Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Velectění pánové! Pan ministr Beneš mluvil včera slovy jistě až tklivými o tom, s jakými dojmy k nám přijížděl. Mluvil zejména o tom, jak, když projížděl českou krajinou, při pohledu z vlaku jej radostně dojal pohled na pracující venkov. (Hlas z republikánské strany českého venkova: Viděl zemědělskou práci!) Velectění pánové, nechtěl bych to pointovati tímto způsobem: "viděl zemědělskou práci", byl by viděl také průmyslovou práci, kdyby se byl mohl z toho okna dívati do dílen. Ne, to jsem nechtěl naznačiti! Pracuje se u nás skutečně a takový pohled na tu nepolitickou práci, na to, co nejsme my, to skutečně může býti pohled povzbuzující, ale není to pohled úplný a může to býti také pohled klamivý. Vlak zastaví a Eduard Beneš, který se v radostné náladě díval z jeho oken a snul si ten obraz pracujícího venkova, vystoupí z vlaku a tu stojí před ním starý člověk (Hlasy: Kolín!), starý a šedivý člověk v sokolské uniformě a pronese k němu a na jeho adresu hroznou řeč, pronese na jeho adresu řeč, ve které mu řekne, že zde jsme vlastně všichni darebáci a jen dva lidé že tu jsou poctiví. (Hluk.)

Velectění pánové! Bylo diskutováno v našem veřejném tisku o tom, jestli to, co onen občan ve Veselí mluvil, bylo nebo nebylo beztaktností. Ale, vážení pánové, já myslím, že tato otázka pro nás musí být a je naprosto vedlejší. To, co nás musí zajímat všechny, vás jako nás, protože se to nás všech týká, to je ten prostý fakt, že starý člověk za přítomnosti velkého zástupu lidí, ze kterého nikdo neprotestuje, může takovýmto hrozným způsobem mluvit. (Posl. Dr. Witt: To by musil psychiatr rozhodnout!) Neusnadňujte si tak ten problém, velectění pánové! Nejde tu o psychiatrický případ! Víte to přece všichni - proč bychom si to zapírali? Jděte dnes k tomu pánovi a on vám ukáže velký svazek projevů souhlasu, které dostal. (Hlas: Ale od koho! Posl. Dr. Witt: Vždyť on není jediný blázen!) Pardon, já bych nerad, aby tu došlo k jistému omylu. Já jsem dalek toho, chtít se snad stotožňovat s tím, co tam bylo řečeno, nebo snad jen chtít to schvalovat. Já jen zdůrazňuji tento fakt, že se to stalo, že se tam takovým způsobem mluvilo, a my přece všichni víme, - proč bychom to zapírali - že se tak mluví všude, že se tak mluví v kavárnách, ve venkovských chalupách, (Hlas: Tak jest!) v továrnách, že se nám prostě nevěří, že je zde nedůvěra. (Posl. Zeminová: Rozpusťte toto Národní shromáždění a vypište volby! Vy jste to, kteří volby zdržujete! Odpor. Posl. Hatlák: To nemá s volbami co dělat!) My té nedůvěry přece neodstraníme tím, když ji budeme prostě popírat. Já chci jenom tím vším říci, že když se taková trapná věc stane, máme my z toho ze všeho, z dobrého i ze zlého, chtíti čerpati a snažiti se vyčerpati něco dobrého, že máme se nad tím zamysliti, ne ve zlém, ne na sebe křičeti, ne si to vyčítati. My zde nejsme jeden více a druhý méně vinni, my zde musíme počítati s určitým faktem. Já jsem nemluvil s ministrem Benešem; já nepochybuji také o tom, jaké on měl mínění v tom individuelním případu, ale stejně nepochybuji o tom, že se zamyslil nad tou věcí a že mu byla trapná proto, že byla individuelně trapnou. My si přece musíme doznati, že žijeme v nemožném ovzduší, čím dále tím více otráveném.

