My musíme napřed míti
měřítko, jak chceme tu věc rozřešiti,
a pro to nemáme žádné pomůcky.
Není trhů, a dnešní čísla
nelze srovnati s čísly předválečnými.
To junktim s nápravou měny musí přijíti:
daň z přírůstku hodnoty, daň
z majetku a to z psychologických důvodů,
a nestačí-li to, pak musí se zavésti
všeobecná daň majetková. Tím
je řečeno, že nynější bídě
se nemůže regulací cen odpomoci.
Dnešní bída je
bída nedostatku skutečných statků.
Proto ta jednoduchá pomoc, která je na snadě,
je ta, kterou by v podobné situaci otec rodiny učinil.
Ten by si řekl: Co máme? Do kdy musíme stačiti?
Kdy přijde pomoc? A do které doby musím se
svým vystačiti? To si musíme uvědomiti
také my, kdy ta pomoc přijde. A tu vláda
asi nemá informace, by nám na to mohla dáti
odpověď, na otázku, jak dlouho musíme
stačiti s tou zásobou, kterou máme. Víme-li
to, bylo by velice důležito pro veřejnost,
aby byla zde jistota, aby se vědělo, kolik zde toho
jest, aby nebyly zbytečné a přepjaté
naděje kladeny na to, co zde není.
A jiná je ještě
věc důležitá, a to považuji za
vlastní lichvu: že lichvářem je ten,
kdo reservuje zásoby, které zde ještě
jsou. Nemůžeme všichni vyjíti s tím,
co máme, než jen do určité doby; ale
reservovati zásoby ze spekulativních důvodů,
nezpracovávati surovin, poněvadž je obava z
klesání cen, reservovati prodej statku, to je vlastní
lichva, která nám tak značně škodí.
Otevřít zásoby, skladiště, toť
je úkolem státu bez zřetele na ceny a bez
úpravy této otázky, poněvadž
by ten národ pak mohl býti živ po několik
měsíců a překonati veškeré
tyto překážky v klidu. To jest otázka,
která předchází přede všemi
ostatními v tomto státě. (Výborně!)
Velectění pánové,
na druhé straně chci poukázati na úředníky
a dovolte, tvrdím-li, že zde je nutná odpomoc
finanční. Úprava platův úřednických
a učitelských není v této situaci
možna, poněvadž nevíme, jakou peněžní
jednotku budeme míti.
Je dvojí možnost. Nemusíme
míti případně nové jednotky;
ponechme si ta velká hospodářská čísla
a pak to budeme mít jako v Portugalsku a budeme počítati
a platiti velikými částkami. Ale tu nutno
uvážiti, že všecka hospodářská
čísla se nenadouvala přirozeně stejnoměrně,
za tím vývojem zůstával vývoj
čísel zákonných, daňových,
rent atd. Tato zákonná čísla musela
by se pozvednouti do hladiny, ve které jsou ostatní
čísla. Jinak třeba platili bychom 3-5-násobně
oproti míru; na příklad oběd platili
bychom třeba 50-100 K. Kdyby takto věc byla upravena,
pak bychom také musili pro úředníky
reklamovati 2-4-násobný plat. Vrátíme-li
se ke staré měně, bude situace jiná.
Není možno, aby byly plně upraveny platy úředníků,
ale výpomoci přece se jim musí dostati, neboť
úředník, který něco měl,
již to nemá, jelikož to spotřeboval, a
kdo neměl, je plný dluhů. Můžeme
říci, že poměrně stouply důchody
na 3-4-násobnou výši, ale ceny se zvýšily
6-7-násobně, kdežto platy gážistů
byly zvýšeny jen o 50 proc. Jejich výseč,
které požívají na celkové produkci,
se zmenšila a inteligence je ve strašné situaci.
Pan kolega Rašín
mne za to jistě nepochválí. Nemůže
býti ohledů, má-li stát peníze
nebo ne, poněvadž jest to nouze, která jest
klíčem pro rozdělování, poněvadž
v nouzi utíká se společnost ke komunismu.
