Národní shromáždění československé 1918 – 1920

ČLÁNEK 366. - Členové se zavazují, že budou prováděti úmluvy, k nimž přistoupili v souhlase s ustanoveními této části přítomné smlouvy i ve svých koloniích, državách a těch ze svých protektorátů, které se nespravují úplně samy, s následujícími výhradami:

1. že úmluva nebude neproveditelná následkem místních poměrů,

2. že změny, které by byly potřebné k tomu, aby úmluva se přizpůsobila místním poměrům, budou moci býti do ní pojaty.

Každý člen musí oznámiti Mezinárodnímu Úřadu práce rozhodnutí, jež má v úmyslu učiniti vzhledem na každou ze svých kolonií neb držav, neb každý z těch svých protektorátů, jež se nespravují úplně samy.

ČLÁNEK 367. - Doplňky a změny této části přítomné smlouvy, jež budou přijaty konferencí dvoutřetinovou většinou hlasů, odevzdaných přítomnými delegáty, nabudou působnosti, jakmile budou ratifikovány státy, jejichž zástupcové tvoří Radu Společnosti národů a třemi čtvrtinami členů.

ČLÁNEK 368. - Všecky otázky a pochybnosti, vztahující se na výklad této části přítomné smlouvy a úmluv, jež později budou uzavřeny členy po rozumu řečené části, budiu podřízeny rozhodování stálého mezinárodního dvoru soudního.

ČLÁNEK 369. - První zasedání konference bude se konati v měsíci říjnu 1919. Místo a denní pořad tohoto zasedání jsou stanoveny v příloze.

Svolání a organisaci tohoto prvního zasedání obstará vláda, k tomu cíli určená v příloze. Vládě bude k ruce pokud jde o přípravu listin Mezinárodní komise, jejíž členové jsou rovněž určeni v příloze.

Náklady tohoto prvého zasedání a každého následujícího zasedání až do doby, kdy potřebný úvěr bude moci býti pojat do rozpočtu Společnosti národů, budou až na cestovné delegátů a odborných poradců rozděleny mezi členy v poměru stanoveném pro Mezinárodní úřad Světového Spolku Poštovního.

ČLÁNEK 370. - Dokud Společnost národů se neustaví, budou oznámení, jež podle předcházejících článků by měly býti adresovány generálnímu tajemníkovy Společnosti vzaty v uschování ředitelem Mezinárodního úřadu práce, který o nich uvědomí generálního tajemníka.

ČLÁNEK 371. - Dokud nebude zřízen stálý mezinárodní dvůr soudní, budou všechny spory, které naň mají býti vzneseny podle této části přítomné smlouvy odkázány soudu utvořenému ze 3 osob, jež určí Rada Společnosti národů.

Prvé zasedání Konference Práce v r. 1919.

Místo Konference bude Washington

Vláda Spojených Států Amerických bude požádána, aby Konferenci svolala.

Mezinárodní organisační komité bude se skládati ze 7 osob, z nichž po jedné určí vláda Spojených Států, Velké Britanie, Francie, Italie, Japonska, Belgie a Švýcarska. Komité může, uzná-li to za nutno, pozvati další cleny, aby se dali v jeho lůně zastupovati.

Denní pořádek bude tento:

1. Provedení zásady 8 hodinového dne aneb 48 hodinového týdne,

2. Otázky, vztahující se na prostředky, jak předejíti nezaměstnanosti a čeliti jejím následkům.

3. Zaměstnání žen:

a) Před porodem nebo po porodu (v to počítaje otázku náhrady nákladů, spojených s mateřstvím);

b) při pracích nočních;

c) při pracích zdraví škodlivých;

4. Zaměstnávání dětí:

a) věk připuštění ku práci;

b) práce noční;

c) práce zdraví škodlivé.

5. Rozšíření a provedení úmluv mezinárodních přijatých v Bernu roku 1906 o zákazu noční práce žen, zaměstnaných v průmyslu a o zákazu upotřebení bílého (žlutého) kostíku v zápalkovém průmyslu.

ČLÁNEK 372. - Vysoké smluvní strany uznávajíce, že blaho tělesné, mravní a intelektuální zaměstnanců má podstatný význam s hlediska mezinárodního, založily stálou organisaci za účelem dosažení tohoto vznešeného cíle, vymezenou v oddílu I. a připojenou k organisaci Společnosti Národů.

