Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Po stránce formální se navrhuje, aby návrh tento byl přikázán výboru finančnímu."

V Praze, dne 22. července 1919.

Návrh jest dostatečným počtem podpisů opatřen, panem zpravodajem doporučen a bude o něm také hlasováno. Prosím pány, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

Dovoluji si slavnému Národnímu shromáždění doporučiti tento způsob hlasování. O předložených dvou osnovách zákona budeme hlasovati jednotlivě o každé osnově zvlášť.

První osnova zákona, čítající 4 články, jedná o úpravě služebních poměrů úředníků v obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Po odhlasování této předlohy pak dám hlasovati o osnově druhé, která mění některá ustanovení zákona ze dne 3. října 1907, čís. 63 z. z. pro Čechy o služebních poměrech okresních úředníků v Čechách (článek I.-III.). I o tomto zákoně dám hlasovati v celku, jakož současně i o nadpisu zákona. Prosím tudíž ony pány, kteří souhlasí s osnovou zákona, t. j. se čl. I.-IV. dle zprávy ústavního výboru, aby povstali se svých míst. (Děje se.)

To jest většina. Zákon se v prvním čtení přijímá.

Prosím dále ony pány, kteří souhlasí s druhou osnovou zákona dle zprávy výborové, kterou se mění některá ustanovení zákona ze dne 3. října 1907, jakož i s nadpisem tohoto zákona, aby povstali se svých míst. (Děje se.)

To jest většina. Zákon tento, jakož i jeho nadpis se v prvním čtení přijímají. Přeje si pan zpravodaj ke druhému čtení slova?

Zpravodaj prof. Weyr: Ne.

Místopředseda Konečný: Přistoupíme ihned k hlasování o těchto osnovách ve druhém čtení. Kdo souhlasí s prvním zákonem právě v prvním čtení přijatém, i ve druhém čtení, prosím, aby povstal se svého místa. (Děje se.)

To jest většina. Zákon tento ve druhém čtení se přijímá a schvaluje.

Kdo souhlasí dále se zákonem čís. 2, jak právě v prvním čtení byl přijat, i ve druhém čtení, prosím, aby povstal se svého místa. (Děje se.)

I tento zákon, jakož i jeho nadpis jest schválen ve druhém čtení.

Je zde konečně dříve mnou přečtená resoluce občana Pika, p. zpravodajem doporučená. Prosím ony pány, kteří i s touto resolucí souhlasí, jakož i s jejím přikázáním finančnímu výboru, aby povstali se svého místa. (Děje se.)

I tento resoluční návrh jest přijat a bude přikázán dle přání navrhovatelů finančnímu výboru.

Přistoupíme k projednání dalšího odstavce denního pořádku a to k odst. 6., jímž jest:

6. Zpráva imunitního výboru o žádosti mor.-slezského vrchního soudu zemského, s podáním trestního soudu v Brně, aby bylo svoleno trestně stíhati člena Národního shromáždění Rudolfa Mertu pro přečin urážky na cti, spáchané tiskem podle §§ 491. a 493. tr. zák. (tisk č. 1339).

Zpravodajem jest občan Teska; žádám jej, aby se ujal slova.

Zpravodaj posl. Teska: Vážené Národní shromáždění!

Imunitní výbor jednal o žádosti zemského soudu na Moravě, aby byl vydán Rudolf Merta, zodpovědný redaktor, a po uvážení všech okolností doporučuje Národnímu shromáždění, aby Rudolf Merta dotyčnému soudu vydán nebyl.

Místopředseda Konečný: K tomuto předmětu přihlásil se k slovu občan dr. Adolf Stránský, Merta a Slavíček. Dr. Adolf Stránský proti, Merta a Slavíček pro. Uděluji slovo prvnímu řečníkovi proti, dru Adolfu Stránskému s návrhem, aby řečnická lhůta stanovena byla na 15 minut. Není proti tomu odporu? (Nebyl.)

Posl. dr. Adolf Stránský: Slavné Národní shromáždění!

