Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Obsluha hnacích strojů, jakož i všech motory poháněných pracovních strojů, transmisí a zdviží.

Obsluha strojů ručně poháněných, vyjímajíc obyčejná ruční snovadla, soukačky, navijadla a opřádací stroje na výrobu umělých květin a ovoce z vaty.

Zaměstnání při žentourech a podobných nebezpečných hnacích strojích a zařízeních.

Zaměstnání u řezaček slámy a píce.

Zaměstnání při pracích stavebních a zemních.

Obsluha přístrojů, v nichž jsou tekutiny, páry nebo plyny pod tlakem.

Práce při pecích a ohni.

Práce, při nichž se vyvíjí prach a plyn.

Sbírání nebo třídění hadrů.

Míchání nebo tření barev.

Práce ve sklepích vinných, pivních a pod.

Tlučení kamení.

Zdvihání, nošení těžkých břemen a pohybování jimi.

Kácení a štípání dřeva.

Mlácení.

Kosení.

Pomocné služby při honech na zvěř.

Zatahování sítí při lovu ryb.

Dítě dneška jest národem zítřka. V zájmu budoucnosti národa chceme zdravý a silný dorost, a to zdravý a silný nejen duševně, nýbrž i tělesně. Chceme vychovati mládež, která nebude věšeti hlav před vážností svého úkolu, mládež uchovávající si onu mladistvou radost ze života, která je vzpruhou všeho dobrého snažení. Je jistě pozoruhodno, že právě v dnešní době, kdy se vědění tak nesmírně rozmnožilo, proniká všude přesvědčení, že mládež vědou udusiti nesmíme. Dnešní soustavy výchovné snaží se o vyrovnání mezi vědou a tělesným výcvikem, mezi vzděláním ducha a charakteru a mění tím celkový obraz výchovy úplně. Výchova stává se harmoničtější, volnější a zdravější.

K výchově náleží dojista také práce tělesná, pedagogové všech dob a směrů doporučují práci k výcviku orgánů dětského těla za účelem harmonického vývoje celkového. Toho účelu dosáhnouti možno ovšem jen správným využitím dětských sil. To se vždy nedálo a neděje a doporučovaná mírná práce dětí zvrhla se často v nadužívání, ba i vykořisťování síly dětské.

První vážný protest proti takové práci dětí vyšel z řad učitelských u nás i v nejbližší cizině.

Nikoli proti každé práci. Věda vychovatelská žádala vždy všestranného zaměstnávání sil dětských; jednostranné přetěžování však vždy odsuzovala. Všechny orgány těla dětského touží po činnosti, chtějí pracovati, protože jinak se opozďují ve vývoji, trpí škodu, nebo dokonce zakrňují. Když se při zaměstnání dítěti jednoho nebo více ústrojí užívá tak, že se přemáhají, a jiných se neužívá, porušuje se tím rovnováha ve vývoji dětského organismu. Takto jsou zaměstnávány děti často, aby bylo dosaženo hospodářského prospěchu; to škodilo vždy zejména školní výchově dětí. Proti takovéto práci dětí stojí proto moderní výchova a moderní škola v příkré protivě a usiluje o plnou ochranu mládeže tímto směrem. Nikoli bez úspěchu. Mravní, tělesná, hospodářská a vědecká zdatnost národa vyžaduje dnes zcela jiného vzdělání mládeže a zcela jiné péče o mládež, než v dobách dřívějších. Této zdatnosti národa nastává dnes v různých směrech těžká zkouška a závisí na výchově našeho dorostu, jak v této zkoušce obstojíme. Proto také není jen náhodou, že se u nás péče o mládež v posledních letech ocitla tak elementární silou v popředí zájmu národa. Dřívější vlády a parlamenty byly zaujaty trvale jinými věcmi, ale společnost připomínala vytrvale svými četnými organisacemi pro péči o mládež naší zodpovědnost; i tyto postavily se bez váhání za požadavek ochrany dětí před škodlivou prací.

Nutnost ochrany dítěte pracujícího nastala, když vznikly továrny a omezovala se dlouhou dobu pouze na děti tovární. V Rakousku počato bylo se zákonodárstvím na ochranu dětí nejdříve. Na ochranu zdravých dětí vydána byla rozhodnutím ze dne 20. listopadu 1786 ustanovení o místnostech ke spaní a o čistění dětí v továrnách nocujících.

