Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Dosti přirozeným a častým zjevem revolučního chvatu bývá, že nepostupuje se vždy podle plánu, který by zajistil, aby nejnutnější opravy provedeny byly co nejdříve. Často věci méně významné zatlačí do pozadí nutné projekty, mající životní důležitost pro celý stát. Tento poněkud neplánovitý postup možno pozorovati i při řešení otázky uhelné.

Vedle socialisace v první řadě vyžaduje nynější hospodářská i politická situace našeho státu, aby rozdělování uhlí, jež dnes děje se pod dozorem státním, přešlo plně do rukou státu. Je nutno, aby uhlí, jež tvoří dnes nejdůležitější a nejvýznamnější složku našeho hospodářského života, bylo plně a zcela ovládáno státem. Uhlí jest dnes nejdůležitější národní statek. Proto dlužno obhospodařování s ním založiti na dvou zásadách. Za prvé, abychom co nejméně je vyváželi, a jen tolik, k čemu jsme mezinárodními poměry nuceni, a za druhé, aby velkoobchod s ním přešel úplně do rukou státu.

To znamená, aby na místo monopolu prodejního, jenž dnes jest soustředěn v moci tří koncernů, nastoupil monopol prodejní státní. V jaké formě toto zmonopolisování prodeje by bylo lze provésti, zůstává otázkou nerozřešenou. Jest však nutno, aby provedeno bylo co nejdříve, nutno-li, dříve, než všechny ostatní otázky, spojené se socialisací výroby.

Výroba sice souvisí příčinně s prodejem, avšak zmonopolisování prodeje možno provésti neodvisle ode všeho ostatního a lze je provésti rychle. Pro zmonopolisování mluví mnohé věcné důvody povahy fiskální.

Zmonopolisováním prodeje v rukou státu možno získati sumu, kterou by vládě vynesl výnos daně uhelné. Monopolem vyhneme se dani, kterou by jistě žádná strana parlamentní neschválila tak snadno.

Ještě jiný důvod však mluví pro zmonopolisování. Řekl bych: důvody revoluční hygieny. Národ prostě nemá důvěry v hospodaření uhlím, pokud vidí v centru velkoobchodu hlavní dva koncerny: Weinmannův a Petschkův. Tato nedůvěra panuje i v hornictvu a jest příčinou toho neklidu, který dnes v zahraničních kruzích vidíme. Jistě jest zájmem revoluční vlády, aby rychle odstranila prameny této nedůvěry.

Celý úkol socialisace důlních podniků ukazuje nám velmi názorně na praktickém příkladě to, co tvrdí theoretikové, ku příkladu Herz a mnozí jiní, bádající o podstatě národního života: Moderní otázka národnostní vyplývá ze stejných pramenů, jako snahy socialisační. Je to solidarita členů národní společnosti, lidskost a touha po jejím uplatnění v denním životě, nejen v politice, ale i v životě hospodářském. City tyto vyplývají z mravního základu lidské bytosti. V tomto znamení zvítězila česká revoluce, pod tím heslem dlužno vésti naši vnitřní politiku. (Výborně!)

Místopředseda dr. Hajn: Konference předsedů klubů navrhuje ctěnému Národnímu shromáždění, aby lhůta řečnická byla omezena na půl hodiny. Jsou námitky proti tomu? (Nebyly.) Nejsou, přijímá se.

Doposud jsou přihlášeni tito řečníci: pp. Tučný, Bezděk, dr. Jaroslav Stránský, Benda. Uděluji slovo druhému řečníku panu kol. Tučnému.

Posl. Tučný: Vážené Národní shromáždění!

