Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Podle § 10. al. d. prozatímní ústavy (zákon ze dne 23. května 1919, sb. z. a nař. č. 271), jest president republiky povinen předložiti sjednaný mír Národnímu shromáždění ke schválení. Nynější mírové smlouvy potřebují ostatně také souhlasu Národního shromáždění i podle al. a. cit. §., poněvadž z nich pro stát a jeho občany plynou břemena majetková i osobní, zvláště i vojenská (na př. čl. 16. a), poněvadž obě mírové smlouvy se dotýkají státního území.

Podle závěrečné klausule obou mírových smluv zavazují se smluvní strany, že složí ratifikace v Paříži jak možno nejdříve. Poněvadž pak pro výpočet lhůt ve smlouvách uvedených je rozhodný den, kdy sepsán bude v Paříži protokol o složení ratifikací Německa resp. Rakouska a tří z pěti čelných mocností spojených a přidružených (Spojených Států, Britanie, Francie, Italie a Japonska), jest v zájmu hospodářského života v republice, aby její ratifikace nebyla složena mnohem později, poněvadž tím by se lhůty k jednotlivým úkonům vyhražené mohly pro nás stát a naše příslušníky zkrátiti.

Jsouc tedy zavázána složiti jak možno nejdříve ratifikace mírových smluv v Paříži, předkládá vláda podle zmíněných ustanovení ústavy Národnímu Shromáždění:

1. Mírovou smlouvu mezi Mocnostmi spojenými i přidruženými a Německem, podepsanou ve Versailles dne 28. června 1919 a

2. Mírovou smlouvu mezi Mocnostmi spojenými i přidruženými a Rakouskem, podepsanou ve St. Germain-en-Leye dne 10. září 1919.

3. Smlouvu mezi Čelnými mocnostmi i spojenými a přidruženými a Československem, podepsanou v St. Germain-en-Laye dne 10. září 1919 k schválení.

Smlouvy tyto jsou, jak známo, výsledkem více než osmiměsíčního složitého jednání nejdříve mezi státy, které válku vedly po boku Dohody, později mezi těmito státy a státy poraženými. Hlavní předpoklady, na nichž toto jednání spočívalo, byly tyto:

1. že Německo, jež imperialistickou a militaristickou svou politikou ohrožovalo již po desetiletí světový mír, bylo státy bojujícími po boku Dohody po nesmírných útrapách a obětech vojensky poraženo tak, že musilo podrobiti se podmínkám států vítězných; nejvěrnější spojenec Německa říše Rakousko-Uherská, pak že se rozpadla a největší část jeho území buď se ustavila v samostatné státy, nebo se připojila k sousedním státům dohodovým:

2. že právě tato světová válka ukázala, na jak slabých základech spočívalo dosavadní mezinárodní společenství států, když poměrně podružný spor Rakousko-Uherska se Srbskem mohl poskytnouti vojenské straně v Německu dostatečnou příležitost, aby téměř celý svět strhla do nejkrutější války, jakou vykazují dějiny; války, jež počavši se porušením mezinárodního závazku k setření neutrality Belgie se strany Německa, stala se řetězem stále se stupňujících provinění proti všem snad předpisům, jimiž dosavadní mezinárodní právo se snažilo udržeti lítici války v mezích lidskosti.

K těmto dvěma momentům pak přistoupilo:

3. že sociální převrat, jenž po pádu carismu nastal v Rusku i události, jež v Německu následovaly po vojenské prohře, spolu s podstatnými přeměnami, jež dlouhým trváním války nastaly ve výrobních i obchodních poměrech všech států světa, posunuly ku konci světové války otázku sociální tak do popředí obecného zájmu světového, že nebylo možno při novém uspořádání mezinárodních vztahů ji nechati nepovšimnutou.

Za tohoto stavu věcí mírová konference, jež se sestoupila v Paříži dne 18. ledna t. r., musila se zabývati otázkami velmi různorodými. Zhruba bychom je asi mohli rozvrhnouti do těchto 6 skupin:

I. Vlastní mírová smlouva, totiž upravení právních poměrů mezi státy vítěznými a poraženými, pokud jde

1. postoupení území,

2. o ztrátu jiných práv a zřeknutí se zájmů,

3. o snížení vojenské moci poražených států,

4. o náhradu škod válečných a finanční otázky s tím souvisící.

