Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vláda podala ústavnímu výboru osnovu zákona o složení a pravomoci senátu, kterou ústavní výbor vzal za podklad jednání a na základě jejímž používaje zákona ze dne 16. ledna 1920, č. 33 sb. z. a n. vypracoval návrh, jejž předkládá k ústavnímu schválení.

Byv teprve v poslední schůzi ústavního výboru, když p. prof. dr. Weyr vzdal se zpravodajství, pověřen, abych v plenu Nár. shromáždění referoval, nemohu leč odvolati se na příslušný odstavec své zprávy o ústavní listině a na materiál, který vláda ústavnímu výboru dala k disposici a jenž k této zprávě je připojen.

Ústavní výbor navrhuje, aby byla přijata připojená osnova zákona.

Prvé volby senátu republiky Československé budou se konati s vyloučením volebního kraje dvanáctého a třináctého, jakož i s vyloučením okresu hlučínského ve volebním kraji sedmém, Vitorazska ve volebním kraji pátém, území Valčic ve volebním kraji šestém a s vyloučením území plebiscitu ve Spiši a Oravě.

Druhé a třetí skrutinium provede se při těchto prvých volbách bez ohledu na volby v těchto územích.

Území z prvých voleb vyloučená zvolí dodatečně na prvé volební období své senátory způsobem, který se upraví cestou nařizovací.

Vláda učiní opatření pro volbu legionářů a přikáže právoplatně případné přebytečné mandáty některému z volebních krajů.

Senát republiky Československé skládá se ze 150 volených členů. Nikdo nemůže býti zároveň členem sněmovny poslanecké a senátu.

Konají-li se volby do obou sněmoven nejpozději 4 neděle po sobě, nesmí nikdo kandidovati do obou sněmoven. Volba kandidáta přes toto ustanovení jest neplatná.

Je-li mimo případ právě uvedený ten, kdo již jest členem sněmovny poslanecké, zvolen senátorem, aneb naopak je-li ten, kdo již jest členem senátu, zvolen do sněmovny poslanecké, podrží mandát v oné sněmovně, jejímž členem byl zvolen později.

Pro volby do senátu platí ustanovení řádu volení do sněmovny poslanecké, pokud tento zákon neustanovuje jinak.

Právo voliti do senátu přísluší všem, kdož mají právo voliti do sněmovny poslanecké, jestliže překročili v den vyložení stálých seznamů voličských (zákon ze dne 19. prosince 1919, č. 663 sb. zák. a nař.) 26. rok věku svého.

Za členy senátu mohou býti voleni státní ob cané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří v den volby dosáhli 45. roku věku svého, jsou aspoň 10 let státními občany Československé republiky a nejsou vyloučeni z práva voliti.

Pro volby, které se provedou do konce r. 1928. neplatí podmínka desetiletého státního občanství.

Volební období je osmileté.

Konají-li se volby do senátu nejpozději do 4 neděl po dni, kdy se konaly volby do sněmovny poslanecké, jsou obvodní volební komise a ústřední volební komise, které prováděly volby do této sněmovny, také povolány prováděti volby do senátu. Členy těchto komisí nesmějí však býti zástupcové stran, které neohlásily platných kandidátních listin pro volby do senátu, naopak buďtež komise ty doplněny zástupci stran, které nekandidovaly do sněmovny poslanecké, avšak ohlásily platné kandidátní listiny pro volby do senátu; při tom sluší užíti předpisů §§ 9. a 11. řádu volení do sněmovny poslanecké.

Vyjma případ odstavce 1. nutno ustaviti nově obvodní volební komise i ústřední volební komisi.

V každém volebním kraji pro volby do senátu utvoří se krajská volební komise, o níž platí obdobně ustanovení řádu volení do sněmovny poslanecké, jednající o krajské volební komisi.

Krajské volební komisi pro volby do senátu přísluší ve příčině voleb do senátu táž působnost, kterou má krajská volební komise, zřízená podle § 10. řádu volení do sněmovny poslanecké ve příčině voleb do této sněmovny.