Dne 9. ledna t. r. slyšeli jsme z úst naší vlády československé republiky, že najde způsob i systém, kterými naše doly a hutě znárodní. Od 9. ledna uplynula již doba téměř jednoho roku a výsledek vládní snahy po znárodnění dolů a hutí jeví se nám každopádně asi tímto zákonem o závodních a revírních radách v hornictví, o kterém dnes máme rozhodovati. Zase tu nepřišli jsme s něčím novým, zase tu nejde o něco nového, zase tu nejde naše republika iniciativně vstříc v otázce socialisace, protože v Anglii již v r. 1912 bylo minnes federací žádáno, aby byly anglické doly a hutě sestátněny a od roku 1912 již se také skutečně v Anglii na sestátnění hornictví a hutnictví pracuje, jenže s tím rozdílem, že tam se otázka sestátnění pojímá vážně, vážně je také projednávána, kdežto u nás podnikají se pouhé, řekl bych, docela nevinné náběhy na socialisaci. U nás nesmělo se až do konce války ani vzpomenouti na otázku socialisace dolů a hutí, protože doly a hutě byly z převážné většiny v rukou našich národnostních nepřátel, kteří byli rakouskou vládou chráněni. Ale jestliže i dnes po převratu při otázce socialisace dolů a hutí v našem národním státě musí zákon, který pouze nevinný náběh k socialisaci dolů a hutí činí, proplouti mnohými úskalími, je to opravdu nepochopitelno a zaráží to skutečně každého národohospodáře, zaráží to skutečně každého českého člověka, každého občana. Vždyť ten zákon, o kterém se dnes jedná, není vlastně zákonem socialisačním, o socialisaci nemůže býti řeči, i kdyby se to vyslovovalo i uměle vnášelo mezi hornictvo, protože zákon vlastně žádné socialisace neprovádí. Tam, kde se mluví o účasti hornictva na správě závodu, kde se mluví o nějakém problematickém podílu na zisku, to pro nás neznamená socialisaci, poněvadž není určeno, že se tato účast bude stupňovat, není také řečeno, že se tato účast bude stupňovat z podílu na zisku do té míry, aby se horničtí zaměstnanci sami stali majiteli těchto dolů, není tam také řečeno, že by toto soukromé vlastnictví mělo býti převáděno do vlastnictví společnosti.

My jsme od začátku, kdy tento zákon byl předložen sociálnímu výboru, trvali na zásadě, že není možno socialisaci provádět, že není možno vytrhávat jenom určitá průmyslová odvětví, která mají býti uplatněna a že socialisace musí býti u nás prováděna zákonem všeobecným.

My jsme pevně přesvědčeni, že tímto vším horníkům pomoženo není, poněvadž, ačkoli zákon zásady socialisační skutečně obsahuje, obsahuje je s podmínkou, že ony budou uplatňovány teprve zákonem všeobecným, zákonem zvláštním. A právě ty nejdůležitější zásady tohoto zákona o závodních a revírních radách jsou podmíněné a hornictvo bude musiti čekati, až jestliže u nás jednou bude taková situace, aby všeobecný socialisační zákon byl proveden.

Jedná se o účast na správě a o účast na podílu na čistém zisku. Jedná se právě o tyto dvě věci, pro které se strany soukromých majitelů průmyslových podniků jsou nejčastější a nejtěžší výtky pronášeny.

Není potřebí, abychom dlouho debatovali o nicotnosti všech těch námitek proti socialisaci, jak jest u nás míněna a jak má býti u nás uplatňována. Nejlépe to prozradili páni průmyslníci sami, a my jsme nedávno četli v "Berliner Tagblattu" mínění německého průmyslníka Gotheina, který námitky proti účasti zaměstnanců na správě uvádí: a sice v první řadě, že se účast nemůže připustiti proto, poněvadž by zaměstnanci zjistili výnosnost podniku a zjištěním výnosnosti podniku že by nebylo možno sestavovati falešné bilance. Falešné bilance mají prý dnes po většině všechny průmyslové podniky a sestavují tyto falešné bilance proto, aby jednak udržely na uzdě chtivost akcionářů po velkých dividendách, v druhé řadě, aby udržely na uzdě chtivost zaměstnanců po velkých mzdách a v třetí řadě, aby udržely na uzdě chtivost státu po velkých zasloužených daních, a myslím, že, když si uvědomíme jenom tyto námitky, které do účasti zaměstnanců na správě jsou pronášeny, není potom potřebí plaidovati pro to, aby toto právo pro zaměstnance bylo uplatněno.

