Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Byla to velkolepá, celonárodní kázeň, ve které náš národ žil. Široké zástupy organisovaného dělnictva jako by byly šly v předních řadách. Projev spisovatelstva našeho v květnu 1917 byl jako zápalnou jiskrou především našemu dělnictvu. Dne 30. a 31. května demonstrují v Praze - obrovská demonstrace to byla - muži a ženy ze všech pražských továren, chtějíce projeviti solidaritu s českým spisovatelstvem, volajíce po samostatném českém státu a žádajíce také propuštění politických vězňů. A na velikém táboru na Staroměstském náměstí v jeden ten den zavznívá hlasité volání: "Ať žije Masaryk!" Tvoří se dělnická rada, kladou se začátky k tajnému tisku v řadách organisovaného dělnictva. Mezi ženami tvoří se organisace, jež by regulovala ženské hnutí a zabránila zmatkům na ulicích. Agituje se mezi dělnictvem státních zbrojních továren pro pasivní resistenci a pro sabotáž. Takové jest smýšlení, pánové a paní, v našem organisovaném dělnictvu, a tak vážně pojalo myšlenku, osvoboditi náš národ a zbudovati si svůj vlastní stánek. Dne 14. října potom dělnictvo podniká demonstrační stávku ve jménu protestu proti drancování našich zemí, vystihnuvši dobře, že toto drancování má býti posledním, abychom zde byli již jen učiněná poušť. (Souhlas.) Jak nemohl býti potom ten 28. říjen klidný a nekrvavý?

Mluví-li president ve svém poselství o čestné revoluci, je možno o ní mluviti i jako o revoluci tiché a pokojné. Říkám to zúmyslně, protože se až dosud v historii znají jen revoluce bouřlivé a krvavé. I byla radost nad tím 28. říjnem v našem národě všeobecná.

Kteří z vás, pánové a paní, čekají, že budu zde mluviti podrobněji o organisaci tak zvané Maffie, budou zklamáni. Myslím, že stačí, co bylo již více bezděčně nežli úmyslně ve veřejnosti prozrazeno. Za to chci v souvislosti s tím, co jsem právě říkal, konstatovati, že tato netušená a nevídaná, ani jen trochu formální organisace, především však pouhá družina, měla svá živá pojítka i s organisovaným naším dělnictvem, dobře jsouc zpravována o jeho smýšlení a úmyslech; měla i jeho vlivné osoby mezi sebou. A tak vedle vlastní vnitřní organisace dělnictva byla zde i tato celonárodní družina, jež neviditelně prolínala v pravdě všecky složky národa, dovedouc vniknouti také až do vídeňského hradu.

A jak bylo za hranicemi?

Zahraniční česká politika v XIX. století vykazuje i světlé i černé momenty. Byla vždy spiata s Rakouskem s upřímností skutečnou i někdy jen podmínečnou. Jedinou úchylkou od této její linie jest politika Jos. V. Friče, korunovaná účastí jeho při manifestě pruského krále k českému obyvatelstvu ve válce rakousko-pruské r. 1866.

Celkem jsou tato významná fakta v naší české zahraniční politice XIX. století: Roku 1848 list Palackého do Frankfurtu, který, můžeme říci, že znovu stvořil Rakousko; pouť Čechů, Palackého, Riegra a jiných do Moskvy r. 1867 jakožto mužný protest proti dualismu: deklarace z roku 1868 v tom pojetí, že otázka česká je otázka státoprávní a jakožto otázka státoprávní že jest rázu mezinárodního - a můžeme říci, že celé toto období naší státoprávní politiky jest mezinárodního rázu; je zde dále z r. 1869 Riegrovo memorandum francouzské vládě, nechceme-li říci přímo císaři Napoleonovi III., kabinetní klasický kousek naší české svépomocné diplomacie zahraniční; jest zde sněmovní debata z r. 1870 o Alsasku a Lotrinsku, a dovolte mně, abych přečetl zde jeden výrok řečníka Skrejšovského z té debaty (čte):

"Drápy pruských orlů ovšem, pánové, se zaťaly do těla překvapené Francie. A kdo, pánové, nejvíce ve Francii tím byl ohrožen? Byl to caesarismus a ne francouzský národ; svobodná republika francouzská ostane, pánové, středištěm novověkého života po Evropě, ať již dynastie napoleonská a hohenzollernská vyjednává o poměrech nynějších, jakkolivěk se jí zdá, republika francouzská bude vítězit nad carismem hohenzollernským a napoleonským, ona ostane středištěm sympatií všech národů, za ni a za její udržení se budou modliti národové evropští, za caesarismus hohenzollernský a napoleonský nikdo."

