Jsem tedy plně přesvědčen,
že stabilita manželství uzákoněním
této předlohy neutrpí, že rozvrácených
nešťastných rodin nebude ani o jednu jedinou
více! Ba naopak, odstraněním principielní
nerozlučitelnosti manželství padne také
v manželství poslední zbytek hrubého
tělesného poddanství. Manžel i manželka
naučí se respektovati jeho lidství, jeho
lidská a občanská práva a právě
tím se povznese mravní úroveň. Tak
místo, abychom se oddálili od toho cíle stability
rodiny a pevnosti manželského svazku, naopak jen přiblížíme
se ideálu manželství nerozlučně
doživotně trvajícího.
Řekl to velmi výstižně
náš president Masaryk svým hlubokým
výrokem, že usilujeme o rozlučitelnost manželství
proto; abychom je udělali nerozlučitelným.
A o pravdě těchto hlubokých slov přesvědčí
nás statistika o ztroskotaných manželstvích,
jak katolických, kde není rozluky, tak nekatolických,
kde ta rozluka už dnes je. V r. 1911 rozvedeno (resp. u nekatolíků
soudně rozloučeno) bylo v Čechách
u katolíků, prosím, 5518 manželstev,
evangelických 32 a židovských 20. (Hlasy:
Slyšte!) Ty cifry mluví jistě samy!
Také v této otázce
nejde nám o nic jiného, než o pořádek
ve státě a ten žádá, aby upraveno
bylo právo jednotně pro všechny občany
dle praktické potřeby skutečného života,
aby provedena byla i tu samozřejmá zásada
moderně spořádaného státu,
že práva a povinnosti jsou pro všechny občany
ve státě stejné. A tato zásada byla
tlučena v tvář, kde občanům
židovským bylo možno rozloučiti sňatek
pouhou dohodou, katolíkům byla rozluka dosažitelna
pouze smrtí jednoho z nich a těm, kdož jsou
mimo tyto obě náboženské společnosti,
možna byla po sporném soudním řízení
z důvodů, které uvádí §
115. obč. zák. Tedy zásada stejného
práva a stejných povinností pro všechny
občany státní přimlouvá se
také za tuto naši předlohu. Od této
zásady nelze upustit, republika nemůže být
exekutorem dogmatického stanoviska některé
církve.
Církvi ovšem není
nijak bráněno, aby svá mravoučná,
svoje dogmatická nebo jiná stanoviska hájila
a uplatňovala, ale svými vlastními, církevními
prostředky.
Poněvadž stát
upravuje manželství s hlediska občanského
práva a neprovádí dogmat církevních,
musíme zrušiti také všechna ona ustanovení
občanského zákona, jež jsou důsledkem
opačného politického stanoviska bývalé
rakouské monarchie, a to § 63. překážku
vyšších svěcení a řádových
slibů, § 64. disparitas cultus (různost náboženského
vyznání) a jiná podobná ustanovení,
jichž zrušení je v § 25. osnovy doporučeno.
Předloha však by nesplnila
svého úkolu, kdyby zvláštními
ustanoveními neupravila rozluku manželstev před
vydáním tohoto zákona rozvedených.
Jde tu právě o ty tisíce nešťastných,
kteří toužebně čekají
na tento zákon. Jsou často už před lety
rozvedeni, žijí ve faktickém, ne právním
rodinném společenství, jde o to, křivdu
starého práva odčinit co nejúčelněji.
Provádět po letech nový proces soudní
není často ani technicky možno, proto předloha
právem činí pro tyto případy
výjimečná opatření, odkazujíc
rozloučení těchto manželství
na cestu soudního nesporného řízení.
Navržený text však připouští
výklad, že zkrácené nesporné
řízení má býti možným
jen se souhlasem obou rozvedených manželů.
Bylo by tedy nemožné v případě
neznámého pobytu druhého manžela, nebo
v případě jeho jen vexativního, svéhlavého
odepření souhlasu k rozluce.
Navrhujeme proto dodatek, aby v zákoně
výslovně bylo řečeno, že souhlasu
tohoto není zapotřebí u manželstev,
jež před působností tohoto zákona,
na kterém se dnes usnášíme, byla rozvedena,
eventuelně, aby alespoň souhlas ten nebyl žádán,
kde nad to manželé jsou rozvedeni déle než
3 leta a neobnovili manželského společenství.