Potřeba stává se klíčem pro
rozdělování v této situaci. Nepodceňujeme
spořivost kolegy Rašína, poněvadž
ne my, ale naše děti budou ho chváliti, že
provádí brzdu proti upřílišněným
požadavkům, poněvadž z přítomnosti
odkládáme na budoucnost. On nepracuje pro sebe,
nýbrž pro tento stát, pro tento národ
(Výborně!) a my uznáváme překážky,
a kdo je zná podrobněji, ten by to mohl lépe
posouditi, dnes, kdy nevíme, jaké překážky
se naskytnou, až vezmeme půjčky nebo jiné
prostředky finanční. Myslím, jestliže
by měl dále potrvati stav velikých hospodářských
čísel, že pak bude nutno, aby také daňový
systém byl těmto číslům rychle
přispůsoben. Jestliže všechny důchody
a výnosy stouply na pětinásobnou výši,
ale daňový systém jen o 100 %, pak to není
žádný poměr, pak naše požadavky,
které zde snad máme, musí nás vésti
k tomu, že se odhodláme říci, že
jsme ochotni povoliti zvýšení daní na
potřebnou výši, která odpovídá
poměrům v míru. Jiné cesty tu není.
Očekáváme od
vlády zákroky velké, energické v nápravě
měny, v nápravě majetkové daně,
v otázce vyvlastnění velkostatků,
kolonisace půdy. To jsou hluboké zákroky
a vyžadují silné vlády, která
se opírá o pevnou administrativu a konsolidovanou
moc, a proto musíme vládu tou mocí nadati.
Není možno na jedné straně všecko
od vlády žádati, ale na druhé straně
jí moc odpírati.
Je to jistě vzájemný
poměr nedůvěry, která jistě
po této stránce zde je a který nechce připustiti,
aby vláda neb kdokoliv se k moci dostal. Je to jisté
spoléhání na vlastní sílu,
ale toto spoléhání vede konec konců
k násilí. Myslím, že v této situaci
nouze, v jaké český národ a český
stát po bouřlivých vlnách ještě
se pohybují, nedůvěry takové by býti
nemělo. Představme si, že by násilí
mělo vésti k takovým důsledkům,
k jakým vedlo v Rusku. To mělo by za následek,
že bychom zničili i ten poslední ještě
zbytek toho, co máme, ale marně bychom předpokládali,
že by nám to pomohlo, kdybychom tím zničili
i to, co je nám nejdrahocennější: politickou
samostatnost našeho národa, a teprve z trosek požárů
a hrobů bojiště plného mrtvol musili
bychom zase znovu tvořiti, abychom se dostali opět
do stavu, ve kterém jsme dnes.
Proto mám za to, že je
třeba vzájemné důvěry i jistého
klidu a trpělivosti, ale že je také třeba,
aby se vědělo, co zde je, aby zde bylo pevné
odhodlání vlády, nikoho nekrýti. Dnes
je nouze a proto budiž to, co zde jest, podle nouze rozděleno.
Varujme se však požáru, neboť v tomto požáru
mohla by zůstati také samostatnost českého
národa. (Výborně! Hlučný
potlesk.)
Předseda:
Slovo má pan dr. Franke.
Posl. dr. Franke: Slavné
Národní shromáždění!
Bylo mně uloženo klubem,
abych promluvil o politické stránce prohlášení,
jež podala včera vláda, nebudu tedy následovati
pana předřečníka v tom, že bych
podrobil zevrubné kritice hospodářskou část
vládního prohlášení, nýbrž
budu se snažiti, aspoň v hlavních rysech vystihnouti
názory našeho klubu, jak se dívá na
vládu, a vysvětliti aspoň v našem osvětlení
podstatu této vlády a z toho také vyvoditi
důsledky, jak k této vládě musíme
se chovati.
Řeknu hned předem,
že my vítáme prohlášení
vlády a že prohlášení to je nám
sympatické. Na celou řadu věcí, na
které jsme čekali dlouho, a myslím, zbytečně
dlouho, bylo odpověděno způsobem, který
nám vyhovuje. Ale domnívám se, že vláda
mohla odpověděti a tento program přinésti
již dříve. Není jediné věci
v tomto programu, která by nemohla býti řečena
vládou jako součástka jejího programu
již před vánocemi. Někdy po 28. říjnu
bylo by to bývalo lépe, protože by zde nebylo
dojmu zcela zbytečného, že vláda promluvila
teprve, když se střílelo, když se loupilo
a plenilo, když došlo k událostem velmi politováníhodným.
(Výborně!)
Domnívám se, že
ta okolnost, proč vláda přišla s programem
svým poněkud později, než by bylo bývalo
žádoucno, vysvětluje se koaličním
složením této vlády. Vláda jest
koaliční a nemůže tedy jistě
o jistých věcech dospěti k jednomyslnému
úsudku tak brzy, jak bychom si byli přáli.
