Dříve však než tyto budou v hrubých
rysech vylíčeny, zbývá ještě
stručně se dotknouti zřízení
krajského na Moravě, které se vyvíjelo
v úzké souvislosti s rozvojem instituce této
v Čechách,
Na Moravě máme prvé zaručené
zprávy o krajích teprve v XV. století a to
nejprve o kraji Olomouckém a Brněnském, jež
však měly význam pouze pro soudnictví
a desky zemské, jakož i částečně
pro bernictví. Pokus podniknutý na počátku
XVI. století zříditi 6 krajů se nezdařil.
Teprve za prvých Habsburků byly zavedeny kraje i
na Moravě a to původně čtyři,
později pět: Brněnsko, Hradišťsko,
Jihlavsko, Olomoucko, Znojemsko, k čemuž přibyl
v XVIII. století kraj šestý Přerovský.
V čele kraje stál jeden, později dva hejtmané
voleni původně sněmem, funkce jejich byla
z počátku ryze vojenská, později však
zasahovali pozvolna i do jiných oborů veřejné
správy, hlavně bernictví.
V třicetileté válce zavedeno na Moravě
krajské zřízení podobně jako
v Čechách, nenabylo tam však nikdy takového
významu jako v království, poněvadž
mu chyběla historická tradice. V organisaci krajské
správy na Moravě převazoval již od počátku
živel zeměpanský, čímž se
též vysvětluje, že mnohé reformy
byly tam zavedeny dříve než v království,
tak na př. ustanovování jen jednoho hejtmana,
placení jeho z pokladny státní, přidělování
pomocných sil atd.
Změny za Marie Terezie a Josefa II. pohybovaly se celkem
v týž hranicích jako v Čechách,
pouze sluší vytknouti, že když za Josefa
II. Morava se Slezskem byly sloučeny v jediný správní
celek, byly zavedeny konečně i ve Slezsku kraje
a sice dva: v Těšíně a Krnově,
později místo toho v Opavě. Změny
za Leopolda II., jakož i pozdější dotkly
se krajského zřízení jen nepatrně,
hlavně měněny hranice krajů, ba někdy
i sídlo krajského hejtmana.
Krajské zřízení v novodobém
státě rakouském, až do jeho zrušení
v letech šedesátých.
Velikým převratem ústavním, jejž
přinesl rok 1848, byla i celá vnitřní
správa postavena na nový základ, jest tudíž
přirozeno, že změny tyto zasáhly v prvé
řadě i zřízení krajské,
které bylo dosavad úhelným kamenem vnitřní
správy.
Zajímavo jest, že již v ústavě
Pillersdorfové z 25. dubna 1848, byla povšechné
slíbena zvláštní municipální
zařízení k hájení interesů
krajů a okresů.
1. Velmi podrobné bylo jednáno o krajském
zřízení v ústavním výboru
Kroměřížského sněmu, kdež
střetly se i v otázce této dva směry,
centralisticko-německé většiny, jež
přála si co největší vybudování
krajů na úkor zemí, chtějíc
též touto cestou rozřešiti otázku
národnostní, a autonomisticko slovanské menšiny,
která navrhovala kraje jen s působností správní
v rámci zemské ústavy a otázku národnostní
snažila se rozluštiti národními kuriemi
na sněmu. Konečný návrh ústavy,
v němž jest jednáno též o zřízení
krajském, jest dílem kompromisu; byť by pak
tato ústava nikdy nebyla vstoupila v platnost, jest přece
záhodno blíže se o ní zmíniti,
poněvadž jest prvým pokusem řešiti
otázku krajů v rámci novodobé ústavy.
Podle předloženého návrhu mělo
býti šest větších zemí říše
rozděleno v kraje a to Čechy v devět, Morava
pak ve čtyři a při jich ohraničování
mělo býti pokud možno přiblíženo
k národnostem. Zde poprvé setkáváme
se v návrhu zákona o zřízení
krajském s momentem národnostním, jenž
se pak táhne po 70 let jak červená nit všemi
osnovami zřízení krajského a vystupuje
při tom čím dále do popředí.
V každém kraji měl zasedati krajský
sněm, jehož členové by byli voleni současné
se zemskými poslanci stejným způsobem, leč
na dobu dvojnásobnou. Sněm měl svolávati
šéf zemské nebo krajské vlády.
rozpouštěti však jen místodržitel.
