Národní shromáždění československé 1918 – 1920

V Brasilském Spolkovém státě je v čele »volený šéf národa«, kterého zastupuje současně s ním volený vicepresident. Presidenta zastupuje postupně vicepresident, dále vicepresident senátu, president poslanecké sněmovny a president nejvyššího Spolkového soudu.

Volební období činí v Severoamerické Unii 4 léta, ve Francii 7 let, ve Švýcařích 1 rok, v Brasilii 4 léta. V nauce, zvláště francouzské vedl se spor o to, jaké volební období by bylo nejvýhodnější. Ústava francouzská z r. 1875 nepřistoupila na desetileté období, požadované maršálem Mac Mahonem, vidouc v něm nebezpečí faktické, monarchie.

Návrh přidržuje se období šestiletého, tedy období většího o rok než je období sněmovny poslanecké. Důvody toho jsou na snadě. Otázku zastupování presidenta republiky řeší osnova způsobem, k němuž netřeba zvláštních připomínek. § 61. má za účel, aby bylo znemožněno připraviti presidenta k svým funkcím jinak způsobilého o možnost vykonávati svůj úřad. § 63. II. odst. má umožniti presidentovi pobyt a tedy také výkon presidentských funkcí i mimo pravidelné jeho sídlo.

K §u 64. Různým způsobem jest řešena otázka působnosti presidentovy. Běží tu o účelné rozvržení výkonu moci vládní a výkonné mezi hlavu státu a vládu v technickém slova smyslu. Ústava Severoamerické Unie prohlašuje presidenta přímo za šéfa moci exekutivní. Tuto myšlénku provedla pak do všech důsledků i v tom smyslu, že neuznává ministerského kabinetu ve smyslu kontinentálním, t. zv. ministři jsou v Severoamerické Unii pouhými vykonavateli vůle presidenta, který důsledně nese veškeru zodpovědnost za moc vládní a výkonnou. V tom projevuje se nejmarkantněji svéráznost ústavních poměrů Unie. Dalekosáhlá práva vyvozují Američané z práva a povinnosti svého presidenta zaručovati věrně provádění všech zákonů.

Francouzská ústava (zákony z 25. a 16. července 1875) neprohlašuje presidenta výslovně za šéfa moci výkonné, ale ukládá mu, aby kontroloval a zaručoval provádění všech zákonů. Z tohoto práva resp. povinnosti vyvozují Francouzové takové důsledky, že president je fakticky šéfem moci vládní a výkonné. Už na tomto místě staniž se zmínka o tom, že president se pokládá za oprávněna vydávati nařízení (reglementy). Svéráz ústavy francouzské tkví zvláště v tomto dalekojdoucím nařizovacím právu presidentově. Mezi francouzskými publicisty jest spor o to, nemají-li určité kategorie reglementů presidentových dokonce charakteru zákonů. Zvláště se pokládá francouzský president za oprávněna zřizovati nová ministerstva k návrhu ministerského předsedy (srv. zřízení ministerstva veřejných prací).

Spolkový ráz Švýcarské Federace vysvětluje práva a povinnosti Spolkové Rady; jsou vytčena v čl. 102. ústavy z 29. května 1874.

Brasilská ústava spolková (konstituce »Spojených států Brasilských«) pokládá presidenta, jak řečeno, za voleného šéfa národa; čl. 41. a čl. 42. vypočítává výhradná práva presidentova.

§ 64. návrhu provedl podstatně v souhlase s ústavou provisorní rozdělení mocí vládní a výkonné mezi presidenta a vládu. Jednotnost moci vládní a výkonné pokusil se návrh zachrániti formulací, že president jako hlava státu je sice představitelem (subjektem, nositelem) moci vládní a výkonné, že však přímý výkon této moci mu přísluší (arci za zodpovědnosti vlády) jen v případech uvedených taxative pod č. 1. až 12. Veškeru ostatní moc vládní a výkonnou provádí vláda, takže této vládě přísluší plnost moci vládní a výkonné, kdežto přímý výkon této moci presidentem je výjimkou. K zamezení všech nedorozumění zdůrazňuje se, že slovo »vláda« má podle ústavní listiny specifický význam, znamenajíc sbor ministrů s předsedou vlády v čele. Ntlze tedy u nás tvrditi podle cizích vzorů, že vláda znamená řečený sbor ministrů a presidenta. (V Severoamerické Unii a ve Francii na př. slovo »Government«, Gouvernement znamenává souhrnné označení hlavy státu a ministerské rady).