Jednou z těch námitek bývá také, že by se mohlo prozrazovati obchodní tajemství, které v každém průmyslovém podniku je a kterého musí býti také v zájmu prosperity podniku šetřeno. I tato námitka zdá se mi nicotná, poněvadž my také známe tu strukturu, zejména akcionářských našich podniků, a my víme, že mnohdy ten společník, který je zasvěcen do nejintimnějších záležitostí dotyčného podniku, trhne se prostě od společnosti, jde a zakládá společnost novou, i se vším tím vyzrazeným obchodním tajemstvím, se vším tím, co byl z toho dotyčného podniku na zkušenostech ve vedení získal; a jestliže tedy je to možno, aby akcionáři sami navzájem obchodní tajemství prozrazovali, a nejen prozrazovali, ale také i výdatně prospěchu toho využitkovali, tedy proč jsou tu tak velké obavy, že by se tak mohlo díti se strany zaměstnanců a že by zaměstnanci tím způsobem mohli podniky poškozovat, kdežto akcionáře, kteří z konkurenčních důvodů zakládají akciové společnosti nové a tam prozrazují obchodní tajemství, není možno za to trestně stíhati, naproti tomu však pro zaměstnance má býti uplatněno - a s tím také je všeobecný souhlas - i trestní právo pro ten případ, kdyby obchodních tajemství bylo skutečně zneužíváno. V zákoně, a to v posledním odst. § 2. mluví se o tom, že přechodná opatření mohou býti nařízením prováděcím uplatněna. To znamená, že jestliže v 1. odst. je vyslovena zásada, že horníci mají právo na účast ve správě a na podílu na čistém zisku, je možno toto jejich právo uplatniti již prováděcím nařízením.

Jestliže bude skutečně na straně vlády dobrá vůle, aby horníci dříve, než bude všeobecný zákon socialisační projednán, tohoto práva byli účastni, přirozeně bude muset vláda i to právo na podílu z čistého zisku pro horníky prováděcím nařízením uplatniti, a tu také bude velmi důležitou otázkou, jak to vláda upraví. My totiž máme již podíl na čistém zisku v různých státech evropských i mimoevropských uplatněn a bylo pro toto právo zaměstnanců použito různých systémů. Zejména máme ve Francii systém Leclairův a systém Godinův; tohoto systému Leclairova a Godinova používá se namnoze i u nás, poněvadž jsem slyšel na př. v nedávných dnech, že pan Pálka, továrník v Lipt. sv. Mikuláši, také svůj koželužský závod sesocialisoval a dopřál právo svým zaměstnancům na čistém zisku. Ovšem tak, jak se uplatnil systém Leclairův a Godinův ve Francii, Anglii a na různých jiných místech a tak, jak tohoto systému p. továrník Pálka v Lipt. sv. Mikuláši použil, mohl by snad každý průmyslník ve svých vlastních kruzích průmyslnických doporučovati, aby se tohoto systému hojně používalo, poněvadž zde je uplatněna zásada, že se zaměstnancům na př. přizná 1/5 celého čistého zisku. Co to znamená? Bilancí lze zjistit, že podnik vynesl tolik a tolik, že z toho připadá na zaměstnance tolik a tolik, a že 1/5 činí tolik a tolik. Každý zaměstnanec dostane na př. ročně 40 K z čistého zisku. 40 K pro zaměstnance neznamená nic a, chce-li zaměstnanec, aby ten podíl pro něho něco znamenal a aby byl větší, znamená to, že musí se přičinit o větší prosperitu toho závodu, a pak je přirozeno, že při větší prosperitě bude jeho podíl větší.