Pánové, ten pan Kolín ve Veselí mluvil jako přemrštěný ... (Hlasy: Národní demokrat!) Ano, jako národní demokrat. Je vidět, že čte národně demokratické listy a že nečte ještě všechny noviny. Kdyby četl všechny noviny, viděl by přece, že nesmí vyjímati dva lidi, věděl by, že dr. Kramář jest ochránce keťasů a lichvářů, že se na jeho příchod do Prahy těší všichni pražští lichváři a keťasové a že mu půjdou na nádraží naproti. (Hlučná pochvala.) Tedy on mluvil opravdu jako národní demokrat. Z toho nemůžeme se těšiti ani my, ani vy.

Velectění pánové! Proč o tom mluvím? Já říkám, že máme všichni vinu, ale když si již tváří tvář stojíme, tu myslím ... (Posl. Kouša: To nemá souvislost se zahraniční debatou!) Já vám ukážu tu souvislost se zahraniční politikou. To má souvislost, že pan ministr Beneš klade velikou váhu a velký význam na konsolidaci vnitřních politických poměrů pro zahraniční politiku; a v takovém ovzduší, v jakém žijeme,nemůže nikdy dojíti k té konsolidaci. Prosím, nerozumějte tomu tak, jako bych to říkal jako denunciaci nějakou. Představte si však, kde to jsme, když mohlo být v nejseriosnějším socialistickém listě a prosím, ne někde na zastrčeném místě, nýbrž na místě, kde se píší nejjemnější politické reflexe, když může na takovém místě se říci zcela vážně, že dr. Rašín proto dal natisknout kolky na peníze takovým povrchním způsobem, aby se tyto kolky daly snadno padělat, aby padělatelé peněz kapitalističtí měli snadnější práci. (Projevy odporu ve středu.) Pánové, vždyť se jistě střílí z obou stran. My také střílíme. Jest však přece jen velký rozdíl v tom, - uznejte to - když se kritisujeme, - a my se kritisovat musíme - když se řekne o bývalém ministru, že byl neschopným, že svému odboru nerozuměl, a mezi tím, když se mu vytkne, že dal tisknouti kolky, aby se mohly padělat. To se píše, to se čte, to se čte i venku za hranicemi a v tom jest ta souvislost s tou zahraniční debatou. (Hluk.)

Velectění pánové! Pan ministr Beneš jistě nás všecky přesvědčil o tom, že nemůže spolehlivě pracovati na svém díle, jestliže nebude míti za sebou konsolidované vnitropolitické poměry a já bych chtěl říci, že podmínkou takové konsolidace jest, abychom my, kteří dnes žijeme jedni vůči druhým v nemožném nenávistném poměru, hledali cestu, jakou bychom se z toho poměru dostali, abychom hledali dohodu.

My se dosud, myslím, pohybujeme velice nesprávnými methodami. Jak se dosud ty věci vyvíjely? Měli jsme velká národní vzrušení, měli jsme 28. říjen, měli jsme příjezd Masarykův. Při všech těch příležitostech se ukázal obraz toho veřejného života u nás takovým utěšeným způsobem, jak to právě naznačil včera pan ministr Beneš. My jsme se však tímto způsobem nedostali a nedostaneme se s místa, poněvadž se musíme právě dohodnouti ne tam, kde se slaví, kde jsou prapory, kde jsou špalíry, my musíme se navzájem dohodnouti tam, kde jsme ve sporu, tam, kde jest pramen toho nenávistného ovzduší, které nás všecky otravuje.