A je naší povinností, bychom zde zcela otevřeně
řekli svoje stanovisko k této koaliční
vládě.
Ve schůzi klubovních
předsedů vždy znovu tato otázka koalice
se vynořuje a je také se strany vlády zdůrazňováno,
že žijeme v době koaličních poměrů,
jak ve vládě, tak i v parlamentě.
Vážení pánové!
Já nedívám se na Národní shromáždění
a na vládu tak, jako na nějaký spolek a předsednictvo
tohoto spolku. Já v tom vidím určité
veliké nebezpečí, když jest snižována
autorita Národního shromáždění
a vlády, z tohoto Národního shromáždění
vzešlé. My přece víme, že Národní
výbor a z něho vzešlé Národní
shromáždění jest čistě
produktem revoluce. Tak tomu bylo také v jiných
státech, nejen u nás, že v dobách kritických,
když šlo o nový stát, když šlo
na př. ve Francii o novou formu státní, nemohly
býti volby, tvořily se revoluční souverainní
orgány, které vzaly řízení
státu a jeho organisace úplně do svých
rukou.
Ve Státech Severoamerických
tento revoluční orgán nezvolený řídil
osudy země po celé jedno desítiletí.
Nemohlo býti také jinak u nás a já
tvrdím, že u nás podmínky a okolnosti,
za kterých vzešel tento starý Národní
výbor a potom z něho Národní shromáždění,
byly mnohem příznivější, nežli
u ostatních zemí a v jiných časech.
Tenkráte, když se u nás Národní
výbor tvořil a Národní shromáždění,
bylo zde veřejné mínění, byly
zde strany politické, které byly nositeli tohoto
veřejného mínění, a myslím,
že by jen určitou kasuistikou se dokázalo,
že Národní shromáždění
a jeho delegace vládní neodpovídá
mínění veřejnému.
Proto pravím, abychom se varovali
podceňování Národního shromáždění,
neboť věřím, že rodící
se stát potřebuje, aby oba tyto nejvyšší
orgány v našem státu měly určitou
autoritu. Já v tom vidím - odpusťte, že
to řeknu tak přímo - určité
stopy našeho starého otroctví. Když za
toho poddanství starého někde ve státech
starý panovník byl odstraněn novým
panovníkem vraždou, dýkou a jedem, tedy nebylo
žádné pochybnosti o legitimitě jeho
nového nástupce. U nás se nepracovalo vraždou,
ani těmito imperátorskými jinými pomůckami,
u nás se pracovalo revolucí, u nás se pracovalo
veřejným míněním a proto myslím,
že by bylo přímo zpozdilé a nebezpečné,
aby někdo pochyboval o pravomoci Národního
shromáždění, což jest velmi důležité
pro další otázku: jakou kompetenci toto Národní
shromáždění má. (Výborně!)
Já si ovšem nezapírám,
že jsou zde určité obtíže, které
vznikly přetvorbou starého Národního
výboru v Národní shromáždění.
V starém Národním výboru byl krátce
pevnější, těsnější
styk mezi námi členy Národního výboru
a jeho praesidiem. Praesidium referovalo nám tenkráte
velmi často o jednotlivých zákonných
předlohách, o jednotlivých nařízeních,
která chystá a také o jiných krocích.
To ovšem přestalo, jakmile Národní shromáždění
si zvolilo vládu. Naše vláda - přiznejme
si to - ať již vlivem poměrů vnitřních,
ať po případě poměrů vnějších,
udělala ze sebe kabinet. Naše vláda si aspoň
hraje na kabinetní vládu a z toho vznikají
určité potíže. Kabinet, vážení
přátelé, jako kabinet anglický, tedy
v nejzralejší své formě, ten předpokládá
určitý vývoj, ten předpokládá,
že vládne v kabinetu premier-ministr, který
jest vůdcem strany, která má většinu
ve sněmovně. Toho u nás není, my máme
vládu koaliční a já tvrdím,
že vznikají-li určité, nechci říci
spory, ale určitá nedorozumění mezi
námi poslanci a vládou, pak jest to zaviněno
tímto kabinetním rázem naší vlády.
Já bych si přál, aby naše vláda
pochopila, že dokud jest koalice, není možna
ryze kabinetní vláda, že jest nutný
styk mezi námi a uvarovalo by se mnohým nedorozuměním
a mnohým obtížím.