II. Úprava otázek, vyplývajících z uznání nových států.

III. Uspořádání mezinárodní dopravy, jako důsledek jednak mírové smlouvy, jednak uznání nových států.

IV. Uspořádání právních vztahů soukromoprávních, válkou zasažených.

V. Utvoření mezinárodní organisace práce a

VI. mezinárodní organisace států ve Společnosti Národů.

Rozumí se, že toto rozlišení má jen usnadniti první přehled o ustanoveních mírových smluv; ve skutečnosti zasahují vzájemně tyto otázky do sebe tak, že mnohá ustanovení mírových smluv týkají se různých otázek nahoře rozlišených. Tak nepochybně vlastní mírové podmínky by byly bývaly stanoveny jinak, kdyby nebylo současně šlo o to, neznemožniti aspoň pro budoucnost Společnost národů, obejímající také státy nyní poražené; naopak uspořádání právních vztahů soukromoprávních, válkou zasažených, nese na sobě velmi patrné znaky smlouvy mírové, mající vítězům zabezpečiti výhody na útraty poražených. Celkem však možno říci, že ustanovení, jež máme na mysli pod II. - VI., jsou myslitelna i bez předchozí války, nesnažíce se v přední řadě vymeziti poměr mezi vítězi a poraženými, nýbrž majíce spíše býti základnou budoucího obecného mezinárodního práva. S tohoto stanoviska můžeme lišiti:

A ustanovení mezinárodního práva ústavního (II., VI.),

B mezinárodního práva soukromého (IV.),

C dvou důležitých oborů mezinárodního práva správního, totiž:

1. práva dopravního (III.),

2. práva pracovního (V.).

Ustanovení o odpovědnosti původců války a těch, kdo se provinili proti zákonům a zvykům válečným, můžeme označiti jako

D první počátky mezinárodního práva trestního a zároveň součást ustanovení, jež mají čistě ráz smlouvy mírové a jež nahoře shrnujeme pod I.

Mírová konference tedy vystupuje v těchto smlouvách ve dvou funkcích dosti rozdílných, jež nutno právě při posuzování těchto smluv pokud možno přesně lišiti, totiž:

1. ve funkci mezinárodního zákonodárce, jenž v zájmu budoucího trvalého míru stanoví obecná právní pravidla pro mezinárodní vztahy; a

2. ve funkci soudce, jenž podle určitých právních zásad upravuje v důsledku této války budoucí vztahy mezi válčícími stranami.

Důsledkem tohoto dvojího stanoviska jest potom, že mnohá z ustanovení mírových smluv nutno posuzovati jako výron snahy dojíti k trvalému mezinárodnímu stavu právnímu, tak jako důsledek války, jejž poražená strana musí na sebe vzíti. Jen uvědomíme-li si tuto dvojí funkci mírového kongresu, můžeme čeliti možným námitkám buď že určitý stát, ač je členem vítězné skupiny, nedochází úplného uspokojení svých, s egoistického stanoviska oprávněných nároků, nebo že pravidla mezinárodního právního řádu tu proponovaná neodpovídají snad zásadně abstraktní spravedlnosti. Nesmí se právě zapomínati, že přítomné mírové smlouvy jsou výsledkem namnoze velmi ostrých myšlenkových rozporů mezi dvojím pojetím mezinárodních vztahů. Na jedné straně stáli ti, jimž stát jest stále ještě nejvyšší formou lidského společenství a kteří dovedou omluviti každý egoismus, děje-li se ve jménu státu. Na druhé stáli ti, kteří poučeni historií, zvláště posledních desítiletí před válkou si uvědomili, že trvání státu jen tehdy jest zabezpečeno, podřídí-li se světovému společenství právnímu. Jako individuelní svoboda jen tím může býti zabezpečena, že každý respektuje svobodu ostatních, a jako slovo "občanská svoboda" stává se prázdným zvukem tam, kde všichni nepodřídí se obecně platným normám, tak i suverenita státu jen tím jest zabezpečena, šetří-li se i suverenity států ostatních, a stává se prázdným zvukem, nepodřídí-li se společnému nadřaděnému řádu právnímu. Nynější mírové smlouvy jsou prvním pokusem o tento řád. Ale vzduch je ještě příliš naplněn vzájemnou nedůvěrou a odporem, jenž je důsledkem každé delší války. Bylo nutno počítati s psychickou disposicí národů, kteří příliš dlouho se válečně potírali, než aby mohli na ráz se cítiti rovnoprávnými členy jediného společenství.

