Národní shromáždění československé 1918 – 1920

f) Otázka politické zodpovědnosti ministerské jest v úzké spojitosti s otázkou pravomoci a zodpovědnosti presidenta republiky. (Srv. Duguit: Traité: II. sv., str. 481 a 496, Esmein: na uv. m. str. 149 a str. 812 až 815).

President republiky sám jest politicky nezodpovědným; podle čl. 3. ústavního zákona ze dne 25. února 1875, musí však každý akt presidenta republiky býti spolu podepsán příslušným ministrem.

Ustanovení toto jest zřejmě zcela všeobecné a nepřipouští žádné výjimky. Vztahuje se ke všem aktům presidentovým, právně významným. Nelze tvrditi, že by některé akty byly ponechány zcela volnému osobnímu uvážení presidenta republiky na př. dekret, kterým se uděluje milost odsouzenému.

Zejména i jmenování ministrů vyžaduje spolupodpisu ministerského. Podle francouzské ústavy z r. 1848 nežádalo se spolupodpisu ministerského při aktech, kterými byli jmenováni nebo propouštěni ministři. Za dnešní ústavy ve smyslu citovaného předpisu, který nerozeznává, vyvinula se praxe, že předseda vlády, která podává demissi, spolupodepíše jmenovací dekrety ostatních ministrů.

Všeobecný předpis o spolupodpisu ministerském vztahuje se dále také na poselství presidenta republiky. ta jsou přece také vládními úkony presidentovými. To francouzská praxe nesporně vždy uznávala.

Jediný písemný akt vycházející od presidenta republiky nevyžaduje spolupodpisu ministerského; jest to list, kterým podává demissi; ten není aktem úředním, nýbrž aktem osobním, třebas se vydával ve formě poselství ke sněmovnám.

Avšak vláda není zodpovědna jen za písemné právní akty presidenta republiky, nýbrž i za všecky akty politicky významné, zejména za všecky jeho veřejné proslovy, za jeho dopisy, depeše, rozkazy vojenské atd.

Jest zodpovědna také za opomenutí, která možno vytýkati nejen jí samé, ale i presidentovi republiky. Jest totiž povinna jednati, když to zákon nařizuje a když zájem státu toho vyžaduje, a jest povinna vymoci si od presidenta republiky akty, které uznává za potřebné.

Jedním slovem není ničeho ve vládě, co by unikalo politické zodpovědnosti ministerstva (srovn. Esmein: na uv. m. str. 814).

Za vlády monarchické byly určité akty pokládány za zvláštní prerogativy panovníkovy, a nebylo při nich vyžadováno spolupodpisu vládního; neměly také za následek zodpovědnost vlády. Za takové akty pokládalo se na př. svolávání a rozpouštění sněmoven, akty vztahující se k nejvyššímu velitelství branné moci, udělování milosti. Ale tyto prerogativy dlužno pokládati za přežitky osobní vlády panovníkovy, které nemohou býti připuštěny v republice parlamentární.

O trestní zodpovědnosti ministrů jednají čl. 9. zákona ze dne 24. února 1875, a čl. 12. zákona ze dne 16. července 1875.

Trestní zodpovědnost nastává, dopustí-li se ministr u výkonu svých funkcí trestního skutku, jenž jest výslovně zakázán předpisem trestního zákona. V tomto případě může býti stíhán obžalobou, na níž se usnáší sněmovna poslanecká; jako soud o této obžalobě funguje senát.

Ke stíhání deliktů, jichž dopustil se ministr mimo výkon svých funkcí, jsou ovšem příslušné řádné soudy.