Čtvrt roku nato nařizoval dvorní dekret ze dne 18. února 1787, že dětí před dokonaným 8. rokem nemá býti bez nutnosti užíváno k tovární práci. Uvážíme-li, že určitá hranice stáří pro užívání dětí k živnostenským pracím stanovena byla v Anglii teprve roku 1819, v Prusku roku 1839, a ve Francii dokonce teprve roku 1841, jest uvedený dvorní dekret přes chudobu svého obsahu přece jen pozoruhodným sociálně politickým činem.

Značným pokrokem byl pak dekret dvorní kanceláře ze dne 11. června 1842, zakazující práci dětí v továrnách před dokonaným 12. rokem s tím omezením, že místní úřad připustiti může k tovární práci také děti, které dokončily 9. rok a po tři léta chodily do školy. Práce mohla trvati pro děti od 9 do 12 let nejvýše 10 hodin, pro 12ti - 16tileté nejvýše 12 hodin denně a musila býti přerušena aspoň hodinovou přestávkou. Práce noční, t. j. práce od 9. hodiny večerní do 5. ranní, byla pro osoby mladistvé pod 16 let zakázána. Vlastníci továren musili předkládati seznamy mladších, než šestnáctiletých, dělníkův, u nich zaměstnaných.

Další etapou v zákonodárství na ochranu dětí byl živnostenský řád z roku 1859. Ustanovení tohoto řádu, týkající se práce dětí, platila pro podniky větší, to je takové, které zaměstnávají pravidelně více než 20 dělníkův. Podle těchto ustanovení nesmělo býti užíváno dětí do 10 let vůbec, děti od 10 do 12 let jen k takovým pracím, které nejsou na újmu ani zdraví ani tělesnému vývoji, když tím nad to netrpí docházka školní. Nejvyšší doba pracovní stanovena pro děti do 14 let na 10 hodin, pro mladistvé od 14 do 16 let na 12 hodin. Tato doba pracovní mohla však býti v mimořádných případech prodloužena nejdéle pro čtyři neděle o 2 hodiny týdně. Mezi prací měly býti vyměřeny mladistvým pracovníkům dostatečné přestávky. Zákon tento zakazoval též práci osob mladistvých do 14. roku v noci, totiž od 9. hodiny večerní do 5. hodiny ranní, a pro noční práci 14- až 16tiletých nařizoval zvláštní úřední povolení. Tato ustanovení zůstala v platnosti až do vydání živnostenské novely ze dne 8. března 1885 čís. 22 ř. z., která zavedla též ochranu dětí v živnostech netovárních.

O práci dětí v hornictví mluví teprve zákon ze dne 21. června 1884. Podle něho nesmělo být užíváno dětí do 14 let při hornictví, ale hornímu úřadu vyhraženo povolovati na žádost rodičů výjimkou užití dětí mezi dokonaným 12tým a 14tým rokem za dne k pracím lehkým. Přípustnost této výjimky zrušil zákon ze dne 26. prosince 1911 čís. 237 ř. z.

Zákon náš o 8hodinné době pracovní ze dne 19. prosince 1918 čís. 91. sb. z. zakázal konečně vůbec námezdně zaměstnávati děti v podnicích, živnostenskému řádu podrobených, nebo po živnostensku provozovaných, hornických, zemědělských a lesních, dokud děti nevychodily školy a nedosáhly věku 14 let.

V dějinném vývoji zákonodárství o práci dětí lze zjistiti jistou typickou podobnost ve všech státech. První, byť i soukromá opatření učiněna koncem 18. a počátkem 19. století, kdy vznikly první továrny a bezmezné vykořisťování dětské pracovní síly vyvolalo neprodlené zakročení zákonodárství alespoň proti nejhorším nepřístojnostem. Druhé období začíná se v třicátých letech 19. století. Tovární průmysl a s ním i práce dětí nabyl netušeného rozvoje a zákonodárství musilo přikročiti k obsáhlejšímu řešení otázky práce dětí. Roku 1833 vydán anglický zákon o práci dětí v továrnách textilních, roku 1839 pruský regulativ o živnostenské práci dětí, roku 1841 francouzský zákon o práci dětí, 1842 rakouský dekret dvorní kanceláře o užívání dětí v továrnách.

