Národní shromáždění československé 1918 – 1920

týká se otázky státního občanství Československého potud, že se jím brání naší republice, aby odepřela své státní občanství oněm příslušníkům německým, kteří mají na jeho území své bydliště. Tato zásada platí nejen o zmíněných územích, jež teprve nyní stávají se součástí republiky, nýbrž o celém území republiky. Republika tedy nemůže odmítnouti své státní občanství německému státnímu občanu, jenž na jejím území jest usazen, a jenž nabývá tohoto občanství již důsledkem této smlouvy, tedy aniž musí o ně výslovně se ucházeti. Naopak však

dává těmto bývalým německým státním občanům, právo opce. Právo opce pro Německo tedy nemá, jak z některých stran bylo požadováno, každý občan československý, jenž by byl jazyka německého, nýbrž jen ti občané, kteří až do této mírové smlouvy byli státními příslušníky říše německé. [Srv. naproti tomu čl. 80. míru s Rakouskem.] Nabývají tedy sice tyto osoby, jsou-li v republice usazeny, státního občanství československého, ale jen pod podmínkou, že neuplatní své právo opce, v kterémžto případě by zůstali státními občany německými.

Jinak jest tomu naopak u Čechoslováků, kteří jsou státními příslušníky německými. Tu zajisté slovo "Čechoslovák", dlužno pojímati, ve smyslu etnografickém, poněvadž mírová smlouva výslovně předpokládá, že tu jde o osoby, které i co do státního příslušenství i co do svého bydliště doposud přináležely k říši německé. Myslí se zde tedy patrně na ony osoby, které přináležejí ke zlomkům československého národa, usazeným v Německu, na př. v Kladsku a v části Horního Slezska, nepřidělené republice, a jimž má býti umožněno, aby se navrátily do státu československého; neboť důsledkem práva opce jest, že ani stát, jehož občanství odmítám, nemůže se vzpírati mne propustiti, ani stát, pro nějž optuji nemůže odepříti mne přijati.

Podrobnější předpisy o právu opce pak jsou podle čl. 85. tyto:

Právo opce jest vykonati do dvou let ode dne, kdy tato smlouva počne působiti, tedy podle závěrečné klausule mírové smlouvy od dne, kdy v Paříži sepsán bude protokol o složení ratifikací Německa a nejméně tří z čelných mocností spojených a přidružených.

Právo opce mají jen osoby vyhovující podmínkám nahoře podrobně vyloženým, jsou-li starší 18 let, patrně v okamžiku uplatnění práva opce.

Optuje-li manžel, platí jeho opce také pro manželku, a optují-li rodiče, platí jejich opce, také pro jejich děti mladší 18 let. U dětí mladších 18 let, nemajících rodičů, jest tedy opce vyloučena a jen extensivní výklad čl. 85. odst. 2., by připouštěl, vztahovati na ně také opci matčinu; aby poručník optoval za mladšího poručence, jest vyloučeno. (Jinak v Alsasko-Lotrinsku podle § 2. příl. k čl. 79.)

Účinkem opce jest u německých státních příslušníků, že podrží své dosavadní státní příslušenství; u Čechoslováků, kteří jako němečtí státní příslušníci optují pro československou státní příslušnost, má opce za účinek změnu dosavadní státní příslušnosti. Jinak jsou účinky opce pro obě skupiny stejné. Osoby optovavší jsou totiž povinny opustiti dosavadní své bydliště a přesídliti do státu, pro nějž optovaly. Mohou podržeti svůj majetek nemovitý ve státě, jejž opouštějí, majetek movitý, pak mohou s sebou vzíti aniž zaň platí clo.

Poněvadž smlouvou nemohou býti vázány cizí státy a dále snad i se zřetelem na předpis čl. 297. b. posl. odst. činí čl. 85. rozdíl mezi Čechoslováky, příslušníky německými, usedlými v Německu a těmi, kteří jinde jsou usazeni. Kdežto v první skupině opce jest volna bez omezení, jest u druhé omezena tím, že smí býti vykonána jen, není-li tomu na odpor zákonodárství státu jejich bydliště, nenabyli-li cizí (neněmecké) státní příslušnosti a podvolí-li se předpisům, jež o tom vydá Československý stát.

