod jednou nedoložilo, na tom nic nezáleží". A tak to přece nebylo doloženo." Ke dni 19. května uvádí třeboňská zpráva, že moravští vyslaní dali repliku [Viz tuto repliku v č. 425.] a praví, že "nejvíce na to tiskli, aby ze tří osob z Čechův jeden, kterého oni jmenovati budou, za místokancléře dosazen byl." Věc je známa jako i další, co zpráva vypravuje o mandátech. Za zaznamenání jen stojí zpráva, jak Moravané cenili věc vicekancléřskou.

Kde mluví zpráva o odpovědi Lužičanům ze dne 19. května, nepřináší také nic nového [Máme celý text těchto odpovědí o č. 428 - 431.] a přece je zajímavá, jak parafrasuje odpovědi o postavení obou Lužic ke království Českému, které prý zněly: "Hořejší Lužičané jsou mečem dobyti a dolejší koupeni". To prý se nepraví k nějakému zlehčení než k dokázání toliko, "že svobodný země nejsou".

K 19. květnu zpráva ještě dodává:

"Potom snesení sněmovní se přehlídalo, když král revers od stavův podanej stvrdí a podpise, aby korunován byl, dříve nic. A jednalo se také o nové berně." [Srovn. s tím zprávy diarií kutnohorského a vídeňského, č 425 a 426. Skutečně čten koncept sněmovního usnesení i s ustanovením o berních. Vídeňské diarium mluví také o reversu, který má dáti král.]

Co píše zpráva třeboňská k 20. květnu o čtení ve sněmu artikulů císařových, je v zkrácené formě a s vynechávkami totéž, co je ve vídeňském diariu z téhož dne. [Viz č. 437.] Není tudíž zapotřebí to opakovati. Když stavové poslali po přečtení artikulů ke králi Matyášovi o jeho dobré zdání, má třeboňská zpráva o malou podrobnost více, že totiž král jim po nejvyšším sudím (t. Adamu ml. z Valdštejna) vzkázal, "aby to páni stavové sami uvážili, on že s nimi živ i mrtev bejti chtíti ráčí". Vídeňské diarium praví neosobně, že král se nevyjádřil a že důrazně naléhal na stavy, aby sami dali dobré zdání, ale víme hned z jeho začátku, že to byl Adam ml. z Valdštejna, který toho dne vyjednával mezi stavy a králem. Také překlad do češtiny, že s nimi král chce živ i mrtev býti, není jak se zdá, správný. Věřím spíše podrážděnému tónu, jak je ve vídeňském diariu. Odpověď stavovská na jednotlivé císařovy artikule, jak ji dále uvádí třeboňská zpráva je také jen až na jednu výjimku parafrasí toho, co známe.

Výjimkou tou je odpověď na artikul třetí, která zní:

"3. Že se stavové k J. Mti král. přimluví, aby J. Mti cís. ročně na vychování více nežli sto tisíc dávati ráčil."

Vídeňské diarium má tuto odpověď obšírnější, mluví o debatě, jak někteří chtěli ztrojnásobiti nebo zdvojnásobiti deputát 100.000 tolarů, ale jak na konec se usnesli, že nelze více povoliti než jmenovaných 300.000 tolarů. Tu má vídeňské diarium asi písařskou chybu místo 100.000, jak má také třeboňská zpráva.

Novinka je, co píše zpráva třeboňská o jednání stavů po přečtení císařových artikulů, dříve než poslali ke králi:

"Potom sedmihradský kníže žádal, aby jeho smlouva s císařem učiněná o pojištění, pětkrát sto tisíc na panství Krumlovském do desk zemských vešla, ale odloženo to na císaře."

O sněmovních událostech 21., 22. a 23. května uvádí třeboňská zpráva dosti podrobností, které doplňují zprávy jiných pramenů. O těchto dnech pisatel zprávy, který byl očitým svědkem událostí, počíná psáti s bezprostřední živostí, hlavně když popisuje slavnosti, jak jsme již částečně mohli pozorovati výše.