V pozměňovacím našem návrhu nutno
totiž - a zde bych prosil, aby tomu byla věnována
pozornost - rozeznávati dvě části:
navržené textové změny k §§
1., 3., 12. a 28. předlohy obnovují doslovně
pův. zprávu práv. výboru z 28. prosince
1918 a intendují zavedení obligatorního civilního
manželství. S tímto zásadním
stanoviskem zůstal, myslím, náš klub
osamocen. Ale druhá část toho návrhu
mého a mých kolegů klubovních, kde
navrhují se změny k § 16. a § 18., chce
něco jiného, chce totiž umožniti rozluku
manželstvím za starého práva již
rozvedeným. Tato věc nebyla - pokud vím -
předmětem žádného kompromisu
mezi stranami, který by stál tomuto uzákonění
v cestě. Zde jest, dámy a pánové,
vaše rozhodování úplně volné,
zde rozhodují jen úvahy objektivní účelnosti,
a prosím proto, abyste aspoň této druhé
části mého návrhu neodepřeli
svého souhlasu.
Jménem svého klubu
jsem nucen zároveň vysloviti se proti pozměňovacímu
návrhu kol. Jurigy, kterým má býti
na Slovensku, kde již dnes platí obligatorní
civilní manželství, zavedeno pouze fakultativní
manželství občanské. Že stavíme
se proti tomuto návrhu, jest důsledkem našeho
stanoviska k odluce státu od církve a důsledkem
také našeho vlastního pozměňovacího
návrhu, který jsem zde podal. Nám obligatorní
nebo fakultativní manželství není otázkou
svobody, nýbrž otázkou udržení
církevní politické moci ve státě.
Po našem názoru tudíž návrh Jurigův
znamená odklonění se od lepšího
stavu, znamená zhoršení, znamená krok
nazpátek. Slovensko mělo tu o otázku již
vyřešenu objektivně správně.
Právo tam platné bylo dokonce asylem i obyvatelstvu
sousedních zemí, kde právo bylo v tomto bodě
méně dokonalé. Cítil-li slovenský
lid maďarské úřady jako cizí
a jejich úřední praksi jako násilí,
bylo to pochopitelné, ale tento argument padá, prosím,
nyní vůči úřadům československé
republiky. Ty přece nejsou maďarské!
Nemohu nevyslovit své nespokojenosti
nad tímto faktem, že, kdežto pokrok v právu
probíjí se zde k cíli tak nesnadno, tak těžce,
tam, kde se jedná o to, udělat krok nazpátek,
jest tento krok mnohem snazší, a vůle mnohem
ochotnější, než by věc zasluhovala.
Na konec poznamenávám,
že nás jako socialisty ani tato předloha, pro
kterou ovšem budeme hlasovati s těmi pozměňovacími
návrhy, o kterých jsem promluvil, neuspokojuje úplně.
Hledíme však na ni jako na nouzové opatření,
jako na provisorium, jímž mají z práva
našeho zmizet aspoň nejkřiklavější
zaostalosti a má býti odstraněna propast
mezi ultrareakčním stanoviskem rakouského
práva a dávno platným právem ostatního
kulturního světa. Vývoj se zde však
po našem soudu nezastaví. Rodinné právo
v naší republice potřebuje dalších
pronikavých změn. Již včera poukázala
zde kol. Štychová s tohoto místa, že zásadu
občanské rovnosti muže a ženy nutno důsledně
provésti také v našem právu rodinném.
Jest, prosím, stejně tak potřeba revise práva
dětí. Starý princip úcty k rodičům,
úcty k minulosti, nutno doplnit úctou k dítěti,
v němž dnešní společnost staví
výše, staví nad sebe, úctou k netušeným
možnostem vývojovým příštích,
dnes snad ani ještě nenarozených generací.
Dítě není majetkem svých rodičů,
je dítkem a nadějí celé společnosti,
celá společnost má k němu své
právo, ale má ovšem předem a hlavně
k němu velikou povinnost! Barbarský rozdíl
manželských a nemanželských dětí
musí zmizet. Při kodifikaci nového svého
čs. občanského práva kynou nám
tu úlohy veliké.
Dnes řešíme jednu
konkretní otázku, jen malou část velkého
problému řešme ji, jak káže potřeba
doby a naše svědomí, odstraňme staré
křivdy, zjednejme jednotu práva, a tak jako jiné
otázky upravme i právo manželské ve
shodě s ideami, jimiž veden byl k vítězství
náš boj za naši národní svobodu;
upravme ji pod zorným úhlem své revoluce
z 28. října! (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Konečný:
Uděluji slovo dalšímu řečníku,
obč. Austovi.