Členy komisí, jež provádějí volby do senátu, mohou býti v případě § 6., odstavec 1. také ti, kdož nemají práva voliti do senátu.

Volební kraje do senátu utvořeny jsou z volebních krajů poslanecké sněmovny, a to:

Volební kraj I. tvoří volební kraj prvý, se sídlem krajské volební komise v Praze; volí senátorů - 23

Volební kraj II. tvoři volební kraj druhý a třetí, se sídlem krajské volební komise v Hradci Králové; volí senátorů - 11

Volební kraj III. tvoři volební kraj čtvrtý a pátý, se sídlem krajské volební komise v Mladé Boleslavi; volí senátorů - 15

Volební kraj IV. tvoří volební kraj šestý a sedmý, se sídlem krajské volební komise v Lounech; volí Senátorů - 41

Volební kraj V. tvoří volební kraj osmý a devátý, se sídlem krajské volební komise v Plzni; volí senátorů - 15

Volební kraj VI. tvoří volební kraj desátý, jedenáctý a třináctý, se sídlem krajské volební komise v Brně; volí senátorů - 17

Volební kraj VII. tvoří volební kraj dvanáctý a čtrnáctý, se sídlem krajské volební komise v Moravské Ostravě; volí senátorů - 16

Volební kraj VIII. tvoří volební kraj patnáctý a sedmnáctý, se sídlem krajské volební komise v Turčanském Sv. Martině; volí senátorů - 10

Volební kraj IX. tvoří volební kraj osmnáctý a devatenáctý, se sídlem krajské volební komise ve Sv. Mikuláši; volí senátorů - 7

Volební kraj X. tvoří volební kraj dvacátý prvý, se sídlem krajské volební komise v Prešově; volí senátorů - 5

Volební kraj XI. tvoří volební kraj šestnáctý a dvacátý, se sídlem krajské volební komise v Nových Zámcích; volí senátorů - 9

Volební kraj XII. tvoří volební kraj dvacátý druhý, se sídlem krajské volební komise v Těšíně; volí senátory - 4

Volební kraj XIII. tvoří území Podkarpatské Rusi, se sídlem krajské volební komise v Užhorodě; volí senátory - 4

Byl-li senát presidentem republiky rozpuštěn nebo ukončí-li se jeho volební období, rozepíše ministerstvo vnitra nové volby, tak, aby byly provedeny do 60 dnů.

Zvoleným senátorům vydá ministr vnitra ověřující list, jenž opravňuje zvoleného vstoupiti do senátu a účastniti se jeho jednání. Toto oprávnění pomíjí, byla-li volba jeho prohlášena volebním soudem neplatnou.

Senát volí ze sebe v první schůzi, kterou zahajuje předseda vlády a řídí věkem nejstarší senátor, předsedu a dva místopředsedy.

Jednání senátu upravuje v mezích zákona o jednacím řádě jednací řád, na kterém se usnáší senát. Pokud nebude usnesen, platí i pro senát jednací řád usnesený dosavadním Národním shromážděním.

Kanceláři senátu opatří potřebné síly předsednictvo senátu v dohodě s ministrem vnitra ze zaměstnanců ministerstva vnitra.

Senátoři vykonají v první schůzi před volbou předsednictva do rukou předsedy vlády slib podle § 22. ústavní listiny. Odepření slibu anebo slib s výhradou má bez dalšího v zápětí ztrátu mandátu (§ 22. ústavní listiny).

Totéž platí o senátorech, kteří později vstoupí do senátu: slib skládají do rukou předsedy senátu.

Senátoři mají nárok na náhradu, jejíž výši stanoví zákon.

Senát spolupůsobí při výkonu moci zákonodárné podle ustanovení ústavní listiny.

Senátu přísluší právo souditi na obžalobu sněmovny poslanecké:

1. presidenta republiky pro velezradu (§ 67 ústavní listiny),

2. členy vlády pro porušení ústavních a jiných zákonů (§ 79. ústavní listiny).

