Národní shromáždění československé 1918 – 1920

obsahuje mezinárodní sankci předcházejících předpisů o ochraně menšin, a doplňuje v tom směru článek 62. Především nesmí tato ustanovení býti měněna bez souhlasu většiny Rady sp. n. Za druhé pak každý člen Rady má právo oznámiti Radě každé porušení neb nebezpečí takového porušení závazku, jež ve věci ochrany menšin Rakousko na sebe vzalo. Rada má potom právo učiniti opatření a dáti pokyny, jaké uzná za vhodné k zabezpečení těchto zásad.

Poslední odstavec tohoto článku činí konečně spory, jež by vzniknouti mohly o výkladu těchto předpisů, předmětem mezinárodního soudnictví ve smyslu čl. 14. Nemůže tedy v případě takovéhoto sporu Rakousko se dovolávati čl. 15. al. 8. o výhradě, pokud jde o vnitřní věci každého státu.

Kdežto v míru s Německem stála mírová konference na stanovisku, že o státním občanství v případě postoupení území rozhoduje bydliště, a připouštěla jen výjimky při území postoupeném Francii (čl. 79. příloha), a v podružném směru pokud jde o Belgii (čl. 36.), Polsko (č. 91.) a Dánsko (čl. 112.), kde připouštěla odmítnouti osoby, jež na postoupeném území se usadily po určitém termínu: stojí v míru s Rakouskem, asi důsledkem dosavadního zákonného stavu v Rakousku, na stanovisku, že o státním občanství rozhoduje v přední řadě domovská příslušnost v některé obci na postoupeném území.

připouští jakési úchylky z tohoto pravidla, pokud jde o území postoupená Italii. Tam totiž vzhledem na odchylné právní stanovisko italské, má vedle domovské příslušnosti rozhodovati místo narození, tak totiž, že k získání státního občanství italského nestačí domovské právo v některé obci Italii postoupené, nýbrž jest nad to třeba, aby osoba italského občanství se dovolávající byla na postoupeném území zrozena. Na druhé straně nestačí každá domovská příslušnost, nýbrž jen ta, jež není odůvodněna toliko úředním postavením.

Za to osoby, jež mají sice domovské právo, nikoliv však své rodiště na území Italii postoupeném, dále osoby, které své domovské právo na tomto území odvozují ze svého úředního postavení, jakož i děti osob, jež měly domovské právo na tomto území, a konečně osoby, jež za této války sloužily v italské armádě i jejich potomci, mohou opcí domoci se státního občanství italského, ale tato opce může býti italskými úřady odmítnuta.

poskytuje státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinskému a Československému podobné právo, jaké nahoře citované předpisy míru s Německem poskytují Francii, Polsku a Dánsku, a čl. 73. této smlouvy Italii. Totiž právo odepříti státní občanství těm osobám, které teprve po 1. lednu 1910, nabyly domovského práva na území onoho státu.

stanoví podobně, jako čl. 74., že osoby, jež určitý stát, užívaje práva mu touto smlouvou daného, odmítl přijati, nabývají ipso facto státního občanství ve státě, v němž dříve měly právo domovské.

upravuje právo opce stejně, jako při územích postoupených od Německa s tou úchylkou, že lhůta opce zkrácena jest na rok.

poskytuje právo opce všem osobám, jež mají právo hlasovati při plebiscitu.

jest důsledkem zásady sebeurčení národů, jež vedla k rozdělení bývalého mocnářství Rakousko-Uherského a dokladem, že mírová konference mínila nové státy ustaviti jako státy národní. Poskytuje totiž národnostním menšinám právo optovati pro stát, v němž ona národnost má většinu. Je to tedy provedení téže myšlenky, jež i v míru s Německem došla výrazu v čl. 85., pokud jde o Čechoslováky, usazené v Německu neb v cizině, a v čl. 91., pokud jde o Poláky. Jinak jsou tu podmínky a účinky opce stejné, jako v jiných případech s tou ovšem úchylkou, že lhůta opce jest v těchto případech zkrácena na šest měsíců.

slibují si smluvní strany, že nebudou klásti překážek výkonu práva opce ať spočívá na této smlouvě, nebo na smlouvě s Německem, Uhrami, Ruskem nebo mezi státy spojenými a přidruženými samými.

rozšiřuje zásadu vyslovenou v předpisech o opci, že totiž opce manželova zahrnuje v sobě i opci manželčinu a opce rodičům opci dětí mladších osmnácti let, také na ostatní případy získání státního občanství.