Uznávají, ze rozdíly podnebí, mravů a zvyklostí, hospodářské vhodnosti a tradice průmyslové činí obtížnou úlohu dosíci přímo úplné jednotnosti v pracovních podmínkách. Jsouce však přesvědčeny, že práce nesmí býti pokládána prostě za předmět obchodu, jsou toho mínění, že jsou cesty a zásady, směřující k úpravě podmínek pracovních, jež každý průmyslový celek měl by se snažiti uvésti v život do té míry, do níž jeho zvláštní poměry by to připouštěly.

Mezi těmito cestami a zásadami pokládají Vysoké smluvní strany za zvlášť důležité a naléhavé tyto:

1. Vedoucí zásada výše zmíněná prohlašuje, že práce nesmí býti pokládána prostě za zboží, neb za předmět obchodu.

2. Právo spolčovací ku každému cíli, nepříčícímu se zákonům stejně pro zaměstnané, jako pro zaměstnavatele.

3. Placení mzdy dělníkům, jež by jim zajišťovala slušnou úroveň životní, přiměřenou době i zemi.

4. Přijetí 8 hodinového dne neb 48 hodinového týdne za cíl, jehož jest dosíci všude, kde ho ještě nebylo dosaženo.

5. Přijetí týdenního odpočinku nejméně 24 hodinového, který by měl, pokud možná, padnouti na neděli.

6, Odstranění práce dětské a závazek omeziti práci mladých lidí obojího pohlaví do té míry, jak jest nutno, aby měli možnost pokračovati ve svém vzdělávání se a k tomu, aby se zajistil jejich tělesný vývoj.

7. Zásada rovné mzdy bez ohledu na pohlaví za práci rovné hodnoty.

8. Pravidla, vydaná v každé zemi o podmínkách pracovních musí zabezpečovati slušné hospodářské nakládání veškerému dělnictvu, které se po zákonu v zemi zdržuje.

9. Každý stát musí organisovati dozorčí službu, na niž budou zúčastněny i ženy, aby se zajistilo provádění zákonů a předpisů o ochraně dělnictva.

Vysoké Smluvní strany aniž prohlašují, že by tyto zásady a cesty byly úplné neb definitivní, projevuji mínění, že jsou vhodné k tomu, aby řídily politiku Společnosti Národů; a že budou-li přijaty průmyslovými celky, jež jsou členy Společnosti Národů a budou-li v praksi zachovávány nerušeně vhodným sborem dozorců, budou pro zaměstnance celého světa pramenem trvalého dobra.

ČLÁNEK 373. - Rakousko se zavazuje uznati a schváliti úmluvy, k nimž došlo neb dojde mezi Mocnostmi spojenými a přidruženými, neb některými z nich, a kteroukoliv jinou Mocností stran obchodu se zbraněmi a lihovinami, jakož i stran jiných věcí, o nichž jedná se v generálních aktách berlínských ze dne 26. února 1885 a bruselských ze dne 2. července 1890, a úmluvy, které je doplňují i mění.

ČLÁNEK 374. - Vysoké Smluvní strany uznávají a zjišťují, že vzaly na vědomí smlouvu, podepsanou vládou republiky francouzské dne 17. července 1918 s Jeho Nejjasnější Výsostí Knížetem Monackým, a určující vztahy mezi Francií a tímto knížectvím.

ČLÁNEK 375. Vysoké Smluvní strany ač plně uznávají záruky stanovené ve prospěch Švýcarska smlouvami z roku 1815 a jmenovitě aktou ze dne 20. listopadu 1815, záruky, které zakládají mezinárodní závazky k zachování míru, konstatují nicméně, ze ustanovení těchto smluv a úmluv, prohlášení a jiných aktů doplňkových, vztahujících se na neutralisované pásmo Savojska, jak je určeno odstavcem 1. článku 92., závěrečné akty Vídeňského kongresu a odstavcem druhým článku 3. Smlouvy Pařížské ze dne 20. listopadu 1815, neodpovídají již dnešním poměrům. Vysoké Smluvní strany berou tudíž na vědomí dohodu, k níž došlo nyní mezi vládou francouzskou a vládou švýcarskou za účelem zrušení předpisů, vztahujících se na toto pásmo, které jsou a zůstanou zrušeny.