Mírová smlouva důsledně zavrhuje možnost dvojího občanství a proto prohlašuje, že mohou Čechoslováci druhé skupiny nabýti československé státní příslušnosti, jen vzdají-li se příslušnosti německé.

ukládá naší republice důsledkem zásady sebeurčení národů a volnosti obchodu, jež podle známých 14 bodů Wilsonových měly býti základem mírové smlouvy, povinnost, uzavříti s čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými dvě smlouvy. Smlouvu o ochraně menšin a smlouvu o svobodě průvozu a nakládání obchodem cizích států podle zásad slušnosti. V převzetí těchto závazků, jest ovšem možno viděti jakési ztenčení suverenity našeho státu u srovnání s jinými starými státy. Uváží-li se však, že stejná omezení uložena i ostatním nově vzniklým státům, že dále se tu nepožaduje od naší republiky nic více, než co vzhledem k zásadám, za nimiž byl veden boj o její osvobození, by byla sama ochotna poskytnouti, a že za třetí používá tu mírová smlouva aktu uznání nových států, aby prozatím u nich prosadila omezení, jež patrně mají se státi podstatnými součástkami mezinárodního řádu právního, nelze formálně proti převzetí tohoto závazku ničeho namítati. Materielně možno závazek posouditi, až budou předloženy obě smlouvy o něž tu jde.

Že Československo přejímá v důsledku čl. 254. část břemen německých a pruských, odpovídající území slezskému, jež našemu státu má připadnouti, vyhovuje jen obecně uznaným zásadám mezinárodního práva, od nichž, i tato mírová smlouva se uchýlila jen ze zvláštních důvodů politických v čl. 55. o Alsasko-Lotrinsku a v čl. 257. o německých koloniích.

Poslední odst. čl. 86. vyhražuje možnost podrobnějších úmluv o postoupených částech území.

Mimo články 81. - 86. dotýkají se naší republiky přímo články 180. posl. odst., 273., 283., 296. d), 297. h), 340., 341., 351., 363., 364., 373.

obsahuje uznání Polska jako samostatného státu a postoupení území německého Polsku. Při tom čl. 87. vymezuje území, jež bezpodmínečně Polsku má připadnouti, kdežto

ohraničuje onu část Horního Slezska, jež má býti podrobena plebiscitu. Předposlední odstavec tohoto čl. obsahuje klausuli o amnestii, již oba státy slibují poskytnouti pro politické činy, které v přechodné době na sporném území by se staly.

vymezuje řízení, podle něhož hlasování lidu bude provedeno.

má vzhledem k tomu, že korridorem, jenž Polsku byl poskytnut k moři, byla Východní Prus úplně odloučena od ostatního Německa, poskytnouti volnost osobního, obchodního i poštovního styku mezi oběma částmi Německa.

zavazuje se Polsko po 15 let beze cla dodávati Německu uhlí horno-slezské, za podmínek zvlášť výhodných. Jde tu o podobné přechodné ustanovení, jaké jsme poznali v čl. 68. a 69., pokud jde o Alsasko-Lotrinsko.

upravuje otázku státní příslušnosti k Polsku a právo opce stejně, jako čl. 84. a 85., co do republiky Československé. Úchylka jest jen vzhledem na kolonisační akci pruskou v druhém odst. tohoto článku, podle něhož ti obyvatelé, kteří na území nyní polském sídlí teprve od 1. ledna 1908, nenabývají ipso facto státního občanství polského, nýbrž potřebují k tomu výslovného povolení polského státu.