Jest zde posléze z 8. prosinec r. 1870 české memorandum Beustovi, psané zase Riegrem, o zahraničních věcech se známým vyznáním o sebeurčení národů a se známým protestem opětně proti anexi Alsaska a Lotrinska.

Rokem 1879, kdy jsme vstoupili na radu říšskou, vstupujeme, co se týče zahraniční politiky, na půdu, kde jest jen samá šeď. Již česká politika státoprávní otázku odklizuje až na druhou, na třetí a další kolej a již sebe zaklíná, takřka ani o tom nevědouc, víc a více do černožlutých šraňků říšské rady a mimo ni nic pro ni již jiného neexistuje. Přece však státní právo nalezlo své oddané a věrné i v této době šedi, jak jsem řekl. Bylo to pokrokové hnutí let devadesátých, které se pokoušelo o renaissanci staré české státoprávní politiky a potom i všechny strany, které z něho vyšly a které se opíraly o jeho tradici. Pro nás - dovolte, že říkám pro nás, protože jsem také byl z činitelů pokrokového hnutí - byla otázka státoprávní vždycky otázkou mezinárodní. Taktiku její v tomto pojetí formuloval jsem na př. roku 1908 takto:

Česká politika nesmí dopřávati Vídni nikdy klidného spánku potud, pokud bude centralismus. My se k této úloze rušitele a ničitele klidu a pokoje německo-centralistické Vídně otevřeně a hrdě přihlašujeme. Česká politika musí býti nespokojenou, protestující, oposiční, bouřící, až otřese to jistotou oprávnění této říše před cizinou.

Stopujeme pevnou linii tohoto hnutí dále, pamětlivi jsouce při tom, že současně z kruhů bývalé strany svobodomyslné, hlavně péčí dr. Kramáře, vytváří se hnutí novoslovanské (neoslavismus), jemuž strach Vídně dodává hrozivého politického rázu mezinárodního.

Roku 1914, kdy stranická naše, neřeknu: roztříštěnost, nýbrž anarchie se vší zlobou a zavilostí fanatismu jest stále na vrchu, z tehdejšího státoprávního světa českého, jenž jest bohužel větších cílů nežli faktických sil, vycházejí hlasy, řešící českou otázku nezávisle na Rakousku a nespínající jí s otázkou rakouskou. l lze tenkráte čísti ku podivu v jejich deníku "Samostatnost" najednou výhledy o nastávající srážce jedné skupiny velmocí s jinou skupinou velmocí; mluví se výslovně již o srážce dohody s Německem a Rakouskem a klade se otázka po postavení a úloze českého národa v této příští světové srážce. S podpisem nynějšího našeho diplomatického zástupce v Římě, dr. Borského, čteme tam článek, datovaný z Vídně 9./IV. 1914: "Zahraniční situace a český národ", jenž končí:

"České politice, třeba by nemohla býti aktivní, nemajíc k tomu vůbec možnosti, a třeba jest jí jen vyčkávati vývoj událostí, jest nutná nová orientace. Mezinárodní situace jest pro český národ tak příznivou, jak toho nemohl očekávati nikdy žádný český politik. Den vzkříšení není daleký..." Anglický státník - čteme dále - rozřešil prý Kolumbovo vejce: vypočítal si totiž, že by samostatný český stát mohl v nejhorším případě i jen o 6 millionech obyvatelích postaviti armádu ¹/₂ millionu, (ovšem že ten anglický státník byl fiktivní osobou). Tenkráte podobné články (a byla jich celá řada) censura rakouská propouštěla, neboť ve své bohorovnosti byla přesvědčena, že jí nic neuškodí, že jí nikdo nepřemůže a že z války vyjde spolu s Německem vítězem.