Upozorniti jest na rozdíl, který jest mezi získáním státního občanství československého občanem německým a občanem rakouským. Kdežto občan německý získává státního občanství československého již svým usídlením v době, kdy tato smlouva nabude působnosti na území československém, jest pro rakouského občana rozhodným domovské právo v některé obci, přidělené naší republice. A kdežto německého občana, jenž vyhovuje hořejší podmínce, naše republika nemůže zamítnouti, může zamítnouti občana rakouského, získal-li domovského práva na území československém po 1. lednu 1910.

Ustanovení v čl. 83., 84., 86. a 87. týkající se Belgie, Lucemburska, Turecka a Bulharska a Ruska i ruských států, kryjí se s dotyčnými předpisy míru s Německem. (Čl. 31., 40. - 42., 155., 116. a 117.)

O Šlesviku obsahuje čl. 85. jen uznání dotyčných ustanovení smlouvy s Německem.

jest doplňkem čl. 80. míru s Německem. Prohlašuje totiž nezcizitelnost neodvislosti Rakouska bez souhlasu Rady společnosti národů. Brání se tím Rakousku vstoupiti do státoprávního spojení nejen s Německem, nýbrž i s kterýmkoli jiným státem.

obsahuje obecné uznání nových hranic určitých států.

ukládá Rakousku uznati ostatní mírové smlouvy, jako to Německu ukládá čl. 434.

obsahuje obecné vzdání se se strany Rakouska všech práv, jež příslušela bývalému mocnářství Rakousko-Uherskému na území ležící mimo nynější území Rakouské, pokud tato území nejsou touto smlouvou přidělena některému státu. Rakousko vzdává se těchto práv ve prospěch čelných mocností spojených a přidružených a souhlasí předem, s rozhodnutím těchto mocností o těchto územích. Jde tu patrně o ona území, o nichž, jako o Těšínsku, Východní Haliči a jednotlivých částech Dalmacie je sice jisto, že mají býti odloučena od Rakouska, o nichž však není ještě rozhodnuto, kterému státu budou přidělena.

obsahuje obecnou amnestii, již všechny státy podělivší se o bývalé území Rakousko-uherské, poskytují pro politické delikty páchané za války a až do konečného uspořádání státoprávních poměrů onoho území na základě této smlouvy.

ukládá Rakousku postoupiti vládám spojeneckým a přidruženým archivy a jiné správní pomůcky, vztahující se na postoupené území. Kde takovéto pomůcky jsou společné postoupenému území i Rakousku, jest Rakousko povinno poskytnouti k nim vládám oněch států přístup, ovšem s výhradou vzájemnosti. Výjimku činí jen správní pomůcky rázu vojenského, jež patrně vzhledem na změnu vojenské soustavy v Rakousku mají býti vydány, třeba by se zároveň dotýkaly správy Rakouska.

vyhražuje pozdějším úmluvám úpravu občanských, obchodních a živnostenských práv občanů jednotlivých států.

vzdává se Německo vůbec všech svých práv, nároků a výsad, jakéhokoliv druhu, jež mělo na územích mimo své nynější hranice, nebo na tato území, bez ohledu, zda tato oprávnění příslušela jemu, neb jeho spojencům. Dále se vzdává všech práv, nároků a výsad, jež mu příslušely proti mocnostem spojeným a přidruženým. Tím má býti zlomen vliv, jejž Německo na základě zvláštních výsad na př. koncesí vykonávalo na hospodářský život, ano i na politiku jednotlivých států. Jest důsledkem tohoto stanoviska, podvoluje-li se Německo v druhém odst. oněm opatřením, jež čelné mocnosti spojené a přidružené učiní co do nové právní úpravy těchto vztahů. Jednotlivá ustanovení této část jest chápati jako důsledky zásady v čl. 118. obecně vyslovené, nikoliv jako vyčerpávající výpočet práv, jichž Německo se mimo své nynější území vzdává.