Další rozdíl spočívá v tom, že osoby, jež použily práva opce, mají v Polsku jen právo se vystěhovati do státu, pro nějž optovali, kdežto v Československu se jim ukládá, povinnost k tomu. Jinak jsou úchylky mezi ustanoveními obou států se týkající jen rázu stylistického.

zdůrazňuje povinnost Polska převzíti část veřejných břemen německých a pruských, odpovídající převzatému území. Při tom však přiznávají se Polsku dvě důležité výhody, totiž: že nemusí převzíti podíl na oněch dluzích, jež Německo neb Prusko učinily za účelem německé kolonisace v Polsku, a za druhé, že úchylkou od obecného pravidla čl. 256., podle něhož stát, přejímající území a s ním i veřejný majetek, na tomto území, musí tento majetek zaplatiti k dobru Německa reparační komisi, se výslovně prohlašuje, že Polsko nestíhá tato povinnost pokud jde o bývalý majetek polského království, jenž dělením Polska, přešel do rukou státu Pruského.

Výhrada, jež v dalších odst. čl. 92. se činí ve věci likvidace německého soukromého majetku na půdě polské, jest důsledkem čl. 297. h) poslední odstavec.

ukládá Polsku pokud jde o ochranu menšin a volnost obchodu stejné závazky, jako čl. 86. republice naší.

upravují podrobně otázku hlasování lidu, jimž určeny býti mají jižní a jihozápadní hranice mezi východními Prusy a Polskem. Důležité je pro Polsko, že podle čl. 97. odst. 4. se mu vyhražuje i v případě, že by podle výsledku hlasování část hranic tvořila řeka Visla, pravomoc také nad touto části, čímž se má zabezpečiti Polsku volné používání celého toku Visly. Témuž cíli slouží i zvláštní právní řád, daný městu Gdansku v odd. XI.

ukládá doplňkem k čl. 97. Polsku a Německu, aby uzavřely po případě podle pokynů Rady sp. n. zvláštní smlouvu, zabezpečující spojení mezi Východními Prusy a Německem přes území polské a mezi Polskem a svobodným městem Gdanskem přes území Východních Prus, ovšem jen v případě, že by podle výsledku hlasování lidu západní hranice Východních Prus sahala až k Visle.

Co do důležitého, ale velmi sporného území, jež tvoří severovýchodní cíp Východních Prus při moři Baltickém, vyhražují si čelné mocnosti spojené a přidružené definitivně rozhodnouti později, patrně až se ustálí státoprávní poměry v přilehlých částech bývalé říše Ruské.

vymezuje území, které jako svobodné město Gdansko má býti podrobeno zvláštnímu mezinárodnímu řádu právnímu. Toto území postupuje Německo čelným mocnostem spojeným a přidruženým, jež podle

zvláštní komisí provede podrobné ohraničení a podle

ustaví toto území jako svobodné město pod ochranou sp. n.

stanoví, že ústavu Gdanska vypracuje Vrchní Komisař sp. n. spolu se zástupci tohoto města. Tento Vrchní Komisař bude též rozhodčím první instance ve sporech, mezi Polskem a Gdanskem. Podle

zprostředkují čelné mocnosti spojené a přidružené zvláštní úmluvu mezi Polskem a Gdanskem, jíž se zajistí Polsku určité daleko sahající v tomto čl. jednotlivě vypočtené výhody rázu obchodního na území gdanském, mající Polsku umožniti, používati volně přístavu gdanskéého a tvořící těsné spojení, mezi Gdanskem a Polskem v tom směru, že zahrnuje Gdansko do celní jednoty s Polskem a svěřuje Polsku zahraniční zastoupení Gdanska a mezinárodní právní ochranu jeho příslušníků.

upravuje otázku státního příslušenství, převzetí břemen a přechodu státního majetku na území gdanském analogicky, jako v ostatních případech postoupení území německého.

snaží se napraviti křivdy tu spáchané na obyvatelstvu dánském, německém a rakouském. Podle Vídeňského míru ze dne 30. října 1864, bylo totiž Dánsko přinuceno postoupiti Prusku a Rakousku vévodství Šlesvické, Holštýnské a Lauenburské. Čl. 5. Pražského míru ze dne 23. srpna 1866, přeneslo Rakousko svá práva na Prusko, ale s výhradou, že obyvatelstvo severních obvodů šlesvických, projeví-li svobodným hlasováním přání, aby bylo sloučeno s Dánskem, má býti Dánsku postoupeno. Ačkoliv Rakousko smlouvou ze dne 11. října 1878 přivolilo ke zrušení této klausule, bylo odepírání plebiscitu, obyvatelstvu šlesvickému pociťováno jako bezpráví, jež snaží se nynější oddíl XII. této smlouvy odstraniti.

