Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Z hlavních příčin neuspokojivých dosavadních poměrů mezinárodních byly tajné smlouvy mezinárodní, jimiž namnoze se národům ukládaly závazky, s nimiž nikdy by nebyly souhlasily, a jimž ještě zvyšován byl moment nejistoty, kterým bez toho mezinárodní vztahy byly proniknuty. Stejné účinky do jisté míry měly smlouvy zastaralé, jež vypočteny na poměry zcela jiné, byly vynášeny na povrch často za účely zcela jinými, než jimž původně měly sloužiti. Obojímu tomuto zlu snaží se Úmluva čeliti tím, že v čl. 18. činí podmínkou platnosti mezinárodních smluv jejich zápis u tajemníka sp. n. a jejich uveřejnění; dále tím, že v čl. 19. ukládá Shromáždění, aby občas vyzvalo strany k revisi smluv zastaralých a mezinárodních poměrů, jež by mohly ohrožovati mír.

obsahuje v podstatě obvyklou klausuli derogační.

přijatý k naléhání americké delegace vyhražuje Americe volnost setrvati při doktrině Monroeově směřující k tomu, aby evropské státy nezasahovaly do věcí amerických a uznávající tedy mezi Americkými státy zvláštní jakési těsnější společenství, než mezinárodní společenství obecné. Ovšem vyhražuje tento článek i jiným státům, aby podobné úmluvy zahrnující celé oblasti mezi sebou uzavíraly, a tedy tvořily v rámci sp. n. zvláštní těsnější spolky. Snad bude možno touto cestou postupně vyplniti mezery, jež nynější Úmluva vykazuje.

řeší otázku kolonií, ovšem prozatím jen pokud jde o kolonie, jež touto válkou byly uvolněny, tedy o území Turecka a bývalé kolonie německé. Tato území mají se spravovati pod ochranou sp. n. a to tím způsobem, že určité státy k tomu svými prostředky, svými zkušenostmi a svou zeměpisnou polohou zvláště povolané, budou Radou pověřeny, aby vykonávaly nad těmito územími jakýsi druh poručenství.

Úmluva rozeznává tři stupně tohoto poručenství podle stupně vývoje, jehož dosáhl národ pod ochranu daný; totiž:

1. území se spravuje samo, ale s radou a pomocí státu mandatářského, při čemž při výběru mandáře vezme se zřetel na přání tohoto území,

2. území nachází se pod správou mandatářovou, jež však musí se podrobiti určitým omezením v zájmu svobodného rozvoje domorodců, v zájmu vojenské rovnováhy mezinárodní a v zájmu svobody mezinárodního obchodu; nebo

3. území se přivtělí k území mandatářovu, při čemž pak platí jen omezení v zájmu domorodého obyvatelstva.

Tímto dohledem nad koloniemi vyhražuje si spol. n. již určitá práva správní. Další úkoly správní berou na sebe členové sp. n.

a to pokud jde o mezinárodní poměry pracovní, o čemž ostatně mírové smlouvy obsahují zvláštní podrobné ujednání. Další závazky béřou členové na sebe pokud jde o ochranu domorodců, o dohled, jejž vykonávati má sp. n. nad dodržováním dohod o obchodu s děvčaty a dětmi, i o obchodu s opiem a jinými škodlivými drogami, o dohled nad obchodem se zbraněmi a střelivem se zeměmi, kde takový dohled je v obecném zájmu nezbytný. Další povinnosti týkají se opatření směřujících k svobodě obchodu a průvozu se zvláštním zřetelem na potřeby krajin zpustošených touto válkou. Konečně ukládají si povinnosti, pokud jde o ochranu před nemocemi, s čímž souvisí podpora, již členové sp. n. poskytnou podle čl. 25. Červenému kříži. Tento soubor správních úkolů bude ovšem vyžadovati zvláštních orgánů. V tomto směru

staví mezinárodní úřady pod pravomoc sp. n. a to úřady, jež budoucně mají býti zřízeny vůbec a úřady nyní působící, souhlasí-li strany. Naopak ukládá se sekretariátu sp. n., aby určitým způsobem napomáhal při řešení mezinárodních otázek, pro něž není zvláštního úřadu nebo komise.