K jednotlivým bodům taxativního výpočtu §u 64. není třeba zvláštních vysvětlivek. Pouze k č. 8.: se připomíná, že nařizovací právo presidentovo je vyměřeno úzce a sluší tento bod vykládati v souvislosti s §em 85. a 89. ústavní listiny.

Ustanovení bodu 7. §u 64. jest vykládati v souvislosti s §em 85.

President Severoamerické Unie (i vicepresident) má býti sesazen, jakmile je usvědčen k obžalobě (impeachment) ze zrady, úplatnosti, neb ostatních zločinů a přečinů. Francouzský president je zodpověden toliko pro velezradu. President Spojených Států Brazilských může býti obžalován sněmovnou poslaneckou a soudem pak jest buď nejvyšší soud pro zločiny práva obecního, nebo senát pro zločiny týkající se jeho specifické zodpovědnosti. Tyto zločiny blíže určuje § 54. ústavy z 24. února 1891 (zločiny proti politické existenci Unie, proti ústavě a formě Spolkové vlády, proti svobodnému výkonu práv politických atd.).

§ 67. návrhu připouští trestní zodpovědnost presidentovu jen pro velezradu a odkazuje podrobnosti zvláštnímu zákonu. Celý problém zodpovědnosti resp. nezodpovědnosti hlavy státu republikánského je vylíčen v partii o zodpovědnosti ministerstva.

Po zralé úvaze nepřiznává osnova presidentovi práva iniciativy zákonodárné, která ostatně není příliš praktickou ani tam, kde ústava takovéto právo presidentovi výslovně uděluje (Francie). Podle názoru vlády stačí úplně právo iniciativy přiznané vládě, na jejíž výkon může president vykonávati náležitý vliv právem, o kterém mluví č. 6. § 64. a právem naznačeným v §u 82. Vláda je přesvědčena, že by presidentovo právo iniciativy ho mohlo nežádoucí měrou exponovati.

Z nezodpovědnosti presidentovy jako nutný důsledek plyne ustanovení §u 68. (i k tomu srov. zmíněnou už stať o zodpovědnosti ministerské). Nedoporučuje se v samé ústavě definovati pojem úkonu moci vládní a výkonné. Nečiní tak, pokud vládě známo, z důvodů zajisté vážných ústava žádná. Všeobecně lze konstatovati, že theorie připínající se k monarchistickému zřízení státnímu bývá sklonna konstruovati akt moci vládní a výkonné podle možnosti úzce, kdežto v podstatě demokratické republiky v čele s presidentem nezodpovědným odpovídá spíše, jak praxe ukazuje, výklad co možná rigorosní.

Poznámka názvoslovná. Osnova přidržuje se obvyklé terminologie: »moc vládní a výkonná« chtíc lišiti dvojí způsob státní činnosti exekutivní, t. j. činnost, kde jediné rozhoduje anebo aspoň převládá moment volnosti, a činnost, při které jde více méně o provádění vůle projevené v právní normě. I v jiných státech lze zjistiti toto rozlišování. Americké a francouzské akty gouvernementální (v Americe mluví se tu také o Gouvernmentu politickém) stavějí se proti aktům obyčejné moci exekutivní a vyvozují se (specielně ve Francii) z toho dalekosáhlé důsledky právní co do ručení státu nebo co do přípustnosti některých procesních opravných prostředků (srv. franc. recours pour exces de pouvoir).

Tato partie se v celku těsně přimyká k prozatímní ústavě. Zdůrazněna jest §em 75. solidární zodpovědnost vlády vůči sněmovně poslanecké a jen vůči této, takže přidrženo se tu té části zvláště francouzské theorie, která z důvodů jednotnosti přiznává jen poslanecké sněmovně právo svým votem nedůvěry způsobiti pád celé vlády, ač sluší konstatovati, že právě francouzská theorie i praxe připouští možnost odstoupení třeba jen jediného člena vlády. Osnova provádí solidární »ručení« vlády i v tom směru, že projednávání vládních záležitostí se děje fakticky skoro vesměs po kolegiu (§ 80. a 81.). Tento § byl proti prozatímní ústavě přesněji stylisován resp. doplněn a zvláště litera c) intenduje, aby jmenovací úkony ústředních úřadů podrobeny byly kolegiálnímu usnášení jen, pokud jde o jmenování od VII. třídy počínajíc.