Velectění pánové! Myslím, že jste všichni postřehli včera, že ten hlavní zdroj optimismu a důvěry pana ministra Beneše v možnost konsolidace našich poměrů plyne z toho, že on po tak dlouhou dobu žil venku v poměrech mimo to naše ovzduší a v poměrech, které byly opravdu způsobilé, přes všechny tísně, přes všechnu bídu a skepsi, která jistě někdy musila zachvacovati ty nositele naší zahraniční politiky, přes ty stísněné poměry hmotné, i přes ty stísněné poměry politické, i přes to šesté poschodí, přes ten měsíční 160 frankový budžet a přes tu neinformovanost a přímo často bornirovanost státníků, kteří prostě se teprve seznamovali s tím, jaký je rozdíl mezi Čechem a cikánem, tento optimismus vzbuditi. Vy všichni jste jistě dobře věděli a postřehli, že pramen té jeho důvěry jest v těch zahraničních věcech. Snad bychom udělali dobře, kdybychom se pokusili evokovat si zde tu kapitolu našich zahraničních válečných dějin, která se zdá být nejdůležitější a která poskytuje mnoho poučení a mnoho látky k diskussi, já bych řekl dokonce, která snad také poskytuje možnost navázání té dohody v našich domácích poměrech, a to jest ta kapitola ruská.

Pánové, slyšeli jsme, že všechny ty snahy naší politiky zahraniční byly by zůstaly bezvýslednými, kdyby nebylo bývalo české armády a zejména vystoupení té armády na Rusi. Jistě se všichni pamatujete na léto roku 1918; myslím, že tehdy co do cítění - nemluvím o hodnocení intelektuelním - nebylo mezi námi žádných rozdílů, aneb jestli tu nějaké výjimky jsou, že musí být rozdíly nepatrné. Vzpomeňte si, jak se vyvíjely věci až do té doby. Věděli jsme, že za nás bojují Masaryk, Beneš a jiní za hranicemi, věděli jsme, že jsou české legie za hranicemi ve Francii a Italii, věděli jsme, že naši lidé tam umírají za věc dohody, a slibovali jsme si od toho, že nás dohoda bude podporovati v našem boji za svobodu. My měli víry jeden víc a jeden méně, ale neměli jsme nikdo jistoty. My velmi často slýchali a jeden druhému to říkali, neříkal-li to nikdo sám sobě: "Nejsme my marně v cizích službách, jsou to skutečně naše služby, ve kterých tam žijeme, bude nám to zhodnoceno, nebudou to oběti marné?" - To byly otázky, na které jsme si odpovídali, jak pravím. Bylo mnoho těch, kteří měli víru, ale bylo také mnoho skepse. Ale vzpomeňte si na léto r. 1918, vzpomeňte si, jak byl uzavřen mír brestitevský, kdy jsme zde nevěděli přesně, jak ty jednotlivé síly stojí! To bylo přece pro nás něco zoufalého. Bylo to zvrácení Ruska, bylo to prolomení blokády, kterou dohoda obklíčila Německo, tedy ten nejhrozivější mrak, který se vůbec během války ukázal. V tomto okamžiku, kdy se nás všech - já pravím výslovně: všech, poněvadž jsem přesvědčen, že to o vás platí jako o nás, - v tomto okamžiku, kdy se v nás všech začalo vzmáhati zoufalství, přišly konečně zprávy o československém vystoupení na Rusi. To bylo něco jiného, než bitva u Zborova. My jsme se dověděli tehdá, že české vojsko zabralo Povolží, že vládnou v Povolží a dověděli jsme se během toho léta, až do polovice záři, že československé vojsko vládne od Vladivostoku přes Irkutsk celou sibiřskou magistrálou až po Povolží.

