Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda: Tomášek,

místopředsedové: dr. Hajn, Konečný, Udržal,

zapisovatelé: dr. Němec, dr. Stojan;

větší počet členů Národního shromáždění.

Zástupcové vlády: Členové vlády: Habrman, dr. Hruban, dr. Rašín, Staněk, dr. Soukup, dr. Stránský, Švehla, dr. Winter, dr. Vrbenský, dr. Zahradník.

Z kanceláře sněmovní: JUDr. Haasz, tajemník sněmovní, zástupce jeho JUDr. Trmal.

1. Zpravodaj dr. Bouček. Dokončení rozpravy o reformě manželského práva (tisk č. 1007).

2. Zpravodaj dr. Markovič. Zpráva výboru pre upravenie hospodárskych a sociálnych pomerov legionárov a ich rodin o návrhu členov Národného Shromáždenia dra Ivana Markoviča, Jána Jančeka ml., dra Juraja Slávika a spol. (tisk č. 819) o sriadení hospodárskych a sociálnych pomerov legionárov a ich rodin (tisk č. 975).

3. Zpravodaj dr. Meissner. Zpráva ústavního výboru o návrhu člena Národního shromáždění dra Meissnera, Bechyně, Ecksteinové, Johanise a soudr. (tisk č.704) a vládním návrhu tisk (č. 810), kterými se mění zákon o prozatímní ústavě (tisk č. 976).

4. Zpravodaj dr. Srdínko. Zpráva I. výboru školského.

Zpravodaj dr. Lukavský II. výboru státně-zřízeneckého, o vládním návrhu zákona (tisk č. 717) o platech suplentů státních středních škol (tisk č. 1006).

5. Zpravodaj ing. Nekvasil. Zpráva sociálně-politického výboru o vládním návrhu zákona (tisk č. 847) o státní podpoře stavebního ruchu (tisk č. 991).

6. Zpravodaj dr. Matoušek. Zpráva právního výboru o vládním návrhu zákona (tisk č. 974) o padělání peněz a cenných papírů (tisk č. 1052).

Předseda (zvoní): Národní shromáždění je schopno se usnášeti. Zahajuji schůzi.

Omluvili nepřítomnost svoji:

churavostí: Čapka (na neurčito), Jakubka (na neurčito), Fr. Navrátil (na neurčito), Pelikán (na 6 týdnů);

zaměstnáním: Nádvorník (do 28. května), dr. Vlček (do 31. května), Nekvasil (pro tento týden), dr. Vrat. Černý (pro tento týden), Ecksteinová (do 25. května), Sonntág (na neurčito), Záruba-Pfeffermann (do konce příštího týdne), Gustav Navrátil, Simeon Vacula (pro tento týden), dr. Sylaba (zaměstnáním); churavostí dodatečně Malypetr za včerejší schůzi dodatečně omluven dr. Kolísek;

účastí na mírovém jednání v Paříži: Mečíř, dr. Uhlíř;

účastí při mezinárodní parlamentární obchodní konferenci v Bruselu: dr. Dušek, Ant. Němec, dr. Rambousek, dr. Rolíček, dr. Jur. Slávik, Šrámek, dr. Vaněk;

trvalým zaměstnáním ze Slovenského klubu: dr. Hálek, Houdek, dr. lvanka, Makovický, dr. Medvecký, Stodola.

Výboru zásobovacímu přikázal jsem dopisy presidia ministerské rady ze dne 20. V. 1919. č. 8471/19 m. r. a 8289/19 m. r. podle §u 8. zákona ze dne 24. července 1917 č. ř. z. 307 zaslané sem nařízení o obchodu lučebninami a o obchodu hořčičným semenem. (zvoní) Přistoupíme

a sice k odst.

1. pokračování rozpravy o reformě manželského práva.

Uděluji slovo prvému řečníku pro zapsanému, panu kol. dru Bartoškovi.

Posl. dr. Bartošek: Vážené Národní shromáždění! (Hluk. Předseda zvoní.)