Stejně uznávají Vysoké Smluvní strany, že předpisy smluv z roku 1815 a jiných doplňkových akt, jež týkají se svobodného pásma Vysokého Savojska a obvodu Gex neodpovídají již dnešním poměrům a že přísluší Francii a Švýcarsku, aby mezi sebou vzájemnou dohodou upravily právní stav těchto území za podmínek, jež obě tyto země uznají vhodnými.

Spolková rada švýcarská sdělila dne 5. května 1919 s vládou francouzskou, že prozkoumavši ustanovení článku 435. mírových podmínek předložených Německu Mocnostmi spojenými a přidruženými, ve stejném duchu upřímného přátelství dospěla k svému potěšení k závěru, že je jí možno dáti k nim svůj souhlas s těmito rozklady a výhradami:

1. Neutralisované pásmo Vysokého Savojska.

a) Bude se považovati za samozřejmé, že dokud zákonodárné sbory spolkové neratifikují dohodu, k níž došlo mezi oběma vládami o zrušení předpisů o neutralisovaném pásmu Savojska, nebude konečného rozhodnutí ani s jedné ani s druhé strany o této věci.

b) Souhlas, jejž dala Švýcarská vláda k tomu, aby předpisy výše dotčené byly zrušeny, předpokládá podle přijatého textu uznání záruk formulovaných ve prospěch Švýcarska smlouvami z roku 1815 a zvláště prohlášením ze dne 20. listopadu 1815.

c) Dohoda mezi vládou francouzskou a švýcarskou za účelem zrušení zmíněných stipulací nebude se pokládati za platnou, nebude-li mírová smlouva obsahovati onen článek v tom znění, jak byl redigován. Bude dále povinností smluvníků mírové smlouvy snažiti se o to, aby dosáhli souhlasu Mocností, které podepsaly smlouvy z roku 1815 a prohlášení ze dne 20. listopadu 1815 a nejsou signatáry mírové smlouvy nynější.

2. Svobodné pásmo Vysokého Savojska a obvodu Gex.

a) Spolková rada prohlašuje, že činí co nejdůraznější výhrady pokud jde o výklad prohlášení zmíněného v posledním odstavci hořejšího článku, jenž má býti pojat do mírové smlouvy a kde se praví, ze "předpisy smluv z roku 1815 a jiných doplňkových akt, jež se týkají svobodného pásma Vysokého Savojska a obvodu Gex, neodpovídají již dnešním poměrům".

Spolková rada by si vskutku nepřála, aby z jejího souhlasu s tímto zněním mohlo býti dovozováno, že se připojuje k zrušení instituce, jejímž účelem jest poskytnouti sousedním krajům dobrodiní zvláštního právního řádu, který se osvědčil a který jest přiměřený jejich zeměpisné poloze a hospodářskému stavu. Podle názorů Spolkové rady nešlo by o změnu celní soustavy pro tato pásma, jak byla zavedena výše zmíněnými smlouvami, nýbrž pouze o to, aby modality výměny mezi interesovanými kraji byly upraveny přiměřeněji dnešním hospodářským poměrům směny mezi interesovanými kraji. K předchozím úvahám dospěla Spolková rada četbou osnovy úmluvy o příštím zřízení pásem, jež byla přiložena k notě francouzské vlády ze dne 26. dubna 1919. Činíc výše uvedené výhrady, Spolková rada prohlašuje ochotu zkoumati co nejpřátelštěji veškeré návrhy, které v té věci jí francouzská vláda uzná za vhodno učiniti.

b) Připouští se, že ustanovení smluv z roku 1815 a jiných doplňkových akt, jež se týkají svobodných pásem, zůstanou v platnosti až do doby, kdy dojde mezi Švýcarskem a Francií k nové dohodě o úpravě právního stavu těchto území.