Zákon tento stává se účinným zároveň se zákonem, kterým se uvozuje ústavní listina.

Provésti jej přísluší ministru vnitra.

Pro otázku tuto není bezvýznamným rozhlédnouti se po ústavách jiných států. V úvahu mohou ovšem přicházeti pouze ony ústavy cizích států, jež se již vžily. Studium těchto ústav cizích států skytá pak učení velmi cenné; zákonodárný sbor o jedné komoře jest zjevem výjimečným, ve většině států skládá se zákonodárný sbor ze dvou sněmoven.

(Ve státech, kde zaveden systém dvou komor jsou komory různě označovány. V theorii užívá se všeobecně označení komora dolní (sněmovna poslanecká), a komora horní (senát); této terminologie přidržuje se také důvodová zpráva.)

1. Z republik, jichž zákonodárný sbor má pouze jednu komoru, přicházejí v Evropě v úvahu pouze miniaturní státečky: Andorra a S. Marino, v Americe pak tyto státy: Panama, Honduras, Costa Rica, Nicaragua, Salvator, Quatemala; ovšem v republikách posléz zmíněných jest veškerý veřejný život ve stálém kvasu a ústavní poměry nejsou ani v nejmenším stabilisovány, takže státy tyto nemohou býti v žádném směru vzorem spořádané správy státní. Zajímavo jest, že některé republiky americké (S. Domingo, Mexiko, Ecuador, Peru a Bolivia), vrátily se k systému dvou komor, když pokus s jedinou sněmovnou se neosvědčil; jsou to skorem vesměs již státy větši, v nichž lze již mluviti o stabilisování ústavních poměrů.

2. Pro úplnost dlužno vytknouti i ony monarchie, ve kterých jsou taktéž jednokomorové parlamenty. Jsou to v Evropě v prvé řadě státy balkánské, kdež jediný zákonodárný sbor zove se skupština v Srbsku (tam existoval v letech 1901 - 1903 též senát), sobranje v Bulharsku a vůle (obrázek) v Řecku. Dále patří v tuto kategorii ještě velkovévodství Lucemburské, knížectví Lichtensteinské a od roku 1911 i Monaco, tudíž pouze nejmenší státečky evropské.

3. Zvláštní postavení zaujímala v tomto směru říše německá, jejíž zákonodárný sbor byl tvořen v prvé řadě říšským sněmem; kromě toho byla tu i spolková rada, leč povaha této instituce byla v theorii značně sporna.

Též v Norsku vyskytuje se zvláštní konstrukce zákonodárného sboru; všichni poslanci tvoří jediný sbor zvaný storthing, jenž ze svého středu zvolí na počátku zákonodárné periody jednu čtvrtinu členů, kteří tvoří stálý výbor lagthing, zbývající tři čtvrtiny sněmovny tvoří výbor druhý odelsthing. Rozdělení toto platí však pouze při projednávání záležitostí zákonodárných, jinak funguje storthing jakožto sbor jednotný, takže nutno Norsko vlastně počítati mezi státy s jedinou sněmovnou.

4. Zajímavo jest, že poměrně často vyskytuje se systém jedno komorový u oněch celků, které netvoří států zcela samostatných; v prvé řadě sluší uvésti země bývalého Předlitavska a Chorvatsko-Slavonsko, dále sluší čítati sem kantony republiky švýcarské, Finsko (kdež podle ústavy z roku 1906 byl sice zřízen ze sněmu zvláštní stálý výbor, jenž nazývá se »senát«; výbor ten funguje však jako orgán vlády - není sborem zákonodárným), konečně většinu provincií kanadských. Naproti tomu jednotlivé státy Unie severoamerické, jakož i státy konfederace australské a jihoafrické mají komory dvě.

5. Ve všech ostatních státech civilisovaných skládá se zákonodárný sbor ze dvou komor. Již na prvý pohled překvapuje, že Spojené státy severoamerické, Francie, Belgie a Anglie, tudíž státy, které stojí uznaně v cele civilisace a které republice Československé, jež jest k nim poutána tolikerými svazky, zajisté i ve zřízení ústavním a v životě politickém v mnohém směru budou vzorem mají vesměs parlamenty skládající se ze dvou sněmoven.