V oboru působnosti krajských sněmů
měly náležeti některé záležitosti
obligatorně (mezi tím v prvé řadě
vydání obecního zřízení
v mezích zákona říšského,
dále správní záležitost obecní,
komunikační atd.), jiné pak fakultativně
a to v rámci zákonů říšských
a zemských, pokud by to krajské sněmy pokládaly.za
nutné v zájmu krajů (na př. školství,
chudinství, humanitní ústavy, podpora zemědělství
atd.); dále příslušelo by krajským
sněmům voliti po jednom zástupci do komory
zemí a konečně vypisovati krajské
přirážky. Jak patrno, byla činnost krajských
sněmů sice převážné správní,
leč příslušela jím výminečné
i funkce zákonodárná a to pokud se týká
obecního zřízení, velmi důležitá.
2. Když sněm Kroměřížský
byl počátkem března roku 1849 rozehnán,
byla současně publikována nová ústava
říšská, ze dne 4. března 1849,
č. 150 ř. z. zvaná Stadionova, jež v
§ 34. stanovila, že okresní nebo krajské
obce mají býti zřízeny zvláštním
zákonem, což se skutečně za krátko
stalo a sice provisorním zřízením
obecním ze dne 17. března 1849, č. 170 ř.
z. Podle třetí hlavy tohoto zákona měla
býti zřízena krajská zastupitelstva
a to na rozdíl od dříve zmíněných
krajských sněmů jakožto pouhé
orgány správní bez moci zákonodárné
a výkonné, jakož i bez práva vypisovati
přirážky; zastupitelstva ta měla býti
jednak poradním sborem pro kraj presidenta a místodržitele,
jednak pak vyšším orgánům autonomním,
jemuž příslušelo hlavně rozhodovati
v záležitostech obecních a okresních.
Skládati se měla z poslanců volených
na tři léta okresními výbory, starosta
měl býti volen zastupitelstvem z jeho středu.
Krajský president byl zástupcem vlády při
jednání tohoto sboru.
Krajská zastupitelstva zřízená provisorním
zřízením obecním se vůbec nesešla,
neboť provedení provisorní ústavy bylo
ministerským výnosem ze dne 2. října
1849, č. 440 ř. z. zastaveno; pokud měla
zastupitelstva krajská fungovati jako odvolací instance
v některých záležitostech obecních,
byla funkce tato svěřena krajským presidentům.
3. Když sylvestrovskými patenty z roku 1851 byla Stadionova
ústava vůbec zrušena, tu sice v "zásadách
pro organická zařízení korunních
zemích císařství rakouského"
bylo v bodě 36 slíbeno zřízení
poradního sboru pro krajské úřady,
v němž by byli zastoupeni statkáři velcí
i malí, šlechta a průmysl, leč k provedení
návrhu tohoto vůbec nedošlo.
4. V říšském zákoně obecním
ze dne 5. března 1862, č. 18 ř. z., jest
pomýšleno na zřízení zastupitelstev
okresních, župních, nebo krajských,
krajská zastupitelstva podle zákona tohoto však
nikde zřízena nebyla. V pozdějších
zákonech krajské instituce samosprávné
nepřicházejí již vůbec, takže
lze stručně říci, že pokusy obnoviti
krajskou samosprávu setkaly se po roce 1848 s nezdarem.
5. Jiný byl běh události, pokud se týká
zřízení krajského ve správě
zeměpanské.
Prvou reformu provedl tu v polovině roku 1849 hrabě
Stadion, císařským rozhodnutím ze
dne 26. června 1849 byly schváleny současné
v říšském zákoníku pod
č. 295 publikované nové zásady organisace
politických úřadů, mezi jinými
bylo tu ustanoveno, že větší země
mají býti rozděleny v kraje; to se stalo
též v Čechách ministerským výnosem
ze dne 9. srpna 1849, č. 352 ř. z. Čechy
rozděleny v sedm krajů a sice: Budějovice,
Cheb, Jičín, Česká Lípa, Pardubice,
Plzeň, Praha, jež se skládaly ze 79 hejtmanství,
zvaných český úřady podkrajskými;
na Moravě podle výnosu ministerstva vnitra z 9.
srpna 1849, č. 335 ř. z. byly kraje dva (Brno, Olomouc)
a 25 hejtmanství; ve Slezsku pak podle téhož
výnosu kraj jeden a sedm hejtmanství, počet
obyvatel jednotlivých krajů kolísal mezi
467 (celé Slezsko) 542 (Česká Lípa)
a 897 (Jičín) a konečně 944 (Olomouc)
tisíci. Město Praha podléhalo přímo
krajskému presidentovi a nebylo s ostatními obcemi
kraje Pražského v žádném svazku.