V květnu 1914 konal se zvláštní sjezd strany státoprávně-pokrokové a na něm referuje o mezinárodní situaci poslanec Kalina, na sjezdě přijímá se také resoluce, jež se rozšiřuje v překladě francouzském a ruském po Francii a Rusku a v ní čteme: Česká otázka není otázkou jen vnitřní a nemůže býti proto rozřešena jen nějakým cislajtanským ministerstvem. Jest přenésti českou otázku na forum mezinárodní; mluví se zase o ¹/₂millionové armádě, která se může rozhodnouti pro trojspolek nebo trojdohodu, docela otevřeně - a zase se to nekonfiskuje. Na konec v resoluci se praví, že se nebojíme, že by otázka česká řešena byla nespravedlivěji válkou, než se řešila dosud v míru.

Tu dochází 29. června 1914 k atentátům sarajevským a to, co se čekalo ještě tak asi za 2 až 3 roky, přikvačuje do měsíce.

Teď byla situace těžká a zodpovědná - nevýslovně zodpovědná, ne před Vídní, nýbrž před vlastním národem, před budoucími jeho generacemi, před Slovanstvem, před dohodou, jejíž plány Nové Evropy se samostatným českým královstvím - tenkráte ještě královstvím - byly už známy.

Úlohu, situace použíti a zorganisovati za hranicemi vše, co bylo možné, převzal profesor Masaryk. Jak se dostal ven a s jakými úmysly, sdělil nám sám ve svém poselství a ponechávám podrobnosti opětně jemu samému nebo historii.

Emigrace česká v Evropě i v Americe se chopila situace vědomě a energicky bez rozdílu stran. Pravím: bez rozdílu stran a bez rozdílu stavu. I ti živlové, kteří se vydávali za internacionální, pochopili, že přišel okamžik, a postavili se do řady bořitelů Rakouska a stavitelů vlastního českého státu. Jestliže široké vrstvy dělnictva zde doma byly v předních řadách v tomto zápase, organisované socialistické vrstvy české za hranicemi stály ještě před těmito našimi šiky. (Souhlas.) To tam všechno nalezl náš profesor Masaryk a dovedl toho všeho dobře použíti. Navázal také styky politické a diplomatické, a později jal se organisovati i z emigracie naší i ze zajatců vojsko.

Jak bylo u nás zatím? Po projevu českého spisovatelstva dne 30. května 1917 došlo k historickému projevu Českého Svazu ze dne 30. května 1917. Jest pravda, že v tomto projevu Českého Svazu se mluví o zájmu dynastie a Rakouska, ale mluví se v něm také o českém státě. Duševní smýšlení a orientace českého národa, výrazy o zájmu dynastie a zájmu Rakouska daly z prohlášení stranou a chopily se v něm jen slova "český stát". A pro tento "český stát" se stalo národu českému květnové prohlášení "Svazu" tak milým a drahým, nikoli pro "zájem o Rakousko", ani pro "zájem o dynastii".

Současně na radě říšské s tímto projevem Českého Svazu podal také projev poslanec Kalina, ve kterém čteme:

"V dějinné velké chvíli, kdy z krve bojišť rodí se nová Evropa a světem jde idea svrchovanosti lidu a národů, národ český prohlašuje slavně tváří v tvář celému světu svou vůli ke svobodě a neodvislosti! Chce svůj vlastní stát, aby volně rozhodoval o svém osudu, aby žil a spravoval se podle zákonů a řádů, které si dá ze své svrchovaná vůle!"

Jde dále historie. Již 6. ledna 1918 dochází k velké deklaraci tříkrálové všeho poselstva z Čech, Moravy a Slezska a 13. dubna 1918 dochází k přísaze, že setrvá národ ve všech svých stranách a složkách až do konečného vítězství. Najednou již zde veškera pouta, která ještě se ohlašovala 30. května 1917 mezi Rakouskem a dynastií, jsou zpřetrhána a najednou zde politika přibližuje se k jaksi zapomenutému prohlášení posl. Kaliny a nastává zde úplná jednota v našem poselstvu, nastává však také úplná jednota mezi linií české zahraniční a mezi linií české domácí politiky; od té doby stojí národ náš jako jedno tělo, třebas bychom zde stáli ještě v nepřátelském státě rakousko-uherském a třebas by naši pracovníci za hranicemi byli úplně svobodni ve svobodných státech.