Ve Spojených státech severoamerických byla původně pouze jediná společná sněmovna; když však roku 1878 tvořena byla definitivní ústava, byl kromě sněmovny poslanecké (domu representantů) zřízen též senát, proti čemu nebyly ani tehdy se žádné strany vzneseny námitky.

Od roku 1787 jsou Spojené státy representovány kongresem, skládajícím se ze senátu, v němž jsou zastoupeny všechny státy rovnoměrně dvěma členy, a z domu representantů, v němž jsou státy zastoupeny podle počtu obyvatelstva.

Původně volily členy senátů jednotlivé státy - byli tudíž senátoři voleni nepřímo; v r. 1912 provedena byla pronikavá změna v organisaci Spojených států severoamerických v tom směru, ze také členové senátu volí se přímo. (L. H. Holt: An Introduction to the Study of Government N. York 1915. strana 42. a 61.)

Systém dvou komor jest proveden na veskrz také v jednotlivých státech Unie; pokusy s jedinou sněmovnou, které byly učiněny na př. na popud Franklinův v Pensylvanii r. 1786. se neosvědčily.

Poučná jest historie složení zákonodárného sboru ve Francii od doby veliké revoluce. Podle ústavy z r. 1791 měla moc zákonodárná spočívati v jediné sněmovně podle ústavy této byl zvolen v následujícím roce konvent; stejný systém platil i v ústavě z r. 1792, která však nikdy nevstoupila v platnost. Již však v ústavě direktoriální z r. 1795, v níž se jeví reakce proti hrůzovládě doby předešlé, svěřena byla zákonodárná moc dvěma kollegiím: radě pětiset a radě starých, která byla volbou ročně doplňována z třetiny. Zcela výjimečné postavení zaujímá v tomto směru konsulární ústava z r. 1800, v níž moc zákonodárná byla rozdělena mezi tyto čtyři sbory: státní radu, které vláda zákony předkládala a jež je podrobovala prvé poradě, tribunát, kdež o návrhu bylo veřejně rokováno a sice tím způsobem, že návrh zastupovali tři členové státní rady, sbor zákonodárný, kdež o návrhu směli debatovati pouze tři zástupci státní rady a tři zástupci tribunátu, sbor sám směl návrh pouze schváliti nebo zamítnouti, a konečně senát, jenž dohlížel nad zachováváním zákonů. Stejného celkem systému držela se ústava z r. 1804, která zůstala v platnosti po celou dobu vlády Napoleonovy.

Francouzská ústava z r. 1814 znamená opět návrat k systému dvoukomorovému - bylť zřízen senát a sněmovna poslanců; soustava tato zůstala v platnosti až do r. 1848, kdy republikánská ústava svěřila zákonodárnou moc opět jediné komoře. čítající 750 členů, leč již po třech letech byl opět znovu utvořen senát, k čemuž přibyla ještě státní rada, v jejíž obor příslušela i redakce zákonů. Po katastrofě r. 1870 spočívala moc zákonodárná po pět let v rukou Národního shromáždění o jediné komoře, leč při tvoření definitivní ústavy opět zaveden senát, čímž se Francie vrátila trvale k systému dvoukomorového parlamentu. Z toho vylíčení historického vývoje složení parlamentu ve Francii plyne, ze Francie v dobách revolučních měla parlament o jediné komoře. kdežto ve stadiu klidného rozvoje parlament o dvou komorách. (A. Lebon: Das Verfassungsrecht der französischen Republik 1909. str. 2 - 13.)