Civilní zodpovědnost ministrů není upravena výslovnými předpisy ústavními; ministři jsou povinni nahraditi jednotlivým občanům neb státu škodu, kterou jim způsobili u výkonu svých funkcí.

a) Civilní zodpovědnost ministrů vůči jednotlivcům řídí se podle všeobecných zásad, jež platí pro zodpovědnost správních úředníků vůbec. O žalobách, jež by na ministry podali jednotlivci, rozhodují rádné soudy.

b) Civilní zodpovědnost ministrů vůči státu, jež může nastati zejména v případech, kdy ministr poukázal k výplatě částky, jež nebyly povoleny rozpočtem, může býti přivedena k platnosti sněmovnou, která rozhoduje o schválení účtů, jež jí předložil ministr. V literatuře francouzské jest sporno, zda-li mohou ministři pro škodu státem způsobenou býti stíháni žalobou, podanou před řádnými soudy (srov. Duguit: Traité, II. sv., str. 51 1, Esmein: na uv. m. str. 851 až 854). Duguit uznává řádné soudy za příslušné k rozhodování o těchto žalobách.

Zásady, jež obsahuje ústava Spojených Států Severoamerických o zodpovědnosti ministerské, jsou podstatně rozdílné od zásad práva anglického a francouzského upravujících tutéž otázku. To vysvětluje se celkovým rázem právního postavení presidenta Spojených Států Severoamerických, jakož i tím, že v Anglii jest dlouholetými tradicemi ustálena ryzí soustava vlády parlamentární - ve Spojených Státech není však vlády parlamentární ve smyslu anglickém (srv. též Jellinek: Allgemeine Staatslehre 1914, str. 728 a J. Hatsehek: Allgemeines Staatsrecht 1909, II. díl, str. 103).

Lapidárními slovy vyličuje podstatné rozdíly mezi parlamentním systémem v Anglii a ústavou Spojených Států Severoamerických J. Bryce: The American Commonwealth 1911, kap. IX.

Institut zodpovědnosti ministerské ve Spojených Státech Severoamerických lze charakterisovati takto:

I. President jest zodpovědným - nikoliv však parlamentu.

II. Ministři nejsou parlamentu zodpovědni.

III. Zodpovědnost presidenta i ministrů může býti uplatňována jedině v cestě impeachmentu.

Ad I. President Spojených Států Severoamerických, jenž není volen parlamentem, neodvozuje svoji moc od parlamentu, nýbrž od národa, jenž jej volí. President jest za své akty osobně zodpovědným, avšak nikoliv parlamentu, nýbrž - jak praví Bryce - národu, od něhož přijal volbu. Této zodpovědnosti nemůže se president zbaviti odvoláním se na radu svých ministrů - neníť radou jich vázán, a ministři jsou povinni jej poslouchati aneb vzdáti se úřadu.

Ad II. Ministři jsou orgány presidentovými - nejsou zodpovědni parlamentu. Ministři dokonce nemají vůbec práva vstoupiti do kongresu (»jen výbor kongresu může si je pozvati, jako si může pozvati každého jiného svědka«) nemají tudíž ani příležitosti, aby mohli vyložiti nebo obhájiti před celým kongresem svou politiku resp. politiku svého pána (»master«), t. j. presidenta. Důsledkem tohoto stavu věci jest: ani zamítavé hlasování v kongresu nemá vlivu na postavení ministrů neb na postavení presidentovo; akty ministrů jsou vlastními akty presidentovými.

Ústavě Spojených Států Severoamerických není tudíž známa instituce politické zodpovědnosti ministrů vůči parlamentu ve smyslu zásad práva anglického a francouzského (srv. Duguit: Traité: II. sv., str. 398 a 498).