Jestliže on potom napíná svou sílu, aby prosperitu závodu zvýšil, pak z té zvýšené prosperity dostává 4/5 ten zaměstnavatel jako svůj podíl a jen 1/5 dostává opět z té zvýšené prosperity zaměstnanectvo ostatní, takže tento systém podílu na čistém zisku, jaký jest zaveden ve Francii a Anglii a jaký chce se zaváděti u nás, znamená v pravém slova smyslu hnací sílu, řekl bych, popoháněčský systém na dělnictvo, aby se přičinilo zvyšováním vlastního podílu na čistém zisku k zvýšení výnosnosti pro soukromé vlastníky. Máme při tomto systému ideální kompromis mezi Taylorovým systémem, který jest uplatněn v Americe, a mezi scientific management, který jest uplatněn v Anglii. To ovšem, domnívám se, že horníků neuspokojí a že bude musit vláda pro uplatnění podílu na čistém zisku najíti jiný, poněkud spravedlivější a také, bych řekl, účinnější systém. O tomto zákonu bylo řečeno, že v první řadě jest určen, aby uspokojil horníky a sice aby je uspokojil nejen po stránce mzdové, nýbrž i po stránce upravení jejich právního poměru oproti jejich zaměstnavateli. Možná, že v tomto se bude naše mínění rozcházeti, že by zákon horníky uspokojil a že bychom také po uplatnění zákona měli zajištěnu nerušenou těžbu v hornictví, naopak nevěřím tomu proto, poněvadž tento zákon neodstraňuje z osazenstva nesvědomitých štváčů, kteří dovedou kolikrát hornictvo k vůli nicotným příčinám vyštvat a kteří dovedou těžbu uhelnou rušiti.

My jsme viděli nedávno případ, kdy jistý dr. Klement - pseudodoktor ovšem - mohl na několika schůzích vyštvat převážnou většinu severočeského hornictva ve stávku jen proto, poněvadž prý byla obava, že se socialisační zásady nedostanou do tohoto zákona o závodních a revírních radách.

My jsme slyšeli nedávno, že hornictvo kladenského revíru bylo odhodláno stávkovat proto, poněvadž prý vyšetřovací vazba s Munou trvá dlouho a že se dlouhou dobu Muna nemůže dostat před řádný soud. My jsme slyšeli ještě daleko charakterističtější případ, kdy bylo pohroženo stávkou horníků v celém ostravsko-karvinském revíru jenom proto, (Slyšte!) že zástupcem do slezské filiálky Státního obilního ústavu byl jmenován český socialista redaktor Kunz. Nad těmito zjevy, vážení pánové, jest potřeba vážně se zamysliti. Kdybychom měli trpěti v naší republice takovýto systém, kdybychom měli trpěti takovýto způsob teroru, pak by se nám mohlo státi, že by hornictvo stávkou vynucovalo i vliv na jmenování presidenta, na jmenování všech vysokých úředníků, na sestavení vlády, na sestavení Národního shromáždění atd. Tedy prostě byla by tu takovým terorem, takovým systémem teroru zavedena via facti diktatura, ale ne jedné třídy, nýbrž jen a pouze diktatura jednoho křídla politické strany. A proti tomuto teroru postavili jsme se na odpor a proti tomuto teroru byl také určen náš zákon o koaliční svobodě.

My se, vážené shromáždění, nenecháme nijak mýlit taktikou ústředního orgánu sociálně-demokratického "Práva Lidu", který náš boj za koaliční svobodu pro dělnictvo chce svésti na cestu malicherných sporů dělnictva v továrnách a dílnách, poněvadž tu nejde o malicherné spory, nýbrž o hlubokou zásadu práva na práci a zásadu práva na politické přesvědčení, nebo tak, jako jsme se přesvědčili na př. v ružomberském případě, kde nešlo o příslušnost k národní organisaci, ale kde bylo terorem a vyhozením z práce znemožněno našim lidem, aby si tam ustavili politickou organisaci. (Posl. Pelikán: O totéž šlo i v Mor. Ostravě! Posl. Novák: V Hlinsku udělali totéž vaši lidé před týdnem!)

My nedáme se také mýliti úvodníky, jaký byl dnes v "Právu Lidu", kde nám operujete případy, o kterých z naší strany - a já to zde konstatuji, - nebylo ani řeči. My nikdy ani nepsali, ani nemluvili o případu nějakého Mokošína v Pardubicích, nebo o případu nějakého Hušky nebo Kreislera v Pardubicích, to vy jste si prostě podobné případy vymyslili jen proto, abyste náš zásadní boj za kázeň, boj za svobodu dělnictva zlehčovali, abyste náš boj pro dělnictvo podlamovali. (Výborně!)