§ 78. přináší řešení pro případ demise vlády v době, kdy není ani presidenta ani jeho náměstka, a svěřuje úkony v §u tom uvedené výboru zmíněnému v §u 54.

Co do zodpovědnosti vlády a jejích členů řeší § 79. jejich trestní zodpovědnost způsobem v §u tom v zásadě naznačeným. K posouzení problému připojuje se stať o zodpovědnosti ministerské vůbec.

Instituce zodpovědnosti ministerské jest v různých státech upravena různě. Dnešní úprava této instituce jest namnoze produktem historického vývoje. Souvisí velmi úzce s vývojem parlamentarismu, jak toho nejtypičtějším příkladem jest Anglie. V celku lze rozeznávati tři druhy zodpovědnosti ministerské:

a) politickou,

b) trestní,

c) civilní.

Ad a). Politická zodpovědnost ministrů záleží v tom, že ministr zodpovídá parlamentu za své akty, pokud se týče za akty, na nichž měl účast, tedy zejména za akty, jež spolupodepsal. Podle tradic anglického parlamentarismu jest politická zodpovědnost podstatnou součástí soustavy parlamentní - ona zaručuje součinnost parlamentu a vlády a umožňuje parlamentu vykonávati trvalou a účinnou kontrolu nad veškerými vládními akty. Zodpovědnost politická nepředpokládá ani trestní čin, ani škodu, za které by ministr byl zodpovědným podle práva trestního neb civilního - předpokládá pouze neshodu mezi ministerstvem a sněmovnou. Zodpovědnost politická nemá za následek ani odsouzení trestní ani odsouzení civilní, nýbrž pouze demisi ministra.

Otázka politické zodpovědnosti ministerské jest ve velmi úzkém vztahu k otázce pravomoci a zodpovědnosti hlavy státu. Ve státech, kde hlava státu jest nezodpovědnou, zodpovídá ministr parlamentu též za ony akty hlavy státu, na nichž měl účast jež spolupodepsal (na př. Anglie, Francie) ve státech pak, kde hlava státu jest zodpovědnou, odpadá politická zodpovědnost ministrova (na př. Spojené Státy Severoamerické).

Ad b). Trestní zodpovědnost ministrů nastává v případech, kdy ministr dopustí se u výkonu svých funkcí trestního skutku zakázaného předpisy trestního zákona. Historický vývoj, zejména v Anglii, nasvědčuje tomu, že trestní zodpovědnost ministrů pozbývá v praxi na významu všude tam, kde politická zodpovědnost jich nabyla značného rozsahu.

Ad c). Civilní zodpovědnost ministerská záleží v povinnosti ministra k náhradě škody, již způsobil u výkonu svých úředních funkcí, ať již jednotlivci ať již státu.

Ad b) a c). Nejkrajnějším zvláštním prostředkem právním, jímž se uplatňuje trestní neb civilní zodpovědnost ministerská, jest formální obžaloba ministra.

Jednak úřední charakter ministrů, jednak zvláštní namnoze ráz činů, jichž se dopustili ministři právě u výkonu svých úředních funkcí, jsou důvodem pro to, že o obžalobě ministerské nerozhodují řádné soudy, nýbrž zvláštní tribunály.

Otázka, kdo jest legitimován vznášeti před těmito zvláštními tribunály obžalobu na ministra bývá namnoze řešena v ten způsob, že náleží sněmovně - tedy orgánu na vládě nezávislém - usnášeti se na obžalobě ministerské.

Otázku, které forum rozhoduje o obžalobě ministerské, řeší různé státy různým způsobem. V celku lze rozeznávati tři skupiny řešení této otázky:

1. jako soud funguje nejvyšší soud státní, na př. v Belgii, Nizozemí,

2. jako soud funguje zvláštní tribunál, k tomuto účelu zřízený, na př.: v některých dřívějších ústavách francouzských, v bývalém Rakousku,

3. jako soud funguje horní sněmovna zákonodárného sboru (senát), rozhodujíc o obžalobě, na níž se usnesla sněmovna dolní (poslanecká) na př.: v Anglii, Francii, Spojených Státech Severoamerických.