Nebudu vám, velectění pánové a paní, líčiti krok za krokem úspěchy našeho presidenta a jeho spolupracovníků za hranicemi, než pokud sám uznal za dobré a řekl to ve svém poselství. Více zajímá, zjistiti zde příčiny, proč jeho zahraniční politika měla takový úspěch.

Vidím na prvém místě, že zde hrály úlohu zájmy dohody samotné, neboť, chtěla-li zdeptat a pro budoucnost neškodným učiniti imperialismus německý a konec učiniti německé rozpínavosti vůbec, pak musila přihlédnouti, v jakém postavení je nejzápadnější klín do německého těla, národ český, a musila dojíti k přesvědčení, že svoboda národa toho je v jejím zájmu. Je zde ještě moment čistě osobní, zvučné, můžeme říci, světové jméno Masarykovo jakožto muže vědy. Vidíme zde, jak věda a jméno vědce dovede klestiti dráhu i politické činnosti, jak muž vědy může míti za daných okolností úlohu usnadněnu, když se dá na dráhu politickou.

Je zde dále velká síť spolupracovníků Masarykových - jsou zde naše emigrace, o kterých jsem již mluvil a jimž tak krásné svědectví vydává náš president ve svém poselství, a my již teď víme na příklad z vypravování prof. Maxy a jiných, kteří se zatím byli vrátili, že prvními, kdož začali organisovati českou legii, byli Čechové volynští v Rusku, že již v září 1914 měli svou vlastní celou družinu. Byli sice, jsouce buďto příliš mládi nebo nedosti silni, od služební povinnosti v ruském vojště jako občané ruského státu osvobozeni, leč láska jejich k národu a jejich politický smysl pochopily, že teď přišla ta chvíle, aby sami vzali zbraně do rukou a utvořili dobrovolnou armádu. I v Americe naši vystěhovalci učinili totéž bez rozdílu stavu, a zase budiž konstatováno, že v Americe právě nejširší vrstvy lidu, naše dělnictvo, dávalo nejednou poslední groš, takořka groš vdovin na národní dobrovolné válečné a politické daně, tenkráte vypsané. A kapitán Voska vypravuje, jak i děti na polo roztrhané nosily v Severní Americe klenoty zděděné po matce na národní poklad, jak naši vystěhovalci dávali i krev, ač jich nikdo nenutil, vedeni jsouce pouze láskou ke svému národu. Dokonce se přihlásili do zbraně dobrovolně z řad dělnických i jiných vrstev Češi, kteří se nenarodili ani v Čechách, kteří se narodili již v Americe, kteří věděli o své vlasti a o svém národu jen z vypravování své matky a svého otce, kteří ani pořádně neuměli česky, jsouce odchováni v anglických školách, atd. A šli! Taková byla doba! (Souhlas.)

Dovedl si zbudovati náš president i československou velikou armádu. To bylo jistě reelní pojímání situace, že nestačí jen slovo diplomacie, že musí tu býti také meč; že nestačí pouhé slovo diplomacie proto, že bychom skutečně již potom byli jen odkázáni na sílu zájmů dohody, na její ohled, anebo na její milost, anebo na její pohotovost k jakýmsi darům, ale nikoliv na svou vlastní zásluhu a na své vlastní přičinění. Tím, že se vybudovaly československé armády za hranicemi, na východě, na západě a na konec i na jihu, tím, že armády ty se dovedly uplatniti čestně a hrdinně, tím, že dovedly ukázati, že lhala Vídeň, když nás líčila na základě přecházení a vzdávání se našich vojáků jako zbabělce, že dovedly ukázati, že pravým rysem naší povahy jest statečnost, neohroženost, nebojácnost, odevzdanost, pohotovost i život dáti, (Souhlas.) slovem husitské tradice - to všechno, můžeme říci, způsobilo a mělo zásluh, že jsme se stali rovnocennými, že jsme na konec byli rovnými mezi rovnými; a byl to sám president Poincaré, který prohlásil, zahajuje v Paříži mírový kongres, že Čechoslováci si vydobyli svého práva na svou samostatnost.

