Jak co do rozlišení majetku do kategorií: majetek
zemědělský (lesní), domovní
atd., tak i co do nutnosti jistých směrnic pro oceňování
nebylo žádných rozporů; za to stanovení
směrnic samých nešlo samozřejmě
hladce, uváží-li se různé zájmy
různých kategorií majetkových, zejména
pokud jde o majetky výrobní.
Se strany zemědělské poukazováno bylo
na neobyčejnou důležitost tohoto odvětví
produkčního pro celý stát, na finanční
význam výroby pro stát (vývoz cukru,
lihu atd.), na větší znehodnocení kapitálů
výrobních, než u průmyslu, a na státně-politickou
i státně-finanční nutnost, výrobu
tuto nepodlamovati; ceny 2-3násobné byly sice placeny,
ale osobami, které za každou cenu hleděly vyzískané
peníze bezpečně uložiti.
U domů bylo zase uplatňováno, že jde
o majetek, jenž během války, vázán
jsa ochranou nájemníků, nemohl se zúčastniti
na konjunktuře, značně se znehodnotil a dávku
tak zaplatil již ušlým ziskem; nescházelo
ovšem hlasů, které zase na to poukazovaly,
že držba domovní, kteráž již
dnes proto, že se nestaví a neprodává,
dociluje ohromných cen, a že stoupnutí hodnot
jde při notorické bytové krisi značné
konjunktuře vstříc, kteráž bude
s to, třeba sukcesivně, ale přece jen v budoucnosti
majetek tento za oběť dávky odškodniti.
Z kruhu majitelů domů učiněn byl návrh
na zavedení čtverého tarifu podle různých
možností realisace jmění (nejvyšší
na hotovosti a vklady, menší na cenné papíry,
ještě menší na nemovitosti, jež lze
zpeněžiti bez podstatného ohrožení
celku - venkovské domy, a nejmenší na domy,
jichž části nelze zpeněžiti a z
nichž lze daň platiti pouze výpůjčkou,
prodejem neb odevzdáním do rukou státu);
myšlenka tato nedoznala u rozpočtového výboru
jak ze zásadních, tak i z technických ohledů
ohlasu.
S větším ještě důrazem poukazováno
zástupci průmyslu na životní zájem
státu na zachování prosperity průmyslu,
jenž se nemůže obejíti bez úvěru,
zejména úvěru cizího, dbáti
na ohromné obtíže, s nimiž oceňování
při nepřehledné rozmanitosti podniků
bude zápasiti; žádné jmění
totiž neprodělalo tolik změn, jako právě
tento druh majetku; ani pro dobu předválečnou
nedá se nějaké pevnější
východiště zachytiti.
Subkomitet, uznávaje neobyčejnou důležitost
věci této, ponechal rozhodnutí o výši
průměrných procentuelních přirážek
rozpočtovému výboru, jenž projednal
otázku tuto jako celek v dohodě s vládou
a shodl se na tomto kompromisu.
Původní návrhy doznaly tím jistého
zvýšení; rozpočtový výbor
navrhuje, aby cena k 1. březnu 1919 zjištěna
byla průměrnou přirážkou k ceně
předválečné a to u
1. pozemků trvale zemědělské výrobě
věnovaných 75 % a
2. u domů 60 % (hodnota předválečná
= 25nás. činže) a aby
3. u majetku výdělečného čistá
hodnota ke dni 1. března zjištěná započítána
byla nikoliv 100 %, nýbrž 70 %.
Pokud jde o jmění, které není ani
pozemkové, ani domovní, ani výdělečné,
tedy i jmění povahy kapitálové, toto
jmění zdaňuje se v plné zjištěné
hodnotě bez jakékoliv srážky. U tohoto
bodu lze snad namítati, že těmito přirážkami
se nevystihuje plně dnešní prodejní
cena, neb prodejní cena předmětů majetkových
ke dni 1. března 1919. Tato námitka jest ovšem
jenom z části správná.
Rozpočtový výbor byl postaven před
určitou pevnou škálu sazební, se kterou
nemohl a nechtěl hýbati a tak nezbylo mu nic jiného,
než přizpůsobiti oceňování
této škále, chtěl-li se na druhé
straně zase vyvarovati tomu, aby nevznikly příliš
těžké otřesy hospodářské.