V čele každého kraje postaven krajský
president a úřady tyto hojné vybaveny úřednictvem,
kdežto personál místodržitelství
co nejvíce redukován.
Podle této Stadionovy organisace mělo v krajských
vládách spočívati těžiště
politické správy, na ně přeneseny
skoro veškeré funkce bývalého gubernia,
instanční pořad upraven pak tak, že
prvou instancí byla hejtmanství, druhou krajské
vlády, třetí pak ministerstva. Věcný
obor působnosti byl v Čechách určen
podrobně místodržitelskou vyhláškou
z 19. května 1850, č. 103 ř. z., a sice tím
způsobem, že místodržitelství ponechány
jen některé záležitosti taxativně
vytčené, hlavně zastoupení vlády
na sněmu státní policie, dozor nad krajskými
vládami, předkládání rekursů
z jich rozhodnutí na ministerstva, rozhodování
v záležitostech, týkajících se
celé země v záležitostech oněch,
k nimž je ministerstvo delegovalo.
Kdyby tato organisace, jejiž původce je Stadion, proveditelem
Bach, byla se udržela, byly by se z krajů těchto
za krátko vyvinuly zajisté zcela samostatné
departementy podřízené přímo
ministerstvu a království České bylo
by bývalo roztrženo v sedm správních
obvodů. Leč stalo se jinak.
6. Po zrušení ústavy Stadionovy bylo již
záhy pomyšleno na to, aby opět byla povznesena
instituce místodržitelství a aby kraje byly
zařízeny celkem podle starého historického
typu.
Stalo se tak v prostřed let šedesátých
minulého století, kdy několika ministerskými
nařízeními (ze dne 21. dubna 1854, č.
103 a 104 ř. z., jakož i ze dne 9. října
1854, č. 274 ř. z.) vydanými na základě
min. nař. z 19. ledna 1863, č. 10 ř. z.,
zavedeny celkem podle vzoru úpravy provedené v Uhrách
v zemích koruny české nové krajské
úřady, jež byly nadřízenu úřadům
okresním. Krajů bylo v Čechách 13:
Budějovice, Čáslav, Cheb, Chrudim, Jičín,
Král. Hradec, Litoměřice, Mladá Boleslav,
Písek, Plzeň, Praha, Tábor, Žatec se
219 tisíci (Žatec) až 443 tisíci (Praha)
obyvatelů a v celku s 207 okresními úřady;
na Moravě bylo krajů šest: Brno, Hradiště,
Jihlava, Nový Jičín, Olomouc, Znojmo se 197
(Znojmo) až 441 (Brno) tisíci obyvatel s 76 okresními
úřady; ve Slezsku pak byly kraje dva: Opava, Těšín
s 22 okresními úřady. Město Praha
bylo přímo podřízeno místodržitelství.
V čele každému kraji byl postaven krajský
představený v hodnosti místodržitelského
rady.
Tyto nové krajské úřady byly nadány
pravomocí daleko menší než jich předchůdci;
hlavní rozdíl proti úpravě z roku
1849 spočíval - nehledě k tomu, že krajů
bylo více a že tyto neměly korolátu
v krajské samosprávě, v tom, že pravomoc
jich byla velice ztenčena, příslušelo
jim po případě jen:
a) dozírati na podřízené úřady
okresní,
b) předkládati rekursy proti rozhodnutí úřadů
okresních na místodržitelství;
c) rozhodovati v prvé instanci v některých
taxativně vytčených záležitostech;
d) výminečně rozhodovati v některých
pilných záležitostech v instanci druhé,
v kterémžto případě bylo místodržitelství
instancí třetí a konečnou. Byly to
však celkem jen nepříliš důležité
výminečné případy.
Jak patrno, byl obor působnosti krajských úřadů
co nejvíce súžen. Vláda sama charakterisovala
(r. 1900) stav tento následovně: "Třeba
myšlenka krajského rozdělení co do formy
byla zachována, bylo ono přece svého administrativního
obsahu zbaveno, nový krajský úřad
s krajským přednostou v čele byl stlačen
na neduživou střední stolici a těžiště
veřejné moci přeneseno na místodržitelství".