Kdyby skutečně zástupcové
vlády přicházeli aspoň do schůzí
klubovních předsedů, a tam nám určitým
způsobem referovali o tom, co vláda dělá!
Podívejte se na př. na to! Každá strana
má v té vládě své zástupce,
ale prosím - říkám to docela otevřeně
- my v socialistické straně nejsme informováni
svými ministry. Proč nejsme informováni?
Protože naši ministři jsou loyální
a udržují tajnost kabinetní. Jestliže
udržují tajnost a jsou tak loyální,
že nám nereferují ani v klubech ani nám
nereferují také v naší straně,
pak z toho vzniká povinnost také pro ostatní
ministry, aby jejich strany nebyly informovanější,
ale řekl bych něco lepšího: pak z toho
vzniká povinnost, aby vláda, která již
ten kabinet právem nebo neprávem tady tvoří,
postarala se o nějaké styky aspoň s námi
předsedy, po případě předsednictvem
klubu. Kdybychom měli takový styk, kdybychom věděli,
že ve vládě jsou takové názory,
které jsou blízko vyvlastnění, dokonce
socialisaci, vážení přátelé,
veřejnost mohla býti klidna, my jsme mohli na schůzích,
ve svých předsednictvech, výkonných
výborech na to upozorniti a říci: opravdu
zdá se, že vláda bude řešiti tyto
věci tak, že nás mohou uspokojiti.
Přes tuto kritiku, kterou
jsem měl za povinnost přednésti, protože
v ní vidím pramen mnohých třenic a
nesvárů, chci říci, že my, čeští
socialisté, jsme daleci toho, abychom tuto vládu
pokládali za tak zvanou vládu měšťáckou.
My, čeští socialisté, stojíme
na stanovisku, že je to vláda našeho svobodného
československého státu, že je to ale
i také naše vláda v užším
smyslu.
Naše strana za války
byla krutě pronásledována, byla persekvována,
naše organisace byly téměř vyvráceny
z kořene, naši vůdcové žalářováni,
naši lidé popravováni, naše jmění
pokradeno a myslíte, že jsme tyto oběti ve
své straně přinášeli proto, abychom
snesli jen zdání, že ve svobodné československé
republice bude nastolena vláda měšťácká?
To je pro nás něco
nemožného, my tomu nevěříme,
nýbrž věříme, že dnes nemáme
vládu ani měšťáckou, ani socialistickou,
ale že máme vládu svobodné československé
republiky, vládu revoluční, která
úplně odpovídá těm revolučním
podmínkám, ze kterých naše svoboda se
zrodila. (Výborně!)
Vážení pánové,
můžeme říci, že lpíme na
tomto novém svém státě svobodném,
ale snad lpíme na něm proto tolik, protože
jsme pro něj tolik trpěli. Naše strana jistě
pro něj trpěla, a co charakterisovalo naši
stranu v minulosti, to bylo to, že nenáviděla
Rakousko. Ale ta nenávist byla v této straně
příliš vážně míněna.
Tak vážně jsme nenáviděli, tak
prudce to staré Rakousko, že politika radikální,
která byla tehdy jedině oprávněná,
byla pokládána určitými kruhy přímo
za inferiorní politiku. Táži se vás
dnes, byla-li tato politika inferiorní, kdo připravoval
legie? Byla to positivní politika bývalá
mladočeská, která se dívala na naši
radikální politiku s vysoka, anebo to byly ty antimilitaristické
rejdy v uvozovkách, které tenkrát naši
mládeži národně-sociální
byly přišívány na záda jako něco
méně cenného? Tato antimilitaristická
propaganda, tento radikalismus, který již tenkrát
hraničil na revolučnost, ten vykonal pro stavbu
legií mnohem více než celá měšťácká,
positivní politika, vykonal mnohem více také
než tak zvaná politika mezinárodně-proletářská,
která stejně tomuto našemu radikalismu se posmívala.
(Výborně! Potlesk.)
Já proto mluvím poněkud
obšírněji o těchto věcech, vážení
pánové, abych psychologicky vám osvětlil
kořeny naší lásky k tomuto státu.
U nás jest to prostá tradice a my nepotřebujeme
ani jako socialisté svůj poměr k republice
zkreslovati nějakými vyšeptalými barvami,
nějakou terminologií, kterou zřejmě
pokládáme za překonanou. My pravíme,
že tato vláda jest masem z našeho masa, jest
krví z naší krve, a naše strana není
zvyklá svou krev zapírati. Pravím to proto,
pánové, protože dnes pokládám
loyální dodržení koalice za jednu z
nejdůležitějších věcí.