Pokud jde o civilní zodpovědnost ministrů, náleží rozhodování o obžalobách podaných jednotlivci na ministra o náhradu škody, zpravidla soudům řádným. Žaloba

podaná na ministry jménem státu na náhradu škody, kterou ministr státu způsobil, náleží rovněž zpravidla před soudy řádné; žalobu vznáší onen orgán, který jest všeobecně povolán k zastupování státu před soudem - tedy orgán, jenž jest vládě podřízen. V některých státech jsou vydány zvláštní předpisy, jež sledují účel, aby vláda nemohla zmařiti uskutečnění zodpovědnosti ministerské, k němuž bylo by podle povšechných předpisů třeba zakročení orgánu vládě podřízeného.

Jak shora již uvedeno, uznává se všeobecně, že za rozsahu odpovědnosti politické, jak se za soustavy parlamentární vyvinula, jest obžaloba ministerská málo praktická a má význam hlavně jako pouhá hrozba pro nejkrajnější případ, zejména je-li, jak to jest podle ústav některých států, k obžalobě ministerstva zapotřebí kvalifikované většiny parlamentu, jest velmi nesnadno, ba prakticky snad vůbec nemožno kvalifikované většiny vůbec dosáhnouti, poněvadž stačí, aby vláda, získala pouhou menšinu členů parlamentu, která potom usnesení o obžalobě může zmařiti.

V následujícím budiž podán stručný přehled o tom, jak otázka zodpovědnosti ministerské jest upravena v Anglii, Francii a ve Spojených Státech Severoamerických, tedy ve státech, jichž ústavní zřízení v mnohém směru mohou býti vzorem pro vybudování nové ústavy republiky Československé.

Ježto otázka zodpovědnosti ministerské souvisí velmi úzce s otázkou pravomoci a zodpovědnosti hlavy státu, přihlíží se v následujícím přehledu také k posléz zmíněné otázce.

Vývoj zodpovědnosti ministerské v Anglii souvisí úzce s vývojem systému vlády parlamentní.

Vysoce zajímavý přehled historického vývoje systému vlády parlamentní v Anglii, i vývoje institutu zodpovědnosti ministerské v této zemi podává: A. Esmein Eléménts de droit constitutionnel francais et comepré 1914, str. 140 - 149, 152 - 219; srv. též Lawrence Lowell The Government of England 1919, str. 27 a 52, A. V. Dicey Introduction to the Study of the Law of the Constitution 1915, str. 321 až 323.

Nejstarší formou zodpovědnosti ministerské byl t. zv. impeachment, jenž vznikl již ve XIV. století.

Impachment jest žaloba na ministra, na níž usnáší se sněmovna poslanecká, a o níž rozhoduje sněmovna lordů. Tento právní institut jest podstatou svoji řízením trestním, a bylo ho původně - důsledkem této jeho podstaty - používáno jenom v případech, kdy ministr dopustil se skutku zapovězeného trestním právem. Později však počínaje XVII. stoletím připouštěla praxe imptachment také v případech, kdy nešlo sice o čin trestní, ale o vážné provinění, škodlivé zemi vůbec, na př. ujednání smlouvy státu škodlivé.

Sněmovna lordů, jež fungovala jako soud v případech impeachmentu, uvažovala volně, jak co do posouzení skutku, jenž se ministrovi kladl za vinu, tak i co do stanovení trestu.

Parlament anglický měl však kromě impeachmentu ještě další účinnější, zároveň však také libovolnější prostředek t. zv. Bill of attainder; parlament mohl totiž usnesením obou sněmoven, jež bylo schváleno panovníkem, odsouditi zvláštním zákonem určitou osobu po případě i k smrti nebo ku konfiskaci všeho jmění pro skutek, který v čas spáchání nebyl žádným zákonem stíhán. Podle úsudku vynikajícího právníka francouzského Esmeina (na uv. místě str. 145) jest to sice výronem suverenní moci parlamentu, avšak současně úplným zmatením moci zákonodárné a soudní a nejkřiklavějším porušením samých základů spravedlnosti.