Při této příležitosti nebude od místa upozorniti na to, ze ve Švýcarsku byla již r. 1848 při revisi ústavy důkladně probírána otázka, zda celostátní parlament má se skládati z jediné nebo ze dvou komor většinou hlasů bylo již tehdy rozhodnuto pro zastupitelství dvoudílné; při jednáních pozdějších. hlavně při revisi r. 1873 - 74. bylo proti některým námitkám, které byly vzneseny proti radě stavovské a tudíž vlastně proti systému dvou komor, zdůrazněno, že v praxi se zřízení toto zcela osvědčilo a že rada stavovská nebyla brzdou v činnosti zákonodárné, naopak často zastávala názory svobodomyslnější než rada národní. Návrh na zrušení rady stavovské byl tehdy velikou většinou zamítnut. (W. Burckhardt: Kommentar der schweizerischen Bundesverfassung 1914, str. 656 - 8.)

Podobně vrhá i historie ústavy belgické zajímavé světlo na otázku, jež jest předmětem těchto úvah. V jednání Národního kongresu r. 1830 patří otázka, zda má býti kromě sněmovny poslanecké zřízen též senát k nejspornějším bodům; námitky proti zřízení senátu měly hlavně svoji oporu v nechuti proti všem institucím, které upomínaly na režim holandský. Konečně bylo utvoření senátu schváleno značnou většinou, příznačno jest, ze při pozdější revisi ústavy r. 1893 neměla již žádná strana na programu odstraněni senátu. (P. Errera: Das Staatsrecht des Königreiches Belgien 1909, str. 78.)

V království Velkobritském, v němž se typ parlamentu o dvou komorách vyvinul pozvolna během století, rozpoutal se počátkem XX. století prudký boj mezi oběma sněmovnami, který směřoval v posledních svých důsledcích přímo k tomu, aby sněmovna lordů byla odstraněna. Boj tento skončil vítězstvím vládního stanoviska, a to tak, že pravomoc horní sněmovny byla obmezena a současně slíbena její pronikavá reforma. Na její odstranění však pomýšleno není. vždyť systém dvou sněmoven jest, jak spisovatel Lieber již dříve trefně pravil, jedním článkem anglikánské víry. V parlamentních debatách tehdejších byly probírány všestranně důvody svědčící pro i proti druhé sněmovně, leč vývody tyto přimykají se tak těsně ke zvláštnímu postavení parlamentu anglického, podmíněnému jeho historickým vývojem, a k systému vlády dvou stran, že jich většinou bohužel použíti k objasnění předmětné otázky s hlediska poměrů našich (srov. A. Mendelssohn-Bartheldy: Ein oder Zweikammersystem? Handbuch der Politik 1912, str. 401 - 7. Týž: Vor und nach der Parlamentsbild. Jahrbuch des öffentlichen Rechts der Gegenwart Vl., str. 404 - 440).

6. Z předchozího přehledu ústav cizích států vyplývá, že systém parlamentu jedno komorového jest celkem jen výjimkou, vyskytuje se většinou jen ve státech nejmenších (S. Marino, Andorra), dále pak ve větších státech jen tam, kde ústavní poměry nejsou ještě ustáleny, a to buďto vůbec, jako na př. ve středoamerických republikách, nebo tam, kde státy dotyčné nalézají se v přerodu, čehož nejlepším příkladem jest Francie v jednotlivých obdobích revoluce, podobně též Spojené státy severoamerické a Belgie při svém vzniku; konečně pak vyskytuji se jednokomorové parlamenty ve většině států nezcela samostatných, jakož i v tak zv. státních fragmentech, na př. ve Finsku, v kantonech švýcarských a jednotlivých zemích bývalého Předlitavska.

1. Zpravidla se uvádí v první řadě důvod vzatý z učení o suverenitě lidu: svrchovanost lidu, jsouc projevem národní vůle, jest jediná a nedílná, proto jest též nutno, aby ona najevo přicházela pouze v jediném činiteli, tudíž jen v jediném sboru zákonodárném. Tímto argumentem bylo hájeno zřízení jediné komory již z počátku revoluce francouzské r. 1789 od Rabaut-Saint-Etienne, jakož i roku 1848 od Armanda Marrasta; znám jest výrok tohoto: »Suverenita jest jediná, národ jest jediný, vůle národa jest jediná. Jak by tedy bylo možno chtíti, aby delegát suverenity nebyl jednotný, aby zastupitelstvo národní bylo rozděleno ve dví, aby zákon prýštící z vůle celku musil míti pro jednu a tutéž myšlenku dvojí vyjádření?« (srov. L. Duguit: Traité de droit constitutionnel 1911, I. svaz. str. 368).