Uplynulo více než 6 měsíců od té doby, co tímto Národním shromážděním přikázán byl právnímu výboru návrh dra. Boučka na změnu ustanovení rakouského občanského zákona o právu manželském. Jde zde sice o konkretní úpravu jedné otázky právní a společenské, ale i zájem i odpor, jaký věc tato vyvolala, svědčí o tom, že na tomto konkretním případě řešiti jest Národnímu shromáždění otázku zásadní a nejvyšší důležitosti pro státní samostatnost naší republiky, neboť na tomto určitém případě řešíme otázku poměru státu a církve v republice. Jest zkušebním kamenem naší kulturní vyspělosti a naší republikánské opravdovosti. Jde o to, chceme-li, aby československá republika byla opravdu suverenním státem, s jednotným, ze svrchované vůle lidu vyplynulým občanským právem, anebo zda chceme i nadále podržeti - alespoň ve zbytku - středověké rozdvojení práva, ono "ius utrumque" občanské a církevní, zda spokojíme se pouze polovičatou státní samostatností, osvobodivše se sice politicky od Rakouska, ale zůstávajíce kulturně a nábožensky vasaly cizí zahraničně politické moci, římského papežství! Není pochybnosti, že odluka církve od státu jest jedinou formou poměru mezi státem a církví, která jest slučitelna s ideou demokracie, a že spojení demokratického státu, jenž uznává jen vládu lidu s absolutní monarchií papežskou, jest právní a politické monstrum a bylo by chorobným zjevem a brzdou všeho kulturního i politického pokroku naší republiky.

Jest těžkým nedopatřením a osudnou neúplností, že státní samostatnost a suverenita československého státu také po stránce kulturní a náboženské nebyla proklamována a upravena okamžitě v den státního převratu, kdy byla by bývala celým národem přijata jako samozřejmost a jako jediný logický důsledek státní svrchovanosti československého lidu a jeho tradic dějinných. Veliká doba historická, kterou nyní žijeme, vyžaduje čistého a zásadního řešení všech velikých otázek a není dobou vhodnou ke kompromisům.

Vědomi si proto své zodpovědnosti před celým kulturním světem, před lidem československým i dějinami, odmítáme my českoslovenští socialisté slavnostně a jednou pro vždy jakékoliv kompromisy v otázkách kulturních.

Vítáme také proto s potěšením včerejší prohlášení ministra spravedlnosti, že vláda československé republiky vyslovila se pro zásadu odluky církve od státu. Nesmí ovšem zůstati jen při této akademické zásadě, jest třeba, vtěliti ji v čin a to co nejdříve. Řešení již dnes je nesnadnější, než by bylo bývalo přímo v okamžiku státního převratu; dalším oddalováním obtíže jen vzrůstají.

S tohoto zásadního hlediska naprosté odluky církve od státu není nám, československým socialistům, tudíž možno, souhlasiti s textem předlohy, jak stala se podkladem dnešního jednání. Pro nás není dvojího práva, není ani dvojí administrativy ve státě, ale lidový stát sám veškeré otázky právní musí upravovati si samostatně svými orgány a s hledisek světských a rozumových. Nám manželství jest, pokud na ně s tohoto hlediska pohlížíme, občanským poměrem, akt, kterým se manželství zakládá, jest občanskou smlouvou, občanským vzájemným slibem, který přijati mohou jen občanské úřady. Theokratické, protilidové Rakousko stálo důsledně na opačném principu manželství církevního, sňatek občanský byl mu jen opatřením z nouze, republika, zrozená z vítězství světové demokracie právě nad onou koalicí středověkých theokratických autokracií, - a takovými byly všecky ty státy, které stály v boji proti nám - neměla by se kompromitovati nedůstojným kompromisem s poraženým systémem a poraženým nepřítelem, nýbrž měla by všecko svoje právo vybudovati na bezkompromisním principu lidového laického suverenního státu. Proto, vážené Národní shromáždění, činíme pozměňovací návrh k této předloze, aby za manželství pro obor státu a práva platné uznáno bylo jedině manželství občanské, aby občanský sňatek zaveden byl v republice naší obligatorně a nikoliv pouze fakultativně. Jedině toto stanovisko shledáváme důsledným a vůči církvi jedině důstojným stanoviskem.

Církev manželství civilně uzavřeného neuznává vůbec za manželství, děti z něho zrozené nejsou jí manželskými dětmi. Tedy již princip rovnosti a právní reciprocity, nehledě ani k otázce suverenity státu, vyžadoval by, aby stát navzájem neuznával pro svůj obor manželství uzavřeného pouze církevně.

Činíme proto návrh pozměňovací, ale podotýkám, že tento pozměňovací návrh není novým, nýbrž jest jen restituováním původního návrhu našeho právního výboru, který byl tam přijat všemi hlasy proti hlasu jedinému, (Slyšte!) a který vyšel také ze spolupráce nejpovolanějších našich odborníků právních. Toto stanovisko, které zde zastáváme dnes, které nyní zde hájíme za náš klub, jest tudíž legitimním výrazem skutečného právního přesvědčení tohoto právního sboru, (Slyšte!) dokud věcné stanovisko jeho nebylo alternováno nuceným a vyumělkovaným kompromisem. Toto stanovisko jest zároveň stanoviskem naší nejvyšší instance vědecké, naší právnické fakulty.