Instituce impeachmentu používalo se však postupem času řidčeji a řidčeji, naposledy použilo se jí r. 1788 a 1805 (Esmein: na uv. místě str. 147). Dnes pokládá se v Anglii tento institut za přežitek. Význam impeachmentu upadal tím více, čím mocněji stoupal význam politické zodpovědnosti ministrů.

Politická zodpovědnost ministrů vůči parlamentu vyvinula se historicky krokem velmi pomalým souběžně se snahami směřujícími k tomu, aby královská autorita postavena byla pod kontrolu veřejného mínění (srv. Esmein, na uv. místě str. 164 a Lowell, na uv. místě str. 28).

Počátky politické zodpovědnosti ministrů sluší spatřovati ve zvyklosti, jež stávala se stále častější, totiž ve zvyklosti, že listina, vyjadřující vůli královu byla opatřována pečetí, neb spolupodpisem jednoho neb více královských úředníků (ministrů), kteří přitisknutím pečeti, resp. připojením podpisu stávali se zodpovědnými za dotyčný akt panovníkův.

Nyní platné zásady anglického práva o zodpovědnosti ministerské lze shrnouti v celku takto (srv. Esmein: na uv. místě str. 140 a násl., Bryce: The American Commonwealth 1911, kap. IX):

I. Panovník jako hlava moci výkonné jest politicky nezodpovědným, nemůže býti také ani trestně stíhán.

II. Ministři jsou zodpovědnými politicky, trestně a civilně.

Ad I. Dopustí-li se panovník jako hlava moci výkonné přehmatu, spadá vina na ministry (kabinet); ministři nemohou hájiti svých aktů odvoláním se na rozkaz komory; dává-li jim komora rozkaz, s kterým nesouhlasí, jest jejich povinností resignovati.

Ad II. 1. Politická zodpovědnost ministrů: Ministři jsou zodpovědni parlamentu za všechny akty, jež sami vykonali neb na nichž jsous súčastněni. Z toho vyplývá:

a) Ministr zodpovídá vůči parlamentu - neschválí-li parlament akt ministrův, pozbude-li tedy ministr ve sněmovně většiny - musí podati demissi.

b) Politickou zodpovědnost ministrů může uplatniti toliko sněmovna dolní vývoj parlamentarismu v Anglii ustálil totiž zvyklost že jedině tehdy vzniká pro kabinet, resp. pro jednotlivého ministra povinnost podati demissi, jestliže hlasování ve sněmovně dolní připravilo kabinet resp. jednotlivého ministra o většinu v této sněmovně (srv. Esmein: na uv. m. str. 815).

c) Politická zodpovědnost ministrů jest zásadně solidární. Solidární zodpovědnost pokládá se za podstatnou podmínku soustavy parlamentární. Všichni ministři, tedy celý kabinet, jsou zodpovědni, jakmile běží o jednání týkající se povšechné politiky - pozbyl-li kabinet většiny ve sněmovně poslanecké, musí celý kabinet podati demissi.

Kromě toho uznává se také individuelní zodpovědnost jednotlivého ministra za akty spadající do jeho oboru také jednotlivý ministr, který byl poražen ve sněmovně dolní pro otázku obmezující se na jeho obor. jest nucen demissionovati.

V theorii anglického práva byl namnoze zastáván názor, že individuelní zodpovědnost ministerská jest zřejmým opuštěním tradičních zásad parlamentarismu (tak na př. Auson), opačný názor hájí na př. Todd-Walpole a Lawrance Lowell, srv. Duguit Traité de droit constitutionnel 1911, II. sv. str. 502 a 503.

d) Ministři zodpovídají politicky za všechny veřejné akty panovníkovy. Parlamentarismus anglický jde tak daleko, že ministři nezodpovídají pouze za písemné akty koruny, nýbrž dokonce i za všechny její ústní projevy a sdělení, jež mají ráz veřejný (srv. Esmein. na uv. m. str. 148).