My také přemýšleli o tom, co toto hnutí znamená, my nebyli tehda v té míře informováni, jako jsme informováni dnes, jak nás na př. informoval ministr Beneš, my byli odkázáni namnoze na dohady, byli jsme odkázáni na zprávy rakouského tisku, které nebyly pravdivé, které nebyly poctivé, nevěděli jsme nic o tom, jestli to bylo defensivní či ofensivní, kdo začal a co se děje a my jsme si proto musili všichni konstruovati jakýsi podklad. My jsme arciť nevěděli, - dnes to víme - že věc byla vyvolána pokusem, znásilniti československou armádu. My jsme si představovali tehdy tu věc tak, že když se Rusko zhroutilo, že tu máme vojsko Masaryka, sestavené z českých zajatců jako jediný spořádaný celek v tom všeobecném ruském chaosu, neboť tehdy byl to ještě chaos, jestli to dnes není. Já vylučuji sporné otázky, tehdy to byla úplná derouta ruské armády, to byl útěk Trockého z mírové konference, to bylo otevření ruských hranic, vzdání se na milost a nemilost, zahazování zbraní a tu jsme viděli, že v tomto všeobecném milionovém velikém chaosu té nezměrné ruské a sibiřské říše stává takový malý, malounký ostrůvek a ten ostrůvek že jest český, že jsou to lidé čeští, kteří zůstávají tam, kde všichni utíkají od sebe, kde všichni se rozbíhají, pohromadě, že jsou to lidé, kteří nějakým způsobem chtějí zachrániti, co se ještě zachrániti dá proti Němcům; tak jsme si to musili vykládati a nebyli jsme daleko od pravdy, jak je vidět.

Velectění pánové, já se Vás táži: Byl tenkráte mezi námi, mohl býti někdo mezi námi, věříte Vy pánové ze socialistického tábora, že byl někdo mezi námi, kdo tehdy při těch pocitech, které v nás všech vzbudily ty zprávy o československé armádě, která zabírá Sibiř a ohromnou část Ruska, věřili Vy jste, mohli jste věřiti, že byl někdo mezi námi, kdo při těch pocitech si přeje aneb doufá, že jest to protirevoluční armáda, která v Rusku má povaliti revoluci, povaliti demokracii a nastoliti carismus? Ne, pánové, nevěřili jste to, ten, kdo česky mluví, kdo v Čechách vyrostl, kdo četl české knihy, ten nemůže o svém českém bližním v takové situaci míti takové mínění a neměli jste ho jistě. Ale velectění pánové, teď si vzpomeňte, co z té diverse ruské vzniklo ošklivých konfliktů mezi námi, co se již z toho ruského obrazu přeneslo sem a zde působilo pro to otrávené ovzduší, o kterém jsem mluvil. Velectění pánové, když si na to vzpomenete, když na druhé straně uvážíte, jak bylo toto vystoupení československé na Rusi v Čechách pomlouváno, v pravém slova smyslu pomlouváno, tu myslím, že musíme všichni býti vděčni panu ministru Benešovi za výklad, který o těchto věcech podal. Jedno přece víme dnes, jako jsme věděli tehdá. Co to bylo, co nás tehdy tak uchvacovalo? Já nenalézám dosti případného výrazu, abych naznačil ty city, které jsme tehdy měli v tom létě. Nebylo to přece to kvantum půdy, nebyla to ta velikost, ten rozměr toho, co Čechové na Rusi prokázali, nebyl to ten fakt, že stojíme od Vladivostoku až po Pensu a Samaru, bylo to právě vědomí, že ta velikost, na kterou jsme byli hrdi, není v tom kvantu, nýbrž v té kvalitě toho hnutí, v tom, že zde bylo možno udržeti pořádek a v tom, že byl tento pořádek, tento řád udržen z příčin spravedlivých, z příčin, které nebyly protirevoluční, protože československé vojsko se tehdá prostě přidalo k dohodě.

Velectění pánové, než přejdu dále, dovolil bych si na tomto místě položiti otázku, do jaké míry je dílo, které bylo v létě 1918 na Rusi započato, dokončeno, je-li dokončeno a jak my se k němu stavíme. Přiznávám se, že ve včerejším výkladu p. zahraničního ministra se mi zdálo na jednom místě, že se pohybuje na poněkud, nepravím značné, ale poněkud jiné linii, než na které se nám zdálo, že se pohybuje poselství p. presidenta, pokud se týkalo ruských věcí. Pan president ve svém poselství prohlásil: "Silné Rusko, sjednocené federativně, my všichni a Evropa potřebujeme. Rusko prožívá těžkou krisi. Padl neschopný a degenerovaný carism, ale revoluce ruská nebyla a není dosti tvůrčí. Rusové nenaučili se administraci a bez administrace není demokracie. Pochybuji, že Rusko bez pomoci spojenců si dovede brzy pomoci."