Mírové smlouvy jsou kompromisem mezi tímto dvojím stanoviskem. Není to jejich slabostí, nýbrž silou. Kdyby mírové smlouvy se byly postavily na stanovisko separovaných států jen svými egoistickými tendencemi se řídících, byly by dílem zpátečnickým, neodpovídajícím již nazírání a potřebám většiny civilisovaných národů. Kdyby byly zcela pominuly rozdíl mezi vítězi a poraženými, a pracovaly jen o ideálním společenství všech národů, byly by dílem jen teoretickým, jež by nemělo opory ve skutečných nynějších poměrech. Právě jen kompromisem mezi tímto dvojím stanoviskem dosáhla mírová konference, že předložila národům dílo, vyhovující i dnešním skutečným poměrům, i umožňující, aby dalším vývojem postupně byly odkládány důsledky starých řádů, jak zvlášť bolestně se ukázaly v této válce, a byly nahražovány novým řádem, jehož základy se již v těchto smlouvách rýsují.

Z tohoto stanoviska posuzovala tyto smlouvy také vláda republiky. Jest si vědoma, že v mnohém směru smlouvy zůstávají za očekáváním, jež tu a tam bylo i u nás projevováno. Má však za to, že možnosti budoucího vývoje, jež i naší republice tyto smlouvy přinášejí, daleko vyvažují okamžité výhody, jež snad z toho neb onoho stanoviska by byly žádoucí. Doporučujíc předložené smlouvy ke schválení, vychází vláda republiky z názoru, že smlouvy, jež jako předložené smlouvy mírové upravují na staletí právní řád celého světa, se nesmějí posuzovati s úzkého hlediska dočasných zájmů, nýbrž pod zorným úhlem osudové odpovědnosti, již by nynější generace vzala na sebe proti svým potomkům, kdyby své dočasné zájmy stavěla nad takovou úpravu mezinárodních vztahů, jež příštím generacím zaručiti má a může bezpečný a klidný vývoj ve společnosti civilisovaných národů. Přistupujíce s tohoto stanoviska k posouzení jednotlivých ustanovení mírových smluv, přidržíme se v zájmu přehlednosti pořadí jednotlivých paragrafů. [Aby usnadnilo první orientaci o obsahu a dosahu smluv k schválení předložených, vyžádalo si ministerstvo věcí zahraničních odborný výklad, který předkládá s názvem "důvodové správy" jako soukromou práci a vědecké mínění podepsaných autorů. Ministerstvo si vyhrazuje zaujati ke každé otázce v dané době svoje, po případě odchylné stanovisko.]

podává v obvyklé formě mezinárodních smluv výpočet smluvních stran a jejich zmocněnců a vyjadřuje tyto zásady:

1. činí rozdíl mezi "Čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými" (Spojené státy americké, říše Britská, Francie, Italie a Japonsko) a mocnostmi ostatními, čímž se dává právní sankce rozdílu, jenž dosud trval jen fakticky, nebyl však právně uznán, totiž mezi velmocemi a mocnostmi druhého řádu. Z mocností, které byly doposud za velmoci pokládány, odpadají ovšem Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko. Za to uznávají se za velmoci Japonsko a Spojené státy severoamerické, což ostatně jest jen důsledkem postavení, jež tyto státy již od roku 1894 resp. 1898 v mezinárodních vztazích zaujímaly.

2. Anglické osady, mající samosprávu (Kanada, Australie, Jihoafrická Unie, Nový Zéland a Indie) uznávají se za samostatné subjekty mezinárodního práva, ovšem v rámci Britské říše.

3. Uznávají se nové státy za války vzniklé, totiž Hedžas, Polsko, stát Srbsko-Hrvatsko-Slovinský, stát Československý a ve smlouvě s Rakouskem i republika Rakouská.

4. Ve smlouvě s Rakouskem uznává se právní zánik mocnářství Rakousko-Uherského.

5. Zjišťuje se právně, že světová válka počala se vypověděním války Srbsku Rakouskem dne 28. července 1914 a vypověděním války Rusku a Francii Německem, jakož i vpádem Německa do Belgie.

Jinak stanoví úvod jen v obvyklé formě ukončení válečného stavu a zahájení normálních mezinárodních vztahů mezi válčivšími státy od okamžiku, kdy smlouva počne působiti.