vzdává se Německo ve prospěch čelných mocností spojených a přidružených všech svých práv a nároků na zámořské državy. Další právní stav těchto území bude se říditi čl. 22. Podle

přejímá stát, jenž bude podle čl. 22. jako mandatář spravovati tato území, státní majetek německý bez náhrady, a nepřejímá podílu na německých říšských, neb státních dluzích. Toto zvláštní ustanovení vyplynulo asi z politických úvah, vzhledem ke právům, jež si ve čl. 55. a 5. vyhradila Francie co do převzatého území Alsasko-Lotrinského.

upravuje právní postavení německých státních občanů v bývalých koloniích německých.

vyřizují se staré koloniální spory mezi Německem a Francií.

jsou v důsledky čl. 22., jež bylo nutno do smlouvy pojati proto, že Německo doposud nenáleží ke Svazu národů.

provádí zásadu čl. 118. pokud jde o německá práva, nároky a výsady v Číně, Siamu, Liberii, Maroku, Egyptě, v Turecku a Bulharsku a v území Kiau-Čau. Německo vzdává se svého státního majetku v těchto státech, (vyjímaje nemovitostí, sloužící účelům diplomatickým) ve prospěch státu, na jehož území leží. Výjimky v čl. 134. a 156. - 158. S majetkem soukromníků se naloží zpravidla stejně, jako s majetkem nacházejícím se na území států spojených a přidružených. Smlouvy, jež Německo mělo s těmito státy, se ruší. Německo uznává protektorát francouzský nad Marokem a britský nad Egyptem. Výjimečné postavení, jehož doposud používaly určité osoby stojící pod ochranou německou v Maroku, - čl. 143. - spočívala na Madridské úmluvě o výkonu práva v Maroku ze dne 2. července 1880. - ř. z. něm. z r. 1881, str. 103.

Velmi sporným zvláště v Americe zůstává ustanovení čl. 156. - 158. o právech, - jež Německu příslušela v čínské provincii Šantungu a jmenovitě pokud jde o území Kiau-Čau, jež Německo mělo najato na 99 let. Smlouvou ze dne 6. března 1898 pachtovalo totiž Německo od Číny prozatím na 99 let oba břehy vstupu do zálivu Kiau-Čau, vyhradilo si na tomto území státní svrchovanost a dalo si poskytnouti Čínou další práva v obvodu 50 km. Celý tento soubor práv i s německými majetkovými objekty na tomto propachtovaném a vyhrazeném území se nacházející, postupuje nyní Německo Japonsku, ač není sporno, že tu jde nejen o velmi intensivní zájem, nýbrž o formální právo Číny.

kryje se úplně s čl. 118. míru s Německem. Rakousko se vzdává tu obecně všech svých práv mimo své území evropské.

upravuje právní poměry rakouské v Maroku stejně, jako čl. 141. - 146. poměry německé. (O chráněncích v rakous. ř. z. č. 98, z r. 1882).

Stejné platí o

pokud jde o Egypt (čl. 147. - 154. míru s Německem).

pokud jde o Siam (čl. 135. - 137.) a o

pokud jde o Čínu (čl. 128. - 130., 133. míru s Německem); úchylku činí jen čl. 116., jímž Rakousko se vzdává ve prospěch Číny rakousko-uherské koncese v Těn-Cinu a Čína se zavazuje vyhraditi toto území mezinárodnímu osídlování obchodu. Rakouské vzdání se práv z této koncese plynoucích, nedotýká však práv, které příslušníci států spojených a přidružených mají v této koncesi.

Před meritorní obsah této části vsunuta byla při konečné redakci k naléhání Německa klausule, že tato ustanovení jsou prvním krokem k obecnému omezenému zbrojení, tedy k dosažení cíle, vytčeného v čl. 8.

stanoví podrobně míru a způsob, v jakém se má díti omezení branné moci německé. Číselný rozvrh podává tabela první, zařaděná za čl. 180.