Změny této Úmluvy mohou se podle čl. 5. státi jen jednomyslným usnesením členů ve schůzi přítomných. Aby však formální ratifikací se neprotahovalo vstoupení v platnost takovéto změny, stanoví t. čl., že změna působí již, ratifikují-li ji členové Rady a většina členů Shromáždění. Každý člen má ovšem právo odepříti přijetí změny takto odhlasované, přestává však tím býti členem sp. n. To ovšem předpokládá, že nebyl zastoupen ve schůzi, v níž změna byla usnesena.

Členství ve sp. n. se tedy pozbývá:

1. dobrovolným vystoupením po dvouleté výpovědí podle čl. 1.

2. vyloučením pro porušení závazků z této Úmluvy vyplývajících, k čemuž však je třeba jednomyslného usnesení Rady, podle čl. 16. posl. odst. a

3. odepřením přijati změnu Úmluvy právoplatně usnesenou podle čl. 26.

[K místním názvům českým připojeny jsou názvy, jichž užívá francouzský tekst, aby usnadněno bylo hledání v oficielních mapách mírovým smlouvám připojených.]

Vymezuje podrobně nové hranice Německa a to proti Belgii, Lucembursku, Francii, Švýcarsku, Rakousku, Čechoslovensku, Polsku a Dánsku. Nejpodstatnější změny ovšem jsou co do hranic proti Polsku, kdežto hranice proti Francii vymezena jest prostě odvoláním se na stav ze dne 18. června 1870. Hranice proti Československu vymezena je prostě slovy: "hranice ze dne 3. srpna 1914 mezi Německem a Rakouskem od jejího styku s bývalou správní hranicí dělící Čechy od provincie Horno-Rakouské až k severnímu vrcholku výběžku, bývalé provincie Rakouského Slezska ležícímu asi 8 km východně od Prudníku."

Z toho patrno, že požadované rektifikace hranic na Šumavě a v Krkonoších i postoupení aspoň části bývalého Kladska nebylo provedeno. Změny, které v historických hranicích Čech mají nastati, pokud jde o severní hranici Slezska, totiž připojení části Ratibořska a za určitých podmínek i části Hlubčicka, obsaženy jsou v čl. 83., poněvadž tu nepůjde již o hranice mezi Německem a Čechoslovenskem, nýbrž o hranice mezi naší republikou a Polskem.

vymezuje hranice Východního Pruska, jež má nyní býti od Německa territoriálně úplně odloučeno korridorem, spojujícím Polsko se svobodným městem Gdanskem. Ovšem definitivní hranice Východního Pruska budou teprve stanoveny po provedeném hlasování lidu, jímž může se území vymezené v čl. 28. rozšířiti o území vymezené v čl. 94.

obsahují pravidla interpretační. Čl. 29. prohlašuje v případě rozporu mezi tekstem mírové smlouvy a připojenou mapou, tekst za závazný. Čl. 30. pak podává legální výklad termínu "řečiště" a "koryto" a řeší starý spor o to, která čára se má pokládati za hranici v případě, že hranice je určena vodním tokem, a že tento tok změní během doby svůj směr. Rozřešení podáno tím způsobem, že rozhraničovací komise v každém jednotlivém případě určí, zda hranicí má zůstati nynější směr toku za všech okolností či, zda hranice se má po případě měniti se směrem hraničního vodního toku.

Uvádí přesný popis nových hranic Rakouských.

Pokud jde o hranice mezi Rakouskem a Československem shodují se tyto hranice v podstatě s dosavadními hranicemi, mezi Čechami a Moravou na jedné straně a Horními a Dolními Rakousy na straně druhé. Odchylky jsou jen v těchto bodech: Rakousko postoupí Čechoslovensku krajinu, v okolí Poštorné a Valčic a část území bývalého Vitorazska vyměřenou tak, aby Československu připadlo nádraží v Cmuntu a tamní křižovatka železnic, kdežto Cmunt sám zůstane při Rakousku.

kryje se s německým článkem 29. Rovněž

s německým článkem 30.