6. V míru s Německem jest zdůrazněno, že zástupcové německé říše jednají a zavazují se nejen jménem říše, nýbrž i jménem každého jednotlivého Německého státu. [Překladatelé smluv mírových nepokládali se za oprávněny odstraniti stylistickou vadu, jíž stižen je jak francouzský, tak anglický text úvodní formule, spočívající v tom, že v ní chybí hlavní věta. V italském textu smlouvy s Rakouskem je tato vada odstraněna a jmenování zmocněnců je formulována jako věta hlavní.]

jest v obou mírových smlouvách ovšem doslovně stejná. Jdeť tu o základní zákon mezinárodního právního společenství, jehož cílem, jak v úvodě slavnostní formou se prohlašuje, jest:

1. omezení možnosti válek;

2. veřejnost a jasnost mezinárodních vztahů, tedy vyloučení tak zvané tajné diplomacie a umělých nejasností v mezinárodních úmluvách;

3. uznání mezinárodního práva za závaznou normu pro jednání vlád vůbec;

4. nejsvědomitější šetření závazků smluvních a uznání zásad spravedlnosti.

Nedochází tu tedy ještě k utvoření nadstátního společenství, jež by mělo ráz spolkového státu, totiž bylo vypraveno samostatnou mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní a mělo orgány, jimiž vůle celého společenství jako celku by se projevovala. Společnost národů myšlena jest prozatím právě jen jako společnost, v níž každý člen jen za sebe jest činný, a jež má toliko umožniti pravidelnou kooperaci mezi státy vzájemně neodvislými, nikoliv však podříditi je nadstátnímu nějakému společenství. Přes to nelze nepostřehnouti jakési náběhy k přechodu od pouhého sloučení států smlouvou k jejich splynutí v nadstátní jednotu. Tak vidíme jakýsi počátek zákonodárné moci sp n. v oněch ovšem výjimečných ustanoveních, podle nichž je platné usnesení i nedosáhlo-li se souhlasu všech členů; počátky moci výkonné v utvoření trvalých orgánů a - ovšem prozatím dobrovolné - pomoci, již si členové sp. n. mají poskytnouti; konečně počátky moci soudní ve Stálém mezinárodním dvoru soudním, jenž ovšem prozatím má ráz toliko soudu rozhodčího. Tyto počátky skutečného mezinárodního společenství nadstátního poskytují alespoň možnost, aby během doby došlo k těsnějšímu sloučení států, jež by poskytovalo bezpečnější záruku dosažení vytčených cílů, než volné sloučení dnešní.

Členy společnosti národů jsou jednak signatáři mírových smluv, mezi nimi tedy i republika československá, jednak mohou se jimi státi pouhou přihláškou určité státy neutrální a konečně mohou býti usnesením dvoutřetinové většiny Shromáždění přijaty za členy i jiné státy, poskytnou-li určité záruky, že upřímně zamýšlejí dodržeti své mezinárodní závazky a přijmou-li úpravu své moci vojenské a námořní, již určí sp. n. Jde tu především o státy nepřátelské, ale i o státy, jež vzniknou na půdě bývalé říše ruské. Samostatným státům kladou se na roveň kolonie těšící se samosprávě, čímž ovšem vliv říše britské ve sp. n. bude nemálo posílen. Podle přílohy k Úmluvě čítá nyní společnost národů 32 členů a pouhou přihláškou může členství získati dalších 13 států. Termín, kdy také státy nyní nepřátelské a státy, jež mimo Polsko se utvoří na území bývalé říše ruské, budou přijaty do spol. n., bude záviseti na tom, kdy dvoutřetinová většina Shromáždění uzná, že státy tyto poskytují svrchu umíněné záruky.

Toto řešení otázky rozšíření sp. n. na celý soubor civilisovaných národů, třeba by se bylo setkalo i ve státech dohodových tu a tam s odporem, možno uznati za správné, uvážíme-li, že sp. n. bude zvláště s počátku musiti překonávati mnohé vnitřní nesrovnalosti mezi svými členy, a že se tedy nedoporučuje tuto úlohu ještě ztěžovati připuštěním členů, proti nimž by předem zavládala jakási nedůvěra.

Každý člen má možnost po dvouleté výpovědi ze společnosti vystoupiti, ovšem dostojí-li závazkům, jež na sebe vzal.