Podstatné je, že od 31. března 1920 branné síly Německa nesmějí přesahovati 100.000 mužů a budou výhradně určeny k udržení pořádku uvnitř a k pohraniční policii. Zvláštními předpisy je o to postaráno, aby tento předpis nebyl obcházen na př. zkracováním doby služební, zvyšováním počtu četnictva a policie a podobné. Zvláštní komise vojenských znalců čelných mocností spojených a přidružených určí čtvrtletí za čtvrtletím, postup tohoto omezování.

omezuje podobně množství a druh německé výzbroje hmotné. Skladiště střeliva i výzbroj pevností musí býti oznámen vládám čelných mocností spojených a přidružených, jimž rovněž jest oznámiti za účelem schválení dílny a továrny, kde se smí vyráběti výzbroj válečná. Číselně jest přípustná výzbroj uvedená v tabele druhé a třetí, zařaděné za čl. 180.

Přebytečné zbraně, střelivo, výzbroj válečná a nástroje k jich zhotovování jest do dvou měsíců vydati čelným mocnostem spojeným a přidruženým k zničení. Dovoz a vývoz těchto předmětů do Německa a z Německa, zvláště pak dovoz, vývoz, výroba a užívání otravných plynů, tekutin a látek k jejich výrobě výhradně sloužících, jakož i výroba a dovoz obrněných vozů a tanků je Německu zakázána.

Německo musí oznámiti čelným mocnostem spojeným a přidruženým do tří měsíců způsob výroby chemických přípravků, jichž používalo neb chystalo se používati v této válce.

ruší v Německu obecnou povinnost brannou a připouští jen vojsko složené z dobrovolníků. I tu podrobnými předpisy je o to postaráno, aby Německo si netvořilo z propuštěného mužstva a zvláště z důstojnictva zálohu pro případ války. Počet vojenských škol se omezuje a brání se obcházení tohoto předpisu vyučováním věcem vojenským na školách a v institucích rázu civilního. Zahraniční vojenská zastoupení a misse německé jsou zakázány, rovněž Německo zabrání svým příslušníkům vstupovati do cizích armád.

doplňuje předpis čl. 42. o odzbrojení levého břehu Rýna a 50 km. pásu podél pravého jeho břehu. Pro naší republiku důležitý je poslední odstavec čl. 180., podle něhož soustava pevnostních zařízení na jižní a východní hranici Německa bude zachována v nynějším stavu, nesmí tedy přes změnu mezinárodních vztahů, jež Německo mělo kdysi k Rakousko-Uhersku, býti zvyšována.

omezuje se válečné loďstvo německé způsobem naznačeném čl. 181. a počet zaměstnaného mužstva při válečném námořnictvu se snižuje na 15.000. Podmořského loďstva Německo napříště nesmí vůbec míti. Lodi nacházející se mimo německé přístavy připadají, jsou-li v přístavě některé mocnosti spojené neb přidružené této mocnosti, jsou-li v přístavě neutrálním, čelným mocnostem spojeným a přidruženým - čl. 184. Mimo to vydá Německo čelným mocnostem spojeným a přidruženým určité další lodi - čl. 185. - a čluny podmořské s příslušnými doky a loďmi záchrannými. Určité vojenské lodi pomocné, vypočtené v čl. 187. se přemění v lodi obchodní. Čelné mocnosti spojené a přidružené určí množství a způsob výzbroje těch válečných lodí, jež budou Německu ponechány.

O vydání přebytečné výzbroje, získávání mužstva a důstojnictva, platí analogické předpisy, jako o válečných silách pozemních.

Německo musí vyčistiti od min určitá pásma moře Severního a Baltického - čl. 193.

Článek 195. ukládá Německu odzbrojiti přístup ze Severního moře do moře Baltického a vydati hydrografické informace o tomto přístupu vládám čelných mocností spojených a přidružených.

Opevnění pobřežní nesmí býti zvyšována a jejich výzbroj musí Německo oznámiti všem státům evropským.