Naproti tomu

obsahuje jednací řád rozhraničovacích komisí, jenž nepotřebuje podrobnějšího výkladu. Důležité jest, že podle čl. 29. rozhraničovací komise má nejen určiti hranice tam, kde v mírové smlouvě jest hranice pouze vymezena slovy: "čára, jež bude určena na místě samém", nýbrž i k žádosti některého zúčastněného státu přejícího si, aby dosavadní správní hranice byly podrobeny přezkoumání. Jen státní hranice z roku 1914 komise nesmí měniti.

svoluje Německo ke zrušení neutralisace Belgie jak byla vymezena smlouvou ze dne 19. dubna 1839. Touto smlouvou, již uzavřely tehdejší velmoci (Rakousko, Prusko, Rusko, Velká Britanie a Francie s Belgií a Nizozemskem) a jíž společně zaručily trvalou neutralitu Belgie, nebyla, jak ukázala právě tato válka, ani Belgie ani severní Francie, k jejíž ochraně tato smlouva byla uzavřena, dostatečně chráněna. Proto si čelné mocnosti spojené a přidružené vyhražují uzavříti nové smlouvy s Belgií a Nizozemskem, jimiž patrně budou nově upraveny také ostatní otázky zmíněnou smlouvou upravené, jmenovitě otázka ústí Šeldy. Německo se předem zavazuje dáti svolení k těmto smlouvám, pokud by ho bylo třeba.

upravují nové hranice mezi Německem a Belgií. Rozeznává se tu dvojí pásmo. Jednak kraj Moresnetský a sice jak území nazývané Moresnet neutrální, tak část území Moresnetu pruského ležící na západ od silnice z Lutychu do Cách. O tato území byl spor již na vídeňském kongresu z r. 1815. Rozhraničovací smlouvou ze dne 26. června 1816, přikázán Moresnet pruský Prusku, kdežto Moresnet neutrální, měl zůstati prozatím pod společnou vládou Nizozemska (později Belgie) a Pruska s podmínkou, že žádný z těchto států nesmí tam vydržovati vojsko. Kdežto nyní celé toto území má bezpodmínečně připadnouti Belgii, jest přikázání krajů Eupenského a Malmédského podmíněno. Přicházejí sice také tyto krajiny pod svrchovanost belgickou, avšak obyvatelstvo bude míti právo, aby hlasováním rozhodlo o tom, zda toto přikázání má býti trvalé. Na rozdíl od jiných případů, kde mírová smlouva připouští plebiscit o přidělení určitého kraje, nebude se toto hlasování díti pod mezinárodní kontrolou a za kautel zaručujících jeho svobodu, nýbrž přenechává se úřadům belgickým, aby provedly písemné hlasování, jež tvořiti má podklad definitivního rozhodnutí sp. n.

Podrobně určí nové hranice mezi Německem a Belgií, obvyklá sedmičlenná rozhraničovací komise.

Ustanovení o státní příslušnosti obyvatel území Belgii přikázaného, kryje se celkem s normami, jež budou podrobně vyloženy při oddílu jednajícím o Československé republice.

zavazuje se Německo, že vydá Belgii nejen listiny vztahující se na správu postoupeného území, nýbrž i archivy a listiny jakéhokoliv druhu, jež úřady německé odvlekly úřadům belgickým, jmenovitě ministerstvu zahraničních věcí v Bruselu.

Lucembursko bylo neutralisováno a trvale odzbrojeno na Londýnské konferenci dne 11. května 1867 zmíněnými velmocemi, k nimž tu poprvé přistupuje jako velmoc i Italie. Německo svoluje nyní nejen ke zrušení této neutralisace a odzbrojení, nýbrž i ke zrušení řady dalších smluv, jimiž upraven byl zvláštní poměr Lucemburska k Prusku a později k Německu, jmenovitě pokud jde o otázku cel a provoz železnic. I tu vyhražují si mocnosti spojené a přidružené podobně jako při Belgii znovu upraviti právní poměry Lucemburska a Německo se zavazuje předem, že je schválí. Poněvadž Lucembursko není smluvní stranou v přítomné mírové smlouvě, nemá podílu na výhodách, jichž vítězné státy a jejich příslušníci dosahují. Čl. 41. však Německo se zavazuje, že výhody ve věcech hospodářských, dopravních a vzduchoplavebních touto smlouvou poskytnuté příslušníkům států spojených a přidružených, rozšíří také na velkovévodství lucemburské, bude-li o to požádáno čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými.