Ad III. President i ministři jsou co do stíhání impeachmentem na roveň postaveni všem ostatním civilním úředníkům Spojených Států Severoamerických. Impeachment jest jediným právním prostředkem, jímž lze uplatňovati zodpovědnost presidenta a ministrů. Impeachment jest podobně jako v Anglii obžalobou, na níž se usnáší dům representantů (sněmovna poslanců) a o níž rozhoduje senát jako soud. O inpeachmentu jedná ústava Spojených Států zejména v kap. I., odd. 2., čl. 5., odd. 3., čl. 6 a 7 a v kap. II., odd. 4., čl. 1. Impeachmentem může býti stíhán president, vicepresident i ostatní civilní funkcionáři Spojených Států, tudíž i ministři, pro porušení úředních povinností. K výroku o odsouzení obžalovaného vyhledává se většiny dvou třetin přítomných členů senátu. V případě odsouzení lze vysloviti jako trest toliko ztrátu úřadu a nezpůsobilost vykonávati ve Spojených Státech jakoukoli funkci čestnou, funkci důvěry neb funkci placenou. Odsouzení na základě impeachmentu nevylučuje však další stíhání odsouzeného, před řádnými soudy podle předpisu trestního práva.

Zajímavá a namnoze velmi podrobná ustanovení o zodpovědnosti ministerské a o zodpovědnosti hlavy státu mají ústavy některých republik Středo- a Jiho Amerických. (Srv. též F. R. Dareste: Les constitutions modernes 1910, II. svazek a J. Hatschek: Allgemeines Staatsrecht 1909, II. díl, str. 21., 22. a 103. násl.).

V následujícím buďtež uvedena některá pozoruhodná ustanovení zmíněných ústav:

1. S. Domingo.

Podle čl. 60. ústavy z r. 1896 jsou ministři zodpovědni, i když jednali na rozkaz presidenta republiky, jenž sám může býti učiněn s nimi spoluzodpovědným.

2. Mexiko.

Zodpovědnost ministrů a presidenta republiky jest upravena podle ústavy z r. 1857 (změněné v tomto směru částečně v r. 1874) takto:

a) Všechny akty presidenta republiky musí býti podepsány státním tajemníkem (minstrem), jinak nelze jich vykonati (čl. 88).

b) Státní tajemníci (ministři) jsou zodpovědni za trestní činy »podle práva obecného«, jichž se dopustili během svého úřadování, jakož i za trestní činy, jež jsou porušeních jich povinností úředních (čl. 103).

c) President a vicepresident republiky mohou býti po dobu svého úřadování obžalováni jen pro určité činy: velezradu, zřejmé porušení ústavy, porušení svobody volební, těžké zločiny »práva obecného« (čl. 103).

Ad b) a c).

aa) Běží-li o.trestní čin »podle práva obecného«, prohlásí sněmovna poslanecká (absolutní většinou) zda lze nastupovati proti obžalovanému, čili nic. V případě záporném, nezařídí se nic dalšího, v případě kladném, jest obžalovaný ipso facto suspendován z úřadu, a podroben obžalobě před řádnými soudy (čl. 104). povinností úředních, funguje sněmovna

bb) Běží-li o trestní čin, jenž jest porušením poslanecká jako sbor žalující, a senát jako soud. Sněmovna poslanecká rozhodne absolutní většinou. je-li obžalovaný vinen či-li nic; je-li obžalovaný osvobozen, vykonává nadále svůj úřad; je-li uznán vinným, jest suspendován z úřadu a vydán senátu. Senát vyměří trest a to absolutní většinou hlasů (čl. 105). Za trestní činy spáchané u výkonu svého úřadu zodpovídá obžalovaný toliko po dobu svého úřadování a po dobu jednoho roku po uplynutí své úřední funkce (čl. 107).

d) Výslovně se stanoví (v čl. 108), že pro zodpovědnost civilní nepožívá žádný státní funkcionář privilegovaného fora ani imunity.

3. Venezuela.

Podle čl. 34., odstavce 1. ústavy z r. 1904 jsou ministři (kteří podle předpisu čl. 45. téže ústavy nesmějí býti po dobu své úřední činnosti členy ani jedné z parlamentních komor) povinni odstoupiti. jestliže sněmovna poslanecká vyslovila jim nedůvěru.