Pokud bychom se, vážení přátelé, ohlíželi za hranice po cizích vzorech, tu může nám směrodatným býti po mém soudu na př. stanovisko francouzského práva, dílo francouzských právníků, těchto "uznaných dědiců starořímské jurisprudence, těchto mistrů práva stojících v popředí celé dnešní světové tvorby právní", jak je charakterisuje náš prof. Hobza, a jejich stanovisko, stanovisko francouzského práva, jest úplně shodné s tím stanoviskem, které si dovoluji zde hájiti.

Zastancové kompromisu poukazovali na Anglii a Ameriku. Jest to vzor pro nás a pro naše poměry nepřípadný, neboť ani Spojené Státy Severoamerické ani Anglie neprovedly rozluky církve od státu v evropském slova toho smyslu. Anglie naopak až do války podržuje systém státní anglikánské církve, ve Spojených Státech Severoamerických rovněž nebylo vlastně odluky, poněvadž tu již od první chvíle, již od onoho památného "prohlášení neodvislosti" v den 4. července 1776, stát s církví vůbec nebyl nikdy po evropsku spojen, ale nebyl také úplně odloučen; oboje se tam protíná způsobem zcela zvláštním, typicky americkým. Spojené Státy Severoamerické - pohleďte, jaká to jest odluka - udržují ve veřejných ústavech humanitních ze státních prostředků duchovní funkcionáře, blasfemie stíhá se tam trestně atd. Otázka poměru církve ke státu jest tam ale také potud jiná, že nejde tam vlastně o církve organisované mimo territorium státní, o církve, které by byly politickými institucemi, řízenými ze zahraničí, z ciziny. Nejde tam o katolickou církev, o tento stát ve státě. Proto poměry evropského kontinentu a ostatního světa v otázce církve a státu jsou zásadně rozdílné. Americké řešení pak nad to jest řešení bezmála půl druhého století staré, a řešíme-li my otázku dnes, měli bychom ji řešiti z dnešní potřeby a tou jest naprostá a důsledná odluka církve od státu.

Nekatolické církve, vážení přátelé, byly by srozuměny zásadně s obligatorním civilním sňatkem, obtíže činí zde jedině církev katolická, tedy církev v podstatě československému lidu hodně vzdálená a cizí a vlastně násilnou protireformací u nás zavedená. Úkolem naší revoluce musí přece býti, abychom odstranili násilí minulých dob, páchané na našem československém lidu, a v tom jest také úkol, odčiniti násilí protireformační.

Na váhu padá také otázka administrace, otázka matrik. Při fakultativním sňatku nepůjde jen o matriky dvoje, ale o několikeré; vedle státní bude jich tolik, kolik máme státem uznaných církví. Další komplikace přivodí pak smíšené sňatky. Chceme-li tedy míti pořádek a jednotnou správu, i tento technický zřetel přimlouvá se za uzákonění obligatorního civilního manželství.

Proti povinnému civilnímu sňatku namítá se, - a to bývá nejvážnější námitka, - že obsahuje jisté násilí na svědomí. Jest to, vážení přátelé, námitka typicky katolická a středověká. Stát a církev stojí podle ní proti sobě jako dva soupeřové, jako dva mocenské útvary, jako stát proti státu. Tatáž námitka ozývala se v minulých stoletích proti zdaňování církevního majetku a proti souzení duchovních státními soudy. Jest to ne otázka svědomí, ale jde zde o zájmy mocenské a konec konců velmi prosaicky hmotné. Pro občana republiky nemůže býti násilím a nesmí mu býti násilím plnění občanských povinností, v daném případě tím méně, že původní předloha, pro kterou zde mluvím, výslovně garantuje každému volné uspokojení jeho případné náboženské potřeby tím, že dává mu možnost církevního posvěcení jeho sňatku. Toto je po našem soudu stanovisko pravé tolerance, kterou bychom v opačném případě, myslím, marně očekávali od zastanců protichůdného stanoviska. Počítáme-li již s dogmatickým stanoviskem církve, má manželství dvojí charakter u církevních biblí: občansky je smlouvou a církevně je svátostí. Stát žádá - bude-li návrh, který zde doporučuji, přijat - vedle známého biblického výroku to, což jeho jest, a ponechává církvi stránku spirituální a svátostnou. Církev však v republice nemůže býti orgánem státu. Byly uváděny i námitky svou malicherností až komické: zbytečné obtíže cesty na venkově do sídla politických úřadů, výlohy takových cest a pod. V ohromné většině případů uzavírá se manželství jednou v životě. Jest to nejdůležitější úkol občanský, jímž zakládáme rodinu, a tu by najednou měla býti břemenem cesta k úřadu k vykonání slavného občanského slibu manželského?