Posl. Aust: Slavné
Národní shromáždění!
Jako předposlední řečník
již mohu přicházeti jen na sbírku, není
mně tedy možno, vytýčiti nějaké
nové směrnice, nějaké nové
linie, které by více zdůvodnily oprávněnost
reformy manželského práva, než jak bylo
zde již prosloveno a učiněno. Já ovšem
na předlohu samu, kterou projednáváme a na
smlouvu, která zde do jisté míry byla uzavřena,
dívám se skepticky, dívám se na ní
jako na něco, co v sobě nechová ušlechtilého
charakteru mravního. Dívám se na ni jako
na kompromis, jako na úmluvu, která má domněle
něco dáti, ale ve skutečnosti nedává
ničeho. Mohu říci, že celá debata,
která tento týden byla vedena zejména se
strany odpůrců této předlohy, nebyla
debatou, nebyla mluvením k reformě manželského
práva, ale byla debatou, byla velkým, řekl
bych činem na ochranu boha, na ochranu náboženství,
na ochranu svatosti sv. Jana Nepomuckého a zachování
posvátnosti zázraků, kterých on byl
příčinou atd. Ale ve skutečnosti vidím,
že vedle velké debaty a velké řeči,
kterou měl zde zejména p. dr. a prof. Kordač,
jednalo se ještě o něco jiného, jednalo
se ještě o ten ekonomický zájem, který
má na jedné straně církev, na druhé
straně stát, pokud jedná se o rodinu, pokud
se týče manželství.
Já chtěl bych tedy
poznamenat, pokud se jedná o referát pana kolegy
Novotného, kde dokazuje svatost a existencí
Jana Nepomuckého, že bychom byli rádi, kdyby
opravdu byl nastoupil tak zvaný důkaz pravdy a že
bychom byli velice tomu povděčni, kdyby církev
dovolila, abychom mohli komisionálně ohledati jazyk
sv. Jana, tohoto svatého, abychom zjistili, co je na něm
pravého a co je na něm padělaného.
(Veselost.)
Pokud se jedná o přání,
že by tento zákon neměl býti projednáván
dnes, ale že by mělo býti rozhodnuto plebiscitem,
já bych opravdově sobě přál,
kdyby mohlo býti rozhodováno plebiscitem, pak jsem
pevně přesvědčen, že ti a ty,
kterých se to týká, rozhodli by ne ve prospěch
zájmů církve, ale rozhodli by ve prospěch
čistého ušlechtilého lidství,
které má ten zákon alespoň v začátcích
svých uplatniti a přivoditi.
Jako sociální demokrat,
sleduju-li, zabývám-li se otázkou sociální,
vidím, že ona se skládá ze dvou problémů.
Z problému hospodářského a z problému
lásky. Ekonomické zájmy, hospodářské
zájmy, ty mají příliš mnoho zastanců
a obhájců, příliš mnoho vykladačů
atd. Ale pokud jedná se o problém lásky,
který není ničím jiným, než-li
problémem manželství samotným, svazkem
dvou lidí, základem a prvopočáteční
organisací společenskou, rodinnou, touto otázkou
vysoké důležitosti, otázkou, - opakuji
to ještě - problémem lásky velmi málo
vědátorů a filosofů se zabývalo,
ač je to nejdůležitějším
problémem, ač je to základnou, ze které
vyvěrá veškeren hospodářský,
kulturní, politický a řekl bych sociální
rozvoj. Kdo se o manželství zajímá,
kdo zabýval se otázkou rodiny, to byli dva činitelé,
církev a stát. Byl zde princip mravní, byl
zde zájem opravdu mravní, který k tomuto
interesu vedl oba dva ty činitele. Církev postavila
manželství a dala mu původ božský
a na základě toho praví, že manželství
jest nerozlučitelné. To znamená, aby ona
měla plné právo zasahovati do rodinného
života, aby ona dovedla ovládnouti rodiny a vésti
rodiny pro své vlastní zájmy. A já
řeknu, slavné shromáždění,
že jsem vycítil, že celá debata nenese
se k ničemu jinému a není ničím
jiným, než-li bojem o ženu, o onu bytost, která
jest osudem samotným a která má tolik moci
a síly, aby dovedla měniti i ze základu zřízení
společenské. Já jsem řekl nedávno,
že žena nemění jen modu, nemění
jen literaturu, ona nemá jen vliv na literaturu a modu,
ona jest schopna také měniti celé zřízení
společenské - ovšem, jakmile ona stane se rozhodujícím,
vlivným činitelem společenským.