4. Argentina. Podle ústavy z r. 1860, změněné částečně v r. 1880, upravena jest předmětná otázka tímto způsobem:

a) Státní tajemníci (ministři) kontrasignují akty presidenta republiky - bez jich kontrasignace jsou akty presidentovy neplatné (čl. 87).

b) Každý ministr jest zodpovědným za akt, jejž spolupodepsal, kromě toho jsou všichni ministři zodpovědni solidárně (čl. 88).

c) President republiky, vicepresident i ministři mohou býti stíháni obžalobou pro delikty, spáchané u výkonu svých funkcí i pro zločiny »podle práva obecného«. Žalobu vznáší sněmovna poslanecká; k usnesení vyžaduje se dvou třetin přítomných členů sněmovny poslanecké (čl. 45). Jako soud o obžalobě funguje senát; k výroku o vině vyhledává se dvoutřetinová většina přítomných senátorů (čl. 52). Senát může jako trest vysloviti pouze ztrátu úřadu a nezpůsobilost nabýti jakékoliv funkce veřejné (čl. 52).

5. Brasilie.

Ústava z roku 1891 upravuje otázku zodpovědnosti ministerské a zodpovědnosti presidenta republiky takto:

a) Ministři spolupodepisují akty presidentovy (čl. 49). Ministři nejsou však zodpovědni ani před parlamentem ani před soudy za rady, jež udělili presidentu republiky (čl. 52).

b) Ministři zodpovídají za své akty, jež zakládají podstatu zločinu kvalifikovaného přímo zákonem a dále za delikty »podle práva obecného« (čl. 52).

c) President republiky zodpovídá pouze za zločiny, jež se dotýkají politické existence Unie států Brasilských, ústavy a formy federativní vlády, svobodného výkonu politické pravomoci zákonného výkonu práv politických či individuelních, vnitřní bezpečnosti země, poctivosti ve správě, uschování a užívání veřejných peněz podle ústavy, rozpočtových zákonů, jež byly odhlasovány kongresem (čl. 54). (Definice těchto zločinů stanovena byla specielním zákonem.)

d) Kompetence soudní.

aa) Ministři, pokud jde o delikty práva obecného neb o případy zodpovědnosti, podléhají kompetenci nejvyššího soudu - pokud však činy za vinu jim kladené, jsou ve spojitosti (konnexitě) s činy presidenta republiky nastupuje pravomoc onoho soudu, jenž povolán jest souditi presidenta (čl. 52, 59) - tedy buď nejvyššího soudu nebo senátu.

bb) President republiky podléhá pokud jde o delikty práva obecného, pravomoci nejvyššího soudu - pokud jde o případy zločinů uvedených v čl. 54. ústavy, pravomocí senátu (čl. 53, 59). Senát funguje jak soud nad presidentem republiky resp. nad ministry (jsou-li činy jim za vinu kladené v souvislosti s činy presidenta republiky) k obžalobě, na níž se usnesla sněmovna poslanecká (čl. 29). K odsouzení jest třeba dvoutřetinové většiny přítomných senátorů. (čl. 33).

Senát může jak trest vysloviti pouze ztrátu úřadu a nezpůsobilost nabýti jakékoliv funkce veřejné (čl. 33).

Poznámka názvoslovná. K vůli kontinuitě užívá osnova označení »vláda« nikoliv »ministerská rada«, provádějíc důsledně lišení mezi členy vlády (ministry) a jejím předsedou.

Ze závažných důvodů stanoví § 85. zásadu, že působnost ministerstev jako nejvyšších orgánů moci vládní a výkonné upravuje se zákonem, ač vláda jest si vědoma obtíží praktického provádění této zásady. Chtěla touto zásadou znemožniti praxi bývalého Rakouska, které i kompetenci některých ministerstev určovalo pouhým nařízením a způsobovalo takto tu zvláštní nesrovnalost, že některé nižší správní úřady (na př. úřady horní, úřady samosprávné) byly co do své organisace a působnosti upravovány zákonem, kdežto některá ministerstva pouhým nařízením. Zásada v I. odst. §u 85. uvedená však nevylučuje, aby zákon v tomto předpisu předpokládaný obmezi se na úpravu zásadní, přenechávaje podrobnější provedení nařízení.