Ke konci nemůžeme také zapomínati, že
jsme zaslepeni dnešními cenami, které cenám
před rokem placeným již daleko neodpovídají,
nýbrž daleko a daleko je převyšují,
takže náš úsudek o přiměřenosti
příslušných přirážek
jest dnes trochu již dnešními poměry zakalen.
Co se týče zvláště cenění
jmění výdělečného, ukázalo
se již při soupisech nařízených
minulého roku, že pro stroje, budovy a zařízení,
jakož i pro celkové hodnocení podniků
zejména tam, kde jde o větší skupiny
průmyslového podnikání, možno
nalézti určitá kriteria, a vláda závazně
slíbila, že bude i pro vyšetřování
podkladu dávky majetkové hleděti opatřiti
si příslušná schemata v součinnosti
s organisacemi průmyslovými.
Je-li jisto, - co se často zaměňuje - že
dnešní ceny nejsou ceny 1. března 1919, tu
nesmí se na druhé straně přehlížeti,
že v podstatě cenění se přizpůsobuje
tarifu, a že hodnoty, které takto budou dávce
za základ položeny, budou namnoze mnohem nižší,
nežli by podle stavu dne 1. března 1919 býti
měly; tato úchylka jest ovšem diktována
jen ohledy na to, jak nedozírné následky
by musila míti dávka a zejména relativně
ostrá dávka z přírůstku v kritickém
stadiu, jejž celý náš hospodářský
život prodělává.
Zvláštní kapitolou při oceňování
jest konečně také i otázka přírůstků.
O tom, má-li býti přírůstek
zdaňován anebo nemá-li, byly velmi vážné
a obšírné debaty. Ale konec konců rozhodl
se rozpočtový výbor, že by to odporovalo
zcela prostému citu spravedlnosti jak daňové,
tak sociální, kdyby na přesuny majetkové
nastalé za války, kdyby na obohacení jedněch
za války, kdy druzí obětovali všechno,
neměl býti při vyměřování
daně z majetku brán žádný zřetel.
Ohledy techniky berní, zejména nemožnost, vymeziti
pojem zisků "následkem války" nabytých,
nemožnost rozlišovati skutečné rozmnožení
jmění od pouhého stoupnutí hodnoty
následkem vzácnosti statků na jedné
a znehodnocení peněz na druhé straně,
dále nutnost odděleného dvojího vyměřování
dávky vedou k tomu, že vláda navrhuje (motivy
str. 46) vyměření dávky z veškerého
jmění podle stavu a hodnoty dne 1. března
1919 a vedle toho z diference mezi konečným a počátečným,
tj. z přírůstku na jmění.
Rozdíl v hodnotě nepochází původem
svým pouze ze znehodnocení měny, nýbrž
i z větší vzácnosti statků hospodářských,
kteráž jest zase důsledkem veliké poptávky
a malé nabídky; jest ovšem nemožno tuto
složku přírůstku percentuelně
vyjádřiti, jistě však tvoří
při dnešní pokleslé výrobě
značnou kvotu. Stejně však jest se stanoviska
rychlého vyměření dávky, zejména
v případech složitějšího
seskupení jmění, přímo technickou
nemožností rozlišovati přírůstek
na hodnotě od skutečného přírůstku
na jmění.
Konečně nelze přehlížeti, že
i když by časem výroba na jedné a kupní
síla na druhé straně stoupla, pokles hodnot
věcných nedosáhne nikdy více úrovně
předválečné, tak že i z tohoto
hlediska není nijak celý přírůstek
fiktivní, nýbrž má do značné
míry reelní pozadí.
Stejně závažným jest i druhý
fakt, že peněžní majetky, hotové
peníze, vklady atd., na hodnotě nezískaly,
a že jím se žádné úlevy
neposkytují; dojde-li však k nápravě
měny, aspoň částečné,
dlužno očekávati, že po této stránce
se jejich cena, jejich hodnota zase zvýší.
Rád bych se zmínil ještě o jedné,
třetí věci, kterou jsem naznačil,
to jest otázka placení. Otázka, kdy a jak
dávku zaplatiti, jest vlastně jednou z nejdůležitějších.