Nové podněty dal zákonodárství I. mezinárodní kongres o ochraně dělnictva roku 1890. Pod dojmem jeho výsledků pojalo Německo do svého živnostenského řádu ustanovení na ochranu dětí. Francie vydala r. 1892 zákon o práci žen a dětí v podnicích živnostenských a za 10 roků vydán podobný zákon v Italii. Významný pro toto ochranné zákonodárství jest rok 1903, kdy vydány všeobecné zákony o práci dětské v Německu a Anglii, brzy potom počíná se v ostatních zemích rozprava o všeobecné úpravě práce dětí. V Rakousku podal již v r. 1903 dr. Ofner v poslanecké sněmovně návrh zákona o práci dětské, který usiloval mnohými směry o dalekosáhlejší reformu, než jaká provedena zákonem německým. Návrh ten dr. Ofner několikrát opakoval; dostalo se mu mimořádné podpory druhým rakouským sjezdem pro ochranu dětí, konaným v Solnohradě r. 1913, a hlavně uveřejněním výsledků šetření statistického úřadu Rakouského ministerstva obchodu o práci dětí v nejrůznějších oborech z r. 1908.

Výsledky tyto jsou poučné a v mnohém směru vzbuzují úžas. Šetření vztahovalo se na všechny druhy práce dětí, domácí práce, stejně jako práce v hospodářství polním a lesním, v průmyslu, v práci domácké, v živnosti hostinské a výčepnické atd., vztahovalo se jak na výdělečnou práci dětí u cizích zaměstnavatelů, tak i na jejich činnost v podniku nebo domácnosti vlastních rodičů. Rakouské šetření nevztahovalo se však na všechny děti rakouské, nýbrž pouze na 15·7 procent škol, a 17·9 procent školních dětí, to jest na 3502 školy a 751.830 školních dětí, tabelární zpracování materiálu pak omezilo se okrouhle na 418.391 dětí, z toho 145.471 pracujících. Šetření samo bylo omezeno na jednotlivé obvody všech zemí rakouských; z Čech, Moravy a Slezska pojato bylo do zpracování 168.004 dětí, z toho 59.005 pracujících.

Ve všech obvodech pracuje v různých oborech průměrně 34·8%, tudíž něco přes třetinu školních dětí; hoši o něco častěji (35·9%), než děvčata (33·6%). Číslo pracujících dětí kolísá se v jednotlivých zemích (v Čechách 30·4%, na Moravě 40·9%, ve Slezsku 52·1%); v některých soudních okresích a četných školních obvodech stoupá až na 90, někde i na 100%. V městech pracuje 22·3%, v městysech 38·3%, na venkově 44·1% dětí, je tedy práce dětí ve venkovských obcích průměrně 2krát tak rozšířena, jako ve městech.

Co do věku pracuje ze 100 dětí:

Pokud se týče zvláště Čech, Moravy a Slezska, pracuje ze 100 dětí:

Osiřelých dětí bývá ku práci užíváno podstatně častěji než dětí, jejichž rodiče žijí; to platí již o polosirotcích a větší ještě měrou o sirotcích úplných, a neméně o dětech nemanželských.

Ze 100 dětí manželských nebo legitimovaných pracuje 34·6 dětí a to:

Značně nepříznivě působí na počet pracujících dětí školní úlevy a také polodenní vyučování.

Valná část dětí musí pracovati již ve věku dosud školou nepovinném. Okrouhle tři čtvrtiny pracujících dětí začaly pracovati již před svým 9. rokem, z nichž dvě pětiny od 5. a 6. roku nebo ještě dříve. Téměř pětiny dětí užíváno jest ku práci od 9. nebo 10. roku a jen malá část (6·7%) dětí počíná pracovati teprve v 11. a 14. roce. Skoro všechny pracující děti (přes 95%) nepracují pouze o prázdninách, nýbrž také ve školním roce.