Druhý odstavec §u 85. intenduje jednotnost odborného vedení jednotlivých ministerstev. Provedení stane se zvláštním zákonem.

Už v předloze o župách a okresích vyhověno bylo podle možnosti touze po demokratisaci správních úřadů nižších stolic. Předloha ústavní listiny tuto demokratisaci staví pod ochranu samé ústavy neobmezujíc jí na správní úřady určité kategorie, nýbrž majíc na mysli nižší stolice správních úřadů vůbec.

Citelný nedostatek dosavadní správní organisace státní tkvěl v tom.,že nebylo u nás dosud všeobecně postaráno o zvláštní úpravu správního soudnictví, t. j. o ochranu práv a zájmů občanstva při judikaturní činnosti správních úřadů. Theorie i praxe zvláště cizích státův od několika desetiletí snažila se tuto otázku řešiti přerozmanitým způsobem stavějíc judikaturní činnost správních úřadů pod kontrolu soudů řádných (Belgie, Italie), zvláštních soudů správních (organická správní justice), upravujíc správní soudnictví v rámci správních úřadů zvláštním složením jejich za přibrání živlu laického (Prusko) nebo specielní úpravou správního řízení (Francie) a pod. Také tento problém činí předloha předmětem záruk ústavních.

Předloha intenduje ryzost činnosti právních úřadů, stanovíc inkopatibilitu současného členství správního orgánu (sboru) nižšího a vyššího (dohlédacího).

§ 80. zachovává instituci jediného nejvyššího soudního tribunálu v záležitostech veřejnoprávních, jsouc si vědoma životního zájmu státu na takovéto nejvyšší soudní kontrole judikaturní činnosti správních úřadů. Kdežto však rakouský zákon o moci soudcovské (čl. XV., II. odst.) obmezoval takovouto ochranu soudní na práva subjektivní, vyhýbá se osnova úmyslně takovéto obmezivé formulaci, chtíc umožniti v budoucnosti nejvyššímu správnímu soudu kontrolní působnost pronikavější, jak toho potřeba asi vyplyne z reformy správního soudnictví v nižších článcích správního organismu prováděné resp. zamýšlené.

Druhý odstavec §u 88. umožňuje prozatím další trvání dosavadní organisace nejvyššího správního soudu.

Účelem jest usnadniti organisaci nižších úřadů správních buď nařízením na základě zákona anebo (§ 90.), jen nařízením. Intenduje se zároveň sublevace moci zákonodárné v případech, kde nevznikají nové zdroje vrchnostenské moci. Podle zásady in maiori minus continetur bylo by možno § 90. užíti i při tvoření pouhých orgánů poradních.

Důležitost a zvláštní význam samosprávných svazů vysvětluje, že předloha v §u 91. organisování takovýchto svazů vyhlazuje zákonu.

Povážlivým nedostatkem dosavadního právního řádu jest, že stát neručí zásadně za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci. Rakousko za celých 50 let nedospělo k vydání zákona v té příčině slíbeného. Naše republika splní zajisté, jakmile její poměry se ustálí, tento dluh a vynasnaží se, přiblížiti se k právnímu stavu těch cizích států, které ručí (Francie) dokonce i za škodu způsobenou občanstvu korektním způsobem výkonné moci, když se při tom od občana požaduje obětí nad průměrných.