Poněvadž mluví ještě o dvou dnech po korunování, psal svou zprávu teprve po 25. květnu, ale patrně ještě za čerstvé paměti. Ačkoliv máme o posledních dnech sněmu a o korunování nadbytek zpráv denních, otiskl jsem přece tyto stati třeboňské zprávy in extenso pro jejich značnou cenu:

"21. Maii v sobotu nemalej počet z pánův stavův k J. Mti král. povoláni byli, a tu jest jakž oustně tak i v spisu jim od J. Mti král. odpověď dána na ty artykule od nich podané. A předně že ty artykule jsou proti propozicí sněmovní. Item, že v Říši se promlouvá, že stavové víceji o nové nějaké svobody nežli o nařízení lepší správy při králi vyhledávají. Item že vyhledáváním nových věcí chtěla by se protržení činiti zřízení zemskému a starobylým pořádkům. Item že J. Mt král. všecko to ráčí chtíti potvrditi, co předešlí králové čeští až posavad potvrdili, toliko aby se s tím počkalo až po korunováni, až by J. Mt král. našim právům a pořádkům vyrozuměti ráčil. Zatím páni stavové aby přestali na tom reversu, kterej J. Mt král v Jihlavě od sebe dáti ráčil. [Viz revers Matyášův ze dne 17. března o č. 423.]

Kteréžto artykule když na sněmě zjevně přečteny byly, velice páni stavové nad tím horlili, všecku vinu duchovním lidem, [Diarium vídeňské ze dne 21. května jmenuje přímo Khlesla, viz č. 447.] skrze něž J. Mt král. zle zpraven bejti ráčil, dávali. A na tom sneseno, aby J. Mt král revers od pánův stavův sepsanej a J. Mti podanej zpečetiti a podepsati ráčil. Jiných pak pět artykulův, totiž 1. o sjezdích krajských, 2. o najímání lidu, 3. o defensí s vtělenejmi zeměmi, 4. o confaederatí s Uhry a Rakušany, 5. o obnovení erbanunkův, ty že se mohou povodložiti až do nejprvnějšího sněmu. [Srovn. revers Matyášův ze dne 21. května o č. 449 a dobré zdání o článcích požadovaných českými stavy o č. 464.]

Potom povoláni byli páni vyslaní z Moravy, z Slízska a z Lužic, a tu veliké odpory byly z strany knížectví Opavského, nebo páni vyslaní z Slízska pravili, že to do Slízska náleží, a páni Moravané, že do Moravy, a páni stavové království Českého, že do Čech; a tak všickni své protestati ke dskám pro budoucí paměť složili.

22. Maii v neděli na den slavného hodu Seslání ducha svatého páni stavové po vobědích do sněmu se sešli, též páni vyslaní z Moravy, z Slízska i z Lužic. A tu těžké žaloby šly na velikou nezprávu kanceláře české, a předně od pánův Moravanův, kteříž vždy na to tiskli, aby se páni stavové s nimi o zvolení místokanclíře snésti ráčili. A když to počalo pracně jíti, učinili páni Moravané protestací, pokudž se toho nestane, že se kanceláří českou spravovati nechtějí, však že vždy žádají, aby páni stavové jim, dá-li pán Bůh, zejtřejšího dne na to přátelskou odpověď dáti ráčili. Potom uvažována byla ta odpověď J.Mti král., a vyslán velkej počet panstva ze všech tří stavův k J.Mti, a to samej večer, pokudž J. Mt král. neráčí potvrditi toho reversu, tak jakž jest J. Mti král. na pargameně napsanej podán, že nebudou moci k tomu přistoupiti, aby J. Mt král. za krále českého vyhlášen, ovšem pak korunován bejti měl. Kdež přišedvše páni stavové k králi, velicí tu byli odporové s královskejmi tejnejmi raddami a zvláště s Glezlem biskupem vídeňskejm, takže to téměř do čtvrté hodiny na noc trvalo. A nejvíce ta conjunctí pánův stavův s Slezáky učiněná na rozmyšlení byla, má-li v reversu zůstati a od J. Mti král. se tvrditi, poněvadž jest jí J. Mt cís. potvrditi neráčil. Ale však z milosti boží přece k tomu přivedeno bylo, že J. Mt král., majíce sobě ty věci od pánův stavův dobře předloženy, zamluviti se ráčil, že ten revers i s tou conjunctí zejtřejšího dne, dá-li pán Bůh, spečetěnej a podepsanej do sněmu pánům stavům poslati chtíti ráčí.