Ujímám se v této zdánlivě nepatrné jenom, ale ve skutečnosti velice důležité otázce slova, ne pro osobnost, o kterou se tu jedná, nýbrž z principielních důvodů, abych přesvědčil vás o tom, že jest nanejvýš třeba, by Národní shromáždění začalo pracovati po věcné stránce korektně a po formální stránce dobře, správně a slušně. A to se v této věci nestalo. Otázka, o kterou se jedná, nemá žádného politického rázu. Také osobnost kolegy Merty nehraje zde žádnou, pražádnou úlohu. Předesílám napřed, že také prakticky nemá moje námitka žádného důsledku, neboť jest-li Národní shromáždění p. kolegu Mertu vydá nebo ne, zůstane si stejné ve výsledku, poněvadž věc jest promlčena a on nemůže býti odsouzen. A právě proto, že jest to věc promlčená, že nemůže býti odsouzen, obral jsem si tuto záležitost za předmět, poněvadž jsem si řekl, že sněmovna může přece říci, zdali se staví právě do jiné linie v otázkách immunitních, nebo chce, aby se zůstalo při té praksi, ve které se právě nalézáme.

Velectění pánové, zákon praví, že k stíhání poslance jest zapotřebí souhlasu sněmovny. To jest jistě sporý pramen a sporý výklad pojmu immunity poslanecké. Ale myslím, že všichni souhlasíte se mnou, když pravím, že immunita poslance nemůže a nesmí býti vykládána tak, jako by to byla absolutní nedotknutelnost jeho. Absolutní nedotknutelnost má president náš, má hlava naší republiky a to z toho důvodu, že on jest nezodpovědný, že mimo to musí býti všestranně chráněna u něho zcela jistě a bezpečně se může předpokládati, že nezneužije nikdy svého postavení k tomu, aby se dopustil nějakého trestního skutku. Avšak, velectění pánové, jinak je to s poslancem. Poslanec má svoji immunitu zde absolutní. Za to, co mluví zde, nemůže býti nikdy stíhán, ale za to, co koná, co jedná, co mluví, co píše mimo tuto sněmovnu, jest zodpověden před zákonem. Sněmovna má jen právo zkoumati, zdali jej má propustiti, zdali jej má vydati soudci k odsouzení, nebo k osvobození. Tu, velectění pánové, pochopíte, když řeknu, že tím, že se ustanovila immunita poslanců, nechtěla se dáti na pospas těchto poslanců čest veškerého voličstva ostatního; neboť, velectění pánové, jistě voličové si nezvolili poslance, k tomu, aby on potom jako poslanec, nabyv immunity, směl voličstvu nadávati jak chce, směl psát proti němu, směl je připraviti snad o čest a dovolávati se toho, že se mu nemůže nic stát. (Poslanec Stivín: "Vždyť víte, pane doktore, že to nepsal!")

Račte dovoliti, já se právě k tomu vrátím, že to nepsal, a z toho vyvodím, jak se zde povrchně podávají zprávy a jak se tyto zprávy podávati nesmějí.

V tomto případě, velectění pánové, jestliže souhlasíte se mnou, že poslanec, když se dopustí nějakého trestního skutku mimo svoji poslaneckou působnost, má býti vydán, tedy se táži: Proč byla immunita uzákoněna? Zajisté jen za tím účelem, aby poslanec nemohl býti jednak se strany vlády, tedy od shora, aby nemohl býti vyrušován ve své činnosti poslanecké, aby nemohl býti omezován ve své činnosti poslanecké, aby nemohl býti persekvován a pronásledován jako poslanec. Ale immunita nemá za účel, aby také ve své mimoposlanecké činnosti, když jest jeho povoláním redaktorství, neb něco jiného, měl více práva, než má každý jiný občan v této republice.