7. Nepřekvapuje nás tudíž, že krajské
úřady v nové době se neosvědčily,
pročež záhy bylo pomyšleno na jich zrušení,
k čemuž nabádala též finanční
situace státu.
V Čechách byly kraje zrušeny nařízením
státního ministerstva 23. října 1862,
č. 73 ř. z., na Moravě již min. nař.
z 5. června 1860, č. 142 ř. z., působnost
jejich, jakožto instance rozhodující byla rozdělena
mezi místodržitelství a úřady
okresní.
8. Nová úprava správy politické provedena
zákonem z 19. května 1868, č. 44 ř.
z., v nichž nebylo již místa pro krajské
úřady; jedinou reminiscencí na ně
bylo zmocnění dané v § 9. vládě,
jež zní:" Aby práce snadněji šly
před se, lze svěřiti úředníkům,
kteří jsou stále zřízeni vně
sídla místodržitelství, práce
místodržitelské jménem místodržícího,
zvláště přihlížení
k orgánům nižším, nebo zastupování
vlády naproti zastupitelstvu zemskému, aneb kde
toho zvláštní okolnosti vyhledávají
administrativní rozhodování v druhé
instanci. Širší vyměření
v příčině toho vydána budou
v jedné každé případnosti způsobem
nařizovacím".
U provedení tohoto nařízení byli v
Čechách ministerským nařízením
ze dne 31. července 1863, č. 114 ř. z. okresní
hejtmani v sídlech bývalých krajských
úřadů pověřeni pouhým
dozorem nad hejtmanstvími dřívějšího
krajského obvodu; veškeré meritorní
rozhodování bylo výslovně vyloučeno.
Nikdo tehdy netušil, k čemu vláda rakouská
za padesát let zmíněného zákonného
zmocnění zneužije.
Návrhy na znovuzavedení krajského zřízení
v Čechách.
Zrušením krajů usnul problém krajského
zřízení jen na krátko, neboť
již uprostřed sedmdesátých let minulého
století přichází on znovu na přetřes;
stalo se tak již roku 1876 v poslanecké sněmovně
a ve sněmu království Českého
roku 1886 a 1889.
a) Do nového proudu přišla otázka zřízení
krajů svatodušním programem Němců
z roku 1899, jakož i za krátko na to publikovanými
návrhy Plenerovými a Ulbrichovými. Plener
navrhoval kraje pokud možno národnostně ohraničené
asi toho způsobu, jaké byly zavedeny roku 1849 Stadionem,
jenže menší s krajskou vládou v čele,
jež měly býti duší politické
správy; současné měla býti
vybudována krajská samospráva v podobě
krajských sněmů; v krajských výborech,
jež měly fungovati jako správní soudy,
měl býti zastoupen živel samosprávní
i správy státní.
Návrh Ulbrichův lišil se od něho hlavně
v tom, že krajské sjezdy jakožto representanti
samosprávy měly míti větší
kompetenci než svrchu uvedené krajské sněmy:
Plenerovy: správním soudnictvím měly
se zabývati krajské komise, v nichž opět
měla býti zastoupena obojí správa.
b) Tyto návrhy, jež vycházely se strany soukromé,
byly ideovým podkladem prvé nové předloze
vládní, již ministrpresident Dr. Koerber předložil
roku 1900 (č. 605 příloh ke stenografickým
protolům poslanecké sněmovny říšské
rady sesse XVI.) parlamentu. Osnova vládní navrhovala
zřízení deseti případně
čtrnácti krajů (Budějovice, Cheb,
Chrudim, Jičín, Král. Hradec, Liberec, Litoměřice,
Praha, Plzeň, Tábor, event. též Krumlov,
Slané, Písek, Žatec), pokud možno národnostně
ohraničených, v čele krajské vlády
měl býti krajský hejtman. Praha měla
býti z krajské úpravy vyloučena. Krajům
měly býti přikázány zásadné
ony záležitosti, v níž dosud prvou nebo
druhou instanci bylo místodržitelství, event.
i některé záležitosti spadající
dosud v kompetenci hejtmanství; pokud bylo dříve
místodržitelství instancí konečnou,
měly se jí státi nyní kraje, o odvolání
z rozhodnutí krajských vlád rozhodovala ministerstva;
rekursy však jím měly býti předkládány
prostřednictvím místodržitelství.