23. Maii v pondělí svatodušní pánům Moravanům skrze nejv. pana purkrabí odpověď dána. Co se dosazení místokanclíře dotejče, to že se vše při předešlejch odpovědech zanechává. Načež zase od J. Mti pana z Žerotína promluveno, poněvadž sobě páni stavové tak málo žádostí jich, kteréž se k vobecnému dobrému, k svornosti a lásce schylují, váží, že i oni také při své odpovědi předešle dané toho zanechávají, totiž aby také dle smlouvy před třima lety učiněné [T. j. smlouvy libeňské.] nebyli povinni pod správu kanceláře české se navracovati, dokudž by táž nespráva napravena nebyla. A když pan purkrabie vyvstal a se s nimi žehnati chtěl, tak aby s tím z sněmu odešli, tu páni stavové se jedni po druhých ohlašovali, aby se ještě se pány Moravany o to jednalo a aby neodcházeli, než drobety ke dskám poustoupili. Což se i stalo, že ta věc znovu uvažována byla, a jest k víře nepodobná, jak sou někteří z předních pánův o to se přimlouvali, aby v samé moci nejvyššího kanclíře to bylo voliti sobě místokanclíře, těch důvodův užívajíce, že jest to tak sněmem léta 1608, léta 1610 nařízeno. Ale páni stavové pravili, že se to nevztahuje na kanclíře, než na nejvyšší ouředlníky při dskách, k tomu že naše sněmy skrze poslednější sněmy můžeme sobě napravovati, a že jest lépe, abychom se na žádost pánův vyslanejch z Moravy, z Slízska a z Lužic o místokanclíře snesli, nežli aby se oni docela od kanceláře české odtrhnouti jměli. A tak na tom bylo sneseno, že páni stavové 4 osoby jmenovali, totiž pana Kryštofa Fictuma, pana Voldřicha Gerštorfa, J. Mti cís. prokurátora, pana Bohuslava z Michalovic, místopísaře království Českého a pana Jana Milnera, starostu komorničnýho, a z těch aby ten, kdož bude nejvyšším kanclířem, povinen byl jednoho z nich za místokanclíře vybrati. Potom povoláni byli páni Moravané, a bylo jim to snesení oznámeno, kteříž se z toho těšili s tím oznámením, že i oni na ty osoby šli. [Pokračování viz na konci předcházející kapitoly.]

Druhá povšechná zpráva o vyjednávání s deputacemi zemí přivtělených je v opise v zemském archivu. Zdá se, že je moravského původu, protože hlavně mluví o moravských vyslaných a jejich zájmům věnuje nejvíce péče. Kde je předloha tohoto opisu bez udání provenience, nebylo možno zjistiti, v moravském zemském archivu jsem ji marně hledal.

Zpráva ta začíná slovy "Léta páně 1611 při času sv. Jiří". Mluví sice o proposici a snesení stavů o ní, ale jen slovy všeobecnými. Začíná vlastně 29. dubnem, kdy proposice i snesení stavů o ní dáno bylo vyslaným moravským, slezským a lužickým. O Dolnolužičanech praví, že žádného zmocnění neměli a proto "hlasův svých nedávali, toliko se vždy omlouvali, ale zdání jejich nejsou s podstatou přijímána."

Ke dním 2. - 11. května jsou ve zprávě některé podrobnosti, že je nutno otisknouti z těchto dní všechno. Odstavce ty znějí:

2. Maii. Páni Moravané snesení své na proposici J. Mti cís. a na snesení pánů Čechův sepsané dali, jakž v sobě obsahuje D, [Srovn. č. 243, kde je písemná odpověď vyslaných moravských, v níž není výtka zde uvedená. Bud byla už teď tato výtka pronesena ústně nebo zde autor vypravuje, co se stalo až později.] domlouvajíce se na díle o ta slova, že se páni Čechové za hlavu jiným zemím vystavují, více pak o to, že sou to své snesení sepsané jako toliko ku přečtení a potvrzení podali, což že učiniti bez jiných zemí neměli a nemohli. Ale od pánův Čechův ohlášením mírným jest to vše napraveno a upokojeno, že se toho více díti nemá, jakž sepsáno jest E. [Odpověď ta se nezachovala.] Jakož potom následovně vždycky se od nich snesení k uvážení dávalo.