Levý břeh Rýna nebyl sice, jak bylo namnoze požadováno, neutralisován, tím méně přidělen Francii, ale byl odzbrojen. Německo totiž nesmí na levém břehu Rýna ani v pásmu 50 km na východním břehu zřizovati a udržovati pevnosti, shromažďovati trvale neb dočasně vojsko, neb jakýkoliv materiál, jehož by se dalo použíti při mobilisaci.

Tento předpis postaven jest pod zvláštní sankci čl. 44., podle něhož jednání jemu se příčící bude pokládáno za nepřátelský čin, proti všem smluvníkům této mírové smlouvy.

vyhražují pánvi sárské zvláštní mezinárodní postavení. Německo totiž postoupí území podrobně vymezené v čl. 48. sp. n. jako fideikomisaři na 15 let. Po této lhůtě rozhodne se hlasováním lidu, zda zmíněné území má připadnouti Německu či Francii či má zůstati pod správou sp. n. Účel tohoto zvláštního řádu jest, poskytnouti Francii náhradu za uhelné doly Německem zničené v severní Francii. Proto vedle tohoto státoprávního postoupení území jde postoupení vlastnictví k dolům uhelným ležícím na tomto území Francii. Tyto základní myšlenky jsou pak podrobně uvedeny v

upravující vlastnické poměry francouzského státu k postoupeným dolům, při čemž § 5. stanoví, že cena těchto dolů s příslušenstvím bude připsána k dobru Německa na účtu náhrad škod; jest pak věcí Německa, aby odškodnilo dosavadní vlastníky. Podle § 14. může Francie vydržovati na území sárském jako příslušenství dolů obecné a odborné školy pro personál dolů a jeho děti a dáti tam vyučovati jazykem francouzským podle učebních osnov a od učitelů, jež sama určí.

Vládu nad územím sárským vykonávati bude zvláštní komise jménem sp. n. Komise bude se skládati z 5 členů, jež jmenuje Rada sp. n. a z nichž bude 1 Francouz, 1 nefrancouz - tedy asi Němec - pocházející z území pánve sárské a tam bydlící a 3 členové příslušníci jiných států, než Francie a Německa.

Kapitola druhá přílohy podrobně vymezuje pravomoc této komise. Uvádíme jen, že podle § 30. bude území toto odzbrojeno a podle § 31. bude podléhati celnímu řádu francouzskému; výtěžek cel pak připadne k dobru rozpočtu onoho území.

Podle § 33. fungovati má zmíněná komise také jako rozhodčí soud v případě sporů mezi Francií a Německem o otázkách týkajících se zmíněného území.

Kapitola třetí upravuje pak hlasování lidu, jímž po 15 letech se má rozhodnouti, zda území sárské má připadnouti Německu či Francii, nebo má zůstati podrobeno vyjímečnému řádu touto smlouvou ustanoveného. V případě, že by na základě tohoto hlasování sp. n. přikázala území sárské, neb jeho část Německu, bude věcí Německa, aby odkoupilo od Francie doly, ležící na postoupeném území a sice za cenu ve zlatě, již určí tři znalci: německý, francouzský a znalec jmenovaný sp. n. z národů ostatních. Nezaplatí-li neb nepojistí-li Německo do roka tutu částku způsobem uspokojujícím reparační komisi, učiní tato komise podle pokynů Rady sp. s. nutná opatření, po případě tím, že ony doly bude likvidovati.