Okruh působnosti místodržitelství byl
velice súžen, příslušely mu jen
záležitosti týkající se jen celé
země nebo několika krajů a dále rozhodování
v poslední instanci o určitých taxativně
vytčených záležitostech. Na zavedení
samosprávy krajské nebylo v návrhu tomto
pamatováno.
Osnova tato, jež značí opětné
přeložení těžiště správy
politické z místodržitelství do krajů
a porušení jednotnosti zemí jakožto správního
celku, nebyla vůbec poslaneckou sněmovnou projednána.
Také jednání mezi Čechy a Němci
vedené koncem roku 1902, které se dotklo též
zřízení krajského, nevedlo k cíli.
c) Těmito neúspěchy se však ministr
president Koerber nedal nikterak odstrašiti a již roku
1904 předložil veřejnosti "Studie o reformě
vnitřní správy". Návrhy ve studiích
těchto skizzované týkaly se celého
Předlitavska a obsahovaly pokud se týče krajského
zřízení tyto hlavní zásady:
V oboru správy státní navrhovalo se zříditi
kraje s krajskou vládou v čele; té by příslušelo
v druhé a poslední instanci rozhodovati ve všech
záležitostech správy státní,
které v prvé instanci náležely okresním
úřadům: též mohly býti
krajským vládám přikázány
některé záležitosti příslušející
dosud úřadům okresním nebo zemským.
Odvolání od krajských úřadů
mělo jíti k zemské vládě, jež
by rozhodovala v poslední instanci. Přednosta krajské
vlády s titulem krajského hejtmana měl současně
býti přednostou krajského sněmu a
krajského výboru; měl prováděti
usnesení těchto samosprávných korporací
a měl míti právo případně
usnesení tato zastaviti; v důležitějších
záležitostech správy státní byl
by vázán na dobrozdání krajského
výboru. Zavádí tudíž Koerberova
studie na rozdíl od návrhu předchozího
kraje způsobu takového, by jimi nebyla rušena
celistvost zemí.
Současně však studie zmíněná
pomýšlela i na zavedení zřízení
krajské samosprávy a to způsobem následujícím:
měly býti utvořeny samosprávné
kraje objímající několik okresů
s výjimkou větších měst statutárních,
orgány jich měly býti krajské sněmy,
jakožto orgán usnášející.
a krajské výbory, které by hlavně
rozhodovaly v okresních záležitostech v II.
a obecních v III. instanci a to pravidelně s konečnou
platností.
Konečně bylo též pamatováno na
vy budování správního soudnictví,
v jehož rámec by zapadal i krajský správní
soud: přednostou jeho měl býti krajský
hejtman, členové byli by vládou jmenováni.
Tyto dalekosáhlé ovšem jen zběžně
načrtnuté návrhy nesetkaly se však se
žádným výsledkem.
d) Za krátkou dobu předstoupila nová vláda
opět před sněmovní forum s návrhem
krajského zřízení, a sice předložil
Bienert roku 1909 příslušnou osnovu, jež
s nepatrnou odchylkou byla předložena po druhé
a potřetí (Sesse XVIII., č. 1. 354, sesse
XIX., č. 4. a XX., č. 6. příloh ke
stenograt. protokolům posl. sněmovny.)
Osnova navrhovala celkem 20 krajů a to: Budějovice,
Čáslav, Cheb, Chrudim, Jičín, Klatovy,
Král. Hradec, Krumlov, Lanškroun, Liberec, Litoměřice,
Ml. Boleslav, Most, Písek, Plzeň, Praha a okolí,
Slané, Tábor, Trutnov, Žatec; město
Praha bylo z navrženého krajského zřízení
vyňato.
V čele krajských vlád měli býti
postaveni krajští vládní presidenti,
kompetence krajských vlád pak byla stanovena následovně:
krajským vládám měla býti přikázána
celá agenda místodržitelství, tudíž
i rozhodování o rekursech proti rozhodnutí
politického úřadu I. instance a to převážnou
většinou s konečnou platností. Místodržitelství
měly býti vyhrazeny jednak záležitosti
týkající se celé země, nebo
několika krajů, dále pak 15 skupin záležitosti
taxativně vytčených; rekursy podané
proti rozhodnutí krajských vlád měla
místodržitelství vyřizovati s platností
konečnou, styk jeho s hejtmanství měl se
díti přímo, nikoliv prostřednictvím
krajských vlád. V osnově jest zvlášť
zajímavo, že kompetence ministerstev byla poněkud
súžena ve prospěch místodržitelství
a sice při instančních rozhodování
a že v tomto návrhu kraje nikterak nevystupovaly z
rámce ústavy zemské.