Orgány sp. n. jsou Shromáždění, Rada a Úřad tajemnický.

upravují složení a kompetenci těchto orgánů. Nedostatek zákonodár. pravomoci sp. n. jeví se v tom, že obor otázek, jimiž na jedné straně Shromáždění, na druhé Rada se mohou zabývati, je vymezen stejně, že žádné z těchto korporací není přiřčeno právo rozhodovati, nýbrž jen nalézati či zabývati se (connaitre), a že z pravidla platnost má jen usnesení jednomyslné. To je důsledek dosavadní zásady mezinárodního práva, že stát může býti vázán jest vlastním souhlasem. Proto výjimky z požadavku jednomyslnosti, jež stanoveny jsou v článku 5. a porůznu v jiných článcích (na př. v čl. 4. od. II., v čl. 6. od. II., v čl. 15. posl. od., v čl. 26. § 40. přílohy k článkům 50., 213., 280. míru s Německem a jim odpovídajících ustanoveních míru s Rakouskem), týkají se převážně jen otázek rázu procesuálního. Mnohé podstatné otázky, jako období, kdy Shromáždění se má pravidelně scházeti, způsob voleb a funkční období zástupců mocností druhého řádu v Radě i konečný počet těchto zástupců, vyhrazeny jsou pozdějšímu usnesení.

Důsledkem zásady, že stát může býti zavázán jen vlastním souhlasem, je předpis čl. 4. odst. 5., že i stát, jenž nemá zástupců v Radě, musí býti přibrán k takovým poradám, jež se dotýkají jeho zvláštních zájmů.

Ustanovení čl. 4. odst. 2. má umožniti, aby časem další státy, na př. Německo, Rusko, byly přijaty mezi velmoci, a aby číselný poměr mezi velmocemi a zástupci ostatních států byl přizpůsobován skutečným poměrům mocenským.

poskytuje orgánům společnosti národů i místnostem jimi používaným výsad diplomatických.

řeší ožehavou otázku omezení zbrojení, jež členové společnosti n. pokládají za nutné k dosažení předního cíle společnosti, totiž udržení míru.

Zbrojení se má omeziti na minimum, jehož třeba jest k zabezpečení státu a k vynucení mezinárodních závazků společným podnikem. Jest věcí každého státu, aby sám toto omezení provedl. Sp. n. mu bude k tomu jen nápomocna tím, že dá svou Radou vypracovati plány tohoto omezení, jež předloží jednotlivým vládám k prozkoumání a rozhodnutí. Tyto plány, při nichž vezme se zřetel k zeměpisné poloze a zvláštním podmínkám každého státu, budou přezkoumávány nejméně každých 10 let. Byly-li státem přijaty, nesmí míra zbrojení v nich udaná býti překročena bez souhlasu Rady.

Původně se zamýšlelo zakázati soukromou výrobu válečného materiálu a střeliva vůbec, patrně aby se zabránilo vlivu, jejž před válkou i za války tak zvaný těžký průmysl vykonával na válečnou náladu zvlášť v Německu. Když však bylo uváženo, že jednotlivé státy nejsou s to, aby si samy vyráběly tyto předměty, nahražen tento zákaz ustanovením ne právě jasným, že Rada uváží a vyjádří se o prostředcích, jak zabrániti neblahým účinkům této výroby.

Důležitým prostředkem k zachování míru bude povinnost členů Společnosti, vyměňovati si upřímné a úplné zprávy o svých vojenských poměrech.

zřizuje při Radě zvláštní poradní komisi pro věci vojenské a námořní. Citace čl. 1. v tomto článku vztahuje se patrně na omezení zbrojení, jemuž se podrobiti musí stát, který budoucně bude chtíti býti přijat do Společnosti národů.

snaží se snížiti možnost válek, jednak vzájemnou pomocí proti útoku, jednak úpravou otázky, jak vyřizovati mezinárodní spory cestou právní.