Nás nezmate ani to, jestli náš zákon proti terroru nazýváte káznicovým zákonem. Já mám na to jedinou odpověď: Kdo není náchylným k zločinu, nepotřebuje se báti ani káznicového zákona a nepotřebuje se báti káznice. Vždyť zákon náš nečelí proti koaliční svobodě, jak rádi namlouváte dělnictvu, ale chce právě úplnou koaliční svobodu zabezpečiti všemu dělnictvu. A my při této příležitosti vidíme také ještě jeden pathologický zjev; že v tom okamžiku, kdy my jsme celou svoji moc postavili do služeb té velké zásady svobody politického přesvědčení, že v tomto okamžiku vynořují se sýčkové, kteří hledí zlehčovati ten náš boj, poukazováním, že jsme se spokojili nějakým vládním nařízením, které umožňuje stranický kšeft mezi stranou naší a stranou sociálně-demokratickou, a že jsme opustili zásadu uplatnění práva na práci a uplatnění svobody přesvědčení pro všechno občanstvo Československé republiky.

Já zde konstatuji s tohoto místa, že jsme nikdy neprohlásili, že bychom se spokojili s pouhým vládním prohlášením, nýbrž naopak resoluce našeho zastupitelstva strany výslovně mluvila o zákonu o koaliční svobodě a jenom pro přechodnou dobu, nežli tento zákon bude moci býti projednán, mělo býti vládním nařízením čeleno teroru, měl býti teror znemožněn. Na tomto stanovisku trváme až do této chvíle.

Nám nestačí žádné vládní nařízení, tato zásada svobody práce, zásada svobody politického přesvědčení musí býti v naší republice rozřešena zákonem, který podá důkaz, že buď jest naše republika státem právním, anebo, jestliže tento důkaz podán nebude, pak ve vládě takového státu, ve kterém má býti uplatněno právo silnějšího nebo právo pěstní, ve vládě takového státu nebudeme účastni (Výborně!) a tam také neponeseme spoluzodpovědnosti. (Hlučný potlesk.)

My, vážené shromáždění, budeme pro tento zákon o závodních a revírních radách hlasovat. Budeme hlasovat, ačkoliv nás neuspokojuje a jsem přesvědčen, že neuspokojuje ani horníků, budeme ale hlasovat s přáním, aby se pro ně uplatnilo aspoň to, co jest v něm obsaženo, budeme proň hlasovat také proto, aby bylo uplatněno, co se od něho slibuje pro celou republiku: aby bylo docíleno nerušené těžby a nerušenou těžbou aby bylo docíleno také zvýšení uhelné těžby k opatření všech hospodářských potřeb naší republiky. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Hajn: Dále má slovo člen N. S. Bezděk.

Posl. Bezděk: Vážené Národní shromáždění!

Projednávaná předloha o závodních a revírních radách a o soudech hornických v podstatě není ani tak veliké důležitostí, jako snad ustanovení, která zmiňují se o socialisaci, která rozvířila poněkud naši veřejnost. Čím dále, tím naléhavější potřebou jeví se vzájemné spolupůsobení a sjednocení zaměstnavatele a dělníka, ne-li ve všech, tož aspoň v určitých bodech. Proto ve Švýcarsku a v Německu již i v době předválečné předepsáno tak zvané vyslechnutí dělníků při stanovení pracovních rad a při uzavírání smlouvy. Tím učiněn tehdy krok k určité vzájemnosti, a tak zajištěno spolupůsobení dělníka v určitých jednotlivostech se zaměstnavatelem. Také v bývalém Rakousku obligátní zavedení dělnických výborů jest obsaženo v návrhu zákona z r. 1892 o podpoře dobré shody mezi zaměstnavatelem a jeho dělníkem. Tenkráte ovšem zákon zůstal neuskutečněn. V Rakousku vydal pak ve Vídni Baerenreiter výsledek ankety o rakouském návrhu zákona o dobré shodě mezi majitelem závodu a dělníkem. To bylo vše, co se až dosud stalo.