Bienert pomýšlel též na opětné
zavedení zřízení krajského
v samosprávě, pročež podal vládě
v druhém zasedání Českého sněmu
v roce 1908 (tisk číslo XVII.) mezi jinými
vládními předlohami upravujícími
národnostní otázku v Čechách
též podrobně propracovanou osnovu zákona
o zřízení krajských zastupitelstev
v král. Českém. Obvod krajských zastupitelstev
měl se krýti s obvodem krajských vlád;
okresní zastupitelstva měla býti celkem ponechána.
Krajská zastupitelstva měla se skládati z
krajského sněmu, v jehož čelo by byl
krajský starosta panovníkem jmenovaný a náměstek
od sněmu volený, z výboru krajského;
členové krajského sněmu měli
býti voleni na 6 roků a sice od okresních
zastupitelstev. Sněm měl svolávati nejméně
jednou v roce místodržitel, jemuž příslušelo
i právo sněm rozpouštěti a vypisovati
nové volby. Zvláštní předpisy
byly pro volby v krajích národnostně smíšených.
Krajskému sněmu mělo příslušeti
usnášeti se o hospodářských záležitostech
kraje, dále o podnicích obecně prospěšných
najmě kulturních, humanitních, zemědělských
a komunikačních, konečně pak vypisovati
krajské přirážky. Krajský výbor
měl zastupovati krajské zastupitelstvo na venek,
vésti běžnou správu dohlédati
na podřízené autonomní orgány
a rozhodovati o rekursech z jich rozhodnutí. Určité
taxativně, zřejmé záležitosti
měly příslušeti i nadále zemskému
výboru.
e) Také v jednání komise pro reformu vnitřní
správy byl přetřásán problém
krajského zřízení, stalo se tak jednak
v r. 1912. v obsáhlé anketě, kde jednotliví
experti vyjadřovali se o jednotlivých otázkách
veřejné správy, dotýkajíce
se při tom i světlých i stinných stránek
krajského zřízení, jednak pak specielně
roku 1914, kdy tajný rada Haerdtl podal obšírný
referát o základních rysech reformy organisace
vnitřní správy. V návrhu svém
odporučuje ve všech větších zemích
zavedení krajů a to druhu dvojího: Jednak
chtěl pro správu politickou zříditi
kraje skládající se z několika politických
okresů, jež hranicemi svými měly býti
přizpůsobeny pokud možno národnostním
poměrům. Kompentence krajů těchto
byla vytčena jen v hrubých rysech a to celkem shodně
s osnovou Bienertovou. Též podle návrhu tohoto
měl instanční postup končiti pravidelně
u zemských vlád, které byly také povolány
rozhodovati o rekursech proti rozhodnutím vlád krajských.
Krom toho navrhoval však Haerdtl též zřízení
krajů pro samosprávu, a tu poprvé setkáme
se s momentem nový, kraje tyto měly býti
zřízeny pouze v zemích národnostně
smíšených bez ohledu na jich velikost, a to
tak, by obsahovaly obce stejné národnostní
majority, nehledě k místní souvislosti. Tak
poprvé opouští se systém přísně
teritoriální a uzavírá se kompromis
se systémem personálním. Autor osnovy připouští
výslovně, že by pro totéž území
mohly býti zřízeny kraje dva pro rozličné
národnosti. Kdežto kraje ve správě politické
měly ulehčiti místodržitelství,
měly kraje v samosprávě sloužiti v prvé
řadě k vybudování autonomie národní.
S tím souviselo též vymezení jich kompetence,
principem mělo býti, že krajským zastupitelstvím
měly příslušeti ony věci, kde
individium jest objektem činnosti správní
na rozdíl od věcí, kde věcným
předpokladem správní činnosti jest
řešení podle teritoria. (Základní
rysy str. 14.), byly to tudíž hlavně záležitosti
kulturní, veřejných ústavů
dobročinných, školství a záležitosti
obecní. Tak by se byla nynější kompetence
přesunula tím způsobem, že by byly připadly
krajským zastupitelstvím záležitosti
okresních zastupitelství, jež měla býti
zrušena, většina záležitostí
zemských výborů, jakož i správní
činnosti sněmu. Kraje měly býti representovány
krajským zastupitelstvem, voleným podle kurií
zájmových s poměrným zastoupením;
ze středu jich měl býti volen krajský
výbor, jakož i předseda císařem
potvrzený. Vláda měla míti právo
zastaviti jich usnesení, jakož i zastupitelstvo rozpustiti.