Velectění pánové, jeden z nejzajímavějších momentů celé této věci jest účast presidenta Masaryka na ní. Zajímavá proč? Zajímavá proto, že president Masaryk do jisté míry bojuje s ruskou revolucí již od dávných let. On jest jeden z hlavních kritiků této revoluce, on jest jeden z hlavních její soudců a sice ne soudců v tom smyslu, že by ji odsuzoval mravně, že by jí nechápal, ale on jí vždycky soudil přísně v tom smyslu, v jakém o ni mluví ve svém poselství. Masaryk vždycky chápal ruskou revoluci nebo lépe řečeno, viděl ruskou revoluci jako hnutí málo kritické, jako hnutí málo demokratické, jako hnutí spíše mystické a teokratické. Napsal o tom krásnou knihu. Nevím, jest-li toto théma bylo takovým způsobem spracováno někým jiným, jako naším Masarykem, "Rusko a Evropa". Jaký to byl úžasný kontrast, jaký to byl obraz pro nás, když tam, kde došla ruská revoluce ke katastrofě, tam, kde došlo ke shroucení toho všeho, co Masaryk na Rusku odsuzoval, když v té chvíli vojsko presidenta Masaryka, naše vojsko bylo právě na Rusi tím prvním elementem pořádku, tím prvním elementem pomoci. Mluvíme-li o pomoci Rusku, tu myslím, že rozhodně myslíme pomoc v tom smyslu, aby se mohlo Rusko konsolidovati. (Posl. Bechyně: Mír s Leninem nebo kanony pro Kolčaka?) Ani mír s Leninem, ani kanony pro Kolčaka, nýbrž konsolidace Ruska, konsolidace, která nebude provedena v celku, nýbrž část od části. Ale chci na něco jiného upozorniti. My musíme rozeznávati a myslím, že pan ministr zahraniční bude s to, mi to dotvrditi, my musíme rozeznávati přece jenom dvě fáse v tom československém vystoupení na Rusi. Předně byl to moment defensivní, my jsme zde slyšeli a jsme o tom všichni náležitě přesvědčeni, že dokumenty budou nám ještě předloženy, slyšeli jsme o tom, že sovětská vláda se pokusila odzbrojiti naše echelony a vydati naše vojáky, po případě Němcům. Tedy zde to bylo defensivní.

Já ale mám za to, že by bylo v zájmu věci, v zájmu našeho správného nazírání na ty ruské události, kdyby pan ministr zahraniční přece jenom tu jednoduchou formulku toliko defensivy rozvedl do té míry, aby se ukázalo, což jest, jak já právě očekávám, že mi dosvědčí, že přece jenom toto hnutí, které defensivně začalo, do samého konce defensivní ráz nemělo a ani míti nemusilo, protože, když mne někdo ze zadu napadne a já se obrátím frontou k němu, tedy jsem s ním v konfliktu a mohu tento konflikt vybojovati. Československá armáda na Rusi měla přece jeden čas vyloženě také ta missi, aby držela blokádu, aby pomáhala spojencům, aby zrušila a vyvážila ty prospěchy, které očekávali Němci od brest-litevského míru. Při nejmenším, když by nešlo o nic jiného, při nejmenším bychom si musili přece říci, že v polovici září, když se spojily oddíly vladivostocké s ostatní sibiřskou armádou v Irkutsku, když celá sibiřská dráha byla již v československých silách a v naší moci, při nejmenším tehda bylo by bývalo možno započíti s dopravou, zrušiti frontu, odpoutati se a celou tu aféru skončiti. To se ve skutečnosti nestalo. Nikdo to nemůže naši politice nikdy vytýkati. Já neznám, - jsem přesvědčen, že nám časem budou předloženy dokumenty o tom jednání, které tehdy vedl jednak president Masaryk, jednak odbočka naše na Rusi, které bylo vedeno se spojenci - celý ten význam, který to mělo, ale jsem přesvědčen, že se ukáže, že tehdy vlastně ten defensivní moment, spojený s momentem, řekl bych válečně - intervenčním - tehdy byla ještě válka, - měl ten veliký význam, aby Němci nedostávali obilí ze Sibiře, aby nemohli ozbrojiti své zajatce v Sibiři. To všechno říkám proto, abychom tam, kde se ptám a kde navazuji na Masarykova slova, že Rusko se asi nevzpamatuje bez pomoci spojenců, abychom si tam položili otázku, v čem vlastně tato pomoc má spočívati. (Posl. Stivín: To jest věc Rusů! Ať si Rusové sami tu otázku položí!) Mám za to, pane kolego, když jsme byli na této věci účastni, a když - jak nám včera řekl správně p. ministr Beneš, - jest vitální zájem náš, ... (Posl. Maxa: Ještě to nechtějte že my nedovedeme spasiti 170 milionový národ!) Vy ne a my ne! Pardon! o spásu ruského národa se přece nemůže jednati. To se nevyřídí sesměšňováním této věci! Nemůže se jednati o spásu ruského národa, nýbrž může se jednati o náš poměr, o náš úsudek o těch věcech, které se tam dějí.