O dosahu politické zodpovědnosti ministrů v Anglii podává obraz velmi charakteristický Lowell: na uv. m. str. 37, jenž praví: »Nyní jsou ministři plně zodpovědni za všechny politické činy koruny během doby svého úřadování, ba dokonce i za ty činy, které se jeví býti přímým skutkem panovníkovým. Všechna sdělení s representanty cizích vlád na příklad procházejí jejich rukama. Jmenování peerů, propůjčování hodností, jsou nepopíratelně podrobena jejich radě. Zkrátka ministři řídí jednání koruny ve všech záležitostech vztahujících se k moci vládní. Králova řeč při zahajování parlamentu jest sepisována ministry, a ministři připravují všechny odpovědi na adresy politické povahy. Všechny úřední dopisy a zprávy králi podávané a všechna sdělení od něho vycházející musejí projíti rukama jednoho z ministrů. Dopis adresovaný panovníkovi některým poddaným nebo jinou soukromou osobou prochází úřadem ministerstva vnitra (the office of the Home Secretary), ba dokonce i peerové, kteří mají ústavní právo přiblížiti se ku králi, musejí ohlásiti své návštěvy prostřednictvím úřadu.

Ministři jsou ovšem zodpovědni toliko za veřejné nikoliv za soukromé činy komory. Bude ovšem na mnoze velmi obtížným určiti rozdíl mezi těmito dvěma druhy aktů. Jak daleko jde v Anglii zodpovědnost ministrů, to nejlépe illustrují příklady, jež uvádí Lowell na uv. m. str 38., 39., veškerá korespondence královny Viktorie s cizími panovníky procházela rukama ministra, Gladston zastával v dolní sněmovně názor, že o sňatku princezny Louisy s markýzem Lorne nemůže býti rozhodováno bez porady ministerstva - nebezpečí silného promíchání britské krve v žilách budoucího držitele trůnu jest politickou záležitostí, jak se zdá, za kterou kabinet musí býti činěn zodpovědným.

Vystižně praví Todd-Walpole (Parlia mentary Government of England 2., vyd. I. str. 266), že »není ani jediného okamžiku v životě králově od jeho nastoupení až k demissi ve kterém by nebyl někdo parlamentu zodpověden za jeho veřejnou činnost« (srv. Lowell: na uv. m. str. 30).

2. Trestní zodpovědnost ministrů. Spáchal-li ministr u výkonu svého úřadu skutek trestný, může býti stíhán v řízení zv. impeachment - tedy obžalobou, vznesenou sněmovnou dolní k sněmovně lordů, jež o obžalobě rozhoduje jako soud; ovšem nyní vzhledem k významu politické zodpovědnosti stal se tento prostředek takřka zbytečným. Ministr však může býti i kromě případu impeachmentu pohnán k trestní zodpovědnosti jako každý jiný občan.

3. Civilní zodpovědnost ministrů. Pro civilní zodpovědnost ministrů nejsou stanoveny v anglickém právu žádné specielní zásady. Ministr jest na roveň postaven všem jiným občanům.

Znamenitý znalec práva anglického A. V. Dicey praví (na uv. místě str. 189), »že v Anglii zásada rovnosti před zákonem nebo všeobecného podrobení všech občanů jedinému a témuž právu vykonávanému řádnými soudy provedena až do nejkrajnějších důsledků. Tam každý úředník veřejný, od předsedy ministerstva až ke strážníkovi a výběrčímu daní, jest podroben téže zodpovědnost jako každý jiný občan za skutky svoje, neospravedlněné zákonem. Sbírky nálezů oplývají spory, ve kterých úředníci byli pohnáni před soudy a odsouzeni ve vlastním jméně k pokutě nebo k náhradě škody za činy, které vykonali ve své vlastnosti úřední, které však překročily jejich zákonnou pravomoc. Guvernér osady, státní tajemník, důstojník a všichni jejich podřízení i když prokázali, že jednali pouze na základě rozkazu svých úředních představených, jsou pro jakýkoli čin neospravedlněný zákonem zrovna tak zodpovědni, jako každý soukromník, postrádající jakéhokoli úředního rázu.«

Ve Francii jest zodpovědnost ministerská upravena přesnými ustanoveními zákonnými.