provádí pak myšlénku plebiscitu v tomto území tím, že sporné pásmo dělí ve dva oddíly čl. 109. podrobně omezené. V části severní provede se hlasování tím způsobem, že celé území se bude pokládati za celek, o němž jednotně se rozhodne. V území jižním bude se hlasování a rozhodování díti podle obcí.

obsahuje obvyklá ustanovení o státním občanství, o převzetí břemen a státního majetku, z nichž jest pouze vytknouti, že ipso facto nabývají státního občanství dánského jen ti obyvatelé postoupeného území, kteří se tam usadili před 1. říjnem 1918, a že právo optovati pro Dánsko mají osoby, jež se narodily v postoupeném území, jsou státní příslušníci němečtí a mají bydliště mimo toto území.

ukládá Německu odzbrojiti trvale tento ostrov v míře v tomto čl. podrobně ustanovené.

uznává Německo úplnou trvalou a nezcizitelnou neodvislost celého území kdysi říše ruské, zrušení míru Brest-Litevského a pozdějších smluv, uzavřených Německem s maximalistickou vládou v Rusku. Rusku se vyhrazuje právo, žádati náhrady a nápravy škod válečných podle zásad této mírové smlouvy.

zavazuje se Německo, že uzná smlouvy, jež mocnosti spojené a přidružené uzavrou se státy, jež vznikly neb vzniknou na území kdysi říše ruské, jmenovitě pokud jde o hranice těchto nových států.

Podobně jako v míru s Německem ve čl. 31. - 117. upraveny jsou právní poměry Německa jeho sousedům (Belgii, Lucembursku, Francii, Rakousku, Čechoslovensku, Polsku, Dánsku a Rusku) tak článek 36. - 94. upravuje právní poměry Rakouska k jeho sousedům, totiž Italii, státu Srbsko-hrvatsko-slovinskému, Čechoslovensku a Rumunsku, k čemuž však připojena jsou zvláštní ustanovení o ochraně menšin (čl. 62. - 69.) o státní příslušnosti (čl. 70. - 82.) a o právních vztazích Rakouska k Belgii, Lucembursku, Dánsku, Turecku a Bulharsku a Rusku i státům na půdě ruské povstavším.

obsahuje formální vzdání se se strany Rakouska ve prospěch Italie území Itali postoupeného. Druhý odstavec tohoto článku zabraňuje Rakousku činiti námitky pro případ, že by ještě jiná území z bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo území ležícího na sever od Jaderského moře bylo Italii postoupeno na příklad Rjeka, nebo část pobřeží nebo ostrovů dalmatských. Rozhraničovací komise, jež určí přesnou hranici, sestává tu jen z pěti členů, asi proto, že Italie sama náleží mezi čelné mocnosti a že patrně měl jako v jiných případech býti zachován lichý počet členů komise.

má opatřiti výhody prodloužení lhůt, jaké se dostává v čl. 252. a 253. ve vzájemných stycích příslušníkům nepřátelských států, sídlícím na územích cizích států, také těm obyvatelům postoupeného území, kteří za války nemohli svých práv býti dbalí, poněvadž se zdržovali mimo Rakousko, byli uvězněni, internováni nebo evakuováni.

mají připodobnit právní postavení území Italii postoupeného právnímu postavení Alsasko-Lotrinska a kryjí se proto v podstatě s čl. 58., 59., 67., 69. a 78. smlouvy s Německem. Nejpodstatnější úchylka spočívá v tom, že Italie není, jako Francie, osvobozena od převzetí dluhů a placení za státní majetek s územím převzatým. Z toho pravidla výjimku však stanoví

pokud jde o Palazzo Venezia v Římě, jenž jako bývalý italský majetek vrací se do vlastnictví Italie bez náhrady.

upravují otázku vrácení italských nákladních vagonů v Rakousku zadržovaných a vzdání se účastenství Rakouska na průmyslových organisacích v postoupeném území.