A nyní prosím, jestliže v duchu zákona také v tradici immunity jest tento smysl obsažen, musí, jestliže immunita má platiti proti vládě, tedy po mém názoru musí platiti ovšem se stránky druhé, se stránky passivní, kde přestává immunita a kde má býti poslanec vydán, musí platiti vůči soukromníku. Soukromník musí v otázce své cti býti chráněn Nár. shromážděním. Soukromník, když někdo se dopustí urážky jeho cti, nesmí přece nabýti takového postavení, aby řekl, že v republice československé nedává se člověku, když jej poslanec urazí na cti, tohoto práva. K tomu přistupuje ještě jedna okolnost, na kterou zde nemohu dosti důrazu klásti. To se právě divím pánům ze sociálně-demokratické strany, že nesdílejí stanovisko stejné se soc. demokraty vídeňskými, kteří v "Arbeiter-zeitungu" velmi často a velmi důrazně na to poukazovali, že poslanec nemá býti zodpovědným redaktorem časopisu (Posl. Stivín: My to stanovisko sdílíme, ale vypište volby do Národního shromáždění a žádný z nás zodpovědných redaktorů zde více nebude!)

Proč byste nemohli býti poslanci, ale nemusíte býti na listě jako zodpovědný redaktor, poněvadž zodpovědní redaktoři přichází přece velmi často v konflikty a kolise tím, když píše článek, že se někdo cítí tím uražen, avšak uražený nemá možnosti proti němu se hájiti, poněvadž ta věc musí do Nár. shromáždění, a než toto vypracuje věc a než podá zprávu, jest věc promlčena a ten člověk přijde o své právo, hájiti svou čest také před soudem.

Dovoluji si upozorniti na to, že Austerlitz i nebožtík Adler, jak na říšské radě, tak také v "Arbeiterzeitungu" s velikým důrazem na to poukazovali, že jest to nešvar (Posl. Stivín: My také!), ale ve skutečnosti u nás se stalo to, že poslanec jeden jest docela zodpovědným redaktorem 2 časopisů, jako právě v tomto případě jest pan Merta redaktorem dvou časopisů (Posl. Stivín: To jsou hlavičkové listy jenom!) Ale odpusťte: hlavičkové listy. Jeden vychází v Moravské Ostravě, druhý v Brně. (Hlas: Ne!) Jak pak ne? (Hlas.: To je forma!) Forma? O tom budeme mluvit.

Ale, velectění pánové, to všechno by byly theoretické úvahy. Ve skutečnosti přihlásil jsem se k slovu, abych vám ukázal na té zprávě, že když se podává zpráva v takové věci, meritorně a věcně musí obsahovati pravdu. Co ale praví tato zpráva? Ve zprávě jest řečeno, že prý immunitní výbor zjistil (Hluk) . . ve zprávě se říká, že kolega Rudolf Merta jako zodpovědný redaktor časopisu "Ostravský dělnický denník" jest obviněn pro přečin proti bezpečnosti cti a sice že obvinil žalobce, nějakého lékárníka, - já ho, pánové neznám ani dle jména, ani osobně, není mi nic do něho - že jej obvinil takovým způsobem z nečestných vlastností a smýšlení, čímž prý byl vydán ten lékárník veřejnému posměchu. To není pravda. V žalobě se praví, že jej nejen obvinil žalovaný z nečestných vlastností a smýšlení nýbrž mimo to, že dopustil se ještě přečinu toho tím, že jej vydává veřejnému posměchu. Ne tedy "čímž", nýbrž "a" vydal jej veřejnému posměchu. To pan referent nesmí přehlédnouti, že se tu jedná o dva delikty, které by stály k sobě v poměru kausálním, nýbrž že se jedná o dva delikty. A nyní praví zpráva:

Immunitní výbor zjistil, že Rudolf Merta, člen Národ. shromáždění, jest opravdu odpovědným redaktorem periodického časopisu "Ostravský dělnický denník".