Proto církev v obavě,
aby se sebeurčením ženy nebylo probuzeno sebevědomí
ženy, aby ona nevystihla vysoce důležitý
svůj společenský význam pro veškeré
zákony a veškeré řády sociální,
atd., proto sráží ji k zemi, činí
ji poslušnou muži, činí ji služebnicí
jeho, sráží ji dolů, aby ona nepozvedla
hlavy do výše, nemohla nahlédnouti do velikých
zákonů pravdy, do velkých zákonů
ušlechtilé mravnosti a aby ona zde jen byla pokornou,
odevzdanou otrokyní. Ve dvojím směru otrokyní:
společenskou a otrokyní mužovou. A působí-li
tak církev svojí náboženskou výchovou
na mysl, na mozek a na duševní rozvoj ženy, pak
získává s touto ženou i děti
a získává celou společnost. Proč
se chvěje naše Národní shromáždění
dnes? Proč se třese před operací,
která jest nutna a potřebna?
Proč neprohlásí
se otevřeně, bez kompromisu, bez všelijakých
ústupků pro obligatorní manželství?
Proč se neprohlásí? To jsou důsledky
výchovy, to jest ten vliv církve, to jest ten vliv
reakcionářský, který zde jest a který
působí i na osoby vysokého jinak vzdělání,
který působí na osoby, zaujímající
význačné společenské postavení.
To znamená, že ponecháme-li církvi na
dále onu možnost, aby pod rouškou manželství
požehnání, pod rouškou všech těch
ceremonií, kterými obklopuje akt manželský,
aby mohla působiti na duši ženy, pak půjdeme
velice těžce ku předu v naší republice,
pak ze žen nebudou bojovnice práva, ze žen nebudou
bojovnice svobody, ze žen nebudou bojovnice krásna
a dobra, ze žen nebudou bojovnice oné snahy po velkém,
ušlechtilém vyžití života, ale budou
z nich zase modlící se bigotní tvorové,
kteří odevzdají syny a dcery své církvi,
to znamená, odevzdají syny a dcery své otroctví
a hlouposti bezměrné. (Posl. dr. Jehlička:
Ale nebudou z nich bolševičky!) Já
myslím, důstojný pane, že jste bolševikem
větším nežli já. (Potlesk.)
Druhým činitelem, který
se zde zabývá otázkou reformy manželského
práva, jest stát. Jeho interesy jsou na rodině,
vždyť v celé soustavě státní,
ať se jedná o finanční otázky,
ať se jedná o militaristické otázky,
ať se jedná o soudnictví, ať se jedná
o cokoliv, ve všech těch jednotlivostech, které
tvoří organismus a soustavu státní,
jako nejdůležitější činitel
vyráží rodina. Ta se zatěžuje daněmi,
té se ukládá ta a ta povinnost a proto stát
v tomto směru snaží se v tomto směru
působiti rozhodujícím vlivem a zasahovati
také do záležitostí manželských.
Teď mi šeptá do
ucha, že beze všeho se mám podříditi
té dohodě a že se mám vysloviti pro
fakultativní sňatek. Ale jak říkám,
to jest věc, která jest, abych tak řekl,
proti mé vůli, proti mému přesvědčení,
jest to diktát. Já jsem nespokojen i s celým
obsahem tohoto zákona. V tomto zákoně, který
sice jest pokrokem, který jest sice ústupkem, řekněme,
doby po 28. říjnu, vidím, ještě
zachování té nevolnosti, vidím v něm
dosud ještě to otroctví jednoho i druhého,
muže i ženy, nevidím zde onoho volného
ušlechtilého spojení dvou duší,
nevidím onoho splynutí duší, nýbrž
vidím prostě ten řemeslný akt, řemeslný
výkon, který když není žádán,
aby byl vykonán církví, jest žádán,
aby byl vykonán rukou úřední. Stojím
na stanovisku, že muž a žena osobní smlouvou,
vlastní smlouvou a vlastní dohodou uzavírají
manželství a rozvádějí manželství.
Co má třetí osoba v tom co dělat?