Samostatný oddíl Ústavní listiny obsahuje základní předpisy o moci soudcovské. Již zařadění předpisů těchto za oddíl jednající o moci vládní a výkonné naznačuje úzké příbuzenství obou těchto oborů státní činnosti, mezi nimiž podle převládajícího mínění není vůbec zásadního rozdílu, neboť i moc soudcovská jest v podstatě své částí moci výkonné. Avšak snahy zaručiti soudům při nalézání práva samostatnost a nedvislost před vlivy cizími způsobily průběhem doby, že pro soudnictví platí namnoze předpisy značně se odchylující od předpisů platících pro moc výkonnou. Z důvodů těchto jest zajisté záhodno i v Ustavní listině sloučiti pokud možno veškeré tyto předpisy ve zvláštní oddíl.

Oddíl tento, tvořící IV. hlavu Ustavní listiny, podává veškeré zásadní předpisy o soudnictví v pořádku pokud možno systematickém, při čemž dbáno jednak toho, aby v něm nebyla obsažena jen povšechná hesla, jež měla kdysi svůj význam jakožto programová hesla bojovná, nýbrž předpisy pokud možno konkrétního obsahu, jednak pak toho, aby Ústavní listina nebyla zatěžována podrobnostmi, jež patří do specielních zákonů.

Aby bylo lze poznati, jakým způsobem upravují i jiné ústavy problém soudnictví, podává se v následujícím stručný přehled příslušných, podle některých typických ústav. Ovšem bylo třeba obmeziti se namnoze jen na zcela stručné naznačení obsahu, poněvadž by jinak bylo nutno takřka do slova opsati jednotlivé příslušné zákony.

Rakousko. Podle návrhu ústavy kroměřížské z roku 1848, na níž byly budovány i rakouské ústavy pozdější, pokud si chtěly osvojiti ráz svobodomyslnosti, měla býti upravena moc soudní předpisy IV. hlavy a to takto:

§ 132. Soudnictví vykonávají státní soudy samostatně. Kabinetní, ministerská a patrimoniální justice je nepřípustná.

§ 133. Organisaci soudů, příjmy soudců atd., ustanovuje zákon.

§ 134. Zvláštními zákony jest upraveno soudnictví vojenské, obchodní, směnečné, námořní a horní.

§ 135. Soudci jsou jmenováni doživotně, v určitých případech mohou býti přesazeni, sesazeni nebo suspendováni.

§ 136. Neslučitelnost úřadu soudcovského s jiným státním placeným úřadem.

§ 137. Oddělení a neodvislost soudnictví a správy. Bezpečnostním úřadům nepřísluší moc soudní. Kompetenční konflikty mezi soudy a správou rozhoduje zvláštní soud.

§ 138. Pro porušení státoobčanských práv, konstitucí zaručených, může býti žalováno před soudem na plnou náhradu; tím není vyloučeno případné trestní stíhání.

§ 139. V sídle vlády zřizuje se nejvyšší říšský soud; polovinu členů jmenuje panovník, polovinu volí zemská zastupitelstva.

§ 140. Kompetence tohoto soudu.

Rakouský zákon o moci soudcovské z dne 21. prosince 1867, č. 144 ř. z, který platí dosud i v republice Československé, má následující stručný obsah:

Čl. 1. Všechno soudnictví ve státě vykonává se ve jménu císaře.

Čl. 2. Organisaci a kompetenci soudů stanoví zákon; výjimečné soudy jsou přípustny jen v případech předem zákonem stanovených.

Čl. 3. Obor působnosti soudů vojenských stanoví zákon.

Čl. 4. Soudnictví ve věcech policejních a důchodkových bude upraveno zákonem.

Čl. 5. Soudce jmenuje císař doživotně.

Čl. 6. Soudcové jsou při vykonávání svého úřadu samostatní a neodvislí. Jich sesazení, přesazení a suspense jakož i pensionování.

Čl. 7. Soudům nepřísluší zkoumati platnost řádně vyhlášených zákonů, přísluší jim však zkoumati pořadem instancí, zda nařízení jest platné.

Čl. 8. Přísaha soudců.

Čl. 9. Zodpovědnost státu a soudců za porušení práva.

Čl. 10. Zásady trestního práva procesního.

Čl. 11. Příslušnost porot.