Ačkoliv tedy naše republika
jest dosud vybudována na kapitalistickém řádě,
a ačkoliv její správa daleko ještě
není zlidověna, chceme se chovati k této
republice a její vládě tak, jak jsem naznačil.
Ale jest přirozeno, že náš světový
názor socialistický žene nás přímo
živelně ke kritice, ke kritice i této přátelské
vlády, a my, vážení přátelé
a pánové, v tomto osvětlení představujeme
si určitou takovou oposici. Ale já bych, když
mi dovolíte, řekl: jen takovou oposici, pro kterou
má Angličan výborný výraz:
"His Majesty's opposition".
My ovšem máme jiné
veličenstvo při této oposici, myslím,
jen oposiční kritice; není to král,
není to nějaké uctívání
vladařské moci, ale je to náš konstruktivní
socialism, neboť, vážení pánové,
náš český socialism není naprosto
socialismem bořícím, nýbrž socialismem
opravdu konstruktivním. (Výborně!)
My věříme, že
český socialismus pro tuto svou konstruktivní
povahu jest schopen, aby dnes spoluvládl. A v tom je ta
stránka toho, co jsem nazval His Majesty's opposition.
Dnes je schopen, aby spoluvládl,
aby zítra nebo pozítří mohl převzíti
vládu sám, neboť kdo dokázal svoji schopnost,
vládnouti jako spoluvládce, má také
legitimaci, která ho opravňuje k tomu, aby jednou
vládl sám samostatně. My tedy chceme - a
nezapíráme to jako socialisté - domoci se
jednou vlády sami, ale jako konstruktivní socialisté
bojujeme docela jinak, než se valná část
veřejnosti domnívá, že socialism musí
bojovati. My v politice bojujeme a chceme bojovati hlasovacím
lístkem, v hospodářství chceme bojovati
odborovým bojem a kulturně chceme bojovati výchovou.
Chceme nového člověka, protože nevěříme,
že slepě železný zákon přírodní
pohybuje společností, právě tak, jako
nevěříme, že nějaké násilí,
nějaký převrat terroristický může
dopomoci socialismu k vítězství, ale novým
duchem, novým světlem osvětluje lid a ten
duch musí se rozšířiti do těch
vrstev, které dosud z něho byly vyučovány.
(Výborně! Potlesk.)
Proto, vážení
přátelé, pravím to opět zcela
upřímně, pohlížím s chladem,
neporozuměním a zřejmým odporem na
vše, co by chtělo nahraditi tyto zbraně, jak
jsem vám je vyjmenoval, tento parlamentarism, odborovost
a osvětovost nějakým terrorem, jakoukoli
diktaturou a jakoukoli demagogií. (Výborně!)
To není u nás fráse,
když řekneme, že to za socialismus nepokládám,
to je paskvil socialismu, to je výplod primitivního
neb poblázněného mozku. Bolševismus,
vážení přátelé, tedy já
nemyslím bolševismus jako theorii, jako oprávněnou
theorii, po případě socialistickou, my nejsme
o bolševismu informováni a nejsme dnes oprávněni
říci, co je to bolševická theorie (Tak
jest! Hlas: Vidíme výsledky), ale já
mám na mysli bolševickou praxi (hluk), bolševické
methody, které jsme viděli, ačkoli také
ne zblízka (Hlas: Na Kladně!) a které
nám nedovolují, abychom k těmto methodám
se chovali jinak, než s úplným odmítnutím.
(Výborně!)
Já ale pravím, že
bolševismus, tak, jak jsem ho zde definoval, ta prakse, ty
methody, vážení pánové, jest
jenom jeden výstřelek, jeden extrém; na druhé
straně stejně odporný, stejně nebezpečný
pro společnost jest zjev jiný, ta bezuzdná
chamtivost, přímo nemorální dravost
t. zv. silných individualit. (Výborně!
Potlesk.) Na jedné straně silné individuality,
na druhé straně slepý dav, u něhož
vůbec nerozhoduje rozum, cit, nýbrž nízký
instinkt - zde máte tyto dva extrémy a já
pravím přímo; takový bolševismus,
jak jsem jej definoval, to je zmatek, ale jeho pečlivý
ploditel - to je ta dravá, silná individualita.