Předběžné zprávy z mírové konference, paní a pánové, praví, že celkem jsou nám zajištěny historické hranice Čech, Moravy, Slezska a Slovenska a že se nám ještě dávají některé přírůstky. Tím, ctěné shromáždění, jest definitivně rozřešena otázka Deutschböhmen a otázka Sudetenlandu. Když pravím: definitivně, myslím zahraničně definitivně. Vnitřně ovšem ještě není ta otázka rozřešena, naopak, teď teprve budeme musit přikročiti k řešení nikoliv otázky českých Němců, nýbrž otázky menšin vůbec. Menšiny, menšiny! Musíme si býti vědomi toho, ctěné Národní shromáždění, že výraz "menšiny" dnes jaksi se obrátil. Když se dříve říkalo "menšiny", myslili jsme si vždy menšiny české; když budeme nyní říkati "menšiny", nebudou to již české menšiny, to již bude menšina německá, polská, maďarská, rusínská. (Souhlas.) Ti obyvatelé čeští, kteří budou v tak zvaném smíšeném území, třeba početně byli slabší než Němci, nemusí se cítiti menšinou, neboť po 28. říjnu jsou součástkou vládnoucího národa, kdežto dříve byli součástkou národa ovládaného. (Souhlas.) I přál bych si, aby tato jiná skutečnost vyvolala i jinou duševní náladu u našich Čechů ve smíšeném území.

Otázku, jak se chovali Němci k nám, opomíjím. Byl by to neveselý obraz, zvláště za války. Jak jsme se chovali k Němcům my před válkou, bude nás více zajímati, a zdá se to také býti aktuálnější. Tážeme se: Utiskovali jsme je? Neměli jsme možnosti! Kde jsme byli svými pány? - ptáme se. Snad jen v Praze! Ale podívejte se na německé školství zde v Praze obcí vydržované. To nikterak nesvědčí o nějakém jeho útisku, ano číselně dá se dokázati, že v Praze německá menšina jest na tom poměrně lépe, nežli česká většina. Podívejte se na volnost a svobodu německého studentstva v Praze ode dávna! Kdykoli došlo k tak zvaným kravalům zde v Praze, vždy byli vinni jimi provokatéři němečtí a němečtí studenti sami. Jinak měli svatý pokoj zde v Praze, plnou svobodu a plnou vůli, dokud ji nechtěli proměniti ve zvůli. A po říjnovém převratu jak jsme se chovali k Němcům? Požívali plné svobody, jakoby nebylo převratu. Jejich tisk mohl nejen vycházeti, nýbrž mohl provozovati všelijaké rejdy proti české republice, proti celistvosti země, proti našemu národu samotnému. V Praze na př. "Bohemia", co všechno napáchala! Výsledek toho všeho byla "schwarzovština". Jediná škola německá nebyla po převratě zavřena, jediný závod německý nebyl zabrán státem, nic, zhola nic takového se v republice naší nestalo. V soukromém i veřejném životě Němci požívají právě týchž práv a svobod jako dříve, ba, ctěné shromáždění, když jsme zde chtěli jednou napraviti křivdu universitního zákona z r. 1882, na konec jsme úmysl svůj - odložili. Byla to liberálnost se strany státních úřadů republiky úplná, byla to, řekl bych, až jakási bezstarostnost, a to v takové míře, že jsme se začali ohlížeti nikoliv po prostředcích ochrany německé menšiny, nýbrž po prostředcích ochrany - české většiny v naší české republice. (Souhlas.)

Při tom se nikdo nestaral z českých politických stran, ani se strany naší vlády o poučení Němců; aby se mezi nimi snad rozhodila námi politická literatura nebo letáky, to se nechalo všechno pánu bohu. Lid německý byl ponechán jen agitátorům a nesmířitelným Němcům.

Jak bude po míru, jest otázkou neobyčejně aktuelní a akutní. Dne 6. března jsme četli, že státní úřad německorakouský v zahraničním oběžníku po státech s nadpisem "o utrpení Němců v Čechách" žádá právo sebeurčení pro obyvatele "Deutschböhmen" i právo, aby německý lid mohl plebiscitem rozhodnouti o své státní příslušnosti.