Čl. 12. Zřízení jediného nejvyššího a kassačního soudu.

Čl. 13. Císaři přísluší právo amnestie a abbolice s určitými výminkami.

Čl. 14 Odloučení správy od soudnictví.

Čl. 15. Kdy lze si stěžovati z rozhodnutí úřadů správních k soudům. Zřízení správního soudu.

Belgie. Belgická ústava ze dne 7. února 1831, jež byla vzorem takřka všem konstitucím z prostřed minulého století, obsahuje o moci soudní tyto předpisy v kapitole III.

Čl. 92. Spory, které mají za předmět právo civilní, příslušejí soudům.

Čl. 93. Spory, které mají za předmět právo politické, příslušejí soudům, pokud zákon nestanoví výminky.

Čl. 94. Soudy mohou býti zřízeny jen zákonem, mimořádné soudy jsou vyloučeny.

Čl. 95. Zřizuje se jediný dvůr kasační. Tento soudí v 1. instanci pouze ministry.

Čl. 96. Veřejnost soudních líčení, kdy tato může býti vyloučena.

Čl. 97. Každý rozsudek musí býti odůvodněn a veřejně prohlášen.

Čl. 98. Zřízení porot a jich příslušnost.

Čl. 99. Jmenování soudců, výminky z toho.

Čl. 100, Soudcové jsou.jmenováni doživotně. Jejich sesazení, suspendování a přeložení.

Čl. 101. Jmenování státních zástupců.

Čl. 12. Platy soudců stanoví zákon.

Čl. 103. Neslučitelnost úřadu soudního s placenými funkcemi.

Čl. 104. Zřizují se tři odvolací soudy.

Čl. 105 Soudnictví vojenské budiž upraveno zákonem, taktéž obchodní.

Čl. 106. Kasační soud rozhoduje o konffliktech kompetenčních.

Čl. 107. Soudy, mají dbáti nařízení pouze, pokud jsou ve shodě se zákonem.

Francie. Jakožto typický příklad, kterak ve Francii pohlíželo se za doby Velké revoluce na otázku tuto, uvádí se v následujícím stručný obsah předpisů o justici občanské a trestní podle ústavy ze dne 24. července 1793. Příslušná ustanovení tvoří tři samostatné krátké kapitoly, následujícího znění:

Čl. 85. Zákoník občanský a trestní jest jednotný pro celou republiku.

Čl. 86. Nelze porušiti právo, jež si občané dali stanoviti ve svých rozepřích rozhodčími.

Čl. 87. Rozhodnutí rozhodčích jest konečné, nebylo-li vymíněno odvolání.

Čl. 88. Smírčí soudy volí občané v okresích stanovených zákonem.

Čl. 89. Soudy tyto smiřují a soudí zdarma.

Čl. 90. Jich počet a příslušnost stanoví sbor zákonodárný.

Čl. 91. Veřejní rozhodčí jsou voleni volebními shromážděními.

Čl. 92. Počet jich a obvody určuje sbor zákonodárný.

Čl. 93. Rozhodují spory, které nebyly ukončeny definitivně rozhodčími soukromými, nebo soudci smírčími.

Čl. 94. Jednají a hlasují veřejně. Rozhodují v poslední instanci po ústních obhajobách nebo o jednoduchých podáních, bez zvláštního řízení a bez nákladů. Odůvodňují své rozsudky.

Čl. 95. Smírčí soudcové a veřejní rozhodčí jsou voleni každoročně.

Čl. 96. Každý občan může býti souzen pro trestní činy pouze na základě obžaloby přijaté porotci aneb usnesené sborem zákonodárným. Obžalovaní mají právo na obhájce zvoleného nebo jmenovaného úřadem. Vyšetřování jest veřejné. Skutková povaha a úmysl jsou vytčeny v rozsudku. Trest se ukládá trestním tribunálem.

Čl. 97. Trestní soudy jsou voleny každoročně volebními shromážděními.