Finančně měla kraje podporovati země,
pokud vsak šlo o záležitosti kulturní
týkající se jen jediné národnosti,
měl kraje podporovati pouze stát.
Návrhy tyto však byly v jednání pléna
komise v březnu 1914 zamítnuty, ale byly podány
jakožto minoritní votum. Za krátko na to vypuknutím
války skončila komise pro reformu správy
svojí činnost, aniž by byla korunována
v některém směru - nejméně
ovšem v záležitosti zřízení
krajského - nějakým positivním výsledkem.
f) Dočasná hegemonie Německá, jež
na se strhla ve světové válce v Rakousku
veškerou moc, snažila se konečně v Čechách
uskutečniti krajské zřízení,
ovšem zcela podle přání Němců,
vrcholícím v tom, by zřízení
krajského bylo použito nejen k národnostnímu
rozdělení Čech, ale i k roztrhání
království v menší správní
celky. Po pokusu vlády Clamovy na jaře roku 1917,
jenž nebyl vůbec publikován a se v poslední
chvíli ztroskotal, odhodlala se k tomu činu - přidržujíc
se celkem návrhu svého předchůdce
- konečně vláda Seidlerova, jež uskutečnila
krajské zřízení v Čechách
pouhým nařízením ministerstva vnitra
Toggenburga ze dne 19. května 1918, č. 175 ř.
z. Krajské vlády tu zřízeny na základě
nesprávného ba možno přímo říci
vědomě nesprávného a protizákonného
výkladu § 9. zák. z 19. května 1868,
č. 44 ř. z. Čechy byly rozděleny na
dvanáct krajů a to: Budějovice, Čáslav,
Cheb, Jičín, Králův Hradec, Liberec,
Litoměřice, Písek, Plzeň, Praha okolí,
Tábor,.Trutnov; město Praha s přilehlými
obcemi zůstalo přímo podřízeno
místodržitelství. V ohraničení
krajů jeví se přímo chorobná
snaha vyhověti i nejpřepjatějším
přáním Němců. V čele
kraje stál krajský hejtman, jemu byla podřízena
krajská vláda; této přikázány
veškeré záležitosti patřící
dosud místodržitelství s výjimkou některých,
jež jsou ve 14 bodech taxativně vytčeny a byly
ponechány zemské vládě; mimochodem
se poznamenává, že místodržitelství
byla vyhrazena celkem kompetence menší než podle
osnov Bienertových. Místodržitel měl
právo kteroukoliv z věcí vyhrazených
místodržitelství postoupiti k vyřízení
krajskému hejtmanu, nebo naopak vyhraditi si rozhodnutí
ve věcech příslušejících
krajským vládám, pokud strany ovšem
neměly nárok na instanční rozhodnutí.
Důležitou změnou proti osnovám předchozím
však bylo, že rekursy rozhodnutí krajských
vlád šly přímo na ministerstvo. Jak
se vláda snažila, by co nejvíce ponížila
myšlenku jednoty země a povznesla instituci krajskou,
patrno z toho, že styk politických úřadů
s místodržitelstvím měl se díti
prostřednictvím krajských vlád, kdežto
styk těchto s ministerstvem měl se díti pravidelně,
přímo s obejitím místodržitelství.
Nařízení toto, podle něhož měly
býti kraje zřizovány nejdéle od 1.
ledna 1919, značí vrchol snah po správním
i národnostním roztržením země,
a ono zůstane jednom z nejsmutnějších
památek, na jaké zcestí přišly
vládnoucí kruhy rakouské, snažíce
se jednostranně vyhověti přáním
jen jediného národa.
Přehled municipálního zřízení
v Uhrách.
Veřejné právo uherské zná instituci
podobající se českým krajům,
jsou to komitáty (slovensky stolice), jež možno
definovati jako samosprávné obvody podléhající
přímo ministerstvu a obstarávající
kromě funkcí samosprávných též
současně správu státní. Kdežto
však v Čechách správa krajská
byla časem úplné postátněna
a krátce po ústavním převratu v polovici
minulého století zcela zanikla, bral se vývoj
obdobné instituce v Uhrách jinými cestami.