Francouzská vláda zaslala vládě Švýcarské dne 18. května 1919 tuto notu, jako odpověď na sdělení uvedené v předcházejícím paragrafu:

Notou ze dne 5. května t. r. Švýcarské vyslanectví v Paříži ráčilo sděliti vládě republiky Francouzské souhlas Spolkové rady s osnovou článku, jenž má býti pojat do mírové smlouvy mezi vládami spojenými a přidruženými s jedné a Německem se strany druhé.

Vláda francouzská s radostí vzala na vědomí dohodu, k níž takto došlo a k její žádosti byl návrh článku, o nějž jde, vládami spojenými a přidruženými přijat a pod číslem 435 pojat do mírových podmínek, předložených zmocněncům německým.

Švýcarská vláda vyjádřila ve své notě ze dne 5. května o této otázce různé rozklady a výhrady.

Pokud jde o ony připomínky, jež se týkají svobodných pásem Vysokého Savojska a obvodu Gex vláda francouzská klade si za čest podotknouti, že stipulace, o nichž pojednává poslední odstavec článku 435, jest tak jasná, že nemůže vzniknouti ani nejmenší pochybnost o jejím dosahu a to zejména pokud jde o désintéressement jiných Mocností, než Francie a Švýcarska v této otázce, jež v ní jest zahrnuto.

Pokud se jí týče, vláda Republiky ve bdělé péči o zájmy zmíněných francouzských území a se zřetelem na jich zvláštní postavení, nespouští s očí prospěšnost zajištění celní soustavy pro ně vhodné a úpravy lépe vyhovující dnešním poměrům způsobu směny zboží mezi těmito obvody a sousedními obvody švýcarskými, hledíc k obapolným zájmům.

Rozumí se samo sebou, že to v ničem nemůže býti na újmu práva Francie zříditi v této krajině vlastní čáru celní podél své politické hranice stejně jako jest tomu na jiných částech jejich hranic teritoriálních a jako to Švýcarsko samo učinilo na vlastních hranicích v této krajině.

Vláda Republiky béře tudíž s potěšením na vědomí přátelské smýšlení, s nímž vláda švýcarská se prohlašuje ochotnou zkoumati některé návrhy francouzské učiněné vzhledem k dohodě, jež má nahraditi nynější právní řád řečených svobodných pásem a jež vláda francouzská hodlá formulovati ve stejném duchu přátelském.

Naproti tomu vláda Republiky nepochybuje, že dočasné zachování právního stavu z r. 1815 týkajícího se svobodných pásem, o němž se zmiňuje hořejší odstavec noty vyslanectví švýcarského ze dne 5. května, a jehož pohnutkou jest zřejmě připraviti přechod od nynějšího právního stavu k režimu smluvnímu, nezdrží nikterak zavedení nového stavu věcí, které bylo uznáno za nutné oběma vládami. Totéž platí též o ratifikaci zákonodárnými sbory spolkovými, o nichž se mluví v odstavci 1. a) Švýcarské noty ze dne 5. května pod záhlavím "Neutralisované pásmo Vysokého Savojska".

ČLÁNEK 376. - Mocnosti spojené a přidružené jsou za jedno v tom, že tam, kde náboženské missie křesťanské byly vydržovány společnostmi neb osobami rakouskými na územích jim patřících neb svěřených jejich vládě ve shodě s touto smlouvou, majetek těchto missií neb missijních společností, počítaje v to i majetek obchodních společností, jejichž výtěžky byly určeny k udržování missií, má i na dále sloužiti missijním účelům. Za účelem správného provádění tohoto závazku vlády spojené a přidružené odevzdají takové statky správním radám jmenovaným a schváleným vládami a složeným z osob příslušejících k náboženství missie, o jejíž majetek jde.

Vlády spojené a přidružené vykonávajíce dále neomezený dozor nad osobami řídícími tyto missie, budou hájiti zájmů těchto missií.

Rakousko, berouc úředně na vědomi závazky předchozí prohlašuje, že schvaluje každou úpravu dřívější neb budoucí se strany vlád spojených a přidružených, jež na věci jsou interesovány, týkající se poslání oněch missií neb společností a zříká se veškerých nároků v tomto směru.

ČLÁNEK 377. - S výhradou ustanovení této Smlouvy Rakousko se zavazuje, že nebude činiti vůči žádné z mocností spojených a přidružených, které jsou signatary této Smlouvy, ani přímo ani nepřímo nijakých nároků peněžních pro žádnou skutečnost, která předcházela vstoupení v platnost této Smlouvy.