A tu jsem chtěl jen tolik říci: Intervenční politika není politika zpátečnictví katexochén, to jest, intervenční politika nemusí býti politikou zpátečnickou. My jsme v Rusku vykonali víc, než tam vykoná - myslím, že to můžeme konstatovati právem a hrdě - my jsme v Rusku a pro znovuvybudování Ruska vykonali více, než tam vykoná Kolčak neb Denikin, protože se Kolčakova armáda mohla organisovat jen pod pláštěm a za frontou československou. My proto nejsme zodpovědnými za Kolčaka. Jistě bylo tehda - myslím, že jsem správně informován - úmyslem presidenta Masaryka, nebo, lépe řečeno, přáním presidenta Masaryka, aby na Rusi vznikly organisované pořádné formace na demokratickém základě, ne ve prospěch carismu, to není zapotřebí snad podotýkati. Chtěl jsem jen to říci, že co se týče intervence na Rusi, myslím, že jest ta otázka pro nás prakticky rozřešena, ale nebylo zapotřebí, aby se ta otázka stala zase pramenem nenávistných pomluv.

Jestli někdo souhlasil a měl ve své mysli plán takové intervence, ať to byl kdokoliv (Posl. dr. Witt: A agitoval pro to!) - o žádné agitace se nejedná, Rusové agitovali - ať to byl kdokoli - a to vy máte uznati - neměl žádného úmyslu protidělnického, nýbrž tytéž cíle: znovuvybudování Ruska a žádné jiné. K tomuto znovuvybudování mohou býti různé cesty, v těch cestách se můžeme rozcházeti, ale nemáme, velectění pánové, práva, jeden druhého zde podezírati. (Obrácen k levici:) My to neděláme vám a máme právo na vás apelovati, abyste také nikoho nepodezírali. (Výborně!)

Pro nás ovšem jest dnes, myslím, evangeliem zahraniční politiky, co se týče Ruska, to, co včera prohlásil pan ministr Beneš, totiž to heslo, které on v tomto ohledu dal. My máme zájem na tom, aby Rusko bylo znovu vybudováno, my máme zájem na tom, aby se to stalo brzy, ale nemáme pražádného zájmu na vnitřních poměrech ruských, pokud se nás nedotýkají přímo. A tam tedy, kde pan ministr Beneš včera řekl, že politika musí si býti vědoma své zodpovědnosti, nemůže bráti tyto otázky na lehkou váhu, nesmí je bráti jen z hlediska jednotlivých politických stran, nebo z hlediska osobních sympatií k tomu neb onomu směru, nýbrž musí viděti vývoj, ku kterému tento stát spěje a představiti si vývoj našeho státu a poměrů našeho státu jako celku k tomu celku, který se utváří na Rusi.