Členové sp. n. si vzájemně zaručují svou nynější územní celistvost a politickou neodvislost proti každému vnějšímu útoku. Věcí Rady jest, aby nejen v případě útoku, nýbrž i v případě hrozby neb nebezpečí útoku pamatovala na prostředky, jimiž by bylo lze vynutiti splnění tohoto závazku. Má tedy Úmluva o Společnosti národů ráz garanční smlouvy, jež zvláště pro nově vytvořené a obnovené státy, jež jistě budou s počátku musiti čeliti irredentistickým hnutím ve státech sousedních, může nabýti značné praktické ceny. Aby žádný stát nemohl se omlouvati, že nechce výstrahou před hrozícím útokem zasahovati do věcí státu jiného, nebo že se nechce vydávati výtce nepřátelského neb nepřívětivého jednání se strany státu, proti jehož útočným zámyslům na jiný stát zakročuje, vyslovuje článek 11. zásadu, že každá válka i hrozba válkou, ať se přímo dotýká neb nedotýká kteréhokoliv člena Společnosti národů spadá do kruhu zájmů celé Společnosti národů a že je přímo její povinností, aby učinila opatření vhodná k zabezpečení míru. Tím rozšířena zásada o právu k "přátelské intervenci", vyslovená již v čl. 3. od. 3. haagských konvencí o smírném vyřizování sporů z roku 1899 a 1907. Rozdíl spočívá v tom, že podle Úmluvy o Společnosti národů nejde již o nabízení "dobrých služeb" svářícím se stranám, nýbrž o zakročení Rady proti straně útočící neb útokem hrozící. Dále pak v tom, že toto zakročení jest přípustné nejen v případě války propuknuvší nebo hrozící, nýbrž v každém případě, kdy se vyskytnou skutečnosti, jež by mohly působiti na mezinárodní vztahy takovým způsobem, že by mohly vésti k porušení míru nebo "dobrých vztahů mezi národy, jež jsou podmínkou míru". Další rozdíl proti dosavadnímu mezinárodnímu právu spočívá pak v tom, že toto zakročení u Rady nemá již ráz sprostředkování mezi stranami, jaké bylo upraveno článkem 4. - 8. zmíněných haagských konvencí, nýbrž přenechává se Radě, aby podnikla kroky, jaké uzná za nejúčinnější.

Podobně zdokonaleno i řízení, jež nastati má v případě, že skutečně dojde mezi dvěma státy ke sporu, jejž nelze urovnati jednáním diplomatickým. Z dosavadního práva bylo převzato rozlišování mezi vyřizováním sporů vyšetřovací komisí a rozhodčím soudem.

Mezinárodní vyšetřovací komise byly zavedeny haagskou konvencí z roku 1899 (čl. 9. - 14.), řízení před ní upraveno do podrobností konvencí z roku 1907 (čl. 9. - 36.). Hlavní nedostatek těchto komisí spočíval v tom, že řízení před nimi nebylo obligatorní, nýbrž že je konvence jen doporučovala jako užitečné a žádoucí, a to ještě jen v případech, jež se "nedotýkají ani cti, ani podstatných zájmů sporných stran". Dále pak v tom, že bylo přenecháno stranám, aby v každém případě se dohodly o vyšetřovací komisi a že i pro řízení před ní platily předpisy konvence z roku 1907 jen potud, pokud strany se nedohodly na něčem jiném. Konečně v tom, že podle článku 35. konvence z r. 1907 (jako ostatně již podle čl. 14. konvence z r. 1899), referát komise se musil omeziti jen na zjištění skutečností, neměl účinků nálezu rozhodčího a ponechával stranám úplnou volnost co do důsledků, jež z tohoto zjištění míní vyvoditi.

Ve všech těchto směrech Úmluva - přikloňujíc se k Bryanovým návrhům z r. 1913, jež již před touto válkou zvláštními smlouvami mezi jednotlivými státy byly přijaty - vyhovuje lépe potřebě zabezpečiti mír, než konvence haagské.

Především činí řízení před vyšetřovací komisí obligatorním pro všechny členy spol. n. a pro všechny případy sporů, jež se nehodí pro řízení před soudem rozhodčím, nečiníc rozdílu, zda spor se dotýká cti a podstatných zájmů některé sporné strany, nebo ne. Jen v případě, že některá strana tvrdí, a Rada uzná, že spor se týká otázky, jíž mezinárodní právo přenechává výhradně pravomoci této strany - tedy zvláště otázky, jež spadají do oboru vnitřních záležitostí onoho státu - Rada to jen zjistí, ale zdrží se všelikých meritorních pokynů (čl. 15. odst. 8.).

Za druhé činí Radu společnosti národů stálou vyšetřovací komisí a upravuje řízení před ní pro všechny případy.

Za třetí pak Rada nemá se omeziti na pouhé zjištění skutečnosti, nýbrž má především se snažiti o smírné vyřízení sporu; vystupuje tedy podle Úmluvy Rada nejen jako vyšetřovací komise podle čl. 9. - 36., nýbrž i jako mocnosti pověřené "zvláštním zprostředkováním" podle čl. 8. konvence z roku 1907.