Theorie i praxe řeší otázky související s právním institutem zodpovědnosti ministerské velmi podrobně. Z odborné literatury francouzské sluší zejména uvésti tato díla z doby nejnovější: L. Duguit: Traité de droit constitutionnel 1911, I. sv., str. 415, 416, 420 až 422; II. sv., str. 396 až 415, str. 496 až 514; L. Duguit: Manuel de droit constitutionnel 1918, str. 450 až 459, str. 470 až 476, str. 540 až 549; A. Esmein: Éléments de droit constitutionnel francais et comparé 1914, str. 138 až 150, str. 811 až 854, str. 1054 až 1066.

Zodpovědnost ministerská jest podle práva francouzského upravena ve smyslu těchto zásad:

I. President republiky jest politicky nezodpovědným, trestně jest zodpověden pouze pro velezrádu.

II. Ministři jsou zodpovědni politicky, trestně a civilně.

Ad I. President republiky sám jest politicky - vůči parlamentu - nezodpovědným. Každý vládní akt presidenta republiky musí však býti spolupodepsán příslušným ministrem - ministr jest pak za tento akt zodpověden (vide níže ad II.).

Trestně jest zodpovědným president republiky v případě velezrady a může býti stíhán v tomto případě obžalobou, na níž se usnáší sněmovna poslanecká, jako soud o obžalobě presidenta funguje senát (srv. čl. 6. zákona ze dne 25. února 1875, čl. 12. zákona ze dne 16. července 1875 a čl. 9. zákona ze dne 24. února 1875).

Ad II. O zodpovědnosti ministerské měly ustanovení všechny ústavy francouzské. Avšak teprve nynější ústava francouzská (zákon ze dne 25. února 1875) mluví výslovné o zodpovědnosti politické.

1. Zodpovědnost politická.

Článek 6. ústavního zákona ze dne 25. února 1875 ustanovuje:

Ministři jsou solidárně zodpovědni sněmovnám za všeobecnou politiku vládní a individuelně za své akty osobní.

Z tohoto ustanovení plyne:

a) Zodpovědnost ministrů jest politická - ministři jsou zodpovědni sněmovnám, sankcí politické zodpovědnosti jest nutnost demise ministrovy (srv. shora povšechné úvahy ad a).

b) Politická zodpovědnost ministerská jest solidární, totiž nevztahuje se na jediného určitého ministra, nýbrž postihuje celou vládu, všecky ministry zároveň, to je zásada zachovávaná tradicionelně v Anglii a tuto zásadu zajisté měli na zřeteli původcové citovaného zákona ústavního z r. 1875, mluvíce výslovně o solidární zodpovědnosti vlády.

c) Politická a solidární zodpovědnost ministrů vztahuje se ku všeobecné politice vlády. Jest nesnadno definovati, co se tím rozumí. Lze říci pouze, že každá sněmovna jest povolána vysloviti se, zda-li schvaluje či neschvaluje všeobecnou směrnici, kterou se řídí vláda ve své činnosti, jak uvnitř tak na venek. Směrnice tato může se projeviti i při úkonu zcela zvláštním, na př. jmenování neb odvolání určitého úředníka správního nebo vyslance nebo úmluvou učiněnou s cizím státem o některé otázce zcela zvláštní. I pouhé nevykonávání aktu může vésti k uplatnění vládní zodpovědnosti. Záleží na tom, zda-li usnesení sněmovny o určité otázce obsahuje schválení nebo neschválení všeobecné politiky vládní a to jest otázkou skutkovou v každém případě.

V posledních letech stalo se pravidlem, že povinnost vlády podati demissi nastává pouze v tom případě, když předseda ministerstva před hlasováním položil otázku důvěry. To jest parlamentním zvykem, ne však ústavním předpisem. I když otázka důvěry nebyla položena, může se státi, že z usnesení sněmovny lze odvozovati úmysl neschváliti všeobecnou politiku vládní. V tom případě bylo by věcí presidenta republiky, který jest politicky nezodpovědný a stojí nad stranami, aby podle volného uvážení posoudil celou situaci a vyzval vládu, aby podala demissi, má-li za to, že pozbyla důvěry sněmoven nebo jedné z nich.