3. Maii. Jsou někteří artikulové od pánů Čechův nalezeni, o něž by se o některé před korunováním a o některé po korunování při sněmu uvažovati mělo, z katedry čteni, jakož to, což se pochopiti z čtení mohlo, sepsáno jest sub litera F. [Zde myslí asi na články, které si stavové chtěli dát potvrdit králem Matyášem. Také diaria mluví ke dni 3. května o článcích, které se mají králi předložiti před korunováním; srovn. č. 266 a č. 266.] V týž den J. Mt kníže Březské [T. j. Jan Kristián Lehnický a Břežský.] a jiní vyslaní z Slizska a z Horních Lužic své snesení sepsané a zpečetěné pánům Čechům odvedli, kteréž čteno jest a toto v sobě obsahovalo, což se z čtení pochopiti mohlo... [Viz č. 268, kde slezský spis otištěn.]

Po tomto snesení oboje i Lužičanům, pánům Moravanům od pánův Čechov k uvážení podáno bylo.

6. Maii. Na ty spisy [Zde se myslí spisy, kterými čeští stavové 6. května odpovídají vyslaným slezským a hornolužickým, viz č. 288 a 289, a které vyslaní moravští chtěli zmírniti.] předneseno bylo od J. Mti hejtmana moravského zdání a snesení pánův Moravanův oustně v obšírných slovích a zvláště k mírnosti a svornosti vedeno, poněvadž tu nyní toliko o slova a též o korunování a ne volení krále činiti jest; a kdyby budoucně o volení krále bylo, aby při tom zůstalo, kdo k tomu právo a spravedlnost má. Protož aby to do budoucího sněmu odloženo a při něm o to rozmlouveno a uváženo bylo, sami-li páni cechové, čili také Slezáci i jiné země volení mají, a to aby doloženo bylo; co se tak nyní děje, že to vše bez ujmy a ublížení na spravedlnosti jednoho každého státi se má. Což od pánův Čechův schváleno a za další uvážení těch tvrdých některých slov, v spisu pánů Slezákův položených, a dobrého zdání žádáno. Ač bylo to vše od pánův Moravanů v spis pořádný pěkně s lepším dostatkem uvedeno, ale není podáno.

7. Maii. Podle žádosti a podání od pánův Čechův na pány Moravany uvažovány ty spisy slezské a lužické [T. j. slezský spis ze dne 3. května, č. 268 a hornolužický ze dne 30. dubna, č. 221.] a ad partem Slezáky a Lužičany o ty odpory pilnosti k srozumění a srovnání jednoho a prostředkové těm věcem vyhledáváni, a pánům Čechům od pánův Moravanův v známost uvedeni, aby ti odporové všickni až do jiného času odloženi byli, tak aby tudy k horšímu rozjitření a snad i k nepřátelství příčina dána nebyla. Omluva a přátelské ohlášení pánům Slezákům od pánův Čechův jako i pánům Moravanům aby se stalo. Vedeno k tomu též bylo od pánů Moravanů, aby ty spisy, totiž snesení pánův Slezákův a odpověď neb replika na to pánův Čechův, aby vyzdviženy a umořeny, každé straně zase na vráceny aneb za pány Moravany jakožto za prostředníky zadržány byly, jakž pak dobré zdání podle uvážení již o tom sepsáno bylo. Načež od pánův Čechův, aby k tomu přistoupili a v moc tu věc pánům Moravanům dali, náchylnost a náklonnost byla, ale páni Slezáci a Lužičané od svého spisu ustoupiti a dobrého zdání přijati nedali, nýbrž se ohlásili, že toho bez svých principálů učiniti se jim nevidí. A tak sou ty spisy čteny, totiž repliky od pánův Čechův snesené, a oznámeno při tom, že se to vše J. Mti cís. přednese, protož aby osoby z každé země k přednesení toho voleny byly. [Zde si autor plete události, císaři se neměly předložiti tyto spisy, nýbrž odpověď na jeho artikule podané českým stavům.] Což potom 9. Maii, majíce audiencí u J. Mti cís., to přednesení těch věcí se stalo.