Konečně ani v případě, že se jí nezdaří zprostředkování, nemá se Rada omeziti na zjištění skutečnosti a přenechati stranám, aby z toho vyvodily důsledky, nýbrž má ve svém referátě připojiti k vylíčení skutkové podstaty návrh řešení, jež doporučuje jako nejslušnější a za daných okolností nejpřiměřenější. Tento referát, byl-li usnesen jednomyslně, má pak účinek nálezu rozhodčího soudu potud, že se členové Společnosti n. zavazují, že nesáhnou ke zbrani proti straně, jež této radě vyhoví. Toliko nedojde-li Rada k jednomyslnému nálezu, přenechává se členům sp. n., aby postupovali tak, jak uznají za nutno k zachování práva a spravedlnosti.

Rada může a k návrhu některé strany musí spor přenésti na Shromáždění, na něž pak přecházejí funkce Rady s tou úchylkou, že referát, na němž se usnesou členové Rady a většina ostatních členů Shromáždění, má stejný účinek, jako jednomyslný referát Rady. Rozumí se, že při hlasování se v žádném případě nepočítají hlasy zástupců sporných stran.

Obšírné předpisy o řízení před rozhodčím soudem, jež byly dány v čl. 37. - 90. haagské konvence z r. 1907, nahražuje Úmluva jediným čl. 13. I tu však je patrná snaha zdokonaliti dosavadní právní stav. Čl. 38. zmíněné konvence omezuje se na to, že doporučuje dovolati se rozhodčího soudu v mezinárodních sporech, v nichž jde o otázky právní, především o otázky výkladu a použití mezinárodních úmluv a to ještě jen "pokud to okolnosti připouštějí". Pravomoc rozhodčího soudu a to i stálého rozhodčího soudu v Haagu, jehož složení a způsob jednání konvence do podrobností upravovala, spočívala vždy jen na dohodě stran. Rovněž i závazek splniti výrok rozhodčího soudu opíral se jen o ustanovení čl. 37. odst. 2., podle něhož dovolávání se rozhodčího soudu obsahuje v sobě závazek podříditi se věrně a poctivě nálezu rozhodčích.

I čl. 13. nynější Úmluvy přenechává úvaze stran, pokládají-li spor za takový, že by mohl býti řešen rozhodčím soudem; rozšiřuje však kruh případů, o nichž smluvní strany předem prohlašují, že je pokládají za vhodné k tomuto způsobu řešení. Nejsou to již jen otázky týkající se výkladu a použití mezinárodních smluv, nýbrž i otázky práva mezinárodního vůbec, a pak velká skupina sporů o to, jsou-li dány skutečnosti, jež by znamenaly porušení převzatého závazku, a konečně spory o rozsah a způsob náhrady, již jest poskytnouti za takové porušení. Hlavně však odmítnutí vznésti spor na rozhodčí soud neznamená již odmítnutí mezinárodního řešení sporu vůbec, nýbrž jen nastoupení jiného řízení, totiž řízení před Radou nebo Shromážděním jako vyšetřovacími komisemi. Organisace nového Stálého mezinárodního dvoru soudního jest vyhrazena pozdějším úmluvám. Dosavadní stálý rozhodčí soud v Haagu nebyl asi proto obnoven, že na něm účastenství měly i státy, jež prozatím ze Společnosti národů jsou vyloučeny, a na něž tedy zmíněné předpisy kompetenční a procesuální se nevztahují.

Výkon rozsudků rozhodčích soudů je zabezpečen stejně jako výkon jednomyslného doporučení obsaženého v referátě Rady, totiž toliko negativně: že členové sp. n. se zavazují, že nesáhnou ke zbrani proti členu, jenž nálezu se podrobí. Možnost války tedy není ani touto Úmluvou vyloučena, je však značně snížena. Právně přípustna bude válka jen proti státu, jenž nevyhoví rozsudku rozhodčího soudu, nebo jednomyslnému doporučení Rady co do vyřízení sporu, dále pak bude přípustna ve sporech, v nichž Rada resp. Shromáždění nedospěly k jednomyslnému resp. kvalifikovanou většinou opřenému referátu. Avšak i v těchto případech možnost války jest snížena předpisem, že smluvní státy nesmějí počíti válku dříve, než uplynou tři měsíce od rozsudku rozhodčího soudu nebo referátu Rady. Poněvadž pak k podání tohoto referátu vyměřena je v čl. 12. lhůta 6 měsíců pro vynesení pak rozsudků vůbec "přiměřená lhůta", uplyne vždy mezi propuknutím sporu a dobou, kdy po právu smí nastati stav válečný, dosti dlouhá lhůta, aby rozvášněné mysli se uklidnily, a aby nalezeno bylo nějaké východisko, jak spor vyrovnati smírně.