Zmíněný zvyk klásti otázku důvěry i při podružnějších otázkách, má nevýhodu, že tímto způsobem vláda může působiti na volné rozhodování sněmoven, ježto může stále stavěti je před možnost, že vláda podá demissi. (Srv. Duguit: Manuel str. 455 - 456).

d) Vedle solidární politické zodpovědnosti ministerské zná článek 6. zákona ústavního ze dne 25. února 1875 také individuelní politickou zodpovědnost jednotlivých ministrů. Jednotliví ministři jsou totiž individuelně před sněmovnami politicky zodpovědni za své akty osobní (cf. Duguit: Traité: II. sv., str. 502., týž: Manuel: str. 456).

V důsledku uvedeného zákonného ustanovení jest každý ministr povinen zodpovídati se sněmovnám i z aktů čistě správních a sněmovny mohou kontrolovati i nejmenší podrobnosti správy státní.

V praxi francouzské možno z posledních let citovaných četné případy, kde jednotlivý ministr podal sám demissi, když některá sněmovna vyslovila mu nedůvěru. Zkušenost ukazuje, že tyto individuelní demisse z pravidla oslabují vládu, místo aby ji upevnily, a bývají předehrou demisse celé vlády.

Duguit prohlašuje (Manuel: str. 545) po zkušenostech války, že kolem dokola vzato, tato politická zodpovědnost jednotlivých členů vlády poskytuje více výhod nežli nevýhod, a že za války trvalá účinná kontrola sněmoven nade všemi obory státní správy vykonala nesmírnou službu státu.

e) Spornou jest podle práva francouzského otázka, zdali právo volati vládu k politické zodpovědnosti mají obě sněmovny či jenom sněmovna poslanecká. Esmein (na uv. místě str. 815 až 839) dokazuje velmi podrobně, že pouze sněmovna poslanecká má zmíněné právo; hlavním důvodem argumentace Esmeinovy, jenž se opírá o tradice Anglické soustavy parlamentární, jest, že původci francouzské ústavy z r. 1875 chtěli přenésti do Francie soustavu anglickou, podle které sněmovna lordů nemůže způsobiti demissi vlády.

Duguit namítá (Traité II. sv., str. 504 a násl.) proti argumentaci Esmeinově, že Anglie sice byla první zemí evropskou, která použila soustavy parlamentární a že parlamentární zvyklosti anglické v některých bodech sloužily Francii za vzor, že však francouzská ústava zřejmě sama o sobě postačí k rozřešení této otázky; zákon totiž zřejmě mluví o tom, že vláda jest zodpovědna sněmovnám a dosah tohoto předpisu nemůže býti pochybný, uváží-li se, že vůdčí myšlenkou většiny ústavodárného shromáždění bylo, aby obě sněmovny byly úplně rovnoprávné, zejména aby senát neměl méně pravomoci, nežli sněmovna poslanecká. Za tím účelem - uvádí Duguit - byl zejména také utvořen senát, který se volí, v čemž právě jest podstatný rozdíl od anglické sněmovny lordů a nelze pojmově pokládati za nemožné, proč by sněmovně volené nemohlo se přiznati právo způsobiti odstoupení vlády, upírá-li se toto právo sněmovně, jmenované panovníkem.

V theorii francouzské uvádí se tato otázka v souvislost s otázkou, zda-li ta která sněmovna může býti rozpuštěna. Namnoze hájí se totiž názor: sněmovna poslanecká mohouc býti rozpuštěna vládou, může navzájem způsobiti odstoupení vlády - senát nemůže býti rozpuštěn, a proto prý nemůže způsobiti odstoupení vlády, theoreticky bylo by možno tento názor hájiti, avšak názor ten jest v úplném rozporu nejen se zněním, ale i s vůdčí ideou francouzské ústavy - právě v tom, že prohlášena sněmovna poslanecká za rozpustitelnou, kdežto senát nikoli, má se projeviti zásadní myšlenka, že senát nemá míti méně práv, nežli sněmovna poslanecká. Ostatně, jak zmiňuje se Duguit (Manuel, str. 459) názor tento ani theorií a zejména ani praxí není sdílen, předsedové vlády často i v senátě položili otázku důvěry, na př. Briand ve schůzi senátu dne 18. března 1913, ve které zamítnuta zásada poměrného zastoupení vládou zastávaná, a vláda podala demissi.