upravuje postoupení Alsaska-Lotrinska Francii se stanoviska, že tu jde o napravení křivdy, již v r. 1871 Německo se dopustilo na Francii. Proto území, jež mírem Frankfurtským Francie byla nucena postoupiti Německu, vrací se zase pod moc Francie. S tohoto stanoviska upravena jest též

otázka státního občanství obyvatelstva Alsasko-Lotrinského a v

otázka břemen na území váznoucích a veřejného majetku na tomto území. Francie totiž nepřejímá žádných břemen, naopak získává bezplatně všechen státní majetek na postoupeném území, počítaje k němu i statky korunní a soukromý majetek bývalého císaře a bývalých jiných panovníků německých.

má zabrániti Německu znehodnocení platidel a peněz německých, jsoucích v držení francouzské vlády. Německo totiž nesmí učiniti opatření, které by se nevztahovalo také na ostatní jeho území a jež by směřovalo k znehodnocení zmíněných platidel.

upravuje specielní otázku záloh, jež Alsasko-Lotrinsko a jeho veřejné korporace za války vynaložily na účet říše Německé k účelům válečným, jako k poskytování vyživovacích příspěvků rodinám mobilisovaných, placení rekvisicí, ubytování vojska a podpory vystěhovalcům. Tyto zálohy musí Německo ovšem splatiti, při čemž však se odpočítá podíl, který by připadl na Alsasko-Lotrinsko podle poměrů státních příjmů, jež Německo mělo v r. 1913 z Alsaska-Lotrinska k celkovým státním příjmům německým.

V tomtéž

řadu dalších podrobných otázek, vyplývajících z navrácení území Alsasko-Lotrinského, Německo hraditi pense civilní i vojenské, na něž pozůstával nárok v den příměří a které se hradily z říšského rozpočtu Německého. Dále pak, že podle čl. 63. Německo musí nahraditi škody válečné, způsobené obyvatelstvu Alsasko-Lotrinskému ukládáním válečných pokut.

má umožniti Francii spoluužívání přístavu Kehlského, ležícího na pravém břehu Rýna proti Štrasburku. Poněvadž nynější hranicí tento přístav bude odloučen od Štrasburku, čímž obchodní styky štrasburské valně by byly poškozeny, zřizuje se pro přístav štrasburský a kehlský společná správa na 7 let, jež obstarávána bude ředitelem národnosti francouzské jmenovaným Ústřední komisí rýnskou. Finanční stránka bude tvořiti předmět zvláštního ujednání, jež podléhá schválení zmíněné mezinárodní komise. V obou přístavech budou pak zřízena svobodná pásma. Kdyby do 6 let Francie nedokončila výstavbu přístavu štrasburského, může zmíněná komise prodloužiti platnost tohoto mimořádného řádu na další 3 leta.

přiděluje Francii všechny rýnské mosty na části Rýnu, tvořící hranici Alsaska-Lotrinska.

činí Francii nástupcem Německa ve všech jeho právech, pokud jde o železnice na území Alsasko-Lotrinském.

upravuje pro přechodnou dobu 5 res. 10 let vývoz přírodních produktů Alsaska-Lotrinska do Německa a zušlechťovací řízení co do tkaniv mezi Německem a postoupeným územím i používání elektrické energie, vyráběné na území Německém Alsasko-Lotrinskem.

Na druhé straně

chce zabrániti vnikání německého kapitálu na postoupené území, s čímž jest srovnati ustanovení čl. 53., podle něhož Francie si vyhražuje nakládati s majetkem německých státních příslušníků na území Alsasko-Lotrinském tak, jako na ostatním svém území.

rušící dosavadní právní poměry, poskytující německým státním příslušníkům jakési výhody ve věci těžení solí draselnatých a obchodu jimi, poskytne Francii možnost, aby v tomto důležitém oboru obchodu zaujala místo Německa.

upravuje pohledávky a dluhy mezi Alsasany-Lotrinčany na jedné a Němci na druhé straně způsobem, jenž bude podrobněji vyložen v oddílu jednajícím vůbec o vyrovnávání pohledávek předválečných mezi příslušníky válčících států. Poněvadž však za války ovšem nebyly přerušeny obchodní styky mezi Alsasany a Lotrinčany a Němci, stanoví tento článek, že za datum přerušení obchodních styků jest bráti datum příměří.