Má-li dávka splniti svůj úkol, který
v první řadě jí náleží,
jest třeba, aby splácení stalo se co nejrychleji.
Kdyby to bylo možno, bylo by v zájmu věci žádat
splacení okamžité. Osnova sama předpisuje
splacení v šesti pololetních dávkách,
a vedle toho ještě 15 % do jednoho měsíce
od předepsání dávky, tedy v sedmi
částkách. Že by bylo možno platiti
celou dávku hotovými, tomu odporuje skutečnost,
že nemáme tolik hotových platidel, kolik dávka
asi vynese. Máme dnes v oběhu přes sedm miliard
bankovek, respektive státovek. Na jedné straně
si naříkáme sice na inflaci, ale na druhé
straně pozorujeme, že máme skutečně
nedostatek oběžních prostředků.
Poukazujeme na to, že dnes naše peněžní
ústavy zápasí s nedostatkem hotovostí
a jsou dokonce nuceny i tam, kde by šlo skutečně
o dobrý podnik, odepříti úvěr
z nedostatku pohotových prostředků. Tento
nedostatek lze z velké části vysvětliti
thesaurací, o níž jsem se již zmínil,
která podle odhadů finanční správy
zadržuje z oběhu za 1 až 2 miliardy státovek.
Řekl jsem již dříve, že účelem
dávky z majetku jest také čeliti této
thesauraci bankovek a že proto by bylo nutno starati se o
to, aby dávka byla placena v první řadě
hotovými. Osnova sama také k tomuto stanovisku se
přiklonila a žádá placení hotovými.
Ale ovšem opatření to se může vztahovati
jenom na první 15 %ní splátku a pak na první
z dalších šesti lhůt. Premie na placení
hotovými stanovena jest 5 %.
S tím ovšem nesmí býti směšována
bonifikace, určená pro dobrovolné platy,
konané před splatností té které
splátky nebo celé dávky. Vzhledem k poměrům
na trhu peněžním nebyla bonifikace tato již
nyní pevně určena, ale jest dána možnost,
aby nařízením byla stanovena od 6 do 10 %,
bylo by si jenom přáti, aby se vláda rozhodla
hned pro stanovení této bonifikace plnými
10 %.
Druhým platidlem pro dávku z majetku jsou vkladní
listy vydané při zadržení bankovek podle
§ 1. zákona ze dne 25. února 1919, čís.
84 Sb. z. a n., kde výslovně připuštěna
možnost jimi platiti. Ovšem ale současně
stanoveno, že nejsou převoditelny. Poněvadž
jest citovaným zákonem spolu ustanoveno, že
splacení jejich závisí od vůle státu,
nastal by poměr, že v případech, kdy
majiteli takového vkladního listu dávka buď
vůbec není předepsána, nebo jest předepsána
částkou menší, zadržené
bankovky zůstanou i na dále vázány,
ačkoliv jest v zájmu státu, aby břemene
tohoto co nejdříve se zbavil. Navrhuje se tedy,
aby pro účely placení dávky byly tyto
vkladní listy převoditelny, což upraviti bylo
by cestou nařizovací, ovšem ale omeziti jen
na ty případy, ve kterých majitel dávku
těmito vkladními listy zcela zaplatil.
Třetím velice pohodlným způsobem placení
bude převod vázaných zůstatků
žírových účtů a vázaných
pokladničních poukázek Rakousko-uherské
banky, převzatých ministrem financí do správy.
I zde však nutno učiniti opatření, aby
poplatník, který svou dávku takovým
způsobem vyrovnal, mohl případného
zbytku užíti k tomu, aby jím jiná osoba
mohla dávku zapraviti. Jsou na př. banky, které
mají vázány zůstatky žírových
účtů ve značné výši.
Ty, zapravivše vlastní dávku mohou pak zbytkem
disponovati ve prospěch svých komitentů rovněž
dávkou, povinných.
Všechny uvedené tři způsoby placení
jsou zvláště výhodny, poněvadž
nezmenšují rušivě potřebného
množství oběživa.
Jest však nutno počítati s tím, že
těmito způsoby placení nevystačíme,
počítáme-li, že zadržené
bankovky, pak žírové účty a pokladniční
poukázky činí celkem asi 42 miliardy.