Já pravím, že pan Merta není opravdu zodpovědným redaktorem. Opak toho jest pravda, neboť zodpovědným redaktorem vyrozumívám onoho člena redakce, který zodpovídá za ten list, když list jest k zodpovědnosti volán, když někdo list žaluje. Když však ten, který na listu jest podepsán jako zodpovědný redaktor, v okamžiku, kdy dostává žalobu, řekne: Já jsem to nečetl, nebo řekne: Já jsem členem Národního shromáždění a nemám se co zodpovídat, jak stalo se v tomto případě, pak, velectění pánové, není on opravdu zodpovědným redaktorem, nýbrž jest zodpovědným redaktorem jen na oko a zodpovědného redaktora pak takový list vůbec nemá, protože ten, kdo byl uražen na své cti, neví, koho se má držet. Toho, kdo jest na listu jako zodpovědný redaktor podepsán, se držet nemůže, neboť ten řekne: Já jsem to nečetl, dostalo se to do listu bez mého vědomí a souhlasu, anebo, jako v tomto případě - náhodou se zde prý stalo obojí a já ostatně ještě na tento druhý důvod přijdu - řekne: Já jsem člen Národního shromáždění, já bych musel být napřed vydán, a nežli se vydání povolí, jest věc promlčena. (Posl. Stivín: To trvalo 9 měsíců, nežli podala vláda předlohu o volbách do Národního shromáždění!) To s tím nesouvisí. Zde jde jen o zásadní věc. Já neobviňuji z ničeho ani vás, pane kol. Stivíne, ani vaši stranu, ani kol. Mertu, zde jde o věc zásadní, o právní čistotu našeho veřejného života, o čistotu Národního shromáždění a tu musíme hájiti.

Dále se praví v této zprávě - a prosím, pánové, to jest hlavní můj důvod, proč myslím, že Národní shromáždění nemůže návrh výboru přijmouti - že prý immunitní výbor zjistil, že p. Rudolf Merta ten článek nečetl, že se dostal do listu bez jeho vědomí a souhlasu a že prý se tím nanejvýš dopustil přestupku - jak zde výslovně stojí - "nezaviněné péče", čili, jak zde má státi, přestupku zanedbání povinné péče.

Prosím, pánové, když tedy immunitní výbor zjistil, že obviněný poslanec se dopouští menšího trestního skutku, než ze kterého je obžalován, nemá proto býti vydán? Jest to nějaký důvod? Můžete - nechci ani říci před právnickým světem, ale před intelligencí kteréhokoli státu - zastupovat názor, že když poslanec se dopustí menšího trestního skutku, nežli ze kterého žalobce ho chce žalovat, že jest to důvod pro nevydání? A přece ve zprávě výslovně se praví, že, jelikož prý pan kol. Merta ten článek nečetl a ze žalované články dostaly se do tisku bez jeho souhlasu a vědomí, že tedy mohlo by jíti v tomto případě nanejvýše o přestupek nezaviněné péče a že z těchto důvodů usnesl se immunitní výbor doporučiti Národnímu shromáždění, aby jeho člen p. Rudolf Merta k trestnímu stíhání vydán nebyl. (Posl. dr. Bouček: To se dá theoreticky hájiti, že minima non curat praetor!)

Ne, to nelze theoreticky hájiti, račte to jen přenechati k posouzení žalobci, zda on se uspokojí menším trestem. On chce míti nějakou satisfakci za urážku, která se mu stala, a pro něho jest již to satisfakcí, když obviněný redaktor před soudem aspoň řekne, že to nečetl. (Posl. Donát: Vždyť to říká tady!) My zde přece nejsme žádným soudem! (Posl. Donát: Ale zde to znamená víc než tam, o tom není pochyby!)