Pro posouzení práce dětí jest zajisté podstatného významu, pracují-li děti v domácnosti svých rodičů, neb u cizích zaměstnavatelů. Téměř čtyři pětiny (79·9%) dětí pracují jen u svých rodičů, něco, přes desetinu (11·7%) dětí jest zaměstnáno u zaměstnavatelů cizích a téměř celý zbytek (7·5%) pracuje střídavě u rodičů a u cizích, mimo to jest malá část (0·9%) dětí, které pracují "samostatně", na př. obchodují po domech na svůj vrub a pod.

Práce u cizích bývá všeobecně spojena s odměnou, práce doma naopak nebývá placena. Odměna za práci dětí jest ostatně - zvláště při práci domácké - často velmi skrovná. Rodiče dětí, pracujících pro cizí, mají, jak se zdá, často na mysli, aby prací svých dětí získali příplatek k nákladům domácnosti, nedbajíce toho, je-li výdělek dětí jejich práci přiměřený.

Rovněž roční doba značně působí na častější práci dětí. V létě jsou zaměstnány skoro všechny pracující děti, v zimě jen čtyři pětiny. Téměř tři čtvrtiny pracujících dětí zaměstnány jsou po všech 52 týdnů roku, čtyři pětiny pracují přes 30 týdnů, pouze pětina nejvýše 30 týdnů, a to ponejvíce 10 až 30 týdnů. Děti pracují v týdnech, v nichž jich vůbec ku práci užíváno, zpravidla denně, t. j. nejméně po šest dní, pouze 13·1% dětí nepracuje po celý týden, nýbrž 4 nebo 5 dní, z části jen 2 nebo 3 dny, ojediněle též jen 1 den týdně.

Přes dvě pětiny všech pracujících dětí zaměstnáno jest v neděli, a o svátcích. V tomto počtu jde poměrně zřídka o děti, které pracují pouze v neděli, u většiny dětí přistupuje nedělní práce ku práci ve všechny nebo skoro všechny všední dny.

Na denní dobu pracovní působí zejména poměry školní a roční doby. Poměrně nejkratší je pracovní doba oněch dětí, které mají normální vyučování. V pololetí zimním pracuje z těchto dětí ve všední dny 38·1% přes tři hodiny denně, 22·0 a 6·5% přes 4, pokud se týče přes 6 hodin; v pololetí letním pracuje veliká většina (59·2%) přes tři hodiny, mezi nimi 43·2% přes 4 hodiny, 17·8% přes 6 hodin. Při zkráceném vyučování je doba pracovní celkem mnohem delší, než při vyučování normálním, a to z části proto, že škola v této době děti méně zaměstnává, nebo jich vůbec nezaměstnává, z části proto, že zkrácené vyučování mají děti celkem starší, ponejvíce 13ti až 14tileté. Mimo to je zkrácené vyučování rozšířeno hlavně v těch krajinách, kde je práce dětí pro hospodářské poměry, zejména pro chudobu zvláště hojně rozšířena. Z těchto dětí pracují - ve všední dny - v pololetí zimním více než čtyři pětiny (82·4%) přes 4 hodiny, více než polovice (54·6%) přes 6 hodin, čtvrtina (27·2 %) přes 8 a desetina (10·3%) přes 10 hodin denně. V pololetí letním - opět ve všední dny - je práce dětí ještě delší: přes tři čtvrtiny (77·2%) pracuje jich více než 6, přes polovici (54·3%) více než 8, a téměř čtvrtina (24·6%) více než 10 hodin denně.

O hlavních prázdninách pracuje ve všední dny 72·0% dětí přes 4 hodiny denně, 53·3% přes 6, 32·8% přes 8 a 13·4% přes 10 hodin.

Pracovní doba v neděli a ve svátek jest celkem kratší než ve všední dny a v letním pololetí delší než v zimním: 36·6% dětí v zimním a 60·4% v letním pololetí pracuje více než 2, 14·6% a 33·7% více než 4 hodiny.

Zvláště důležitým problémem jest noční práce dětí. Téměř čtvrtina pracujících dětí (23·7%) koná práce v noci (mezi 8. hodinou večerní a 6. hodinou ranní). V pololetí letním jest práce noční častější než v pololetí zimním.