Přistupuji k otázce rozlučitelnosti manželství. I nám, i mně jako navrhovateli a doporučovateli této předlohy, stabilita rodiny jest věc velmi žádoucí. l nám jest manželství svazkem pro celý život. Ale my se nemůžeme smířit s tím mechanickým stanoviskem papírových imperativů, kde ukládá se věřit, co věřit nelze a kde úporně drží se forma, ze které život a obsah již dávno vyprchaly. Ideálů se nedosahuje v životě vždycky, ale dokonce jich nedojdeme jen čirým mechanismem rozkazů a zápovědí. Ethickým ideálům blížíme se naopak výchovou, sebekázní, vzděláním, pěstěním pocitu solidarity, zde jest pole záslužné působnosti pro každou práci o mravní povznesení a zušlechtění člověka a tedy konec konců i pro církve, pokud činnost tu konat chtějí a konat dovedou.

Denní zkušenost učí, že manželství někdy ztroskotá, rozvrací se, onen svatý svazek duší umírá, manželé se rozcházejí, zakládají jiné faktické mimozákonné svazky rodinné a plodí děti, bez vlastní viny postavené mimo ochranu zákona. Jaký smysl má tu udržovati mrtvou formu, jaká spravedlnost může pro jediný osudný omyl v osobě ukládati trest doživotního utrpení a to nejen tomu, v jehož osobě se ten omyl udál, nýbrž i jiným lidem, na př. dětem, na tom omylu již jistě docela nevinným?

Vážené Národní shromáždění! Ani katolická církev sama nemůže se uzavírat těmto skutečnostem, vždyť i ona připouští netoliko rozvod, ale ona připouští řízení o neplatnosti manželství.

A co je to jiného, nežli docílení rozluky oklikou, poněvadž i tato manželství byla svátostně posvěcena; i o nich platiti by měla slova, jichž se zastanci protivného názoru dovolávají: "Co bůh spojil, člověk nerozlučuj!".

Ale církev katolická jde, prosím, ještě dále. Církev katolická dopouští i skutečnou rozluku svátostně a platně uzavřeného manželství a to dispensací papežskou, pokud totiž v manželství nedošlo ještě k tak zv. "copula carnalis", t. j. pokud manželé se po svém sňatku nespojili tělesně. To jest, prosím, stanovisko kanonického katolického práva!

Naše předloha jde jen potud dále a jde životu blíže, že dopouští odumřelé manželství, takové manželství, které již dávno manželstvím býti přestalo, také právně ukončiti a nešťastným jeho trosečníkům umožniti nový, spořádaný rodinný život.

Jedním slovem dá se vystihnouti to, oč nám jde: Jde nám o pořádek! Jde nám o to, rozloučiti to, co život už rozloučil a dát nešťastným možnost nového štěstí. Agitace katolická s překrucováním sobě vlastním hlásala a hlásá, že jde tu o čirý rozvrat rodinný, o naprosto libovolné uvolnění svazku manželského, a v poradách, které předcházely ve schůzích předsedů klubovních projednávání této předlohy, uznal sice pan dr. Kordač, že zmatek, který za platnosti starého práva v manželských věcech nastal, potřebuje ventilu, ale on se obává, aby prý z ventilu nestal se průlom! Pouhé přečtení § 13. naší předlohy ukazuje zbytečnost těchto obav. Nebudu ten paragraf předčítati, dámy, a pánové mají jej po ruce. Psychologicky bych chápal podobné obavy, kdyby předloha přijala stanovisko, které jest ostatně již v našem občanském zákonníku v §§ 133-135 uzákoněno pro manželství židovská, ale ani zde nevedlo k rozvratu. Tam se totiž manželé mohou na rozloučení sami prostě dohodnouti a nepotřebují vůbec nikomu na světě sdělovati důvody, proč se tak dohodli. Předloha naše se však nestaví na toto stanovisko volné rozlučitelnosti, nýbrž připouští rozluku jen v případech opravdu vážných, v zákoně taxativně uvedených, jejichž přísně objektivní zjištění je uloženo soudcům a sice sboru soudců, soudům sborovým.