Při soupisech bylo sice prohlašováno, že
se bude moci dávka platiti všemi i nejrůznějšími
předměty majetkovými. To však jest vyloučeno,
poněvadž by se stát stal takto držitelem
předmětů, jichž by buď vůbec
nemohl zpeněžiti, nebo jichž správa by
mu působila ohromné nesnáze a výdaje;
výsledek dávky však by byl zcela jistě
ohrožen. Ostatně není úkolem finanční
správy, aby zabývala se obchodem nemovitostmi a
pod.
Nutno tedy přemýšleti, jak by bylo umožniti
placení dávky i těm, kdož nemají
prostředků posud vyjmenovaných. Bude proto
použíti zbytků vázaných vkladů,
při čemž však nelze se spokojiti s tím,
že by prostě předána byla dotyčná
vkladní knížka nebo vkladní list, nýbrž
nutno žádati, aby státu dostalo se skutečně
dotyčné valuty. Připouští se
tedy v tomto smyslu jen placení realisovanými převody
vkladů, nikoli však vkladními knížkami,
o jejichž splatnosti mohly by pak vzniknouti námitky.
Navrhováno bylo dále s různých stran,
aby se připustilo platiti dávku všemi cennými
papíry. Proti takovému všeobecnému prohlášení
cenných papírů za platidlo pro dávku
z majetku mluví však, že by se mohlo státi,
že by se takto dostalo státu rovněž mnoho
papírů nevalné vnitřní hodnoty.
Proti připuštění státních
papírů k placení dávky bylo namítáno,
že tento způsob placení nebylo by po případě
možno uvésti v soulad s § 1. tohoto zákona
a účelu dávky.
Rozpočtový výbor měl totiž obavu,
že by mohl nastati takový stav, že by finanční
správa neměla dosti pohotových prostředků
k tomu, aby mohla na zvláštní účet
dávky z majetku odvésti také ony obnosy,
které obdrží jako platbu na dávku z
majetku, a že by tím jaksi mařen byl účel
dávky, poněvadž by se užívalo výnosu
dávky k hrazení běžného schodku
a běžných potřeb hospodářství
státního. Na druhé straně zase nechtěl
rozpočtový výbor státní papíry
z placení dávky vyloučiti vůbec, poněvadž
by to bylo momentem, který by mohl znepokojovati a zneklidňovati,
a proto usnesl se na kompromisu, kterým vloženo do
zákona zmocnění pro ministra financí,
aby určil podle potřeby, které ze státních
dluhopisů a do jaké míry připustí
k placení dávky, přihlížeje zejména
k době jejich splatnosti. Tímto zmocněním
je vyřízena zároveň i otázka
připouštění převzatých
dluhů rakousko-uherských, pokud budou převedeny
na papíry naše. Státní dluhopisy, vydané
bývalou vládou rakouskou neb uherskou, jsou však
z placení vyloučeny, zejména t. zv. válečné
půjčky. Zásadně však trvá
se na tom, že státní dluhopisy, vydané
bývalou vládou, jsou z placení vůbec
vyloučeny.
Rozpočtový výbor se netajil tím, že
by bylo velmi příjemno a věci prospěšno,
kdyby také otázka válečných
půjček byla vyřízena před anebo
aspoň současně s předlohou o dávce
majetkové. Proto vložil, poněvadž nemohl
tohoto přání dosáhnouti, do zákona
ustanovení, že pokud jde o oceňování
válečných půjček, bude toto
oceňování provedeno zvláštním
zákonem.
O tom, v jaké hodnotě cenné papíry
mají býti přijímány, nelze
dnes s konečnou platností rozhodnouti. Jednak musí
býti teprve rozhodnuto o ocenění cenných
papírů pro přiznání (§
15.), jednak nelze připustiti spekulaci, jaká by
se případně v tom směru vyvinula.
Věcí finanční správy bude,
aby čas od času stanovila kursy cenných papírů,
kterými bude možno dávku zapravovati. Bylo
uvažováno i o tom, neodporučuje-li se, aby
omezena byla možnost platiti cennými papíry
jen na ty případy, když je poplatník
měl 1. března 1919 ve své držbě,
aby tak zabráněno bylo veškeré spekulaci.