Toto ustanovení znamená úplné a konečné vzdání se všeho uplatňování nároků tohoto druhu, jež tímto zanikají, ať na nich má zájem kdokoliv.

ČLÁNEK 378. - Rakousko přijímá a uznává jako platné a závazné každé rozhodnutí a veškerá nařízení týkající se plavidel rakousko-uherských a zboží rakouského, stejně jako každé rozhodnutí a nařízení týkající se placení nákladů a vydané jakýmkoliv soudnictvím kořistným mocností spojených a přidružených a zavazuje se, že nebude uplatňovati žádných nároků jménem svých státních příslušníků vzhledem k těmto rozhodnutím a nařízením.

Mocnosti spojené a přidružené vyhražují si právo přezkoumávati za podmínek, které určí, všechna rozhodnutí a nařízení rakousko-uherského kořistného soudnictví, pokud tato rozhodnutí a nařízení dotýkají se vlastnických práv státních příslušníků těchto mocností neb příslušníků mocností neutrálních. Rakousko se zavazuje dodati opisy všech listin tvořících spisy těchto právních sporů, počítaje v to i vydaná rozhodnutí a nařízení a přijmouti i provésti poukazy učiněné po takovém přezkoumání sporů.

ČLÁNEK 379. - Vysoké smluvní strany jsou shodny v tom, že nedojde-li později k jiným úmluvám, předseda každé komise, jež se zřizuje touto Smlouvou, bude míti v případě rovnosti hlasů právo na dva hlasy.

ČLÁNEK 380. - Pokud není opačných ustanovení v této smlouvě, ve všech případech, v nichž tato smlouva předvídá řešení nějaké otázky dotýkající se určitých států, zvláštní dohodou, kterou by uzavřely zúčastněné státy, jest a zůstává ujednáno mezi Vysokými smluvními stranami, že nesnáze, které by se po té stránce objevily, budou pořádány Čelnými Mocnostmi spojenými a přidruženými, až do té doby, kdy Rakousko bude přijato za člena Společnosti Národů.

ČLÁNEK 381. - Výraz této smlouvy "bývalá říše rakouská" zahrnuje Bosnu a Hercegovinu, pokud znění smlouvy neukazuje na opak. Toto ustanovení nezasahuje do práv a povinností Uher pokud se týká těchto dvou území.

Tato smlouva sepsaná v jazyku francouzském, anglickém a italském bude ratifikována. Je-li neshoda, rozhoduje text francouzský mimo část I. (Smlouva o Společnosti Národů) a část XIII. (Práce), v nichž text francouzský a anglický mají váhu stejnou.

Ratifikace budou složeny co nejdříve v Paříži. Mocnosti, jejichž vláda má sídlo mimo Evropu, budou míti možnost omeziti se na sdělení vládě republiky francouzské prostřednictvím svých diplomatických zástupců v Paříži, že k ratifikaci s jejich strany došlo; v tomto případě bude jim odevzdati ratifikační listinu co nejdříve.

Prvý zápis o složení ratifikací bude sepsán, jakmile smlouva bude ratifikována Rakouskem se strany jedné a třemi Čelnými Mocnostmi spojenými a přidruženými se strany druhé.

Ode dne tohoto prvého zápisu vejde smlouva v platnost mezi Vysokými Stranami Smluvními, které ji takto ratifikovaly.

Při výpočtu veškerých lhůt stanovených touto smlouvou bude tento den dnem, kdy smlouva vejde v platnost.

Ve všech ostatních směrech smlouva vejde v platnost pro každou mocnost dnem složení její ratifikace.

Vláda francouzská odevzdá každé z Mocností signatárních po souhlasném ověřeném opise protokolů o složení ratifikací.

Čemuž na svědomí nahoře jmenovaní zmocněnci podepsali tuto smlouvu.

Dáno v St. Germain-en-Laye, desátého září roku tisícího devítistého devatenáctého v jediném exempláři, který zůstane uložen v archivech vlády republiky francouzské a jehož ověřené opisy budou vydány každé ze signatárních mocností.

Následují podpisy.