A prosím, pánové, k tomu všemu přistupuje ještě okolnost, že v celém aktě není ani slovem zjištěno, že by obviněný redaktor byl řekl: Dostalo se to do listu bez mého souhlasu. Vždyť on ani nebyl vyslýchán, on nesměl býti vyslýchán, soudce ho nemohl předvolati, poněvadž jest poslancem. A to, myslím, nejde, když referent nějakého výboru sejde se na korridoru anebo ve společnosti, anebo v kavárně s kolegy a řekne: Byl mi přidělen ten akt, a ten stíhaný mu na to řekne: Co je s tím? Vždyť já to ani nečetl! To se nesmí nazvati zjištěním něčeho, to se nesmí říci: "Immunitní výbor zjistil, že on to nečetl". Zjistit smí něco soudce, před nímž ten poslanec to může říci a pak se nemůže mu nic státi. Ale jestliže, pánové, my takovým způsobem budeme předbíhati soudům, jestliže my judikaturu si budeme bráti do svých rukou, - nejen politickou stránku, zda má býti poslanec vydán nebo ne - jestliže my budeme již zkoušeti otázku, zdali obviněný četl, aneb nečetl ten článek, otázku, která jedině spadá do oboru posouzení soudcova, nikoliv parlamentu, pak, velectění pánové, ovšem jsme uzákonili nedotknutelnost poslaneckou, pak se ale nesmíte diviti, že veřejný duch našeho národa nesnese toto rozšíření toho pojmu na úplnou a absolutní nedotknutelnost, poněvadž předpokládá, že kdyby se měla uzákoniti, - což jest možno - že každý poslanec má takové svědomí, že nezneužije tohoto práva. Jest-li ale máme, jmenovitě u pana kolegy Merty tu záruku, že by nezneužil tohoto práva, o tom já silně pochybuji, když uvážíme, že až dosud nikdo nedovolil si uraziti těžce na cti našeho presidenta republiky, před nímž má úctu takřka celý svět, jedině pan Merta ve svém listě brněnském (Hlasy: Hanba!), kterýž on také podpisuje - jedině tam, jak jste se mohli přesvědčiti, před několika dny je uveřejněn článek, kde si stěžuje list redigovaný panem Mertou na to, že ministerstvo vyučování vydalo officielní podobiznu presidenta Masaryka, která dle výnosu ze dne 25. června t. r. vyvěšena býti musí ve všech úřadech a ústavech československé republiky.

K tomuto výnosu, se kterým zajisté celý národ český souhlasí (Tak jest!), poněvadž celý národ má úctu k svému presidentovi, připojil list, redigovaný panem kol. Mertou. . . (Posl. Burian: K vůli tomuhle mluvíte!) Já mluvím k tomu, že není spolehnutí na to, že všichni poslanci také nezneužijí a nejsou sto zneužíti své imunity. (Posl. Burian: Teď my budeme mluviti o vašich "Lidových Novinách", o úrovni vašeho listu!)

Prosím, ani já nemluvím o žádné úrovni, ale o určité urážce na cti. K této poznámce připojil onen list poznámku: "Obraz nebožtíka Franty se také musil stkvíti v každé hospodě a kořalně starého Rakouska. Jak vidět, pokročili jsme značně!"

Prosím, velectění pánové, to já přivádím k řeči jenom proto, abych vám dokázal, že, jestliže ta praxe, které se drží náš imunitní výbor, stane se konstantní, stálou praxí, pak není nikdo, ani president naší republiky, chráněn, co se jeho cti a důstojnosti týče, poněvadž právě z toho článku, který jsem vám přečetl, je viděti nejlépe, že, jestliže činitel nejvyšší v tomto státě je vysazen tomu, že redaktor, který je žalován, je členem Národního shromáždění a měl by býti vydán, může se spolehnouti na to, že ho Národní shromáždění nevydá, pak teprve tím více je ve psí dána čest a vážnost ostatního občanstva v republice. (Tak jest!)

Já tedy myslím, velectění pánové, že uvážíte-li, že sám imunitní výbor připouští, že se obviněný redaktor dopustil jiného trestního skutku nežli toho, pro který je žalován, menšího, totiž zanedbání povinné péče a jestliže uvážíte, že v této věci se jedná jen o zásadní rozhodnutí, nikoliv o pana Mertu, jemuž se nemůže nic státi, poněvadž celá věc je promlčena, tak mi dáte za pravdu, když navrhuji, abyste v této věci rozhodli, že se pan Merta vydává, poněvadž imunitní výbor vezme z toho na vědomí, že má věci důkladněji prozkoumávati, než s takovým návrhem předstoupí před Národní shromáždění.