Naproti těmto vývodům lze však uvésti, že utvoření dvou komor neznamená ještě rozštěpení projevu vůle národní, neboť parlament jakožto representant svrchovanosti zůstává i tu ve své podstatě jediný a složité jest pouze jeho vnitřní složení, poněvadž teprve usneseni obou sborů parlamentních, které vyhovuje určitým podmínkám, platí za projev vůle národa. Utvořením parlamentu o dvou komorách nerozlišují se dvě vůle lidu, nýbrž dává se jedinému orgánu, který vůli tuto representuje, takové vnitřní složení, aby mohl co nejlépe vyplniti svůj úkol. Duguit (v uvedeném spise na str. 368 - 369) správně poukazuje k tomu, že pokládá-li se suverenita za rozštěpenu zřízením dvou komor, důsledně musila by se považovati za rozdrobenu v tolik dílů, kolik poslanců v parlamentě zasedá. Podobně i jeden z předních moderních učitelů veřejného práva německého J. Jellinek se stejného stanoviska hledí na tuto otázku a praví (Allgemeine Staatslehre 1914 I. sv. str. 550): »Potitický požadavek, aby jednotnost státu se zračila i v jednotě nejvyššího orgánu, svádí často k falešnému závěru, že i právně musí býti koncentrována celá státní moc v jediném orgánu. Správno jest, ze stát vyžaduje, aby měl jednotnou vůli, nesprávno, že to musí býti vůle jen jediného orgánu. Je-li přípustno, aby v republikách státní moc byla koncentrována v kolegiu, jehož jednotná vůle vzniká z projevů vůle jednotlivých individuí, není patrno, proč by tato jednotná vůle nemohla býti konstruována z projevů vůle několika orgánů na sobě nezávislých. Při systému dvou komor jest vůlí parlamentu vůle prvé a druhé komory, jež odděleně vzniká, avšak jest sloučena v jednotu.«

Jak z uvedeného patrno, jeví se námitka, ze systém dvou komor odporuje principu demokratismu, bezdůvodnou. Lichosti její nasvědčuje také tento nadmíru příznačný zjev: právě státy, jichž demokratický ráz jest nadevši pochybnost - moderní republiky: Francie a Spojené státy severoamerické mají parlamenty o dvou komorách; právě v těchto státech se systém dvou komor znamenitě osvědčil, jak dokazují klasická přímo literární díla právníků francouzských a amerických z doby nejnovější, na př.: L. Duguit. Traité de droit constitutionel 1911, A. Esmein: Éléments de droit constitutionnel français et comparé 1914, L. H. Holt: An Introduction to the Study of Government 1915, J. Bryce: The American Commonwealth 1911, J. Macy a J. W. Gannaway: Comparative free Government 1916. K těmto dílům bude níže na nejednom místě přihlédnuto. Důsledně domyšlená znamenala by ona námitka, opíraná o jednotnost vůle národa, že ani representativní systém není zcela demokratický.

2. Zajímavý důvod proti existenci dvou sněmoven uvedl již v debatách r. 1789 Mathieu de Montmorency: buď budou míti obě sněmovny týž způsob vzniku, pak jest jedna z nich zbytečná, nebo způsob vzniku jich bude rozdílný pak však jen jediná z nich bude moci činiti nárok na to, že representuje vůli národa. Důvod tento byl i později velmi často opakován a též poukazováno na to, ze již existující sněmovny horní nikdy nerepresentovaly vůli celého národa, nýbrž jen určitou kastu, aristokracii; pokud by pak sněmovny horní znovu měly býti utvořeny, jest se prý důvodně obávati, že se v nich budou zračiti vždy jen zájmy určitých stavů a sice stavů hospodářsky silnějších, že zkrátka ony budou representovati zájmy kapitálu proti zájmu práce.