Užívání stanic bezdrátové telegrafie v Nauenu, Hanoveru a v Berlíně bude po tři měsíce omezeno a postaveno pod dozor čelných mocností spojených a přidružených. V téže lhůtě Německo nesmí zřizovati nových bezdrátových stanic, ani na vlastním území, ani na území svých někdejších spojenců.

zakazuje německé branné moci míti létadla vůbec.

ukládá propustiti mužstvo vzduchoplavecké.

dává mocnostem spojeným a přidruženým právo přeletu a přistání v Německu po dobu, než bude úplně vyklizeno německé území. Podle

zakazuje se Německu po dobu půl roku vyráběti a dovážeti létadla a jejich součástky.

ukládá Německu vydati materiál pro vojenskou a námořní vzduchoplavbu v tomto čl. podrobně vypočtený čelným mocnostem spojeným a přidruženým.

upravuje pravomoc zvláštních komisí mezispojeneckých, jež pověřeny budou dohledem nad tím, aby Německo přesně dodrželo v předchozích oddílech uvedené klausule vojenské, námořní a vzduchoplavební. Komise tyto budou jmenovány čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými. Jejich obor působnosti a povinnosti, které k nim má vláda německá, jsou ve smlouvě podrobně vypočteny.

Do tří měsíců po dni, kdy mírová smlouva vstoupí v platnost, musí se zákonodárství správní opatření německá přizpůsobiti ustanovením mírové smlouvy. Určité předpisy smlouvy o příměří zůstávají v platnosti. Dokud mírová smlouva bude působiti, Německo se podvoluje jakémukoliv vyšetřování, jež by Rada sp. n. většinou hlasů uznala za nutné. Tím se má i v pozdějších letech znemožniti Německu, aby tajným zbrojením neohrozilo snad světový mír.

jsou klausule vojenské, námořní a vzduchoplavecké, rovněž jako analogické předpisy míru s Německem prohlášeny za první krok k obecnému omezení zbrojení.

ukládají Rakousku povinnost do tří měsíců omeziti svou vojenskou moc v míře touto smlouvou stanovené a demobilisovati.

ruší pro Rakousko obecnou povinnost brannou podobně jako čl. 173. míru s Německem pro Německo.

omezuje brannou moc Rakouska na 30.000 mužů. (Německo podle čl. 163. smí míti 100.000 mužů.) Podrobné předpisy mají podobně jako v německém míru zabrániti obcházení těchto předpisů.

kryje se celkem s čl. 175. německého míru až na to, že důstojníkům nyní sloužícím ukládá se povinnost, sloužiti nejméně do 40. roku (v Německu podle čl. 175. do 45. let) a nově zařadění důstojníci musí sloužiti nejméně 20 let (v Německu 25 let).

kryje se s čl. 174.

shrnuje ve

předpisy čl. 176. - II. a 177. I. míru německého.

kryje se mutatis mutandis s články 164., 166. - 171. míru německého. Předpisy německého míru doplněny jsou v článku 132. tím, že výroba zbraní loveckých jest povolena, pokud jsou konstruovány na kulky jiné ráže, než jaká jest zavedena v kterékoliv evropské armádě. Zrušené továrny na zbraně mají býti buď zavřeny nebo přeměněny k účelům čistě obchodním.

ukládá Rakousku analogické povinnosti, jako čl. 186., 189., 191., 192. II. a 197. míru s Německem. Podstatnější úchylky spočívají v tom, že Rakousku ovšem se neukládá povinnost omeziti určitým způsobem námořní loďstvo válečné, poněvadž celé toto loďstvo prohlašuje se za odevzdané čelným mocnostem spojeným a přidruženým. Pomocné loďstvo pak má býti přeměněno v loďstvo obchodní a bude s ním naloženo jako s obchodními loďmi. Jen na Dunaji smí Rakousko podržeti tři policejní lodi ozbrojené.

shodují se úplně s čl. 198. - 202. míru s Německem. Rovněž

se shodují s německými články 203. - 210. Konečně

kryjí se mutatis mutandis s čl. 211., 212., 179. a 213.