Zvláštní ustanovení o jurisdikci obsažená v článku 45. a kryjící se jak řečeno v podstatě s ustanoveními čl. 78. míru s Německem jsou odůvodněna tím, že na rozdíl od jiných postoupených území tvoří území postoupená Italii poměrně malé zlomky správních těles, jež nyní mají býti vtěleny do správních těles italských.

obsahuje obvyklá ustanovení o uznání neodvislosti, o postoupení území a ustavení rozhraničovací komise.

podrobuje rozhodnutí o části hranic probíhajících územím celoveckým hlasování lidu. Zvláštnost při tomto hlasování jest, že území podrobené hlasování rozděleno jest na část jižní a severní. Při hlasování bude jižní část obsazena vojskem srbsbo-hrvatsko-slovinským, severní rakouským. Hlasování provede se pod dohledem obvyklé mezinárodní komise nejdříve v části jižní. Rozhodne-li se tato pro Rakousko, odpadne hlasováni v severní části vůbec. Výsledek hlasování zjistí se vždy pro celou část území, nikoliv tedy jako v jiných případech podle obcí.

obsahuje poukaz ke smlouvám o ochraně menšin a o svobodě obchodu, jaký jsme poznali pokud jde o Československou republiku v čl. 86. míru s Německem, jakož i ustanovení o převzetí finančních břemen a úpravě podrobných otázek zvláštními smlouvami.

kryjí se s čl. 81. a 86. smlouvy s Německem.

obsahují obvyklé vzdání se práv na postoupeném území a ustanovení o komisi rozhraničovací. Upozorniti jest na obrat v čl. 54., vyjadřující ovšem samozřejmou myšlenku, že Rakousko vzdává se práv na postoupené území "pokud o něj jde". Tím má býti řečeno jednak, že jen Rakousko samo nemůže se dovolávati práv, jež bývalé mocnářství Rakousko-Uherské, nebo království a země na říšské radě zastoupené vykonávaly na tomto území, nebrání se však ovšem na příklad vládě republiky samé, aby těchto práv pokud na ní se státní svrchovanosti přešla se nedovolala. Za druhé pak, poněvadž smlouva může zavazovati jen smluvní strany, nemohlo by se Rakousko vzdáti práv, jež by snad někdo třetí (na příklad dynastie habsburská) chtěly uplatňovati.

ukládá Československé republice závazek, neodzbrojovati bratislavského předmostí.

Mimo to se Československa přímo dotýkají čl. 70. - 82., 176. příl. IV. k čl. 195., 222., 224., 225., 235., 248. d., 249. b, i) 251. d, 263. - 275., 300., 306., 318., 322. - 324., 327., 330.

obsahují vzdáni se Bukoviny ve prospěch Rumunska a závazek co do smlouvy o ochraně menšin, svobodě obchodu, a převzetí finančních břemen i úpravy podrobných otázek zcela analogicky jako při republice Československé.

Závazek, jež ve věci ochrany menšin na sebe béře Československo v čl. 86. míru s Německem a 57. míru s Rakouskem, Polsko v čl. 93. míru s Německem, stát Srbsko-hrvatsko-slovinský v čl. 51. a Rumunsko v čl. 60. míru s Rakouskem ukládá se tímto oddílem také Rakousku. Tu ovšem, poněvadž jde o stranu, s níž se mír uzavírá, není třeba jako při oněch státech, jež náležejí do skupiny mocností spojených a přidružených, zvláštní smlouvy, nýbrž předpisy týkající se ochrany menšin pojaty jsou přímo do mírové smlouvy samé.

prohlašuje ustanovení tohoto oddílu, týkajícího se ochrany menšin za tak důležité, že mají v Rakousku - jak ostatně zvláštní smlouvy ukládají i ostatním státům, u nichž ochrana menšin se stanoví pod mezinárodní záruky - míti ráz státních základních zákonů.

ukládá Rakousku poskytnouti všem obyvatelům bez rozdílu původu a národnosti - státní příslušnosti - jazyka, rasy nebo náboženství plnou ochranu života a svobody i práva, vykonávati volně jak veřejně tak soukromě jakékoliv náboženství, pokud ovšem se nepříčí obecnému pořádku a veřejné mravnosti.