Byť by nebylo lze odepříti uvedeným námitkám veškeru oprávněnost, nutno přece uvážiti zda námitky ty jsou tak zásadního rázu, že jest třeba pouze kvůli nim vzdáti se systému dvou komor, který, jak shora uvedeno, vyskytuje se ve většině moderních států. Námitky tyto pozbudou zajisté svého oprávnění, jestliže podaří se nalézti takový způsob řešení, aby obě sněmovny - jsouce na sobě i na státu pokud možno nezávislé - lišily se navzájem co do svého vzniku a složení, avšak při tom nicméně representovaly vůli celého národa, nikoliv pouze jeho jednotlivých složek (srov. též Holt: na uv. m. str. 38).

Přihlédne-li se k ústavám jiných států, v prvé řadě oněch, v nichž dochází výrazu státní zřízení demokratické, objeví se, že tento problém jest řešen způsoby velmi rozmanitými. a) Jeden způsob diferenciace obou sněmoven spočívá v tom, že pro passivní volební právo do senátu vyžadují se náležitosti přísnější, než pro volby do sněmovny nižší. V některých případech jest to vyšší stáří (ve Francií 40 let naproti 25 letům, které se vyžadují do komory poslanců), v jiných případech delší trvání občanství státního (ve Spojených státech severoamerických 9 let naproti 7 letům); nebo delší pobyt ve státě (na př. v severoamerickém státě N. Hampshire 7 let proti 2 letům); konečně pak v některých republikách středo- a jihoamerických vyskytuje se nedemokratický požadavek censu při volbě senátora (Columbia), nebo censu vyššího než při volbě za poslance (Chile).

b) Jiný způsob odlišení obou komor zakládá se v tom, že do každé z nich volí se podle rozličných principů, ovšem tak by idea demokratického volebního práva všeobecného byla zachována; v tomto směru vyskytuje se veliká pestrost forem, které lze však povšechně charakterisovati v ten způsob, že směřují k tomu, aby senát representoval stabilnější složku parlamentu, by v něm jevil se duch souvislosti, který, jak praví Laveley, zajišťuje v politice úspěch (Vláda v demokracii - český překlad 1897, II., str. 17). Nejobvyklejší jest tu řešení to, že buď volební perioda senátu jest delší (na př. v jednotlivých státech severoamerické Unie 3 až 4 léta, kdežto do příslušných sněmoven poslaneckých pouze 2 léta), nebo ze senát neobnovuje se najednou, nýbrž po částkách (ve Francii za 3 léta vždy třetina senátu, nebo senát severoamerické Unie za 2 léta z jedné třetiny). Jiné opět řešení této otázky spočívá v tom, že do sněmovny nižší volí se přímo, kdežto do senátu nepřímo (prototypem jsou tu opět volby do senátu francouzského), též počet členů senátu bývá vesměs menší, tudíž též okresy volební větší (na př. ve Francii má senát 300 členů, kdežto sněmovna poslanecká 591 členů). Konečně patří do skupiny této i odlišení obou komor, spočívající v tom, ze do senátu jsou povoláváni zástupci určitých zájmových skupin, a to buď teritoriálních, nebo sociálních. Za příklad způsobu prvého sluší uvésti senáty státu spolkových, jako severoamerické Unie nebo Švýcarska, po případě i senáty některých států homogeních, jako Belgie (kdež to platí o senátorech volených radami provinciálními). Způsob druhý, totiž aby v senátu byly zastoupeny jednotlivé sociální skupiny obyvatelstva, zdá se býti přímo ideálním rozřešením předmětného problému, neboť bylo by provedením jeho postaráno o to, že by tu podle jiného systému byly opět zastoupeny všechny vrstvy obyvatelstva; byla by tu zachycena též pravá vůle národa, jen ze s jiného hlediska. Řešení to odporučoval již v konventu Sieyés, z moderních spisovatelů právnických hájí je výstižně Duguit (na uv. m., I. sv., str. 370 - 371, 388 - 392). Jest však zvláštní, že systém tento není nikde ve své ryzosti proveden a že se vyskytuje spíše v monarchiích, nežli v republikách; za příklad budiž tu uvedeno složení senátu španělského, ve kterém jistá část (30 senátorů) jest volena korporacemi církevními, vysokými školami akademií a společnostmi hospodářskými, dále lze tu poukázat na jednotlivé kurie bývalých sněmů předlitavských.