Zřízení komitátní rozvíjelo
se až do nejnovější doby na základě
samosprávním dále, správě státní
nepodařilo se nikdy trvale tuto instituci postátniti
a zbyrokratisovati, naopak komitáty zachovaly si vždy
právní i politickou samostatnost jsouce v ústavních
bojích pevnou zárukou zemské svobody a poslední
baštou zemské ústavy.
Uhry byly až do roku 1848 organisovány jakožto
středověký stavovský stát a
k tomu odpovídalo i tehdejší zařízení
komitátní. Celé státní území
bylo rozděleno asi v půldruhého sta komitátů,
z nichž některé netvořily ani souvislé
teritorium; orgány jich byly jednak kongregace stavů,
jakožto orgán usnášející
a dohledající, jednak pak magistrát, jakožto
úřad výkonný.
Generální kongregace byly valnou hromadou čtyř
privilegovaných stavů stolice, šlechta zúčastnila
se jich osobně, kdežto města byla zastoupena
volenými zástupci. Na kongregacích rokovalo
se o všech veřejných záležitostech,
voleni zástupci do nižší sněmovny;
kongregacím příslušelo prováděti
usnesení sněmu, měly však z druhé
strany právo odepříti vládě
vybírání rekrutů a berním sněmem
nepovolených, v čele komitátu stál
vrchní župan jmenovaný králem ze šlechty
ve stolici usedlé, jenž zastupoval též
komitát ve sněmovně magnátů.
Týž měl původně dosti neomezenou
moc politickou, soudní i vojenskou, s rozvojem kongregací
byl však časem obmezen celkem na funkce dozorčí
a representativní. Jakožto úřad výkonný
stál mu po boku magistrát, jehož jednotliví
členové byli voleni od kongregací na tří
léta; prvým úředníkem magistrátu
byl místožupan, jenž byl skutečnou hlavou
veřejné správy. Za Josefa II.,jakož
i později v prvé polovině XIX. století
staly se opětně pokusy komitátní zřízení
odstraniti úplné nebo aspoň částečně
a nahraditi je byrokratickou správou státní;
leč veškeré tyto pokusy selhaly a komitáty
vyšly z bojů těchto vítězně,
zvláště pak politické postavení
jich bylo upevněno.
Převrat roku 1848 přinesl ve zřízení
komitátním tu podstatnou změnu, že do
stálých výborů, jež nastoupily
místo generálních kongregací byli
povoláni i zástupci obyvatelstva, s čím
ovšem souviselo, že zaveden v nich systém representativní;
jiné větší změny tehdy nenastaly
a komitáty byly v staré své podobě
v následujících letech (1851-1860) nejdůležitější
zbraní v zápase proti absolutismu vlády vídeňské;
pokus o zbyrokratisování správy komitátní,
jejž Bachova vláda v tu dobu podnikla, zmizel úplné
beze stopy.
Teprve když Uhři dosáhli roku 1867 značné
politické samostatnosti, přikročila uherská
vláda k tomu, by zmodernisovala zřízení
komitátní. Stalo se tak hlavně zákony
z r. 1876 (čl. 6 a 33), 1866 (čl. 21) doplněným
1901 (čl. 20) a 1907 (čl. 60).
Počet komitátů snížen na méně
než polovinu (63), území uceleno, současně
pak upravena jich organisace a jím na roven postavena města
s vlastní jurisdikcí v počtu 24. Oboje tyto
samosprávné korporace mají společný
název municipium. Celková tendence úprav
těchto byla, aby zřízení municipální
bylo přizpůsobeno požadavkům novodobého
státu a aby sice vliv správy státní
na tyto samosprávné korporace byl posílen,
avšak pouze do té míry, by to nebylo na újmu
politickým právům municipií, tak že
tato mohla i nadále býti účinnou zbraní
v případném boji proti vládě.
Ku konci minulého století pomýšlelo
se sice na plné skoro postátnění municipií,
avšak přijetí předlohy této bylo
v parlamentě předně zmařeno obstrukcí,
konečně pak vítězný ústavní
boj v letech 1905 - 1906 upevnil opět dosavadní
svobodné postavení municipií.