dotýkají se otázky státní příslušnosti rakouské, jež podrobněji je upravena následujícím oddílem VI. Rakouského státního občanství nabývají ipso-facto všechny osoby, jež v den, kdy tato smlouva vstoupí v platnost, požívají domovské příslušnosti na území rakouském a nejsou příslušníky státu jiného. Mimo to nabývají ipso-facto státního občanství rakouského osoby v Rakousku narozené, jež nejsou státními občany státu jiného.

poskytuje státním občanům rakouským dále sahajících práv, než čl. 63. uděluje všem obyvatelům Rakouska. Státní občané totiž nepožívají jen ochrany života a svobody a volnosti náboženské, nýbrž jsou i rovní před zákony, jmenovitě i před zákony týkajícími se práva veřejného, jako jest právo nabývati veřejných úřadů, vykonávati živnosti a řemesla, užívati svého jazyka ve stycích soukromých, obchodních, náboženských, v tisku a veřejných projevech a shromáždění. Pokud jde o užívání jazyka, činí se rozdíl mezi vztahy právě uvedenými a úředním jazykem, jehož lze užívati před soudy. Ve vztazích nahoře vypočtených mohou státní občané rakouští užívati jakéhokoliv jazyka, tak že na příklad omezení, jež doposud platila co do užívání hebrejštiny, musí býti odstraněna. Před soudy však mohou tito příslušníci používati jen svého jazyka a to s dvojím omezením: především, že Rakousko může si stanoviti svůj úřední jazyk, tedy jazyk německý; a za druhé, že pro užívání jiného jazyka, než německého, má se příslušníkům rakouským poskytnouti jen přiměřená možnost, že tedy stačí, je-li postaráno o překlad těchto ne německých přednešení tlumočníky. O úředním jazyku jiných úřadů, než soudů, se smlouva nezmiňuje, leda potud, že také pro tyto úřady bude platiti úřední řeč, jíž by Rakousko zavedlo.

Již zde budiž poukázáno k tomu, že stejné zásady navzájem platí podle čl. 7. zvláštní smlouvy, též o ochraně jazykových práv menšin v naší republice.

dává státním občanům rakouským náležejícím k menšinám právo, požívati po zákonu i ve skutečnosti stejného nakládání a bezpečnosti, jakých se dostane ostatním státním občanům rakouským; jmenovitě jsou stejně oprávněni zřizovati a spravovati vlastním nákladem instituce lidumilné, náboženské a sociální, školy a jiná výchovná zařízení a užívati v nich vlastního jazyka. Od tohoto práva, jež ukládá státu Rakouskému povinnost trpěti takováto zařízení, jen postarají-li se o ně příslušníci menšin sami, jest lišiti právo dané v

Podle tohoto čl. se ukládají Rakousku povinnosti zvláštní, pokud jde o města a okresy, v nichž své bydliště mají příslušníci menšin ve značnějším poměrně počtu. Jde tu tedy o města a okresy s obyvatelstvem smíšeným, při čemž ovšem se přenechává zákonodárství rakouskému, arci za kautel uvedených ve čl. 69., aby určilo, jaký poměrný počet tu se bude pokládati za rozhodný.

V takovýchto smíšených obcích a okresích má stát sám postarati se o to, aby příslušníkům rakouským jiného jazyka, než německého, se dostalo "přiměřené příležitosti", dáti své děti v obecných školách vyučovati svým vlastním jazykem. Ovšem vyhražuje se Rakousku právo, učiniti také v těchto školách vyučování jazyku německému povinným.

Dále mají rakouští příslušníci, náležející k menšinám co do rasy, náboženství nebo jazyka, v takovýchto smíšených obcích neb okresích nárok na přiměřený podíl na částkách, jež vynakládány jsou v těchto obvodech z prostředků veřejných na účely výchovné, náboženské a lidumilné. Podíl tento rozuměti jest nejen co do požitku z těchto částek, nýbrž i co do rozhodování o jejich použití.