upravují dále soukromoprávní vztahy mezi příslušníky postoupeného území a Německa, a bude o nich, pokud mají obecnější zájem, pojednáno v souvislosti s předpisy, upravujícími vůbec soukromoprávní vztahy mezi příslušníky válčících států.

vyhražuje úpravu dalších otázek zvláštní smlouvou.

upravuje otázku státní příslušnosti obyvatel Alsasko-Lotrinských. Důsledkem právní zásady, že tu jde o území, které Německo neprávem si osvojilo, jest, že tu nerozhoduje, jako v jiných případech, kde mírová smlouva upravuje státní občanství obyvatel postoupeného území, bydliště v době postoupení, nýbrž otázka, zda osoba o níž jde, nebo její předci, byli státními příslušníky francouzskými před r. 1871. Tyto podrobné předpisy netřeba tu blíže vykládati.

má znemožniti spojení Rakouska s Německem, pokud by k němu nedala svolení Rada sp. n. Dále pak obsahuje uznání Rakouska ve hranicích, jež budou stanoveny v mírové smlouvě s Rakouskem.

obsahuje uznání státu Československého Německem. Určiti hranice státu tohoto přenechává Německo čelným mocnostem spojeným a přidruženým v dohodě s ostatními interesovanými státy a zavazuje se předem uznati hranice takto určené. Konečně uznává tímto článkem Německo, že ke státu Československému náleží, jako samosprávná jeho část, též území jihokarpatských Rusínů.

stanoví hranici mezi Československem a Německem. Jak již zmínka se stala, při čl. 27. jest hranice tato, stará hranice Rakouska, pokud jde o část sahající od hranice Horno-Rakouské, až k severnímu výběžku Rakouského Slezska, ležícímu 8 km na východ od Prudníku. V další části severních hranic bývalé korunní země Slezska, nastávají úchylky tím, že Německo postoupí státu československému část kraje hlubčického a ratibořského. Část tato, určena jest přibližně tak, aby vyrovnán byl záhyb, jejž v těchto končinách činily hranice mezi Německem a Slezskem. Z tohoto území však jen východní část, jež blíže jest vymezená v článku 83. postupuje Německo bezpodmínečně, kdežto západní část, totiž část kraje hlubčického postupuje Německo jen za podmínky, že by hlasování lidu, jež provésti se má v přilehlé části Horního Slezska, dopadlo takovým způsobem, že by tato část byla od Německa odloučena územím polským.

Ačkoliv ustanovení mírové smlouvy Hlubčicka se týkající, není zcela jasné, zdá se přece podle celé souvislosti, že na území, jež po případě má připadnouti naší republice, nemá se konati hlasování lidu, a že tedy, příliš široký předpis čl. 88., jenž se zdá tomu odporovati, jest právě vzhledem na čl. 83. vykládati restriktivně; tak totiž, že sice o celém území vymezeném ve čl. 88. rozhodne lidové hlasování, že však hlasovati budou jen obyvatelé Horno-sležští mimo zmíněnou část Hlubčicka, poněvadž o této části podle čl. 83. rozhodne výsledek hlasování v částech ostatních. Jiný výklad čl. 83. vedl by k důsledku, by se na Hlubčicku provádělo hlasování, jež by nemělo mnoho praktického smyslu. Obyvatelé často zmíněné části Hlubčicka mohou totiž podle čl. 88., odst. 1. hlasovati buď, že si přejí býti připojeni k Polsku, nebo k Německu; třeba by však hlasovali pro Polsko, zůstanou při Německu, rozhodnou-li se pro Německo přilehlé části Horního Slezska - poněvadž Německo v tomto případě se podle čl. 83. tohoto území nevzdává; třeba by hlasovali pro Polsko, nebo pro Německo, připadnou Čechoslovensku, připadnou-li Polsku přilehlé část Horního Slezska - poněvadž pak nastane případ, jejž právě má na mysli čl. 83. Stane se jím tedy po vůli jen, budou-li hlasovati pro Německo a připadne-li Německu přilehlá část Horního Slezska, pak však je jejich hlasování zbytečné, poněvadž v tom případě se jich Německo právě nevzdává.