Je velmi krásné přísloví v
naší řeči: Mezi manžele se třetí
osoba nepleť! a v tomto směru stojím i já
na tom stanovisku, že do otázky manželského
práva nemá mísiti se ani církev, ani
stát. Ale poněvadž dosud ustanovení
zákonná zde stojí, dosud ještě
není, jak se říká, možno, abychom
zajistili onu nezávislost dvou bytostí, které
chtějí po celý život jíti ve
vlastní vůli, ne pod donucením a kontrolou,
poněvadž víme, že musíme ze zákonů
zlých, které nám zachovalo Rakousko a které
dosud máme a kterými se říditi musíme,
udělati zákony dobré, pak ovšem nelze
jinak, než jíti krok za krokem, jíti kus po
kuse a působiti k tomu, aby tento pokrok, tento ústupek
byl výzvou k té široké veřejnosti,
aby ony statisíce dnes rozvedených a miliony, jež
vstupovati budou v manželství, věděly,
že má-li býti manželství svátost,
musí býti svátostí uzavřenou
v srdcích obou těchto lidí a musí
býti svátostí uzavřenou silou lásky,
ale ne z interesu obchodního, z interesu hospodářského,
z interesu nějakého zboží. Žena
jest vysoce důležitý činitel, a já
všude a na všech místech volám ji ku práci,
volám ji do zápasu proti všem těm činitelům
tmy, proti všem těm hlasatelům smrti a ne života.
Ona má pro republiku vysoce důležitý
úkol. Manželství a rodina jest pro republiku
československou něco tak význačného,
tak důležitého, že si to tisícové
nedovedou ani představiti.
Chceme míti republiku volnou,
chceme míti republiku svobodnou, spravedlivou, chceme míti
v životě republiky krásno a dobro. A nechte
ženu v rukou jesuitů, nechte ženu ve výchově
klerikální a pak jdete ne životu, ale smrti
vstříc. A proto jest třeba použíti
všech prostředků, použíti všech
cest, abychom osvobodili duši lidskou, jak se říká,
osvobodili tělo lidské od jeho otrocké práce
a abychom osvobodili duši občana republiky československé
od vlivu Říma, od vlivu církve, poněvadž
jest to nebezpečnější jed a ubijí
daleko více život, než těžká
a namáhavá práce. (Posl. Čuřík:
Také od vlivu klerikalismu socialistického!)
Socialismus, pane kolego, není dogma. (Posl. Čuřík:
Ale vy to děláte dogmatem!) Jestliže hlásáme
nauky krásna, jestliže hlásáme ideu
krásna, jestliže hlásáme ideu práva
a spravedlnosti... (Posl. Čuřík:
A děláte násilí!)... a hlásáme
ji těm, kteří pravdu, krásno a dobro
pochopiti nechtějí, pak jest třeba, aby jim
bylo řečeno něco, co se jim třeba
nelíbí. Mohu míti dítě ze srdce
rád, mám je tolik rád, že bych za ně
život dal, ale když jest neposlušné a když
poslouchá, řekněme, skotačivého
rozpustilého kluka sousedova a nechce poslechnout onoho
dobrého, upřímného napomenutí
svého vlastního otce, promiňte, pak někdy
i metlička přijde, ale ta metlička není
těžkým trestem, nýbrž jest prostou
ukázkou na cestu dobra, na cestu krásna. (Hlasy:
Chcete býti našimi otci?) Naší snahou
jest, aby dělnická třída stála
zde sražena v jeden mohutný šik na obranu svých
zájmů, na obranu života, na obranu zdraví
a na obranu svého hospodářského a
kulturního rozvoje.
A jestli všichni ti druzí
hledí rozraziti řady dělnické, - jedni
je volají do jedné církve, druzí do
druhé církve - pak je třeba dělníku
říci, kde jest jeho místo, pak je třeba
dělníku říci, že nepatří
do žádné jiné organisace, než do
organisace dělnické a do organisace socialistické
(Odpor), že nelze sloučiti olej s vodou, nelze
sloužiti bohu a zároveň mamonu, nelze sloužiti
zájmům dělnickým a při tom
chrániti zájmy svých vlastních otrokářů,
svých vlastních násilníků.
Až nastoupíte, pánové, na pole čistého
socialismu, (Hlas: My jsme již tam!) - ne -
až nastoupíte na cestu socialismu, pak půjdeme
vedle sebe. Ale pokud vaším zájmem jest ve
jménu socialismu (Hluk. Předseda zvoní),
pod rouškou socialismu, pod heslem socialismu nahánět
ovčičky do stáda církve římskokatolické
a činiti z nich otroky cizí zvůle, pak nedivte
se, když takovému dělníku pravíme:
Když nejdeš s námi, jsi proti nám a že
pak v něm nevidíme svého spolutrpitele, spolubratra,
nýbrž pouze nástroj našich nepřátel,
našich vykořisťovatelů.