Největší nedostatek dosavadního práva mezinárodního spočíval v tom, že mezinárodní společenství nemělo výkonné moci; následkem toho i stát, jenž byl v právu, mohl se spoléhati jen na vlastní moc a moc svých přátel, jako na druhé straně největší bezpráví mohlo býti uskutečněno, získal-li stát, jenž je provésti chtěl, dostatečné k tomu moci. Přes četné návrhy, jež byly učiněny k odstranění tohoto základního nedostatku, nepodařilo se nynější Úmluvě jej překonati. Byly to hlavně ústavní obtíže, jež bránily jednotlivým státům, zvláště Americe, aby přistoupily k zřízení mezinárodní moci výkonné, jež by v případě potřeby vynucovala dodržování předpisů mezinárodního práva a úmluv mezinárodních. Jakousi náhradou za tuto mezinárodní výkonnou moc jest allianční smlouva, jíž členové sp. n. uzavírají mezi sebou podle čl. 16. proti každému členu, jenž by se dal do války bezprávné, to jest proti členu, jenž by nevznesl dříve spor buď na rozhodčí soud nebo před Radu, nebo jenž by nevyčkal uplynutí zmíněných lhůt.

Válka takto protiprávně počatá zakládá závazek všech členů Společnosti národů přerušiti ihned s provinilým státem i s jeho občany všechen obchodní, finanční i osobní styk a zabrániti i jiným státům v tomto styku, mimo to pak účastniti se v míře Radou navržené společného vojenského podniku proti tomuto státu. Mimo to poskytnou si smluvní státy vzájemně podporu, aby každý z nich snáze snášel nepříznivé účinky zmíněných hospodářských opatření i protiopatření, jež by snad učinil stát provinilý.

Mimo případ protiprávné války má porušení závazků z této Úmluvy plynoucích jen za následek vyloučení ze sp. n., usnese-li se na tom Rada jednomyslně (nepočítaje ovšem hlasů provinilého státu).

Tyto kautely předpisů Úmluvy nutno ovšem označiti za opatření dosti pochybné ceny praktické, neboť zvláště přepadne-li protiprávně velký stát stát malý, může tento malý stát býti na desítiletí hospodářsky zničen dříve, než počne velký stát pociťovati následky hospodářského boje, nebo než Rada vypracuje plán o míře, v jaké mají přepadenému státu pomoci ostatní státy. Přes to dlužno vítati v těchto ustanoveních první známky vědomého souručenství mezinárodního a doufati, že překážky, jež se stavěly v cestu vytvoření účinné mezinárodní moci výkonné, odpadnou dříve, než bezúčinnost prostředků nyní navrhovaných podryje důvěru ve sp. n.

Tato opatření, mající snížiti možnost válek, platí ovšem toliko v poměru mezi členy sp. n. Poněvadž státy, jež nejsou členy sp. n., nejsou podrobeny omezení zbrojení, jež členové podle čl. 8. na sebe béřou zůstává nebezpečí válečných srážek mezi členem a nečlenem, nebo mezi nečleny téměř nezmenšené. Tomu snaží se Úmluva čeliti tím, že v případě sporu mezi takovými stranami má stát, jenž není členem, býti vyzván, aby za účelem vyřízení sporu vzal na sebe závazky, jakým podléhají členové, ovšem za modalit, jež podle okolností případu určí Rada. Bude tedy také nečlenu obrátiti se se sporem na rozhodčí soud nebo na Radu jako vyšetřovací komisi. Nevyhoví-li cizí stát této výzvě a pustí-li se do války, naloží se s ním jako se členem sp. n., jenž protiprávně sáhl ke zbrani. Výjimečnou pravomoc ve volbě prostředků k vyrovnání sporu má Rada v případě sporu mezi nečleny, kteří oba by odepřeli podříditi se ustanovením Úmluvy o vyrovnávání mezinárodních sporů.