c) Konečně pro úplnost dlužno se ještě zmíniti o třetím způsobu, jak se obě sněmovny rozlišují, totiž částečnou dělbou funkcí, ačkoliv ovšem diferenciace tato s předmětným problémem přímo nesouvisí. Vlivem parlamentarismu anglického pronikla skoro všude zásada, že finanční zákony mohou míti původ pouze v nižší sněmovně, kdežto opět senátu přísluší pravidelně právo fungovati jako soud při obžalobách vysokých státních funkcionářů. V některých státech středo- a jihoamerických bylo toto dělení funkcí provedeno ve větším rozsahu.

3. Velmi často uvádějí odpůrci systému dvou komor dva zdánlivě závažné důvody proti provedení tohoto systému, opírajíce se o zkušenosti čerpané z praktického života parlamentárního, totiž

a) jednak, že systém dvou komor má vzápětí průtah v projednávání jednotlivých předmětů,

b) jednak, že mezi oběma sněmovnami mohou vzniknouti konflikty, jež jsou s to rozpoutati velmi vážné boje ústavní.

Leč na tyto důvody lze odvětiti:

ad a) Co jest prospěšnější, by zákony a ostatní důležité záležitosti, a pouze těmi se má přece parlament zabývati, byly projednávány rychle, byly případně promrskávány, či by byla poskytnuta možnost důkladně, všestranně je uvážiti a tím vystříhati se rozličným ukvapenostem, čehož se právě dosáhne zřízením senátu? Důležité jest pro zemi - jak podotýkají shodně Duguit i Esmein - míti zákony dobré, nikoliv míti zákonů mnoho. Parlamentní život poučí též každého, že rychlost práce parlamentu záleží v prvé řadě na duchu, jenž ve sboru zákonodárném vládne a na vhodném jednacím řádu. Velmi poučný jest výrok amerického právníka J. Macyho a Gannawaye (v kap. XI. shora citovaného spisu): »průtahy v senátu jsou tím dobré, že napravují spěch a nedbalost, jež až příliš často charakterisují hlasování dolní sněmovny«.

ad. b) Co se pak týče konfliktu mezi oběma sněmovnami, nebývá tento, jak dějiny politické ukazují, tak častý, ze by jím více než jinými skutečnostmi život ústavní byl ohrožován; nutno ovšem v zákonech ústavních pamatovati na to, tak by případný konflikt mohl býti cestou ústavní odstraněn, což jest ovšem v republice těžší než v monarchii, kde k vyrovnávání protiv může platně přispěti též autorita koruny. Jest však zvláštní, že platné ústavy jen výjimečně obsahují ustanovení o tom, jak konflikty tyto způsobem právním (nehledě k možnosti rozpustiti sněmovnu, což jest spíše prostředkem politickým než právním) odkliditi; děje se to hlavně společnými schůzemi obou sněmoven, kterýžto prostředek navrhoval již r. 1789 Dupont de Nemours a který se vyskytuje na př. v konfederaci australské, kdež rozhoduje ve společné schůzi prostá většina, nebo v Peru, kdež se požaduje většiny dvou třetin. Zajímavé ustanovení má ústava chilská; schválí-li komora, ve které zákon druhou komorou zamítnutý vznikl, tento po druhé většinou dvoutřetinovou, platí osnova tato za přijatou parlamentem leda, že by ji druhá komora zamítla taktéž většinou dvou třetin.