Upuštěno však od toho v úvaze, že
možností danou finanční správě,
aby rozhodovala, přijme-li takové hodnoty vůbec
a v jaké ceně, opatřeny jsou dostatečné
jistoty proti možným náhlým poruchám
na trhu cenných papírů. Možnost zapraviti
dávku nemovitostmi redukována byla v důsledku
úvah již prve uvedených na majetky zabrané
podle zákona ze dne 16. dubna.1919, čís.
215 Sb. z. a n.
Jest ovšem jisto pro každého, kdo jen trochu
zná naše hospodářské poměry,
že těmito všemi prostředky na splacení
dávky majetkové se nevystačí. Zejména
proto ne, že dávka majetková má býti
splacena do konce 3 let a že jen výjimečně
prodlouží se splatnost dávky na dobu 5 let.
Bude tedy věcí finanční správy,
aby organisovala poskytování úvěru
lombardního výhradně k účelům
placení dávky, aby zavedeny byly jakési daňové
asignáty, jež by ten který ústav vydal
poplatníku úvěr hledajícímu,
aby jimi dávku zapravil. Avšak ani organisace úvěru
lombardního, ani jakákoliv jiná organisace
nestačí po případě a jest nutno
starati se také o jeden poslední ventil a to jest
dlouhodobý úvěr hypotekární.
Kde by však ani tato opatření nestačila,
nezbude než sáhnouti k úvěru dlouhodobému
- hypotece. Tomu ovšem nelze rozuměti tak, že
by stát prostě spokojil se s vtělením
své pohledávky na tu kterou nemovitost a dával
si ji v určité dlouhé řadě
let spláceti. Státu musily by býti potřebné
prostředky dány hned, úvěr musily
by poskytovati ústavy, zabývající
se již poskytováním úvěru hypotekárního,
kterým by ovšem za úvěry takto poskytnuté
musily býti dány zvláštní záruky.
A proto stanoveno v osnově, že v takových případech
pohledávkám těchto ústavů přiznává
se stejně jako pohledávce státu z dávky
z majetku do určité míry právo přednostní
a že za závazky těchto ústavů
vůči majitelům zástavních listů
jimi vydaných ručí stát.
S některých stran bylo poukazováno také
na příklad německý a rakouský,
kde pro splacení dávky stanoveny byly lhůty
dlouhé. Naproti tomu rozhodl se rozpočtový
výbor přece jen pro návrh osnovy, pro splatnost
poměrně krátkou vzhledem k tomu, že
účel dávky u nás jest jiný,
než účel dávky v Německu, nebo
jaká má býti dokonce také v Rakousku.
U nás slouží dávka z majetku k účelům
nápravy měny, v Německu a Rakousku má
dávka sloužiti k úhradě státních
potřeb.
Vedle toho však nutno upozorniti na to, že dávka,
jejíž splacení by bylo rozvrženo na celou
řadu let, přestala by již býti dávkou
jednorázovou, jaká byla zamýšlena, a
zvrhla by se v daň z příjmu a to v daň
z příjmu již v základech svých
nemožnou, odporující základním
zásadám berní spravedlnosti. Taková
daň neřídila by se berní mohoucností
subjektu daňového v době, kdy se má
platiti, nerespektovala by změn v majetku, příjmech,
poměrech rodinných poplatníka, nýbrž
byla by stanovena podle základu z doby dávno minulé.
V některých případech by poplatníka,
jehož poměry se zhoršily, nesnesitelně
tížila, v jiných, kde poplatník finančně
sesílil, by ve významu svém v jeho hospodářství
nezaslouženě klesla. Také by více zatěžovala
poplatníky v budoucích dobách, jsouc nyní
ukládána ve valutě znehodnocené.
To jest tedy třetí věc, která se jako
zásadní otázka naskýtá při
posuzování celkové předlohy.
Pokud jde o jednotlivá ustanovení předlohy
samé, tu chci poukázati zvláště
na zdaňování osob fysických a osob
právnických, tedy společností, a na
rozdíly a důvody těchto rozdílů,
a potom ještě zvláště na orgány
ukládací.